Na naši smluvenou schůzku v pražském Divadle Hybernia přichází kvůli dopravní zácpě o dvacet minut později. Přesto nejdřív zamíří ke své bývalé manželce Libušce Vojtkové, která sedí o dva stoly dál a čeká na večerní představení muzikálu Dracula.

Obejme ji a políbí na tvář. Právě ona mu stála po boku v době, kdy to potřeboval. Na víc než rok totiž utekl z hudební scény, v ústraní přehodnocoval svůj život a byl rozhodnutý, že se k divadlu už nikdy nevrátí. Všechno změnila až nabídka na životní roli - pána démonů -, která ho kdysi katapultovala na špici českého šoubyznysu.

„V návratu mi nejvíc pomohla právě Libuška. Byla u mě, když mi bylo nejhůř,“ konstatuje charismatický zpěvák. Má na mysli chvíle, kdy se rozhodl vysadit všechny léky, které mu po nervovém kolapsu naordinovali psychiatři. „To byl hrozný absťák. Kdo si to neprožil, neumí si to představit.“

Jste už ve formě?

V nejlepší. (smích)

Po všech stránkách?

Po všech. Akorát mám trochu problémy s páteří. Je to tím, že jsem býval vrcholový sportovec, hrával jsem závodně volejbal, z toho mám zničená záda. Ale není to nic tragického. Na jevišti o tom vůbec nevím. Akorát když přijdu domů, tak začnou bolet.

Je pravda, že jste se před pár dny rozešel se zpěvačkou Šárkou Vaňkovou?

Ano, je to pravda.

Proč?

Nezlobte se, ale důvod rozchodu je naše soukromá věc.

Nehrál v tom roli i dvacetiletý věkový rozdíl, který mezi vámi byl? Vnímal jste ho vůbec?

Opravdu o tom nechci mluvit. Řeknu jen, že jsme se Šárkou zůstali dobrými kamarády a dál spolu budeme účinkovat v jednom divadle. A pokud jde o ten věkový rozdíl? Popravdě si nedovedu představit, o čem bych si povídal s jednadvacetiletou holkou. Ale Šárka je jiná. S ní jsem komunikační problém neměl. Proto jsem vůbec nevnímal, že je o tolik mladší, a naši kamarádi také ne. Našeho věkového rozdílu si všímali akorát ti, kteří nás neznají, a pak bulváry, které nehledají nikde nic dobrého. Proto nám to předhazovaly.

Do čtyřiceti jste chtěl mít syna. Je vám jednačtyřicet…

(pokrčí rameny) No jo, to jsem nestihl. Ale naštěstí u chlapů to není tak, že by zplození dítěte bylo limitované věkem. Víte, před pár lety jsem nebyl schopen si připustit, že bych miminko chtěl. Teď už ale jo. Asi už jsem dospělý. (usměje se) Ale tohle se nedá naplánovat a tlačit na pilu.

Až teprve teď si připadáte dospělý?

Poprvé jsem si to začal myslet tak v pětatřiceti. Když se ale na to dívám s odstupem doby, tak vidím, že jsem tehdy nebyl zdaleka tak dospělý jako teď.

V čem jste se změnil?

Ve způsobu myšlení, v celkovém přístupu k životu. Konkrétně pojmenovat to je ale těžké.

Proto si teď daleko víc vážíte hlavní role v Draculovi, který měl letos v únoru po čtrnácti letech obnovenou premiéru?

Ano. Dnes si uvědomuju, jak ze mě mluvila pýcha, když jsem kdysi tvrdil, že mě tahle role svazuje. Už vím, že právě jí vděčím za další nabídky, které jsem dostal. Tenhle muzikál mi změnil život. Pro mě teď Dracula znamená úplně všechno. Jsem jeho dítě a Dracula zase moje.

Se Šárkou Vaňkovou se před pár dny po půlročním vztahu rozešel.

Se Šárkou Vaňkovou se před pár dny po půlročním vztahu rozešel.

FOTO: Michaela Feuereislová

Máte se v té roli ještě vůbec co učit?

Jak se to vezme. Technicky asi ne, protože jsem jako Dracula odehrál přes tisíc představení. Ale teď, po čtrnácti letech, tuhle roli dělám úplně jinak. Za ta léta jsem totiž zažil spoustu věcí, dobrých i špatných, nějakým způsobem jsem se kamsi posunul, dospěl. Až mám pocit, že některé krásné myšlenky Zdeňka Borovce jsem tehdy v podstatě ani pořádně nechápal. Teprve nyní jsem zjistil, že text Draculova monologu ze třetí epochy je o životě Karla Svobody. Navíc se Dracula konečně hraje v divadle, což je další moment, proč je představení úplně jiné. S panem režisérem Bednárikem jsme se shodli, že se nám současná inscenace líbí víc než původní, protože jsme v užším kontaktu s diváky.

Před čtyřmi lety jste byl docela znechucený kvalitou českých muzikálů. Proto jste chtěl najít své místo u opery. Jste ale zpátky. Změnil jste názor?

Nechci, aby to vyznělo zle, ale zjistil jsem, že když uteču od muzikálu k opeře, k ničemu si nepomůžu. Jak jsem říkal - na prvním místě je u nás obchod a pak až kvalita. A to je bohužel obecný trend.

Tenkrát vám ale mimo jiné vadilo, že produkce obsazují pseudohvězdy nebo rychlokvašky vzešlé ze SuperStar a podobných soutěží. Jak se vám teď s nimi dýchá?

Z některých se staly hvězdy opravdové nebo přinejmenším takoví zpěváci, kteří jsou v divadle schopni odvádět velmi dobrou práci. Ale pořád jsem přesvědčený o tom, že podobné soutěže nejsou ideální cestou do světa šoubyznysu. Tyhle projekty mladé zpěváky vrhnou do neskutečného víru a je to musí strašným způsobem poznamenat. Těm, kteří se u divadla nakonec uplatnili, pár let trvalo, než se zbavili hrůz, které s nimi tehdy televize provedla. A já musím říct, že lidi ze SuperStar, se kterými jsem se potkal v Divadle Hybernia, zpívají všichni výborně. Není jim co vytknout.

Ještě abyste je kritizoval, když stojíte na jednom pódiu a jde mimo jiné také o vaši bývalou přítelkyni Šárku Vaňkovou…

(smích)

V roce 2006 jste nastoupil jako sólista do operního souboru Národního divadla, což byl vždycky váš sen. Proč jste tam tedy nezůstal a po roce odešel?

Moje období v opeře bylo nádherné. Zpíval jsem Přemysla, Libuši pak Eva Urbanová, což je podle mě sen každého barytonisty. Opery jsem se ale nasytil a teď jsem zase ve stadiu, že mě víc táhne muzikál. Ale tenkrát to bylo tak, že jsem zároveň ještě vystupoval v pěti muzikálech a v činohře v Divadle Na zábradlí. Hrál jsem tak v sedmi divadlech v devíti inscenacích. To už se ale nedalo vydržet. Sesypal jsem se. Proto jsem musel na nějakou dobu z divadla odejít.

Nebojíte se, že se vám to stane znovu?

Víte, já jsem tenkrát opravdu hodně chtěl dělat divadlo. A nabídky, které byly všechny krásné, jsem nebyl schopný odříct. Ne z hamižnosti, že bych chtěl vydělávat moře peněz, ale kvůli tomu, že šlo o takové role, které se prostě neodmítají. A seběhlo se toho hodně a já to prostě přetáhl. Teď se budu snažit podobné situaci vyhnout. Například už před půl rokem jsem si po dohodě s producentem Divadla Hybernia Oldřichem Lichtenbergem naplánoval na teď pobyt v lázních. Takže v současné době mám pětitýdenní pauzu. Ale samozřejmě i v lázních se připravuju na náročnou roli Barona Prášila ze stejnojmenného muzikálu, který bude mít v Divadle Hybernia premiéru 25. února příštího roku.

Daniel Hůlka, Pepa Vojtek a Marian Vojtko na tiskové konferenci k muzikálu Baron Prášil

"Ryze pravdivé" příběhy bude vyprávět jako Baron Prášil ve stejnojmenném seriálu. Na fotce s  Pepou Vojtkem a Marianem Vojtkem

FOTO: Michaela Feuereislová

Když jste byl rok doma, co jste dělal? Srovnal jste si myšlenky?

Samozřejmě. Byl jsem totálně vyčerpaný, takže zpočátku jsem jen odpočíval a snažil se dát dohromady. Když jsem se probral, začal jsem pracovat, ale v úplně jiném oboru. Potřeboval jsem nějak zaměstnat mozek. Co jsem dělal, není důležité řešit… A myslel jsem si, že se do divadla už nikdy nevrátím. Ale pak mi začalo chybět. Vtom mi zavolali kamarádi, že se vrací Dracula, ať do toho jdu, že by je mrzelo, kdyby se dělal beze mě. Největší roli v tom však hrála moje bývalá manželka Libuška, která mi fakt hodně pomohla. A kameraman Jarek Voborný. To byly takové moje dvě nejsilnější hnací páky. Ale nejen oni. Jsem opravdu hodně rád a vděčný za to, že jsem se mohl vrátit.

Také jste přijal nabídku na roli v dvojpředstavení Šachmat a Nikita, kde tančíte…

To byl pro mě adrenalin!

O vás je totiž známo, že jste - s prominutím - taneční antitalent. A vidíte, v tomhle projektu jste vystřihl tango a valčík.

(smích) Ano, mám přezdívku netanec. Když mi poprvé tuhle taneční roli Richard Hess nabídl, říkal jsem mu, že to je nesmysl, že se asi zbláznil. On ale, že Ondřej Soukup roli přepíše a udělá z ní pěvecko-hereckou. A musím říct, že mě nakonec moje dvě taneční čísla - valčík dokonce se zvedačkou (!) - překvapivě začala bavit. Naučit se je ale byla hrozná dřina. Měl jsem z toho obrovské nervy. Zjistil jsem však, že tanec není tak nepřekonatelný problém, jak si vždycky myslel. Ale chci zdůraznit, že svůj projev bych nenazval vysloveně tancem, ale jevištním hereckým ztvárněním hudby. Za tanečníka se rozhodně nepovažuju.

Je ještě něco, čemu byste se bránil jako kdysi tanci? Co byste mohl ještě překonat?

Člověk má celý život co překonávat. Teď mě ale konkrétně nic nenapadá. Jenže já rád zdolávám překážky nebo strach, protože to přináší velké sebeuspokojení a zadostiučinění, je to pak nejkrásnější pocit na světě.

Kdy jste měl v životě největší strach?

Když jsem si myslel, že umřu. To bylo před lety - vydali jsme se tehdy na přechod hlavního himálajského masivu.

Co se tam stalo?

Byli jsme moc vysoko, na špatném místě, neměli jsme patřičné vybavení a řídili jsme se špatnými informacemi. Zůstal jsem tam viset uprostřed takové průrvy. Splněná noční můra. Přesně tohle se mi celý život zdálo! Tenkrát jsem brečel strachy.

Co se vám v tu chvíli honilo hlavou?

Skoro nic. Myslíte jen na jediné. Jak přežít. Nevzdat to a aspoň se nějak pokusit. Tak jsem se pokusil a naštěstí to vyšlo. Jinak bych už tady nebyl.

Změním téma. Letos uběhlo dvacet let od sametové revoluce. Vzpomenete si, jak jste prožíval 17. listopad?

Velmi intenzivně. Tehdy mi bylo jednadvacet, což je ideální revolucionářský věk (smích). Dokonce jsem byl na konzervatoři ve vedení stávkového výboru. Takže vzpomínky na celou revoluci jsou pro mě jedny z nejkrásnějších, jaké mám… Byl jsem samozřejmě na Národní třídě a na všech ostatních demonstracích.

Kam se podle vás za těch dvacet let naše společnost dostala?

(svraští čelo a zakroutí hlavou) O tom radši ani nechci mluvit.

Tehdy se bojovalo za svobodu. Cítíte se svobodný?

To jo. Ale… Na jednu stranu je potřeba si uvědomovat, že se už zapomnělo, jak se nemohlo vyjet do zahraničí, že doba komunismu pro nás byla vězením. A je velké štěstí, že to tak už není. Ale bohužel po revoluci jsme si mysleli, jak je fajn, že jsou komunisti v háji. A že teď nastoupí odborníci, kteří to tu povedou. A ti odborníci - pro mě ve velkých uvozovkách - to dovedli tam, kde jsme teď.

Je vůbec někdo z politiků, komu byste věřil?

Nechci nikoho urážet, neznám je všechny, ale z politických kruhů opravdu nenajdu nikoho, komu bych věřil.

Proto se pořád stydíte v zahraničí říct, že jste Čech?

Tohle říkám vždycky, když mám podobné pocity… Ale jakmile kdekoli v Evropě řeknete, že jste Čech, tak vidíte jen úšklebky. Ani se nedivím. Protože co se dělo, když jsme předsedali Evropské unii, se nikde jinde neudálo. A kvůli tomu z nás mají v zahraničí srandu.

Na co jste v Česku hrdý?

Na naši kulturu, na české sportovce… V podstatě nemám s Českem jako takovým problém. Mám problém s českým politickým zastoupením.

Dracula pro něj znamená všechno. „Jsem jeho dítě a Dracula zase moje.“

Dracula pro něj znamená všechno. „Jsem jeho dítě a Dracula zase moje.“

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Jak by se to podle vás mělo dělat?

Politika by se měla dělat poctivě, a ne s tím, že si jdu nahrabat na úkor všech občanů. Vypadá to ale, že takový tam není nikdo.

Tohle se ale bohužel neděje jen v politice…

No jo, jenže právě politika ovlivňuje všechny ostatní oblasti. Ryba smrdí od hlavy. A je to ještě horší! Vždyť všichni vidíme, co nám páni politici předvádějí. Nejenže jsou lidi naštvaný, ale vede to až ke studu. Když Česko reprezentují v zahraničí lidi, kterých si ani nevážím, a někteří z nich připomínají staré bolševické pohlaváry, tak to je fakt smutek. Těžko na to něco jiného říct.

Tak mi aspoň na závěr řekněte, jestli třeba chystáte nějaký vánoční koncert?

(pookřeje) Chystám. Budu ho mít 14. 12. v Divadle Hybernia. Pravděpodobně se bude jmenovat Vzpomínání. A tím by se měla odstartovat šňůra deseti až patnácti koncertů po Čechách a Moravě. Budu zpívat - jako kdysi - v triu s Jirkou Škorpíkem a Pavlem Plánkou. Potom mám připravený veliký projekt, který vyvrcholí novou deskou. Ta by měla vyjít koncem příštího roku. A ještě navíc připravujeme již zmíněný muzikál Baron Prášil, kde hraju hlavní roli. To je zatím asi všechno…