Pamatujete si na den, kdy jste slavil příchod Nového roku nejbouřlivěji?

Určitě se spolužáky na DAMU. Byli jsme mladí a juchat v kuse jsme vydrželi tři dny a po třech hodinách spánku jsme byli fit. Poslední roky mám ale takový fofr, že na nic podobného nedošlo. Mám problém dočkat se půlnoci, protože jsem už dost utahaný. A to se v Divadle na Vinohradech na rozdíl od jiných nehraje.

Provedl jste v životě nějaké rošťárny, nebo jste byl vždy vzorný?

Vzorný je přehnaný. Nerad bych se chvástal, že mám smysl pro humor, ale říká se to o mně. Docela rád si dělám z kolegů srandičky. Je to prima, zvlášť když máme něco těžšího, a může se to nějak odlehčit. Ovšem jsem-li pak sám obětí, už se mi to zas až tak nelíbí. Včas se ale vzpamatuji a zasměji se tomu.

Rok 2009 vám přinesl hodně životních změn, vyrovnal jste se s tím, že vaše manželka odešla za šéfem brněnského divadla Danielem Dvořákem?

Není tajemství, že naše manželství ztroskotalo. Jakési změny v mém životě nastávají, ale beru to tak, že nejde o život. Sice to holt něco stojí, ale je potřeba se dívat před sebe. Já si vlastně nestěžuji.

Primář Frinta, kterého hrajete v Ordinaci, je ve vašem podání smutný, bez jiskry v oku, předepisuje to scénář nebo promítáte do postavy své soukromí?

Ne ne, to je role. Daliborovi se přestává dařit zvládat osobní život, ale jestli jsem tam smutný, je to ve scénáři. Sám jsem docela veselý chlapík.

Jan Šťastný

Jan Šťastný

FOTO: Korzo

Jste už dědeček, jak se vám tato role líbí?

Jsem šťastný. Zrovna před chvílí jsme se po telefonu pozdravili s vnučkou Eliškou. Bohužel na ni mám málo času, stejně jako na sebe. Syn je velice šikovný kuchař, a tak je pro rodinu velkou oporou. Už když chodil na rande, pekl slečně štrúdl. Po mně to vaření bohužel nemá. Já sice vařit umím, ale ze všeho je nakonec vždy čína. Když mi to nechutná, dám tam sojovku a úplně to zabiju.

Vaření nepatří k vašim koníčkům, ale rád si stoupnete třeba k žehlicímu prknu, nebo se pustíte do úklidu a mytí oken. Je to hobby nebo relax?

Ono to není zase takové hobby, ale je pravda, že v tomto jako chlap trošku vybočuju. Jsem pedant a mám pocit, že například nikdo nevyžehlí tak dobře, jako já. Je to spíš moje úchylka. Miluji pořádek, jsem rád, když jsou věci hotové včas a pracuji rychle. A svým způsobem jde i o relax.

A jak to vypadá ve vašem autě?

Je fakt, že i na něj jsem byl pedant, ale dneska se mi v tom fofru občas válí ve voze scénáře a též něco zapomenu vyhodit. Musím se přiznat, že to už není, co bývalo.

Pamatujete se ještě na první auto?

V roce 1988 jsem dostal od tatínka polský fiat 125, což byla v těch letech opravdu limuzína. Táta o něj pečoval dvacet let a já ho za půl roku dorazil.

Jaký jste řidič?

My chlapi máme občas velikášskou představu, že jsme pány tvorstva, a když si sedneme do auta a rozpálíme to, je to něco, na co nikdo jiný nemá. Musím přiznat, že jsem býval agresivní řidič. Řízení bylo pro mě adrenalinem, vyzkoušet, co auto umí, nebo dělat blbosti. Jednoho dne jsem však zjistil, že jestli jedete na hranici rizika smrti, nebo přesně podle předpisů, rozdíl na vzdálenosti sto kilometrů dělá zhruba pět minut.

Jan Šťastný a Svatopluk Skopal jako revolucionáři Pavlov a Lenskij ve vinohradské inscenaci Mumraje.

Jan Šťastný a Svatopluk Skopal jako revolucionáři Pavlov a Lenskij ve vinohradské inscenaci Mumraje.

FOTO: Bohdan Holomíček

Dostal jste někdy pokutu?

Ano, ale to už je dvacet let. Teď mě ale napadá, že se musím podívat na bodové hodnocení, jestli mi ještě něco zbývá. Domů mi nic nepřišlo, tak předpokládám, že jsem o žádný bod nepřišel. Přiznávám ale, že když se někdy přetáhne natáčení a nestíhám představení, trošku přišlápnu plyn. Takový ten adrenalin, který mi dříve poskytovalo auto, si už dnes lechtám jen na motorce.

Na té jste přece havaroval?

To bylo v době, když jsem si říkal, já to umím. Povoloval jsem uzdu, zkoušel dělat brykule a v ten moment přišla bouračka. Dopadlo to všechno dobře, ale já se v ten moment vrátil zpátky na zem a už neriskuji. Přestože je to pár let, dodnes má Suzuki promáčknutou nádrž, ale jinak jsem ji opečoval dobře.

Motorka byla jeho životním snem. Letos ji nestačil projet, příští rok si určitě najde čas.

Motorka byla jeho životním snem. Letos ji nestačil projet, příští rok si určitě najde čas.

FOTO: Michaela Feuereislová

Bál jste se tehdy, co vám řekne rodina?

Dlouho jsem bojoval, aby mi motorku povolili a vědomí, že by na bouračku rodina přišla, bylo hrozné. Měl jsem ji pod plachtou, a když jsem sháněl přední díl a blinkry přes kamarády z Německa, šlo o velkou konspirační akci. Stroj jsem dával dohromady tajně, aby mě nikdo nenačapal.

Sehnal jsem jiný štít, dokonce se lišila barva, ale nikdo si toho dodnes nevšiml. Měl jsem asi větší obavy, než bylo potřeba. Dokonce jsem tenkrát tvrdil, že nemůžu jezdit na motorce, protože mám práci. Přestože jsem městský typ, na chalupě jsem sekal trávu, dělal dřevěnou podlahu a dokonce si troufl i na elektřinu.

Máte za sebou na motorce i jiné bouračky?

Naštěstí ne, ale ještě dvě byly v autě, z toho jedna trošku ošklivá. A to je přesně to, člověk si myslí, že jezdí dvacet let a nic ho nemůže překvapit. Já udělal fatální chybu, o které jsem myslel, že se nemůže nikdy stát - nedal jsem přednost na zelenou. Měl jsem asi zkrat, ale nejhorší bylo, že jsem měl za sebou dítě, které jsem vezl do školy. Byla rána, auto se otočilo do protisměru a za mnou se ozvalo - tati, já už to do školy doběhnu. Auto je zbraň.

V Ordinaci máte hodně textu, v divadle řadu rolí, přednášíte na DAMU, jak to zvládáte?

Upřímně řečeno, je to všechno v organizaci času. Pak se všechno stihnout dá. Otázkou je, jestli má smysl všechno zvládat. Nemám jediný volný víkend a to nejde, potřebuji si odpočinout nebo se věnovat sám sobě. Na motorce jsem letos nebyl ani jednou a dovolené jsem měl pět dní. Dnes je můj pracovní plán pevně nastavený a nemám jinou volbu, ale do budoucna chci dost aktivit vypustit. Vstávám jako do Kolbenky v pět, ale chodím spát jako normální lidi po flámu.

Šéf chirurgie v Ordinaci v růžové zahradě má k ruce atraktivní sestřičky- Kristýnu Novákovou (vlevlo) a Adélu Gondíkovou.

Jako šéf chirurgie v Ordinaci v růžové zahradě

FOTO: archiv TV Nova 

Musí vám dost soukromých věcí utíkat.

Nemám dost času na děti, vnučku, přátele, milovanou motorku ani sport. Nemůžu si ve čtyři ráno obout tenisky a jít běhat. To je velký dluh, který k sobě mám a chci ho v budoucnu odmazat. Bavil by mě třeba golf, který hraje mladší syn Honzík.

Nejste při tak velké vytíženosti občas vzteklý?

Stává se mi to, ale vše pramení ze stresu. Když se něco nestíhá, ač nerad, dokážu být na veřejnosti nepříjemný. A doma, tam si to člověk ventiluje. Ale býval jsem větší pruďas, už jsem klidnější.

Umí se otáčet v domácnosti i na chalupě.

Umí se otáčet v domácnosti i na chalupě.

FOTO: Michaela Feuereislová

Bude-li čas, kam plánujete příští dovolenou?

Dřív jsme s klukama jezdili na ryby do Norska, kde mi vyhovuje klima. Jsem Eskymák, patnáct stupňů v létě bylo fajn. Kromě toho mě láká i drsnější Jižní Amerika, Asie či Vietnam. Nechci hotel s pláží, nejsem rád na jednom místě. Naopak rád chodím do místních hospůdek a hovořím s lidmi, kteří jsou tam doma. Opálit se můžu v soláriu. Mým velkým snem je podívat se na Island a popřípadě ho projet na motorce.

Sedm let učíte na DAMU mladé lidi. Prozrazujete jim své fígle, nebojíte se, že si vychováváte konkurenci?

Vůbec ne, to není o tom, že bych měl povinnost, ale když už jsem se jednou na to dal, chci pro ně udělat co nejvíc. Jediné, co je ode mě odlišuje, je to, že mám víc zkušeností. Ve škole jsem nerad v pozici autority, ale naopak spolupracovníka. Člověku dělá radost, když může někomu něco předat a on to pak předvede na jevišti.

Kariéru jste nastartoval v Národním divadle a ve Vinohradském jste sedmnáct sezón, na koho z hereckých bardů vzpomínáte nejraději, s kým byla největší legrace?

Vždy to odvozuji od současnosti, na Vinohradech je pánský soubor naprosto báječný. Často si vyprávíme vtipy, já ale spíš poslouchám, protože si je nepamatuju. Jsou tu ale experti. Hrozně rád vzpomínám na spolupráci s Luďkem Munzarem, před kterým jsem se klaněl v pase. Hráli jsme spolu, režíroval mě a naučil jsem se od něj spoustu věcí. Teprve později jsem zjistil, že má obrovský smysl pro humor.

Proti kdysi jejich slavnému Klubu dobráků v Národním divadle jsme dnes na Vinohradech žabaři. Strhávali si vousky na jevišti, sázeli se o to, co řeknou jinak než ve scénáři, aby druhého vykolejili, byli opravdu bardi, a na takové kousky si dnes netroufneme. Jsem rád, že jsem měl tu čest se na jevišti setkat s Rudolfem Hrušínským. Díval jsem se na něho z dálky, nikdy jsem si netroufl dostat se k němu blíž.

Jan Šťastný se svou kolegyní Zlatou Adamovskou

Jan Šťastný se svou kolegyní Zlatou Adamovskou

FOTO: Korzo

Chcete mít z třicetiletého syna Marka a z devatenáctiletého Honzy jednou herce?

V žádném případě, což pramení z otcovské hrůzy, protože vím, že je to těžká profese. Zatím dělají, nebo chtějí dělat něco jiného.

A co dabing, kterému jste se intenzívně věnoval deset let?

Posledních dvanáct měsíců jsem ho musel omezit, ale prý jsem v televizi slyšet hodně. Nevím, sám se na ni nedívám. Většinou jsou to starší snímky, ve kterých jsem propůjčil hlas například Antoniu Banderasovi.

Je dabování jednoduché?

Romantický německý film, kde spolu všichni pomalu mluví, se dělá jednoduše, ale není to taková zábava, jako třeba když hraje Antonio Banderas. Jeho ustíhat je to nejtěžší, avšak i nejzábavnější. Nečekaně mění tempo a rytmus, což je fajn. Nemám rád jednodušší věci, to herce nutí k určité rutině, a člověk pak otupí.

Často se objevujete po boku kolegyně Báry Petrové, jde o opravdový vztah?

Ano. Poznali jsme se v divadle a později jsme se pracovně setkávali i v Ordinaci. Někdo sice může namítnout, že je mezi námi velký věkový rozdíl (Janovi je 44 - pozn. red.), protože je Báře třiadvacet, ale mně to nevadí a jsem spokojený. Horší by bylo, kdyby to vadilo jí. Víte, posuzovat věkové rozdíly je ošemetné, někdy si nerozumí vrstevníci a naopak.

Současná partnerka Bára Petrová

Herečka Bára Petrová je jeho novou láskou.

FOTO: Korzo

Bude s vámi na Silvestra?

Musí.

Toužíte v budoucnu mít další dítě?

Jistě se té myšlenky neodříkám.

Co nesmí chybět na vašem silvestrovském stole?

Šampus mi nechutná, ťuknu si, ale nedopiji ho. Preferuji velmi kvalitní vína. V jídle jsem šelma, takže středně propečený biftek, to je moje. A protože jsem na sladké, musí vše končit zmrzlinou. Naštěstí mám váhu jen o dvě kila větší než před dvaceti lety. Na Nový rok ovšem nechybí čočka, dodržuji tradice.

Dáte si novoroční předsevzetí?

Nedávám. Ale v příštím roce chci mít na sebe, na Báru i na děti více času. Je fakt, že jsem absolvoval lékařskou prohlídku a teď zoufale čekám na výsledky. Od určitého věku by si měl člověk zjistit, jak na tom je. Chci přestat kouřit, ale až někdy v průběhu roku. Krabička denně je dost, zvlášť když kouřím 24 let. Dám si tedy předsevzetí, abych měl dost vůle s tím seknout.