V Praze se naposledy objevila na pár dnů v září při příležitosti křtu své třetí knihy nazvané Ten sen. Schůzku k rozhovoru jsme měly druhý den smluvenou na půl jedenáctou. Do hotelové restaurace přišla o deset minut později a nezvykle dlouho se omlouvala.

V noci prý nemohla spát, což způsobil časový posun zvaný Jet Lag, a ráno zaspala. Daly jsme si kávu a čerstvý džus z pomerančů a začaly si povídat. O životě, dětech, knihách, Miloši Formanovi, Praze, Brně i USA. Její život by se z mého pohledu dal shrnout do jediné věty: zkusila všechno, co se dalo, a vyšlo to. Přísloví „Sedávej, panenko, v koutě, však oni najdou tě“ si nikdy k srdci nevzala a udělala dobře.

V Česku jste právě vydala svou třetí knížku Ten sen. Z čeho čerpáte inspiraci?

Píšu hlavně o tom, co znám a dokážu si představit. Nikdy nenapíšu román třeba z dvanáctého století, protože mě baví psát hlavně o tom, co mám zažité a osahané. Hrdinka mé nové knížky taky vyrostla v Československu stejně jako já. Atmosféru osmdesátých let jsem se snažila postihnout co nejvěrněji. Příběh je ovšem samozřejmě smyšlený.

„Jsem jim tolik, tolik vděčná, že se mi narodili...“ píše Martina o dvojčatech Andym a Jimovi ve své úspěšné prvotině Skladatelka voňavého prádla.

„Jsem jim tolik, tolik vděčná, že se mi narodili...“ píše Martina o dvojčatech Andym a Jimovi ve své úspěšné prvotině Skladatelka voňavého prádla.

FOTO: Michaela Říhová, Právo

Hrdinka vaší knihy z Československa uprchla. Uvažovala jste někdy o emigraci?

Byl to jeden z plánů, které jsme s mou sestrou Simonou zvažovaly. Kdybyste ale viděla seznam těch plánů, pochopila byste, jak málo realistické byly. Večer u vína zněly báječně, ráno jsme se jich lekly. Mně chyběla chuť odejít, sestře odvaha. Nebo lépe, ta nám chyběla oběma. Pak přišla revoluce, sestra se v roce 1991 provdala do Ameriky a vše se zdálo vyřešené.

Čerpala jste při psaní také z Milošových zkušeností?

Ne přímo z jeho emigrace, ale to hluboké vykořenění jsem z něj určitě někdy cítila.

Do USA jste odešla v době, kdy jste se rozešla s Karlem Gottem, abyste znovu nabrala dech…

Byla to souhra různých událostí, ten čas byl příležitostí zkusit něco nového. Odešla jsem za sestrou, původně jen dočasně, abych se naučila anglicky.

V té době jste byla také studentkou scenáristiky na pražské FAMU a právě to v USA rozhodlo o vašem osudovém setkání s Milošem Formanem…

Skončila jsem školu, čekala mě už jen diplomka. Dost jsem se v tom plácala, snažila jsem se vymyslet nějaké téma, které by spojovalo českou kinematografii s mým americkým pobytem, a nakonec mě napadlo požádat o konzultaci Miloše.

S maminkou (uprostřed) a starší sestrou Simonou (vlevo) jsou sehraná trojka. Všechny dnes žijí v USA.

S maminkou (uprostřed) a starší sestrou Simonou (vlevo) jsou sehraná trojka. Všechny dnes žijí v USA.

FOTO: Archiv Martiny Formanové

Můžete prozradit ještě víc podrobností?

Našla jsem si agenturu, která ho zastupovala, a napsala mu dopis. Samozřejmě v češtině. Věděla jsem, že s tím si nikdo neporadí a budou to muset předat rovnou jemu. Miloš mi pak zavolal a sešli jsme se u něj v New Yorku. Já tehdy bydlela mimo město a pamatuju si, jak mi do telefonu říkal, abych jen kvůli němu do města nejezdila. No, musela jsem na něj trochu zatlačit. (smích) První setkání bylo příjemné, ale já se styděla a byla jsem hrozně vynervovaná.

Kolik vám bylo let?

Osmadvacet.

Napadlo vás už tenkrát, že by se mohl stát vaším partnerem?

Jsem ženská a přála jsem se mu líbit. Možná jsem i zadoufala v nějaký flirt či aférku. Ale nic věděla jsem, že se o něj už ucházely jinší kanónky. Ze všeho nejvíc mě však lákalo být vůbec v přítomnosti někoho tak výjimečného. Miloš má mimo jiné úžasný hluboký hlas. Když se naproti mně posadil, už jsem byla jeho, aniž to ještě věděl. Zůstali jsme v kontaktu a nad mou diplomovou prací se pak sešli ještě několikrát.

Zanedlouho po vašich prvních společných schůzkách jste odjela zpátky do Prahy udělat státnice a záhy se do USA zase vrátila…

Miloš mi nabídl, abych pro něj pracovala při natáčení filmu Lid versus Larry Flynt, kde jsem pak působila jako jeho asistentka. Byla to úžasná zkušenost.

Právě tento film v USA zvedl vlnu odporu z řad feministek, které mu vytýkaly, že propaguje porno…

O to ve filmu vůbec nešlo, byl to hlavně silný příběh.

Vaše cesta z rodného Brna do Prahy a pak do USA byla námětem vaší prvotiny Skladatelka voňavého prádla. Pokud se nemýlím, teď vychází znovu?

Ano, mám velikou radost, jaký je o tu knížku stále zájem. Chápu, co všechny v souvislosti s mou osobou napadalo: měla tohohle a pak ulovila dalšího. Když si ale kdokoli přečte celý příběh, uvidí to i z jiného pohledu. Dostávám hodně čtenářských ohlasů a to mě těší.

Ve Státech svoje knihy nevydáváte?

O překlad jsem se pokoušela, ale moje angličtina není tak dobrá, tak jsem to dala přeložit profesionálovi. Pak jsem ale zjistila, že jsem v ní ale zase natolik dobrá, abych poznala, že to není ono. Uvidíme.

Byla jste modelkou, filmovou asistentkou, teď jste spisovatelkou a ještě studujete psychologii, protože chcete pracovat jako psychoterapeutka. Proč jste si přibrala ještě tento obor?

Teď si připadám jako žena tisíce řemesel, ale ono to tak není. Stěžejní pro mě vždycky bylo psaní. Už na gymplu jsem psala do novin a pak chtěla studovat žurnalistiku, ale nevzali mě. Teď jsem se k psaní vrátila obloukem.

Se studiem psychologie jsem popravdě začala, když mi nešlo psaní a měla jsem dojem, že si rychle musím najít jinou kariéru. Škola mě strašně bavila a najednou mě znovu chytlo i psaní. Už jsem neseděla půl dne před počítačem, jestli mě něco napadne, ale dávala jsem si čas na psaní za odměnu. Tak vlastně vznikla má druhá knížka Trojdílné plavky. Dostala jsem se až do posledního ročníku, ale pak jsem musela studium přerušit, protože být tři dny v týdnu na praxi je pro mě zatím časově neúnosné.

Přesto ale lidem už pomáháte. Jak?

Jako dobrovolnice. A taky jsem si našla takovou schovanku v litoměřickém Klokánku. To je skvělý pocit - dát někomu šanci! Zodpovědně říkám, že jsem měla v životě víc štěstí než rozumu, a tak jsem ráda, když můžu pomoct někomu, kdo takové štěstí neměl.

Společně s Milošem a vašimi dvojčaty bydlíte na ranči ve státě Connecticut. Osvojili jste si americký způsob života? Chodíte například každou neděli do kostela?

Miloš má svůj osobitý životní styl a nepřizpůsobuje se nikde. Je svůj a já taky. Žijeme společně s dětmi a mou maminkou a uprostřed Connecticutu máme vlastně takovou malou Českou republiku. Do domu, v němž bydlíme, jsme původně jezdili jen na víkendy a bydleli v New Yorku. Když jsme se ale museli rozhodnout, kam dáme děti do školy, řekli jsme si, že tady by to pro ně bylo lepší. Stodolu jsme přestavěli na dům, kde bydlíme teď, a původní dům je pro hosty.

Mluví vaši kluci Andy a Jim česky?

Rozumí všemu, ale většinou odpovídají anglicky.

Jezdí za vámi také Milošovi starší synové?

Také tam jezdí, samozřejmě. Jelikož jsou ale velmi vytížení, vidíme se častěji v Evropě. Zrovna v létě jsme jeli s malýma klukama na jejich představení do Francie a pak společně putovali po Španělsku. Jejich děti, naše děti, rodina pospolu, to je podle mě nejdůležitější pro to, aby Jim a Andy cítili vztah k Čechám.

A objevují se u vás na ranči i slavní herci, kteří hráli v Milošových filmech?

Někdy ano, ale věřte mi, že nestojíme na zápraží, jestli se některý objeví. Docela oceňuji, že mě Miloš ze začátku všeli -jakými těmi večírky protáhl, nějaký čas jsme taky žili v Los Angeles, takže když přišly děti a my se usadili v Connecticutu, neměla jsem pocit, že mi někde něco utíká.

Čím by Andy a Jim, vaše jedenáctiletá dvojčata, chtěli být? Baví je to ve škole?

Kluci jsou velmi zodpovědní studenti, což musejí mít po Milošovi, a strašně rádi čtou, což mají asi po nás po obou. Jejich zájmy se mění a já na ně nespěchám. Jen ať si zkusí všelicos, než se upíšou jednomu povolání.

S Jiřím Bartoškou a manželem Milošem Formanem jako host na filmovém festivalu v Karlových Varech.

S Jiřím Bartoškou a manželem Milošem Formanem jako host na filmovém festivalu v Karlových Varech.

FOTO: Petr Horník, Právo

Prozradíte, na čem teď Miloš pracuje?

To je naprosto předčasné, zvláště po několika předchozích zkušenostech. Není v pozici, že by šel do projektu za každou cenu, obtížně hledá látku, která ho osloví, a film pak ještě závisí na spoustě dalších faktorů. Až tohle všechno sedne dohromady, určitě se to dozvíte!

Prý má teď potíže se zrakem. Jak se mu daří?

Kdyby tu seděl, určitě by vám řekl dlouhý výčet všech svých neduhů, ale když to řeknu ze svého pohledu, je to jinak. Nedávno, když jsme spolu byli dva dny v Praze a měli program se společností, byla jsem to já, kdo si šel dřív lehnout. A další den večer Miloš letěl do Paříže a byl ve formě, zatímco já byla z posunu času úplně vyřízená.

Dá se říct, že Karel Gott byl určitou průpravou na vztah s Milošem? Čím vám starší muži tolik imponují?

To mi přijde naprosto legrační, že by byl jeden vztah průpravou na druhý. To určitě není jako v atletice, kde sprinterky odjedou na soustředění do jižních Čech, aby se pak zúčastnily mezinárodních závodů… Ne, takhle to určitě nebylo. Mně imponovali tihle dva muži a upřímně řečeno se mi to zas nezdá až tak podivné. Byli prostě mimořádní.

Netajíte se tím, že jste moc chtěla děti. Musela jste Miloše přemlouvat?

Ne, a tím mě naprosto dostal. Sám zmínil, že by ta možnost byla. Víc říkat nemusel.

Váš manžel je velký gurmán. Rádi prý chodíte do různých restaurací i s vašimi kluky.

Ano, jsme taková rodina jedlíků. Kde a co se bude večeřet je u nás dost stěžejní otázka, která se řeší často už u snídaně.

Co říká na vaše knihy Miloš? Vím, že vás v psaní podporuje, ale četl to všechno?

To zní, jako kdybych napsala nějaký sedmadvacetidílný epos! Napsala jsem tři knížečky, které četl, a dokonce vcelku ochotně.

Jaké to je žít s režisérem?

S tím, co mám doma, dobré, jaké je to s Polanským nebo Hřebejkem, nevím. Nevím, jestli mají režiséři tendenci být autoritativnější. Miloš by asi byl, i kdyby byl řidičem tramvaje.

Vychováte kluky po americku, nebo spíš po česku?

Jestli se ptáte třeba na fyzické tresty, tak po americku. Vůbec si ani neumím představit, že by mě někdo viděl je bít. Ani pár přes zadek, jak se u nás říká. Znám všechny argumenty pro i proti, netvrdím, že pár pleskanců děti trvale poznamená, ale s ohledem na společnost, ve které je vychováváme, to zkrátka nepřipadá v úvahu. A věřím, že kluci jsou slušní a dobře vychovaní i bez pohlavků.

Při poslední návštěvě Prahy letos v září křtila svou třetí knihu Ten sen.

Při poslední návštěvě Prahy letos v září křtila svou třetí knihu Ten sen.

FOTO: Miroslav Zajíc, Právo

Už máte námět na čtvrtou knihu?

Ne. Tedy nápadů mám asi patnáct, ale ne příběh, který bych chtěla říct. A nechci psát jen pro psaní.

Připadá mi zvláštní žárlit na starší muže, byť jde o slavné osobnosti, ale každý se vás ptá, jak moc jste na ně žárlila. Přece by ale logicky měli žárlit na mladší ženu spíše oni. Jak to je ve vztahu s tak velkým věkovým rozdílem se žárlivostí?

Žárlivost nemá co dělat s věkem. Ani s atraktivností, ani s příležitostmi. Obecně žárlí ten, kdo se cítí nejistější. Ale žárlivost je příšerná vlastnost, taková sebedestruktivní. Nebo vůbec destruktivní.

Jak se z vašeho pohledu mění Praha a Brno, když se sem vždy po nějaké době vrátíte?

Já se přiznám, že mám tendenci vnímat spíš ty pozitivní změny. Vidím zeleň a čistotu, sebevědomí lidí a změněný životní styl. Já si to tu nezřízeně užívám, ale samozřejmě od kamarádů slyším o všelijakých průšvizích a taky čtu na internetu noviny.

A teď se u nás nejvíc těšíte na co?

Těší mě hodně věcí, křest knížky v Praze, autogramiáda v Brně, ale největší radost mám z toho, že uvidím své spolužáky z devítiletky a gymnázia. Alespoň tedy doufám, že někdo přijde! Do Brna mířím ještě dnes odpoledne.

V Americe přátele nemáte?

V Connecticutu, kde žijeme, jsem si je už také našla, ale pro lidi v Brně jsem nezačala existovat, až když si mě vzal Miloš. Znají mě odmala, a to je něco úplně jiného. Proto se na ta setkání vždycky tak těším.

Kde vidíte sebe sama za deset let?

Na stejném místě. Tedy tím nemyslím tady v hotelu, na stejné židli, ale tak celkově. S lidmi, které kolem sebe mám teď. Ti jsou pro mě nejdůležitější.