Vám se letošní rok vydařil…

Ano, devítka je moje šťastné číslo, narodila jsem se 29. 9. 1979, takže rok 2009 mi byl předurčený.

Hlavně se vám ale v lednu narodila dvojčata…

Přála jsem si, aby to vyšlo na 9. 2. 2009, to je krásné datum, ale oni jsou 26. 1. 2009, jenže Milan má šťastné číslo šestku, tak je spokojený.

Vy si potrpíte na numerologii?

Jenom, když se mi to hodí.

Takže krize nekrize, vy jste v pohodě.

Určitě jsem v pohodě, i když jsem nevyspalá, unavená, mám život zorganizovaný jako nikdy předtím. Splnilo se mi to, co jsem moc chtěla, dvě krásné zdravé děti.

V těhotenství jste jim říkala Pepíci, pak se z jednoho vyklubala Magdalénka. Vy máte v rodě Pepy?

Máme Pepy a dokonce i Pepiny, takže jsme věděli, že buď Josefína, nebo Josef se tam objeví. Mně se líbila Madlenka. Nakonec rozhodlo to, že Milan je velkým obdivovatelem Magdalény Dobromily Rettigové, tak máme Josefa a Magdalénku. Ale stejně jí říkáme Madlíku, takže je vlastně Madlenka.

Váš muž rád jí, nebo dobře vaří?

Obojí, vaření považuje za umění, ovšem v jeho podání, v mém nikoli. Jeho nejoblíbenějším televizním pořadem je Ano, šéfe! a kuchař a moderátor Zdeněk Pohlreich se nám stal ikonou, o které se doma neustále bavíme. K vaření máme oba vztah, já jako konzument, i když na to nevypadám, a Milan jako interpret.

Pravda je, že jste velmi štíhlá.

Už jsem se dostala na svoji původní váhu. Při dvojčatech ani nelze přibrat.

„Jsou jako oheň a voda,“ říkají o svých dvojčatech Magdalénce a Josefovi pyšní rodiče.

„Jsou jako oheň a voda,“ říkají o svých dvojčatech Magdalénce a Josefovi pyšní rodiče.

FOTO: Michaela Feureislová

Jste rodačka z Havířova. Máte to město ráda?

Maminka pochází z havířovské větve a já jsem se tam narodila, ale přestěhovali jsme se do Prahy, když mi byly dva roky. Pořád tam mám část rodiny, babičky, tetu. Havířov pro mě je synonymem prázdnin, volna a pohody.

Není to moc hezké město, ale mám ho ráda. Vždycky, když tam jedeme, mívám zvláštní svírání v břiše. Havířov mám spojený s dětstvím, s babičkou a dědečkem. Bydleli v malých kamenných domech, které se stavěly, když se město zakládalo.

Tam asi bylo z dvojčat pozdvižení...

Nebylo. Mám v Havířově bratrance, kterému se také narodila dvojčata – Matěj a Nikolka, jsou zhruba o rok starší než ti naši. Takže moje babička je prabábou dvou dvojčat a ještě jedné holčičky.

Maminka občas pohlídá?

Maminka nehlídá, pořád pracuje, je ekonomka. Táta je soukromý ortopéd, je specialista na kolena a hodně ho vyhledávají sportovci. Máme adoptivní babičku a hlavně tetu, zdravotní sestru, kterou jsem si ukradla v porodnici v Hořovicích. Ta je u nás vždycky ve čtvrtek. Ten den relaxuji.

Vy jste rodila přirozenou cestou. Jak to šlo?

Říká se, že si každá žena užije buď pohodové těhotenství a nepříjemný porod, nebo obráceně. Mně bylo špatně celých devět měsíců, měla jsem komplikace a ten porod byl za odměnu. Byl rychlý a euforický. Nejdřív přišla na svět Majda. Prý je ten první vždycky dominantní, ale já si myslím, že ji Pepa vykopl ven. On byl v bříšku tak akční. Narodili se devět minut po sobě.

Jací jsou?

Jako oheň a voda, Madlenka je anděl, modrooké blonďaté stvoření, hodné a samostatné, které zatím jenom leze. Pepa je hyperaktivní, chvíli neposedí, staví se už na nohy, je ďáblík po mně. Po porodu vážili jen 1770 a 1660 gramů, takže ještě měsíc strávili v inkubátoru. Potom to dohnali, teď už mají devět kilo. Pepíček už má sedm zubů, holčička teprve tři.

Vzpomenete si ještě na první pocity po porodu?

Byla jsem šťastná, ale spolu s dětmi se objevila i obava a úzkost, aby byly v pořádku. Neuměla jsem si představit, jak vypadají, na to jsem byla hodně zvědavá. Říkala jsem si, že už to mám za sebou, ale zároveň všechno před sebou.

Svého partnera Milana Kožíška zná už osm let. Zaujal ji tím, že si jí nevšímal.

Svého partnera Milana Kožíška zná už osm let. Zaujal ji tím, že si jí nevšímal.

FOTO: Michaela Feureislová

Jak to teď zvládáte?

Co mi zbývá? Málo spím, občas si z vyčerpání pobrečím. Měla jsem představu, že to mateřství bude jednodušší, že to budu zvládat líp, ale je to náročné. Ani celodenní natáčení mě tolik nevyčerpalo psychicky a fyzicky jako lítání kolem dětí.

Když spinká chlapeček, vzbudí se holčička a obráceně. Nemůžu nic plánovat a naučila jsem se užívat si každého klidného okamžiku.

Kdy jste se naposledy pořádně vyspala?

Ještě před těhotenstvím, pak mi bylo tak zle, že mě to budilo. A teď to také nejde. Tři hodiny spánku mi musí stačit. Moje tělo se sžilo s tím, že moc nespím.

Najdete si i chvilky pro sebe?

Najdu. Vyhradila jsem si čtvrtky, kdy si vyřizuji věci, které přes týden nestíhám. Zajdu na oběd, v klidu se najím, nakupuji, co je potřeba, a chodím na masáž, abych mohla zase týden fungovat. Mám z nošení dětí odrovnaná záda. Každý čtvrtek se nabiju, vyčistím si hlavu a už zase spěchám domů.

Máte děti nějak rozdělené?

Milujeme je oba, ale chlapeček je mamánek a holčička je tatánek. Ve většině rodin chtějí otcové následovníka, jenže pak jsou zbláznění do dcerušek. Jsou to jejich princezničky.

Stýská se vám po práci?

Ne. Já pracuji, jen jinou formou. Mateřská dovolená, jak to někdo krásně nazval, je hodně náročná záležitost. Nemám ani čas myslet na to, že se mi stýská. Občas si ale vzpomenu na kolegy, ti mi chybějí. Nicméně jsem začala moderovat v České televizi pořad Tykadlo, točí se jeden den v měsíci, vždy dva díly najednou. To mě udržuje v tom, abych dala dohromady kloudné souvětí.

Vystudovala jsem na DAMU herectví a byla jsem členkou Rokoka, hrála jsem v Divadle na Vinohradech, v Divadle Bez zábradlí a ve společnosti Honzy Hrušínského, tenkrát to ještě nebyla Jezerka. Teď jsem na volné noze, ale stejně nemůžu vzít nějakou roli, děti mě ještě potřebují a já je.

V seriálu Ulice, kde si s Ondřejem Brzobohatým dělala, co chtěla, v nejlepším skončili.

V seriálu Ulice, kde si s Ondřejem Brzobohatým dělala, co chtěla, v nejlepším skončili.

FOTO: Michaela Feureislová

Třeba se jednou vrátíte do seriálu Ulice, kde jste tři roky hrála svéráznou kadeřnici Digi. Ta role vám vyloženě seděla.

Z devadesáti procent jsem stejná. Nebyl problém se s ní ztotožnit.

Byli jste dvojice s Ondřejem Brzobohatým, ten teď dokončil práci na představení Kudykam ve Státní opeře Praha, tak má také asi víc času. V seriálu hrál až neuvěřitelného slušňáka.

Ondru to taky rozčilovalo, pokud vím. Někdy byl tak vytočený, až nadával, že takový debil snad ani nemůže existovat. Ani já takové typy nemám ráda. Už v pubertě mě lákali zlobiví kluci, obdivovala jsem rebely. Moc hodní kluci svádějí i normálně hodné holky k tomu, aby se z nich staly mrchy.

Jak ten váš seriálový příběh skončil? Rozešli jste se?

Nerozešli, odjeli jsme do Londýna, abych otěhotněla. Podle scénáře žijeme v Londýně, máme už děti a občas pošleme zprávu. Je to sice otevřený konec, ale epizoda našeho působení je v reálu uzavřená. Někdy je dobré skončit v nejlepším.

Navíc v Ulici už je tolik postav a příběhů, že by ten náš museli hodně nastavit, a já si neumím představit, že bych hrála s dětmi. To ne. Nechci vlastní děti vystavovat tak náročné práci. Práce s dětmi před kamerou je velice těžká hlavně pro spoluhráče. Nikdy neříkej nikdy, ale teď to nevidím reálné.

A kdyby přece jen něco přišlo, odjinud?

Své děti bych zatím nikomu na týden nesvěřila, abych mohla něco točit. A také si jich chci užít, to byla ta moje vysněná role – být matkou – a já si ji teď plním. Štvalo by mě, kdyby Pepa udělal první krok a já u toho nebyla. To radši odmítnu roli. Odmítnout roli matky je mnohem horší.

Charitu jste ale odmítnout nedokázala.

To není charita. Založila jsem spolu s občanským sdružením Múzy dětem projekt Korálky dětem. Spolupracovali jsme ještě s Jablonexem, ten ale krachl. Teď jsme ve fázi namlouvání se společností Swarovski, abychom mohli dál pokračovat. Děti z dětských domovů vyrábějí své vlastní šperky, jsou designéry a utržené peníze jim zčásti jdou na účet, aby měly něco při startu do života, a zčásti na projekt Život nanečisto, který jim také pomáhá v době, kdy opouštějí dětské domovy.

Účastním se ale mnoha takových akcí, občas je moderuji, protože večer děti tatínek pohlídá. Nebráním se ani namlouvání reklam do rádia. Musí to být krátkodobá záležitost. Teď mě oslovili na třináctidílný seriál, to jsem nevzala. Nemůžu s dětmi bydlet měsíc někde v provizoriu, to není možné.

Vpravo: S kolegou Ondřejem Pavelkou při oslavách Halloweenu. Vlevo: S králíčkem

Vpravo: S kolegou Ondřejem Pavelkou při oslavách Halloweenu. Vlevo: S králíčkem

FOTO: Michaela Feureislová

Takže byste zatím nic neměnila?

Můj život se mi líbí. Jsem ráda, že se mi splnil sen a že mám bezvadnou rodinu – fajn chlapa, zdravé děti.

Mimochodem, kde se tak fajn chlapi potkávají?

Milana mi představil v kavárně můj bývalý partner, ale nevšímal si mě. Byl zvláštně přehlíživý a tajemný. Tím mě zaujal. A bylo to. Jsme spolu už osm let. Všechno je dané osudem.