Přišla na svět v den, kdy do Prahy vtrhly sovětské tanky. „V porodnici hořelo a máma se mnou musela jít rovnou z porodního sálu do úkrytu. Možná to ale byla předzvěst toho, že můj život bude bouřlivý a plný změn,“ říká mi dětská herečka známá hlavně ze seriálu My všichni školou povinní.

Míša Kudláčková z My všichni školou povinní

Teď, v jednačtyřiceti letech, toho má Míša Kudláčková už hodně za sebou - zažila slávu i prohry, do kterých patří i její tři nepovedená životní partnerství, z nichž má čtyři dcery. Po maturitě se živila jako taxikářka, barmanka, sociální pracovnice a novinářka.

Na první konkurz do televize ji maminka vzala v šesti letech, protože ji chtěla přivést na jiné myšlenky. Ačkoli malá Míša vypadala jako princeznička, rodiče z ní totiž občas byli celí pryč. Nechtěla jíst, maminku nutila, aby připravila večeři i pro neexistující bratry, a také občas tvrdila, že tatínek někdy září zeleně a jindy zase červeně.

„Výsledkem bylo, že mě maminka vzala na oční i k psychiatrovi, který řekl, že mám bujnou fantazii. Také mě poslala do ozdravovny, kde jsem přibrala přesně osm a půl deka.“

Jako třináctiletá zazářila v roli drzé Barči (vlevo) v seriálu My všichni školou povinní.

Jako třináctiletá zazářila v roli drzé Barči (vlevo) v seriálu My všichni školou povinní.

FOTO: archiv ČT

U konkurzu se Míša zalíbila a brzy se začala objevovat v dětských pořadech, jako byl například Pojďte se mnou za mámou, pojďte se mnou za tátou. Zásadní pro ni však byly filmy Veronika, prostě Nika, Poslední propadne peklu, Skleněný dům a samozřejmě seriál My všichni školou povinní, kde hrála nezapomenutelnou drzou Barču. Pro tuhle roli si ji vybral sám režisér Ludvík Ráža. Kvůli Míše se dokonce přepisoval i scénář, protože původně měla být představitelka Barči vysoká. Jak dnes na natáčení vzpomíná?

„Vím, že jednou jsme natáčeli v noci v libereckém obchodním domě Ještěd. Kolem jedné na mě přišla taková únava, že jsem si musela jít poplakat do oddělení klobouků. Pak se muselo čekat, až mi ty oteklé oči zase splasknou.“

Po skončení základní školy se Michaela hlásila na konzervatoř. Talentovými zkouškami úspěšně prošla, ale přesto ji nevzali. Totéž se opakovalo i za rok a nejvíc to prý obrečela maminka. Místo konzervatoře Míša vystudovala sociálněprávní školu a také se vrhla na studium školy života. „Mělo to tak být, křivdu necítím,“ říká dnes smířlivě.

Léta v taxíku

Nejradši vzpomíná na dobu, kdy v devadesátých letech dělala v Praze taxikářku. „Tehdy jsme byly celkem tři, ale v noci jsem jezdila jenom já. Když mě někteří muži viděli za volantem, ptali se, kde mám kočárek s panenkami. V klidu jsem odpovídala, že je v kufru.“

V té době Míša procházela nelehkým obdobím i ve svém osobním životě. První manželství se stokilovým boxerem dospělo k rozvodu stejně jako to druhé. Rozlukou skončil i další vážný vztah.

Michaela Kudláčková žije v severních Čechách a živí se psaním a výkladem karet.

Michaela Kudláčková žije v severních Čechách a živí se psaním a výkladem karet.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Šťastná je však ze svých dcer - jednadvacetileté Pavlínky, devatenáctileté Míši, šestnáctileté Alice a jedenáctileté Johanky. Se všemi žije dnes už druhým rokem v severočeském Varnsdorfu, kam se přestěhovala za svou další láskou, podnikatelem Radkem. Do historie města se zapsala mimo jiné tím, že dala restauraci a penziónu, které provozuje její partner, originální název a logo. Z Modré hvězdy se tak stal podnik nazvaný Fousatá Matylda.

„Dřív jsem si nedovedla představit, že bych odešla z Prahy, ale když je člověk zamilovaný, vidí všechno jinak. Mezi mé přátele tu patří i jeden krásný strom,“ tvrdí bývalá dětská hvězda, která se dnes živí novinařinou.

Články o magii píše pro jeden z internetových portálů a některé časopisy. Také ale vykládá karty, sny, pracuje s bylinkami a runami. Souvisí to prý s tím, co vnímala už jako malá. O své zálibě a vlastně i povolání napsala knihu s názvem Jak se modlí čarodějky, která se na pultech knihkupectví objeví snad už brzy. A právě nyní hodlá ve Varnsdorfu otevřít školu magie a tarotu.

Michael Dymek a Páni kluci

Michaelu Dymkovi lidé často říkají, že ho odněkud znají, a když si nemůžou vzpomenout, ptají se ho, jestli s ním nechodili do školy. „Odpovídám jim, že asi jo,“ směje se další bývalá dětská herecká hvězda. Ve slavném filmu Páni kluci, jenž v roce 1975 natočila Věra Šimková-Plívová, hrál uličníka Tomáše. Scénky s jeho tetičkou v podání Ivy Janžurové vyvolávají na tvářích úsměv pořád, i když je mnozí diváci znají už nazpaměť.

Jako Tomáš ve filmu Páni Kluci (vpravo) si spolu se svými filmovými kamarády při natáčení užil ty nejkrásnější prázdniny.

Jako Tomáš ve filmu Páni Kluci (vpravo) si spolu se svými filmovými kamarády při natáčení užil ty nejkrásnější prázdniny.

FOTO: archiv ČT

Michaela, který si posléze zahrál také v seriálu Tajemství proutěného košíku a ve snímcích Posel dobrých zpráv, Leť, ptáku, leť, Indiáni z Větrova či Krakonoš a lyžníci, pro film objevil asistent režie Zdeněk Zelenka. Protože castingové agentury tenkrát neexistovaly, filmaři měsíce dopředu obcházeli základní školy a hledali své favority. Michaela našli ve sportovní škole v Praze 7.

„Věnoval jsem se gymnastice a v šesté třídě jsem se na mistrovství republiky umístil jako pátý. Jenže pak přišli filmaři a všechno bylo jinak,“ vzpomíná dnes sedmačtyřicetiletý bývalý herec.

Ani jeho životní cesta nepřipomínala ušlapaný chodníček. Na konzervatoř se přihlásil do speciální třídy zaměřené na lidový tanec, a to hlavně proto, že ho v Souboru písní a tanců přesvědčili, že bude mít možnost jezdit do ciziny a půjde brzy do důchodu. Zvažovanou elektrotechnickou průmyslovku proto zamítl.

„Hraní mě bavilo, ale jako celoživotní poslání jsem to necítil, a tak jsem se vydal jinudy. Rodiče to nechali na mně.“

V roce 1988, když mu bylo pětadvacet, se rozhodl se svou pozdější manželkou Ivanou pro emigraci. Dvacet měsíců strávili v Německu v azylovém táboře, jenže pak přišel listopad 1989 a všechno se obrátilo.

Dnešního podnikatele Michaela Dymka se lidé často ptají, jestli se s ním neznají ze školy.

Dnešního podnikatele Michaela Dymka se lidé často ptají, jestli se s ním neznají ze školy.

FOTO: Jan Handrejch

„Předtím jsem jako žadatel o azyl pracovat nesměl, ale po listopadu jsem naopak musel. Přestože jsem předtím chodil na taneční tréninky do divadla, věděl jsem, že perspektivnější bude pustit se do něčeho jiného, a tak jsem začal v jedné firmě s elektrotechnikou jako skladník.“

Michael se naučil německy a také psát na stroji všemi deseti, a tak záhy postoupil na pozici obchodníka. V polovině 90. let, když firma zakládala pobočku v Praze, byl jmenován jejím ředitelem. Nedaleko Prahy si postavil dům a do Česka se vrátil.

Nejkrásnější prázdniny

Natáčení filmu Páni kluci znamenalo pro Michaela Dymka jeho nejhezčí prázdniny. Celé dny běhal s dalšími kluky po lesích kdesi na Litoměřicku, kde měl chalupu kameraman Emil Sirotek. „Nádražíčko Levín skutečně existovalo, ale dnes už nefunguje a budova slouží jako chalupa. Malé muzeum věnované natáče ní filmu je však v nedalekých Zubrnicích,“ říká Michael, který se svými dětmi, devítiletým Michaelem a pětiletou
Šárkou, rád navštěvuje místa, kde se natáčelo.

Dosud však neobjevil to nejzásadnější - filmový hrad Pokštejn, kde tři nezbední kluci nalezli poklad. Kdyby mu prý někdo poradil, byl by moc rád. S úsměvem také vzpomíná na to, jak se při práci na filmu poprvé zamiloval. „Natáčení trvalo jen něco málo přes dva měsíce a můj honorář byl šest tisíc korun. Bráškovi a sobě jsem koupil kolo a mamince elektrický motor do šicího stroje.“

Láska k pohybu a tanci Michaela neopustila. I dnes svede salto na trampolíně a také tancuje v tanečním divadle BUFO - BUdoucnost FOlkloru. Dokonce se opět ohlásila i láska k prknům, která znamenají svět. „Rád bych také znovu hrál či konferoval,“ svěřuje se. Teď ho zaměstnává hlavně podnikání. Nedávno totiž založil vlastní firmu Inovasol, zaměřenou na solární topné a chladicí systémy.

Mařenka z Arabely

Když v roce 1979 Československá televize poprvé vysílala seriál Arabela, Mařence - té zrzavé holce s pihami u nosu - bylo co závidět. Vždyť právě ona byla tak blízko krásné princezně Arabele, jakékoliv přání si mohla splnit otočením prstenu, proletět se v kufru a pomocí kouzelného pláště se přenést do pohádkové země. Čtyřicetiletá Veronika Týblová-Polívková na natáčení vzpomíná jako na prázdniny, které trvaly celý rok.

„Přála bych všem dětem, aby to mohly zažít také. Bydleli jsme po hotelích a byli bez rodičů, tak si to asi umíte představit. Na Barrandově jsme běhali mezi ateliéry, kde jsme s Ondrou prošmejdili kdeco (jejího kamaráda Honzíka v seriálu hrál Ondřej Kepka).

Zastavilo nás pouze červeně svítící světlo, to jsme věděli, že do ateliéru nesmíme, protože se tam natáčí. Pan režisér Vorlíček byl skvělý. Vždycky nám vysvětlil, o co ve scéně půjde, a pak nás nechal, ať to řekneme svými slovy. Pamatuju si, jak jsme se jednou v pauze při natáčení s Ondrou dali do loupání ořechů a pak jsme měli úplně černé ruce. Další scénu jsme proto museli hrát s rukama za zády.

Jako Mařenka v Arabele přispěla kdysi ve škole k pěknému zmatku, kouzelné prsteny prostě do lavic nepatří… Osudem Veroniky Týblové-Polívkové se ale nakonec stala právě škola - zvolila si povolní učitelky.

Jako Mařenka v Arabele přispěla kdysi ve škole k pěknému zmatku, kouzelné prsteny prostě do lavic nepatří… Osudem Veroniky Týblové-Polívkové se ale nakonec stala právě škola - zvolila si povolní učitelky.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Jindy jsme už večer před natáčením dostali kostýmy na příští den a nás nenapadlo nic lepšího než si je večer ještě přeprat, aby nám to ráno opravdu slušelo. Ještě mokré jsme je pak zabalili do ručníků. Ráno bylo oblečení vlhké a zmuchlané, ale točit se muselo, a tak jsme se do něj nasoukali i tak. Nic jsem hrát nemusela, protože taková jako v seriálu jsem byla i ve skutečnosti,“ vzpomíná bývalá dětská herecká hvězda, kterou si stejně jako ty ostatní filmaři vyhlédli ve škole.

Kde byl pan Menšík, tam bylo veselo

A jak Veronika Týblová-Polívková vzpomíná na herce a členy štábu, se kterými se při natáčení denně stýkala? „Kde byl Vladimír Menšík, tam bylo veselo a vždycky se nás ptal, jak se máme. Pamatuju si i na kameramana Sirotka, který nás napomínal, abychom kolem kamer chodili po špičkách, jinak se na nás hrozně mračil. A zapomenout se nedá ani na televizní spolužáky a třídní vyvrhele Kozelku s Hromádkou. V seriálu jsme byli nepřátelé, ale ve skutečnosti jsme si spolu hráli.“

Po dotočení Arabely se však jejich životní cesty rozdělily a hercem se stal pouze Ondřej Kepka, syn herečky Gabriely Vránové. Veronika se pak ještě objevila v televizním kabaretu a v seriálu Kousek nebe. Její poslední rolí byl televizní příběh Petra a Pavla, který natočila ve čtrnácti letech.

Definitivní tečkou za její hereckou kariérou byla nabídka k natočení příběhu s prorežimním politickým podtextem. Její tatínek, novinář perzekvovaný za svoje politické názory, tenkrát však řekl rozhodné ne. Když se po letech natáčelo pokračování Arabely, Mařenku ztvárnila herečka Hana Ševčíková - Veroniku už nikdo ani neoslovil.

Konec všem pohádkám

Veronika vystudovala gymnázium a pedagogickou fakultu a rozhodla se pro dráhu učitelky. V práci s dětmi se však našla a neměnila by vůbec za nic. S přestávkami na mateřské dovolené učí už patnáctým rokem na základní škole v Praze 4, Táborské ulici a momentálně vede třídu páťáků.

„Jsou úžasní a spoustu času spolu trávíme i mimo vyučování. Vloni jsme například secvičili muzikál Noc na Karlštejně, který jsme pak několikrát hráli u nás ve škole, a letos jsme si vyrobili tablo v životní velikosti. Někdy spolu jsme i o víkendu, kdy děti vezmu třeba na výlet po stopách Yettiho.“

Už dvakrát šla Veronika ve svém učitelském zápalu dokonce tak daleko, že se třídou ve škole i přenocovala. Večer si na lavicích udělali švédské stoly a na koberci za lavicemi si pak rozestlali karimatky a spací pytle. A samozřejmě nechyběla ani noční bojovka po škole.

Všeho se pochopitelně účastní i Veroničiny vlastní děti - třináctiletý Petr a šestiletá Viktorka. Děti ji zaměstnávají natolik, že už ani neřeší, že je momentálně bez partnera a má za sebou již dvě nevydařená manželství. Bydlí v panelovém domě na Černém Mostě a každý den vstává před šestou hodinou ranní. Kde je konec všem pohádkám…