Nejste z toho pendlování unavená?

Ani ne. Teď žiju víc v Bratislavě, kde mám asi patnáct divadelních představení za měsíc. A točíme pro Markízu seriál Radio. Hraju spolumajitelku rozhlasové stanice.

V Česku vás známe z televizních seriálů Místo nahoře, Letiště nebo Eden. Chystá se nějaký další?

Teď zrovna jsem přijela do Prahy točit pro Novu pilotní část seriálu Hasiči. Nejsem akční hasička, mám milou roli telefonistky. Mým partnerem je Miro Táborský. Doufám, že nezůstane jen u pilotního dílu a bude se točit dál.

Při natáčení seriálu Eden jste se seznámila s režisérem Jiřím Chlumským, s vaším současným partnerem?

Ne, to vůbec. Seznámili jsme se při natáčení slovenského filmu Konečná stanica v roce 2003. Hrála jsem v něm uklízečku na zastávce. Byla to komická role, kterých jsem zatím neměla moc. Prakticky hned jsme spolu začali žít. Byla to láska na první pohled.

Jiří momentálně víc pracuje v Praze, takže jsme pořád na cestách. Ten seriál Hasiči režíruje a já jsem ráda, že tam mám alespoň malou roli. Každá společná práce je pro nás svátek, protože se víc vidíme.

Vyrůstala jste ve Vrátné dolině, do základní školy jste chodila v Těrchové, odkud pochází Jánošík, maturovala jste na gymnáziu v Púchově a pedagogickou fakultu jste studovala v Trnavě. Na které místo nejvíc vzpomínáte?

Na Vrátnou dolinu, kde byl na tu dobu neuvěřitelný cestovní ruch. Rodiče pracovali v hotelu jako vedoucí. Jezdilo tam hodně turistů ze Západu, nejvíc Nizozemci a Němci. Ale my jsme si hráli na Čechy.

Jak se hraje na Čechy?

Vždycky když vystoupili z autobusu, zdvihli hlavu a dívali se na vrcholky Malé Fatry. To jsme nechápali, pro nás to bylo normální. Tak jsme nejdřív také jako oni obdivovali hory, pak jsme si šli něco koupit, opalovali jsme se, mluvili jsme česky, zpívali jsme české písně. To nás bavilo.

Tereza Nvotová a Anna Šišková - skutečná i filmová dcera s matkou, s nimi jeden z party chuligánů

Anna Šišková se svou dcerou Terezou Nvotovou se setkali i na filmovém plátně. 

FOTO: Bontonfilm

Myslela jsem, že jste si hráli spíš na Jánošíka!

Ne! To nás ani nenapadlo.

Líbí se vám film Jánošík polské režisérky Agniesky Hollandové?

Musím říct, že se mi nelíbí scénář. Film má podtitul Pravdivý příběh, ale pravdivý příběh to opravdu není. Historicky je známo, jak těžký byl život lidí v Kopanicích, měli co dělat, aby přežili, od rána do večera pracovali jako nevolníci, neměli co jíst. V tom filmu si všichni zpívají a jsou veselí. Ani nám nebylo líto Jánošíka, když byl popraven, protože jsme nevěděli, proč to vlastně všechno dělal.

Pomáhala jste rodičům v hotelu?

No, pomáhala… Motala jsem se v kuchyni. Pamatuji si, jak si nějaká výprava vymyslela po obědě palačinky, najednou přišla objednávka na 250 palačinek, tak jsem je dělala také. Ráda vařím a peču. Moje maminka a hlavně babička byla v Terchové vyhlášená kuchařka. Vařila pro učitele, faráře a další hosty. Chodili k ní domů na obědy. Říkala jim kostoši. Vždycky se chlubila – dnes jsem tu měla deset kostošů. Ani nevím, co to slovo znamená. Lásku k vaření, ale i pečení jsem zdědila po ní.

Vyrůstala jste se čtyřmi bratry. To jste si docela užila.

Jsem čtvrtá v pořadí. Za mnou je ještě mladší bráška Juraj. Naši si mysleli, že to bude holka, ale byl to zase chlapec. Mně se to líbilo, protože mě ti starší vždycky ochraňovali a ten mladší je mi oddaný stále.

A co ti starší?

Nejstarší Marian bohužel už jako čtyřicetiletý zemřel. Zbyly po něm čtyři děti. Byl lékařem a žil v Karlových Varech. Jeho nejmladší dcera se jmenuje jako já Anička Šišková. Je jí šestnáct a velice se mi podobá, víc než moje vlastní děti. Naštěstí chce být doktorkou a ne herečkou.

Je hodně příjemné, že mám příbuzné i v Čechách. Po Marianovi byl Peter, ten zemřel v osmnácti letech. Pak následoval Pavoľ, který je knězem v Trenčianských Teplicích. Vrátil se z emigrace. Dlouho žil v Kanadě a v Itálii. A nejmladší bratr Juraj má tři dcery, žije s rodinou vedle mě v Bratislavě. Je barmanem. Jsme hodně soudržná rodina.

Jaká jste byla jako malá holka?

Byla jsem škaredé káčátko. Nosila jsem brýle, protože jsem šilhala, byla jsem malinká, hubená, nakrátko ostříhaná a zakřiknutá. Všeho jsem se bála. Ostatní děti byly sebevědomější, průbojnější a živelnější než já. Přesto jsem si vždycky přála stát se herečkou.

Anna Šišková a Ondřej Vetchý v novém filmu režiséra Juraje Nvoty Kruté radosti.

Anna Šišková a Ondřej Vetchý ve filmu režiséra Juraje Nvoty Kruté radosti.

FOTO: continental-film.sk,

Tak proč jste šla na pedagogickou fakultu?

Kvůli emigraci Pavla jsem měla blbý posudek a na herectví mě nevzali, i když jsem zkoušky v Bratislavě udělala. Proto jsem si vybrala pedagogickou fakultu, obor 1. až 4. třídu. Tam nikdo nechtěl studovat. Po dvou letech jsem odešla do angažmá prešovského divadla.

Hrála jste také pro děti v Trnavě, teď máte angažmá v bratislavské Astorce a působíte jako host v Aréně a v pražském Studiu Dva. Do Prahy jezdíte na představení Vše o ženách. Tu komedii napsal muž. Řekl opravdu vše o ženách?

To víte, že ne. Je to mužský pohled. Autor si myslí, že se ženy nemohou mít rády. To se mýlí. Škoda, že tam nevykreslil i upřímný vztah a myslím si, že my, ženy, toho máme na srdci mnohem víc, než autor tuší. Ale i tak se s Janou Krausovou a Jitkou Schneiderovou na scéně vyřádíme. Křičíme na sebe, žárlíme, nadáváme si.

Představujete tam několik typů žen a převlékáte se přímo před diváky na scéně. Působí to docela smyslně…

Trošku mi to vadí, protože se hodně stydím. Jak to jde, tak se schovávám.

Jako herečka se nevyhnete intimním scénám!

V divadle se vyhnu a ve filmu se domlouvám s režisérem. Tyhle scény nikdo nemá rád.

Jaká divadelní role vám dala hodně zabrat?

Role Sofie Tolsté v představení Život Tolstého, které se hraje v Astorce. Postava začíná v pětatřiceti letech a končí v sedmdesáti, nejprve je něžná, pak se mění v hysterku, pokouší se o sebevraždu. Ta mi dává opravdu zabrat.

Anna Šišková s kolegou Davidem Matáskem v seriálu Letiště

Anna Šišková s kolegou Davidem Matáskem v seriálu Letiště

FOTO: Korzo

Jste teď hodně vytížená?

Co se týče divadelních postav, tak už jsem zažila i větší vytížení. Od dvaceti let, kdy jsem začala Julií, jsem prošla všemi Shakespeary, Čechovem. Mladé ženy jsem hrála velice dlouho. Ještě ve čtyřiceti například Roxanu nebo Marianu.

Co teď řeší slovenská divadla?

Je to všehochuť. V Národním divadle je hodně současných her, ale třeba i Anna Karenina. U nás máme zase Život Tolstého, takže se jde po velkých tématech, často ženských. Ale samozřejmě i na Slovensku najdeme komerční tituly. Jako v Česku.

První filmovou příležitost jste dostala ve filmu Tichá radost. Bylo vám pětadvacet a ta role se jmenovala Žena v županu. Jak se hraje žena v županu?

To ani nemůžu pokládat za roli. Řekla jsem asi dvě věty a jestli jsem měla župan? To si nepamatuji. Tehdy si mě v divadle vybral režisér Hanák. Je to pro mě absolutně nepodstatná role, i když byla první. Tehdy jsem točila hlavně v televizi.

Ovšem už ve vašem pátém filmu Musíme si pomáhat jste vedle Bolka Polívky a Jaroslava Duška zazářila tak, že jste získala Českého lva za rok 2000.

To jsem absolutně nečekala. Byl to úžasný úspěch a hlavně na Slovensku na mě byli pyšní. Když pak film nominovali na Oscary, jeli jsme do Los Angeles, to byl velký zážitek. Přitom na začátku natáčení jsem nikoho z kolegů osobně neznala, ale pak jsme se sblížili a zjistili jsme, že jsme si herecky i lidsky velmi blízcí. Rozuměli jsme si a zůstali jsme dodnes přáteli. Herci i filmový štáb.

Třeba s kameramanem Honzou Malířem a s jeho ženou Uršulkou, která ve filmu dělala pomocnou režii, se pořád navštěvujeme. Občas se potkáme i s Jardou Duškem nebo Petrem Jarchovským. Jen Bolka vidím málokdy, má tolik práce.

Co následovalo po tom ocenění? Samé nabídky na role?

Právě naopak. Tři roky jsem netočila vůbec, jakoby se mě všichni báli. Pak mě obsadil manžel (Juraj Nvota – pozn. red.) do svého celovečerního debutu Kruté radosti. Hrála jsem Helenu, krásnou zamilovanou ženu, která ale šťastná nebyla. Mým partnerem byl Ondřej Vetchý a za postavu Heleny jsem získala nominaci na Českého lva.  

Rok poté jste se s manželem Jurajem Nvotou rozešli. Po devatenácti letech! Proč?

Tak na to je těžká odpověď. A ani o tom nechci mluvit.

Co dělají vaše dcery?

Dorotce je sedmadvacet, žije vždycky sedm měsíců na Slovensku a pět měsíců v Nepálu. Já teď letím na měsíc za ní, chci tam chodit po horách a také si budu léčit záda na ajúrvédské klinice. Dorotka je novinářka, píše cestopisy, má svoji rubriku v časopisu Týždeň, skládá také písně, zpívá šansony a má skupinu. Teď navíc uzavřela smlouvu s cestovními kancelářemi a bude průvodkyní po málo známých místech v Indii a v Nepálu.

Terezka studuje dokumentaristiku na FAMU v Praze. Občas také moderuje v televizi Óčko, ale myslím, že se stane režisérkou. Zajímá ji úplně všechno, má sociální cítění, ta se neztratí. Před dvěma roky, tedy v devatenácti, natočila dokument Ježíš je normální!, s kterým je momentálně na festivalu v New Yorku. Obě hrají i ve filmech, ale herectví berou spíš jako koníček nebo možnost výdělku. S Terezkou jsme si dokonce zahrály ve filmu Malé oslavy. Bohužel se nevydařil tak, jak jsme si všichni přáli, ale natáčení bylo velmi příjemné.

Vychovala jste dcery dobře?

Někdy si myslím, že ne, jindy si říkám, že jsou úžasné. Ale tak to má asi každá máma. Nejhorší to bylo v pubertě, kdy jsem měla pocit, že mě neměly rády a že jsem ta nejhorší matka na světě. Ale teď už jsme rovnocenné partnerky a kamarádky. Když jsme spolu, cítíme se dobře.

Nehrozí, že by vás jedna z nich udělala babičkou?

Ne, alespoň to obě tvrdí.