Hlavní obsah

Jana Plodková: Žena by měla umět vyvolat v mužích pocit, že jsou páni tvorstva

Právo, Lucie Jandová

Je klidná, sebevědomá a odvaha jí rozhodně nechybí. Osmadvacetiletá blondýnka nedávno zazářila v hlavní roli českého filmu Protektor, který se bude pokoušet i o oscarový úspěch za oceánem. Tam by ráda zkusila štěstí i mladá herečka.

Foto: Michaela Říhová, Právo

Vyhrála anketu Žena roku

Článek

Jaký je váš vztah ke 40. letům, kdy se odehrává děj filmu Protektor?

Dá se říct, že jsem k té době tíhla odmalička. Takže velice kladný.

Kde tak kladný vztah získala teprve osmadvacetiletá žena?

Z nedělních filmů pro pamětníky. Fascinovaly mě účesy, kostýmy, jiný styl herectví. Každá neděle v dětství patřila 40. rokům. Proto jsem byla velice šťastná, když mě Kateřina Oujezdská, žena režiséra Marka Najbrta, pozvala na casting filmu Protektor. Maskér tam rovnou můj zevnějšek přizpůsobil době. A já se okamžitě cítila jako ryba ve vodě.

No dobře, ale tu dobu necharakterizují jen účesy a kostýmy. Přece byla válka!

Ale mně pomohly hlavně kostýmy a účesy fyzicky najít postavu Hany. A jejím prostřednictvím jsem řešila otázky a atmosféru doby. O válce jsem ani moc nepřemýšlela. Stejně jako moje postava příliš neřeší, že je židovka, a z toho vyplývající omezení.

Foto: Archív, Právo

V brněnském HaDivadle v Pařeništi, kontroverzní hře z 50. let podle E. F. Buriana.

Mluvíte prý plynně německy. Hodilo se vám to?

A to je právě omyl! Jedná se o dezinformaci z netu, kde to o mně jeden člověk napsal, a i když jsem ho upozornila, že německy opravdu neumím, stejně to tam nechal. I kdybych němčinu uměla, stejně bych ji ve filmu nevyužila. Příležitost mluvit německy měli ostatní Marek Daniel, Klára Melíšková či Rišo Stanke.

Mimochodem, ve které době byste si ráda vyzkoušela žít?

Každá má svá pro a proti. Každá je něčím přitažlivá. Ale jelikož jsem o tom nikdy moc nepřemýšlela, neřeknu vám to konkrétně. Vlastně mi je dobře teď a tady. Nemám potřebu něco měnit a snít o době jiné. Ale kdyby to bylo nutné, zřejmě by to vyhrála opět léta čtyřicátá. (směje se)

Vaše manželství na plátně bylo dramatické, filmový partner na vás žárlil. A co vy, jste žárlivá?

Mám za sebou zatím jen jeden vážný vztah. Je pravda, že v jeho počátcích, v té velké zamilovanosti, jsem byla dost šílená. Nesnesla jsem pohledy jiných slečen na svého partnera. Občas jsem dělala i nemístné scény. Ale člověk se vyvíjí a roste. Naštěstí jsem si po pár měsících uvědomila, že chovat se jako blbka není pro vztah přínosné. Dneska si myslím, že žárlivost rozhodně není kladná součást lásky. Proto ji záměrně potlačuju a doufám, že zmizí úplně. Samozřejmě občas se ještě nějaký náznak objeví, ale to už mi za hlavou bliká maják, že tudy cesta nevede.

Váš současný přítel je tedy žárlivosti ušetřen?

Je, protože žádný současný přítel není.

Nejste příliš náročná? Co dokážete mužům tolerovat?

Myslím, že má tolerance sílí každým dnem. Můžu s klidným svědomím říct, že jsem schopná tolerovat takřka všechno. Jediné, co nesnesu, jsou projevy ublíženosti a stěžování si bez snahy něco změnit.

Foto: Michaela Říhová, Právo

Herečkou chtěla být od malička

Nedávno jste vyhrála anketu Žena roku. Co je podle vás nejsilnější ženská zbraň?

Zdravé sebevědomí, nadhled a vnitřní krása. Pocit, že žena je žena, a to jí nikdo nevezme.

Zdravé sebevědomí a nadhled by měli mít i muži, ne?

Měli, ale abych pravdu řekla, příliš takových jsem nepotkala.

Umíte své ženské zbraně používat?

Učím se to. Ne vždy jde všechno hladce. Některé dny jsou vyloženě pozitivní a v takových mi to jde přirozeně. Pokud přijdou překážky, a já přesto musím zachovat glanc, je to těžší. Nejlepší je, když o tom nemusím přemýšlet a všechno to ženské mi jde samo od sebe.

Bez čeho se dnešní žena neobejde?

Bez humoru, nadhledu, ženské rafinovanosti. Měla by umět vyvolat v mužích pocit, že oni jsou páni tvorstva. A že žádná žena jim jejich pravomoci vzít nemůže.

Vážně chcete v mužích probouzet pocit, že jsou páni tvorstva?

Ano, jinak to s nimi bude k nevydržení. (směje se)

Vy ale působíte jako silná žena. Je vám blízký feminismus?

Není. Ráda ctím muže jako přirozené autority. Často sice potkávám muže se slabým mužským aspektem, nebo jak to jinak říct, ale pořád je to muž a já ho nechci nijak degradovat. Hledám muže pevně si stojící v kramflecích, u kterých se můžu schovat, když bude potřeba.

V jedné ze scén se svléknete v promítací kabince a žádáte promítače, aby vás fotil. Styděla jste se při natáčení?

Nebyl to první film, ve kterém jsem musela odložit oblečení. Navíc před natáčením proběhlo focení aktů pro film, takže v podstatě jsem žádný velký problém neměla. Styděla jsem se, to ano, ale na druhou stranu jsem věděla, že je to třeba. Mělo to opodstatnění a v takovém případě můj mozek jedná čistě profesionálně.

Foto: Archív, Právo

Evu Braunovou hraje v inscenaci HaDivadla Doma U Hitlerů aneb Historky z Hitlerovic kuchyně. Vůdce ztvárňuje Petr Jeništa.

Byla tahle scéna nejobtížnější?

Kupodivu nebyla. Byla při ní i legrace. A víte, že se mi po tom roce, co skončilo natáčení, žádná obtížná scéna nevybavuje? Rok je dlouhá doba a všechny moje pocity z natáčení se slily v jednu velkou radost.

Působíte klidným dojmem. Je to pravda, nebo jsou věci, které vás spolehlivě vytočí?

(směje se) No děkuju za kompliment. Máte ale pravdu, mě snad nic moc nevytočí. To spíš já točím okolí tím svým klidem.

Zahrála jste si válečnou herečku. Která je vaše oblíbená a proč?

Mám jich hned několik. Nataša Gollová, ta jednoznačně pro její dokonalý smysl pro komedii. A Věra Ferbasová pro své neuvěřitelné oči a celkový výraz tváře. A taky proto, že pocházela z Jičína, mého rodného města!

Protektor byl nominován na Oscara. Dovede si představit, jak jdete v krásné róbě po červeném koberci převzít ocenění?

Ano, dokážu! Ovšem zda se představa naplní, je jiná věc. Pokud ano, jsem velmi ráda, že jsem začala spolupracovat s talentovaným českým návrhářem Jakubem Polankou. Ten mě jistě nenechá ve štychu a róba dosáhne parametrů oscarové smetánky. Anebo jim naopak otevře oči svojí jednoduchostí a krásou!

Do Ameriky se prý ale chystáte stejně…

Ano. Minimálně na výlet. Případně i obhlídnout pracovní možnosti a nasbírat kontakty. Uvidíme, jak se to celé vyvine, nechci předbíhat. Amerika mě láká už dlouho a hlavně z toho důvodu, že jsem tam ještě nebyla.

Vaše plakáty, ve kterých jedete v blonďaté paruce na kole, zdobily mnohá města. Jaké plakáty zdobily váš pokoj v době dospívání?

Jak ráda bych vám řekla, že jsem měla polepené stěny od podlahy až po strop svými idoly ze seriálu Beverly Hills, Michaelem Jacksonem a Madonnou! Bohužel to tak nebylo. Maminka neměla pochopení pro výzdobu tohoto typu. Moje idoly proto končily nalepené v sešitech. A že jich bylo!

Tehdy jste už snila o tom, že budete herečkou?

Vlastně ano. Plakáty patřily k šesté, sedmé třídě. Od sedmičky jsem chodila do dramaťáku v Jičíně k Martinu Zajíčkovi. Tam jsem pomalu začala přemýšlet o své budoucnosti. A během roku zkoušení a hraní bylo naprosto jasné, že jinam moje cesta nevede.

Foto: Archív, Právo

Jako židovská herečka s Tomášem Měcháčkem ve filmu Protektor režiséra Marka Najbrta.

To vám bylo dvanáct. Vážně jste neuvažovala ještě o něčem jiném?

Ne. Jakmile jsem zjistila, že herectví je to, co chci dělat, co bude mojí prací a zároveň koníčkem, nebylo třeba vymýšlet něco jiného. Ale je fakt, že předtím jsem chtěla být veterinářkou.

Zmínila jste Martina Zajíčka a já jsem se dočetla, že on vás kdysi odnaučil mňoukat. Jak tomu mám rozumět?

Bývala jsem velice malá, drobná, stydlivá blondýnka s jemným hlasem. A když jsem vlezla na jeviště, nevycházel ze mě jasný, zvučný hlas, ale něco tak titěrného, že to Martin nazval mňoukáním. Ačkoli mu to dalo práci, naučil mě stát si na jevišti za slovem.

Podpořili vás rodiče v rozhodnutí stát se herečkou, nebo pro vás chtěli něco praktičtějšího?

Tatínek s babičkou byli spíš při zemi. Doporučovali mi ekonomku a poté jistou práci někde v podniku. Jako tomu bylo u mojí starší sestry, která dnes pracuje v hypoteční bance. Naopak maminka mě podporovala se vším všudy. Když jsem závodně tancovala, šila mi šaty, jezdila se mnou na soutěže. Bavilo ji to a mé práci velmi fandí. Díky její podpoře jsem vše mohla zvládnout s přehledem. Jakmile jsem po gymnáziu udělala přijímačky na JAMU, celé rodině bylo jasné, kudy moje kroky povedou. Začali mě podporovat stoprocentně.

Čím jsou vaši rodiče?

Mamka se věnuje interiérovému designu. Zařizuje známým restaurace, ordinace, byty. Je v tom fakt dobrá. A taťka pracuje pro firmu zabývající se vzduchotechnikou. Například v baru Krásný ztráty se dá dýchat díky němu.

Když se bavíme o profesích, zeptám se vás i na tu, kterou jste si vyzkoušela v titulní roli divadelní hry Renata Kalenská. Hrála jste novinářku, sama občas do novin přispíváte. Je vám novinařina blízká?

Ani ne. Spíš bych řekla, že mi je blízké psaní. Ale takové, které má začátek a konec. Občas se pokouším o fejetony. Raději bych to blíž nespecifikovala, jinak by se na mě novináři snesli, co to píšu za bláboly. A konkrétně zrovna novinářku Renatu Kalenskou obdivuji za její pohotovost, pichlavost a za její totální vědomí o naší politické scéně. Protože v tom aby se čert vyznal.

Závodně jste tancovala. Dáváte přednost valčíku, latině, nebo něčemu ještě ohnivějšímu?

Jednoznačně latině. Pro její drive, sex-appeal a pohyby.

Foto: archiv, Novinky

Jana Plodková ve filmu Protektor

Tanec, divadlo, film, tak mě napadá jste ráda středem pozornosti?

Ano i ne. V rodinném kruhu jistě, mezi přáteli jakž takž, v cizí společnosti nikdy. Sice jsem znamením lev, ale být nuceným středem společnosti mě nebaví.

Opustila jste brněnské Ha Divadlo, odešla do Prahy, ale ve stálém angažmá teď nejste. Jak snášíte období herecké nejistoty?

Je fakt, že můj první rok v Praze v pozici herečky na volné noze nebyl zrovna jednoduchý. Ale naučil mě vyrovnávat se s pocity nejistoty a energii směřovat jinam. K věcem, které mě baví, k lidem, které mám ráda. A navíc jsem poznala, že když už to vypadá, že bude nejhůř, vždycky se objeví něco, co mi vytrhne trn z paty.

Vážně? Míváte často štěstí?

Mám. Ale jen v situacích, do kterých nevkládám svou vůli a které jsou nečekané. Ty mě pak často mile překvapí. Naopak v situacích, kdy si něco usilovně přeju a pořád na to myslím, se stane pravý opak. Ještě to nemám úplně zmáknutý…

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám