Nápravou chyb ve výchově našich čtyřnohých přátel, se doktorka Žertová věnuje také v televizním pořadu "Polepšovna mazlíčků". Novinkám mj. řekla, že se psem je důležité si rozumět a vědět, že pes je jiný druh a chová se podle úplně jiných zásad, než lidé.

Kdy vás poprvé napadlo, že byste se chtěla věnovat práci veterinářky?

To už někdy v šesti, sedmi letech.

Takže jste si splnila dětský sen?

Ano byl to můj sen už od malička. Když jsme byly se sestrou malé, pořád jsme nosily domů všechna možná zvířátka – myšky, poraněné ptáky. Pak jsem začala na ulici sbírat psy, dokonce jsme jednou měli doma pětadvacet koček. To bylo hrozné. Jako veterinářka se věnuji psům a kočkám. A protože jsem jezdila na koni, tak trošku i koním.

Ne každý, kdo si pořídí psa, předem nastuduje co všechno má a nemá dělat. Jaké dělají lidé největší chyby ve výchově štěněte?

Hrozně ho hýčkají. Dovolí mu všechno. Polidšťují ho. Zkrátka vůbec nectí zásadu, že by měli štěněti dovolit jen to, co by chtěli, aby dělal, až bude dospělým psem a vůbec je nenapadne, že pes je jiný druh a chová se podle úplně jiných zásad. A to se pak těžko odbourává.

Ctí pes hierarchii v rodině?

Ano. Každý má své místo na žebříčku. A i když se to na těch nižších příčkách různě mele a při různých situacích má navrch pokaždé někdo jiný, tak horní místa žebříčku zůstávají stejná. Smečka totiž potřebuje jednoho šéfa a pevná pravidla. A když pes hned od začátku přesně ví s kým na čem je, nenastane pak žádný problém.

Pokud se však s výchovou začne špatně, dají se špatné návyky psa odbourat v jeho dospělosti?

Dají. Ale hodně záleží na povaze psa a na tom, jak moc má návyky zažité. Zrovna nedávno u mě byla dvouletá fenka Cane corso. Protože žije venku, vykazuje určitou formu dominantního chování a nenechá si do ničeho mluvit. Kdykoli na ni někdo jen tak sáhne, nebo se jí zdá, že jde o její teritorium, jídlo, hračku, tak se ožene. Dělá to vůči dětem, návštěvám i majiteli.

Co s tím?

Když se takové znaky chování chytnou u štěněte, velice snadno se mu to vysvětlí. Seberou se mu všechny výhody, které mu pak páníček pomalu přiděluje, aby mu dal najevo: to je všechno moje a záleží na mně, jestli ti to dám, nebo nedám.
Majitelé s tou fenkou zkoušeli snad všechno, ale nikdy to neudělali tak, aby z toho pochopila, kde je její pozice. Pořád to brala jako výzvu. A reagovala podrážděně i nadále.

Co se v takovém případě dá dělat?

V takovém případě je jedině možné předvídat situaci. A psa zajistit, např. před návštěvou.

K vám chodí lidé na konzultace, nebo u vás zůstávají psi i na převýchovu?

Psy nepřevychovávám. Jejich majitelé ke mně chodí do ordinace. Na prvním sezení rozebereme psí chování a já se podívám, jak se psem zacházejí, jak on je respektuje a kde jsou ještě rezervy. A snažím se je na to upozornit a říct jim, jak by to šlo dělat ještě jinak. Co by na toho pejska mohlo fungovat. Řeknu jim, jak by pomalu měli začít a co a jak dělat. No a buď jim to jde nebo nejde. Většinou mi pak zavolají, nebo napíšou a pochlubí se, jak jim to jde, anebo to vzdají. A řeknou, že radši dají psa pryč. Většinou se ale nějaký kompromis najde.

Jaká plemena jsou vhodná pro rodiny s dětmi, které přemýšlejí nad tím, jakého pejska si pořídit?

Možná bych k dětem moc nedoporučovala teriéry. Ale obecně psi děti tolerují dobře. Hodně si od nich nechají líbit. Když štěně přijde do rodiny, kde jsou děti, většinou se sžijí velice dobře. Tam, kde je to naopak a ke starému psovi přibude dítě, je to těžká situace, protože dítě se pro psa chová nestandardně. Pes jeho chování nerozumí a neví, co od něj může čekat. A tam, kde je pes nejistý, hrozí agresivita. Protože to je jeho normální způsob obrany, nebo reakce v nejistotě, nebo když prostě neví, jak se chovat.

Takže výběr plemena problém není? Co třeba tzv. bojoví psi, např. stafordšírský teriér?

Rizikem jsou opravdu jen ti starší psi. Plemeno moc velkou roli nehraje. Vámi uváděný stafordšírský teriér, to je plemeno k lidem obecně velmi hodné. Navíc má zvýšený práh bolestivosti, takže právě od dětí si nechá líbit snad všechno. Stejně tak i od veterinářů.

Takže prim hraje výchova?

Psů je víc a víc. Říká se, že v Čechách jsou jich dva milióny. To množství pramení z pocitu svobody, že si můžeme koupit psa, jakého chceme. Už se také netraduje, že by velký pes neměl být v bytě, roli nehraje ani to, zda se jedná o tzv. služební plemeno. Je to jistá forma sobectví. Někdo na nás totiž doma čeká, vítá nás, má vždy dobrou náladu, nic nám nevyčítá. Souvisí to také se životním stylem.

Teď jsou strašně moderní lovečtí psi, oblíbená jsou plemena retrívrů. To jsou pracovní lovečtí psi, kteří potřebují vydatné procházky a potřebují hodně zaměstnávat. Jenže když přijdeme unaveni z práce, už nemáme na takové potřeby psa energii. A to je pak vůči těm psům strašně sobecké a kruté.

Jak zabránit napadení dítěte, která jsou v posledních letech poměrně častá?

Je mnoho signálů, které psi před útokem vysílají. A my bychom jim měli rozumět. Např. vrčení je normální formou komunikace psa. My bychom vždy měli vědět, proč vrčí a co tomu předcházelo. Signálů, kterými nám dávají najevo, že něco není v pořádku, je několik. Odvrací hlavu, lehají si na záda, ukazují zuby. To vše dělají před tím, než zavrčí.

Říkají tím: prosím vás, už je mi to nepříjemné, už nechci, nechte mě odejít. Když se v takovém případě psovi uvolní cesta a nechá se být, většinou se nic nestane. Mnoho případů se stane v malém prostoru, kde pes nemá možnost úniku a kde nejsou respektovány jeho signály.

Když je např. za zavrčení pes potrestán a děti to zaznamenají, mohou ho následně trestat sami a mnohdy nezaslouženě. Pes si to však spojí s tím, že když vidí dítě, ví, že dojde pro něj k nepříjemné, stresující situaci. Takže se stává, že začne vrčet jen proto, že vidí dítě. A je z toho začarovaný kruh.

Je to vůbec řešitelné, nebo je nejlepší dát psa pryč?

Případ od případu. Ale samozřejmě, pokud je ten pes už nebezpečný, tak ano.

Psa z útulku byste doporučila do rodiny s dětmi?

K dětem se psi z útulku brát nedoporučují, pokud se nejedná o štěňata, která by bez problémů zapadla do rodiny. Dospělí psi v útulku mohou být právě proto, že měli problémy s chováním, či někoho pokousali.

Jakou byste dala výchovnou radu těm, kdo touží po psovi?

Je důležité, aby pes věděl, kde je jeho místo. Ať už jako člen rodiny, nebo opravdu místo, které má být jeho útočištěm. Pokud jsou v rodině děti, je dobré nezaměňovat psí místečko s místem pro děti. Pes musí mít své „soukromé“ místo, které je jen jeho, k němu musí mít volný přístup a tam má být chráněný.

Psi by neměli spát s dětmi ani s rodiči v posteli, protože by se mohlo stát, že se postel stane oblíbeným místem pro obě strany a pak může dojít ke střetu. Zrovna tak by psi měli mít své hračky s tím, že všechno co je psí, je opravdu jen toho psa. A velmi důležité je kontrolovat signály psa, správně si rozumět.