V minišatech bez rukávů pózovala fotografům a levačkou se podepisovala fanouškům nalepeným v několika řadách na zátarasy. „To je normální práce,“ zasmála se druhý den při rozhovoru a dodala: „Na to, že je prosinec, zase taková zima nebyla.“

Když narazíte v anglickém textu na shluk písmen SATC with SJP, může to znamenat jediné: Sex ve městě se Sarah Jessikou Parkerovou. Šest let hrála spisovatelku Carrie Bradshawovou v 94 dílech seriálu, což jí vyneslo vedle dalších cen čtyřikrát Zlatý globus a dvakrát Emmy.

Sex ve městě 2 

Pak hrála Carrie ještě ve stejnojmenném celovečerním filmu a právě teď dotočila Sex ve městě 2. V roce 1998, když seriál začínal, ovšem nebyla žádným nováčkem: bylo jí už třiatřicet let a ve světě šou -byznysu se pohybovala většinu svého života.

Narodila se 25. března 1965 v Nelsonville v Ohiu jako jedno z osmi dětí Barbry Forsteové. Tato plodná dáma byla nejprve vdaná za Paula Forstea, po rozvodu měla čtyři děti včetně Sarrah se Stephenem Parkerem a nakonec si znovu vzala Paula, kterému porodila ještě čtyři děti.

Sarrah se od nejútlejšího dětství věnovala baletu a profesionální hereckou kariéru zahájila jako osmiletá v televizní inscenaci Andersenovy pohádky Děvčátko se zápalkami.

S. J. Parkerová se svým synem

S. J. Parkerová se svým synem

FOTO: fotobanka Profimedia

V jedenácti už debutovala na Broadwayi, kde hrála dva roky titulní roli v úspěšném muzikálu Annie, a časem se začala prosazovat i ve filmu. V tom jí ale štěstí nepřálo, jak by chtěla: v úspěšné komedii Čtyři svatby a jeden pohřeb se ucházela o roli, kterou dostala Andie McDowellová (jmenuje se mimochodem Carrie stejně jako postava v Sexu ve městě), jindy chtěla být Pretty Woman, ale porazila ji Julia Robertsová.

Právo pro všechny

Jejím osudem se tak staly televizní seriály, kde ovšem vystoupala až na špičku. Jako sedmnáctiletá vstoupila do komediálních půlhodinovek Square Pegs ze školního prostředí, poté hrála státní zástupkyni Jo Ann Harrisovou v seriálu Equal Justice, uváděném u nás pod názvem Právo pro všechny.

Herečka Sarah Jessica Parkerová

Herečka Sarah Jessica Parkerová

FOTO: fotobanka Profimedia

Až o desetiletí později, po řadě filmových, často komediálních rolí (Příběh z Los Angeles, Líbánky v Las Vegas, Ed Wood) přišel Sex ve městě a s ním dodnes populární vlna s vtipem podávaných problémů svobodných žen po třicítce.

Chodila i s Kennedym juniorem

Hvězdný je i její soukromý život – chodila mj. s Johnem Kennedym jr., sedm let žila s vynikajícím, nicméně značně problémovým hercem Robertem Dawneym jr. a od roku 1997 je vdaná za neméně známého kolegu z branže Matthewa Brodericka.

Bulváry sice hojně přetřásají rozpad jejich vztahu, ale faktem je, že loni v červnu se jim k sedmiletému synovi Jamesi Wilkiemu (první jméno má po otci, druhé po oblíbeném spisovateli obou rodičů Wilkiem Collinsovi) narodila dvojčata Marion Loretta Elwell a Tabitha Hodge, která po předchozích neúspěšných snahách otěhotnět odnosila náhradní matka.

Sarah Jessica Parkerová a Joan Riversová v Graham Norton Show vysílané BBC o silvestrovské noci roku 2009

Sarah Jessica Parkerová a Joan Riversová v Graham Norton Show vysílané BBC o silvestrovské noci roku 2009

FOTO: fotobanka Profimedia

Sex ve městě učinil ze SJP, jak zní její oficiální přezdívka, nejen velkou hereckou hvězdu, ale také jednu z módních ikon počátku tisíciletí. Díky Sexu ve městě se stala představitelkou extravagantního newyorského stylu, po skončení seriálu uzavřela mnohamiliónový kontrakt na reklamní kampaně oblečení GAP (které mimochodem v seriálu nikdy nenosila) a Manolo Blahnik pojmenoval jedny ze svých luxusních bot zkratkou jejího jména – SJP. První otázka tedy směřovala právě k módě a oblékání.

Smím se zeptat, od koho je ten úžasný kostým, který máte na sobě?

Klidně, je od Diora. Doufám, že pro dnešní velkou sérii rozhovorů k premiéře Morganových je kostým od Diora to správné oblečení.

Chodíte ráda nakupovat, třeba zrovna oblečení a boty?

Popravdě řečeno ani moc ne, nebaví mě to. A zvlášť teď, když mám tři děti, si vážím každého volného dne a trávím ho radši s nimi než v obchodech. Ale někdy to samozřejmě jinak nejde. Před Vánocemi jsem jednu sobotu vzala ty malé s sebou a nakoupila všechno najednou.

Lidé vás v obchodech určitě poznávají – obtěžuje vás to, nebo je vám příjemné být známou osobností?

Poznávají mě, to asi jinak být nemůže, ale nechávají mě být. Nesetkávám se s tím, že by mě někdo nepříjemně obtěžoval. Možná je to i tím, že žijeme v New Yorku a že ve velkém městě se lidé tolik nezabývají tím, koho právě potkali. To je ta lepší stránka věčného městského shonu: nikdo moc nepřemýšlí o tom, kdo jde proti němu, každý spěchá za svým.

Přesto asi žijete pod dost velkým tlakem zejména médií, která neustále sledují, co máte na sobě, co děláte, jak je to s vašimi dětmi… Jak to snášíte?

Dobře, ale jen díky tomu, že noviny ani blogy jednoduše nečtu a tlak médií si nepřipouštím. To bych se musela zbláznit, což rozhodně nemám v úmyslu. Je úplně zbytečné se takovými hloupostmi zabývat – stejně se nikdy nemůžu obléknout tak, aby se to líbilo všem. Takže to řeším jen do určité míry: musím být oblečená prostě tak, abych mohla vyjít před lidi a neztrapnila tím sebe ani rodinu. Lidé si o tom samozřejmě něco myslí, ale já mám také svůj názor, a všem se zavděčit nemůžu.

Vy žijete v New Yorku a ve filmu Morganovi, který měl včera premiéru, hrajete manželku dalšího typicky městského člověka – Hugha Granta. Oba jste ale jakožto Morganovi „uklizeni“ z velkoměsta do Wyomingu před vrahem, kterého jste náhodou viděli při činu a on vás také. Jaké bylo natáčení na venkově?

Bohužel jsem ve Wyomingu ve skutečnosti nikdy nebyla, natáčeli jsme v Mexiku. A protože to bylo v poušti, bylo přes den horko a v noci zima, což je docela náročné. Přesto to bylo krásné místo. Původně jsme sice měli skutečně točit ve Wyomingu, ale když jsme tam přijeli na obhlídky, ukázalo se, že to místo není vhodné. Nebylo tam dobré zázemí, museli bychom dojíždět každý den na natáčení z dost velké dálky a navíc nakonec připadlo natáčení na zimu, a to tam byl sníh, což se do příběhu nehodilo. Když pak přemýšleli, kam natáčení přesunout, chtěla jsem někam, kam se mnou může jet rodina.

Umíte si představit, že by něco takového jako Meryl Morganovou potkalo i vás? Že byste najednou musela žít úplně jinde, než jste byla zvyklá?

Pro Meryl nebyl hlavní problém odjet z města, ale to, že nesměla s nikým komunikovat. Ani s rodinou, ani s kamarády. Do toho se dovedu vcítit velmi dobře. Rodinu člověk potřebuje a já na jejím místě bych se zachovala stejně, udělala bych stejnou chybu jako Meryl ve filmu. To je lidská přirozenost, chtít být v kontaktu se svými lidmi. Mohu cestovat z místa na místo kdykoli a jakkoli, ale musím vědět, že se mohu s rodinou kdykoli spojit. A to moje hrdinka nesměla, v tom to měla velmi těžké.

Nedávno jste dotočila Sex ve městě 2, bylo to v něčem jiné než seriál nebo první film?

Bylo to jiné především v tom, že děj se odehrává na různých místech. Hodně jsme cestovali, byli jsme i v Maroku. Takže to celé byl úplně jiný zážitek, protože seriál i první film se odehrávaly pořád jen v jednom městě. A když člověk natáčí v New Yorku, kde i bydlí, večer po práci jde prostě domů. Jakkoli se tedy všichni známe dlouhé roky, teď najednou to bylo jiné, protože jsme byli celé natáčení spolu pohromadě a bylo to úžasné. Myslím, že to bylo nejzábavnější natáčení, jaké jsem kdy zažila.

Musela jste být ale odloučená od malých dvojčat Marion Loretty a Tabithy Hodge. Bylo to těžké? A jak vlastně přijal váš syn narození dvou sestřiček?

Přijal je výborně, myslím, že si hodně užívá to, že se stal najednou z malého kluka velkým bratrem, je na to patřičně hrdý, a přitom se nemusí bát, že mu sestřičky budou brát jeho hračky. Teď jsou na to ještě moc malé, a až povyrostou, on už bude, díky věkovému rozdílu, v zálibách jinde než se stavebnicí na zemi. Sice jsme původně chtěli mít děti rychleji po sobě, ale nedařilo se to. A teď vidím, že větší rozdíl mezi sourozenci má také něco do sebe. Odloučení bylo samozřejmě těžké. Dokonce o moc těžší, než bych si byla myslela. Byli jsme pryč dlouho, nevím proč, ale nějak jsem čekala, že to bude kratší.

Sex ve městě už je tu tolik let – dá se v něm najít ještě něco nového, třeba nějaký jiný úhel pohledu?

O tom se těžko mluví, to uvidíme, až přijde do kin, jestli ještě diváky bude bavit. Já osobně to beru tak, že Michael (scenárista a režisér Michael Patrick King – pozn. red.) napsal hezký příběh, a je na nás, abychom ho s ním hezky natočili, dobře zahráli. Myslím, že pokud mu to nezkazíme my ostatní, bude to pořád stejně zábavné. Jsem přesvědčena, že on ani nedokáže udělat nic špatného. Má ohromnou představivost, nikdy jsme o tom, jaký bude Sex ve městě 2, moc nemluvili, ale vím, že mu můžu věřit.

Jaká je po těch letech spolupráce s Chrisem Northem v roli pana Božského?

Když hraji vedle někoho, kdo toho hodně umí, a Chris je rozhodně skvělý komediální herec, je to na jednu stranu moc inspirující, působí to jako hnací motor. Musím ale přiznat, že to taky z druhé strany člověka trochu brzdí: pořád se ptám sama sebe, jestli jsem dost dobrá, abych mohla být jeho partnerkou. To možná není pro můj výkon ideální.

I po takové době máte z vašeho hereckého partnerství trému? To bych nečekala.

Vidíte, a ono se to spíš zhoršuje. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že nikomu není možné nic vnutit. Každý má svůj názor na to, co se mu líbí, a ten souvisí se zkušenostmi i vlastním sebevědomím. Takže není snadné někoho přesvědčit o tom, že jsem dobrá, prostě se někomu můj výkon líbí a někomu ne. A když pracujete vedle moc dobrého herce, je o něco těžší lidi přesvědčit o vlastních kvalitách.