Ještě než dosedne na pohovku, stačí pokárat své blízké spolupracovníky za to, že se chystají postavit šálek s kávou přímo na starožitný stůl, místo aby použili podložku. A na úvod se podiví, že má ještě poskytovat interview, když už na všechno odpověděla v knize Smutkem neobtěžuju, která vyšla před deseti dny.

Už jsem čekala, že se mě zeptá: „A vy jste kdo?“ Na to ale nedošlo a nakonec, když prohlásila, že je přísná, ale ne studená, musela jsem jí dát za pravdu.

Měla jste někdy potřebu bojovat s věkem?

Na plastickou operaci bych nešla. Když člověku něco vadí natolik, až si myslí, že jeho větší nos nebo malá prsa mu v něčem brání a stojí mu ve štěstí, tak nechť to udělá. Já takový problém zatím nemám. Každý určitě touží být krásný a mladý, ale pro mě cesta k pohodě určitě nevede přes plastické operace.

Někdo ale třeba dře v posilovně nebo na sebe nanáší tuny omlazovacích krémů...

A já si povídám s lidmi. Jsem obklopena mladými a mám pořád co na práci. Když jsem se zamýšlela nad tím, co mi léta na Hradě vlastně přinesla, zjistila jsem, že nemám ani minutku na to, abych se zabývala tím, jaké mě čekají nemoci, protože mám naplněné dny.

Anebo máte štěstí, že se žádné nemoci neozývají.

Tak to není, všichni něco mají. Ale je otázka, jak se s tím smířit. I tu nejtěžší nemoc musí člověk přijmout a něco dělat.

Livie Klausová provedla Michell Obamovou Svatovítskou katedrálou.

Livie Klausová se díky svému manželovi setkala s mnoha zajímavými lidmi. Na fotografii s Michell Obamovou, kterou provedla Svatovítskou katedrálou.

FOTO: Michaela Říhová, Právo

V knize se několikrát objevuje informace o vašich bolavých zádech.

Záda mě trápí od šestadvaceti.

Co děláte, abyste bolest zmírnila?

Počkám, až přejde. Jakou chcete lepší odpověď?

Že se budete snažit zbavit se jí dřív.

Bolesti se nezbavíte. Vy mladí si myslíte, že na světě má být všechno bez bolesti a hned. Bolest taky patří k životu. Potom je nádhera, když vás nic nebolí. Třeba včera jsem se cítila na třicet šest.

Myslela jsem si, že odjakživa se lidi snaží zbavit se bolesti.

Ano, ale ve slově zbavit se cítím tu vaši rychlost. Když je bolesti hodně moc, tak každý člověk hledá pomoc, ale bolest zároveň signalizuje, že se něco stalo předtím. Jenže ono je daleko snazší spolknout pilulku, než si zacvičit. Já pilulky nepolykám.

Pokud byste nebyla manželkou prezidenta, byla byste v důchodu?

Tak podívejte se. Shodou okolností mám dvacet let za manžela člověka, který byl postupně ministrem financí, premiérem, předsedou Sněmovny a prezidentem. Pořád jsem ale Livií Klausovou. Kdyby to bylo jinak, dělala bych možná o trošinku jiné věci, ale se stejným nasazením jako teď.

Co dělají vaše vrstevnice?

Některé pracují, jiné se starají o vnoučata nebo tráví čas na chalupách a na zahrádkách, chodí za kulturou. Občas se s nimi i vidím. Scházíme se s bývalými kolegyněmi z práce napříč věkem, protože nemám ráda žádné dělení.

Manželka Václava Klause Livia blahopřeje svému muži

Manželé Klausovi jsou spolu přes jednačtyřicet let.

FOTO: ČTK/Michal Doležal

Jenom mi řekněte, jestli jste typ, který by odešel na odpočinek.

Moje maminka vždycky říkala, že odpočinek je až v hrobě. Jaký odpočinek? Určitě bych pracovala a byla s lidmi.

Cítíte už přece jenom nějaké limity dané věkem?

Co vy mladá děvčata nám pořád vykládáte o věku! Samozřejmě že cítím, ale jde o to, jak se na to předem připravíte. I když už dneska nesjíždím černou sjezdovku, na lyže se ještě postavím.

Měla jsem na mysli třeba úplně banální věc, že byste si ráno chtěla někdy o hodinu déle pospat.

Nejsem spací typ. Myslím, že pro vás to bylo dneska trochu brzo (před 8.30 - pozn. aut.). Mezitím než jste vstali, jsem rozbalila dárečky, které jsem dostala včera k narozeninám, dala květiny do vázy, což trvalo asi hodinku, protože jich bylo hodně. Takže mám za sebou už první směnu. Když víte, že vás čekají pěkné a zajímavé věci, tak vstanete i bez budíku.

Čím jste byla obdarována?

Potěšilo mě, že jsem nenašla ani jeden anonymní dárek. Neznamená to, že bych nedostala nic taky od neznámých lidí, ale všechny věci byly adresné, vycházely z mých zájmů. Třeba o zařizování interiérů jsem dostala hned dvě knížky.

Zařizování míst, kde bydlíte a pracujete, je stále v procesu?

Jak vidíte, teď jsem zjistila, že chybějí podložky na stůl... Ale pokud jde o nábytek, obrazy a koberce v Lánech, tak ano.

Děláte to jednou provždy, nebo s oblibou věci přemisťujete?

V prostorách, kde se pohybuje hodně lidí, je dobré udržet stabilitu aspoň v tom, že nepřesunujete každý týden koupelnu do obýváku a naopak.

Papež Benedikt XVI. s prezidentem Václavem Klausem a jeho ženou Livií na letišti v Ruzyni při rozlučkovém ceremoniálu.

O své víře hovořit nechce.

FOTO: Česká televize

Nekompenzujete si tímto koníčkem váš pobyt v sídlištním bytě, kde jste musela být v zařizování spíš minimalistická?

Rozhodně ne. Naopak malé prostory vás spoustě věcí naučí. Nemám ráda odsudky panelákových bytů, protože paradoxně musíte být při tom daleko víc tvůrčí, abyste správně naložila s každým milimetrem. Samozřejmě jsem si k tomu načetla knížky - například anglickou Kouzlo v malém - se všemi možnými fintami. Člověk se vždycky promítá do prostředí, ve kterém žije. Pak žasnete, co všechno jste o člověku nevěděla, dokud jste neviděla jeho byt.

Říká se, že doprovázet prezidenta Václava Klause na zahraniční cestě není žádný výlet. Jak je to v případě jeho ženy, která mívá i samostatný dámský program?

Všichni včetně mé sestry se ptají: „A proč neřekneš, že bys chtěla vidět to a to.“ No protože tak to nejde. Vždycky je to kompromis mezi tím, co mi chtějí představit hostitelé, a tím, o co mám zájem já. Když mi v Brazílii nabídnou, jestli chci vidět radši burzu v Sao Paulu, nebo děti v taneční škole, tak volím život, protože burzy jsou všechny podobné.

Když jste zmínila burzu, která je spojena s vaším původním oborem, mezinárodním finančnictvím - máte možnost v současné pozici zužitkovat to, co jste vystudovala?

Vůbec ne. Jenom na burze můžu položit trošku jinou otázku než ostatní manželky prezidentů.

Možná se vám vaše odbornost hodí při fungování nadace...

Tato práce se obecně měří tím, že se někde při televizní show řekne, kolik lidi nasbírali na ten a ten bohulibý účel. Moje odbornost se projevuje v tom, že se vždycky ptám: „A na co šly ty peníze?“ To už se dozvídám méně, slyším jenom obecná slova. Jenže v rámci naší nadace navštěvujeme dětské domovy po celé republice a pomáháme konkrétním dětem v jejich křehkém období, kterým je odchod z domova. Snažíme se připravit je na to, aby se mohly zařadit do života mimo instituce, aby si dodělaly vzdělání, aby byly schopné najít zaměstnání a postarat se o sebe.

Zároveň v rámci projektu Startovné do života je chceme s pomocí jejich opatrovníků naučit hospodařit s penězi a motivovat je k aktivitě. Aby si třeba zaplatily internát, nerozházely peníze první večer a pak zase nečekaly, kdo jim co dá. Každé dítě má individuální účet a sponzoři si přesně přečtou, kolik tam je peněz. Když dítě udělá něco navíc, například složí maturitu, tak dostane bonus. Samozřejmě ne všechny děti se hodí třeba pro studium nebo jazykový kurz, tak si můžou třeba udělat autoškolu.

Lívie Klausová a Václav Klaus si celý areál dobře prohlíželi.

Lívie Klausová je nepochybně oporou svého muže Václava Klause.

FOTO: NOVINKY/Jakub Kynčl

Vaše sestra v knize popisuje, že jste všechny čtyři empatické a citlivé. Nehroutíte se z toho, když vás lidé v dopisech zavalují ne vždy pozitivními osudy?

Když se zhroutíte, tak nikomu nepomůžete. Některé příběhy mám v sobě, ale protože mám dobré spolupracovnice, tak žádný dopis nenechám bez odpovědi. Ne vždycky víte, co člověku poradit, takže napřed hledáme, sháníme, ptáme se a pak teprve píšeme.

Kolik dopisů ročně přichází?

Víte, že bychom to měli někdy spočítat? Ale vím, že v minulém období jsme jich společně s prezidentem dostali víc než ombudsman v České republice.

Dá se z toho poznat, co obecně lidi trápí?

Víte, lidi nepíšou jenom o tom, co je trápí. Má to i velmi příjemnou stránku, že když se jim něco povede, tak mi taky dají vědět. Někdy ani nestačím všechna milá pozvání přijmout.

Stýská se vám někdy po životě, kdy jste si mohla zařídit program podle svého?

Mám vedle sebe celkem obyčejný i ten neobyčejný život, protože nikomu se nevyhýbají hezké a horší dny a starosti o širokou rodinu. Ale jednu věc jsem si těžko dovedla představit i já, a to je ztráta soukromí. Každý vám řekne: „Paní Klausová, přijeďte k nám, u nás budete mít klid a aspoň si trošku odpočinete od všech akcí.“

Ale tak to nejde. Mám sice pořád své tři hlavní kamarádky a svoji rodinu, ale celý prostor i čas kolem mě zaplňuje tisíckrát víc lidí než předtím. A tím pádem na ty, které mám nejblíž, se nedostává. Není prostě možné, abych zavolala sestře a řekla: „Hele pojď, dáme si kafíčko.“

Za jakých okolností by se to dalo zařídit?

Se svým založením bych to ani nechtěla udělat, protože vím, že teď je moje práce jiná. Myslím si, že každá práce se má dělat pořádně.

Mohla byste mít aspoň přestávku na oběd a vědět, kdy vám padla.

První dámou jsem čtyřiadvacet hodin denně. Říkáte: „Tak si dejte oběd.“ Jenže já mám buď oběd pracovní, anebo mi polední přestávku vyplní jiné povinnosti. Dnes se například budu loučit s rakouskou velvyslankyní a pak přijde velvyslanec Peru, protože se plánuje cesta do Latinské Ameriky.

 

Zjistila jsem, že nemám ani minutku na to, abych se zabývala tím, jaké mě čekají nemoci, protože mám naplněné dny.

 

Jak vás poznamenalo, že vaše maminka i teta, u které jste trávila hodně času, byly učitelky?

Necítím se být poznamenaná, nevěřte všem klišé... Jako děti jsme mohly všechno, jenom když přišla domů, tak asi hodinku jsme na maminku nesměly moc mluvit.

V knize vyprávíte, že jste nikdy od rodičů nedostali na zadek, ale své syny jste občas plácla.

Asi jsme byli daleko hodnější, i když bratr občas dostal. Na každého přece platí něco jiného. Někomu je lepší věci vysvětlovat, jinému zase, aby se vzpamatoval, je lepší dát na zadek. Za tím si stojím. Ale rozlišme dvě věci. Něco jiného je bití, a něco jiného výchovné plácnutí. 

Jak je to s vašimi vnoučaty?

Já jsem přísná babička, ale tohle nechávám na rodičích.

Může si i přísná babička s vnoučaty pohrát?

Počkejte, nepleťte si dvě věci. Určitě jste měla ve škole učitele, kteří byli fajn a všechno s nimi procházelo, a přesto jste měla radši někoho, kdo byl přísný a měl autoritu. Přísnost neznamená, že je člověk studený, ale že chce zachovat pravidla. To, že o mně vnoučata řeknou, že jsem přísná babička, neznamená, že mě mají míň rádi.

Co je při společně tráveném času vaší doménou?

Protože jsem s nimi hodně málo a hlavně o prázdninách, tak nejradši se mnou pracují. Děti mají sice plnou skříň všech možných hraček, ale stejně je odmalinka baví dělat něco s opravdickými nástroji. Když dělám plot na chalupě, tak s chutí nosí plaňky a v tu chvíli nepotřebují sofistikovanou hru. Taky se u nás hodně čte.

S Václavem často trávili prázdniny na horách, tentokrát v Liptovských Tatrách.

S Václavem často trávili prázdniny na horách, tentokrát v Liptovských Tatrách.

FOTO: archív Livie Klausové

Co říkáte tomu, jak se dneska svět zaměřuje na děti. Počínaje příručkami o těhotenství, přes reklamy na dětské zboží až po speciální hotely pro rodiny s dětmi?

Cítím velmi silný posun i pokud se týká zdraví. Je mi líto mladých rodin, kterým reklamy a časopisy neustále vnucují, co je pro děti dobré. Jak se v tom všem mají vyznat? Stres z toho, aby dělaly všechno, co jim doporučují, je pak kontrapropocit, duktivní. Podstatné přitom není vstřebat co největší množství informací, ale to, aby vám někdo pomohl si z nich vybrat.

Vadí mi i jiná věc. Ve zdravotnictví technika umožňuje spoustu vyšetření na přístrojích, místo toho, aby někdo v rámci prevence radil, co je dobré dělat. Už to dochází až tam, kde se to trošičku míjí účinkem. Samozřejmě že existuje spousta metod, jak zjistit zdravotní stav budoucího děťátka, ale přemíra všech testů nese rizika sama o sobě.

Člověk má asi dobrý pocit, když si nechá všechno v těle vyfotografovat a zjistí, že je zdravý. Jenže infarkt může dostat za dva dny. Jde o to změnit něco v životě, třeba si říct, že bude chodit pěšky a bude víc na čerstvém vzduchu, ale to je daleko těžší.

Z knížky na mě působíte jako fatalistka.

Co to je fatalistka?

Že jste se vším víceméně smířená. Autorka komentovala některé etapy vašeho života s tím, jak to muselo být hrozné, ale vy jste si na všem našla něco pozitivního v tom smyslu, že to tak má asi být.

Vůbec si nemyslím, že třeba 50. léta takhle měla být, to vůbec ne, ale představte si, že mně v té době, kdy byly procesy, bylo osm devět let. Ani v době válek se život nezastaví. I v takové době děti prožívají radost z panenky od Ježíška.

Ani vám nevadilo jít v prvním ročníku vysoké školy povinně pracovat do továrny.

Nerada zevšeobecňuju, ale dnešní svět je o tom, že všichni chtějí být manažeři, asistenti, manažeři manažerů a asistenti asistentů, ale není skoro nikdo, kdo řekne: „Já chci něco vytvořit.“ Samozřejmě že se svět mění a ve výrobě pracuje méně lidí, ale pak si všichni stěžují, že se všechno produkuje v Číně.

Všechno, co prožijete, se vám do budoucna hodí. Když odmyslíte ideologický nános řečený heslem blíž k dělnické třídě, tak v továrně zjistíte, o čem je život. Všem studentům bych také řekla, že to mají udělat.

Jako malá jste musela na Slovensku povinně chodit do kostela. Co z víry ve vás zůstalo?

Nemusela. Chodila. A pokud jde o víru, nechte mi taky nějakou krabičku, která se nemusí otvírat.