Díky seriálu se vás dotkla sláva. Co říkáte moci televize?

Slavný si nepřipadám. Jsem rád, že jsem byl hercem před seriálem, a věřím, že u divadla zůstanu i po Sukově smrti nebo odchodu či povýšení. Nevím, jak skončí. Natáčení je pro mne velkou příležitostí setkat se s režiséry, skvělými herci, štáby a poznat nové prostředí, jiný způsob práce než na divadle. Herectví je stejné - dobré nebo špatné, ale to prověří čas.

Natáčení vás obohatilo pracovně, ale nejspíš si teď můžete koupit také víc věcí než předtím, ne?

No, musel jsem si třeba koupit něco, čím bych se dostával na natáčení, které je v Praze, a já pracuji převážně v Pardubicích. Nejdříve jsem jezdil vlakem a městskou hromadnou dopravou, ale nedá se spoléhat, že vždy vše pojede na čas a pokuty za prošvihnuté představení nebo natáčení se mi platit opravdu nechtělo. To by se mi lístek na městskou pořádně prodražil!

Proto jsem si musel pořídit auto. Byla to nutnost, nijak zvlášť jsem po něm netoužil. Finančně mi pomohla i má před nedávnem ještě stoletá babička.

Vtipkujete?

Vůbec ne. Moje babička se dožila stovky a všechny nás svou veselou povahou obšťastňovala. Zesnula vlastně nedávno. Jak by napsala B. Němcová: „Šťastná to žena!“

Vy jste před několika dny oslavil třicítku. To už jste velký kluk!

Tak zas moc velký nejsem, slabých 178 cm. Raduji se z každého dne a uvidíme, kolik let mi bude ještě naděleno?!

Nezlobí vás, že se na oblasti můžete jako herec ztrhat a nikdo vás moc nezná, pak se objevíte v seriálu a jste slavný. Myslíte, že je spravedlivé?

Popularita oblastních herců je tzv. „od cedule k ceduli“, ale ani náhodou si nemyslím, že by tito herci byli o mnoho šťastnější nebo nešťastnější než někteří kolegové, kteří jsou masově známí například z televize nebo dabingu. Všichni jsme přece jenom herci, ale pokud jdete něčemu naproti, vrátí se vám to. Takže slovo spravedlnost k tomu pasuje špatně.

Jak vám Ordinace změnila život?

Seriál se stal součástí mého života, jsem tam už přes tři roky, takže jsem známější. Ale pořád jsem to já, kdo žije svůj život a ne moje postavy, které ztvárňuji na jevišti nebo před kamerou.

V Ordinaci v růžové zahradě je jeho partnerkou Lenka Zahradnická.

V Ordinaci v růžové zahradě je jeho partnerkou Lenka Zahradnická.

FOTO: Archiv TV Nova

Doporučil byste kolegům v Pardubicích filmování seriálů?

Kolegům bych klidně doporučil nekouřit, nebrat drogy, být věrný, nepřejídat se, nepít tolik alkoholu a chodit brzo spát, platit daně, nelhat, nekrást, nekoukat se holkám pod sukni atd. Ale naštěstí jsou všichni plně svobodní, takže si žijí svůj život. Každý herec má přece volbu roli vzít, nebo odmítnout a pak počítat s následky.

Už jste nějakou roli odmítl?

Myslím, že znám svou cenu, a jsem velmi rád, že spolupracuji se samými rozumnými režiséry, kteří mi ani podobné role nenabízejí. Nemám problém něco odmítnout, pokud tomu nevěřím.

Četla jsem, že jste věřící člověk. Hodně…

Co je to hodně věřící? Já si naopak myslím, že málo. Pořád mám v sobě a na sobě co zlepšovat. Nejedná se jen o víru, ale o spoustu věcí. Na to tady však není prostor k povídání. Bohužel.

Návštěva papeže vás musela nadchnout…

Ano, bylo to super. Jel jsem do Staré Boleslavi a prožil krásný duchovní zážitek. A nebylo vůbec podstatné, zda jsem papeže vůbec zahlédl. Beru to jako návštěvu výjimečného člověka duchovní hloubky a krásnou demonstraci sounáležitosti, lásky, radosti a víry. Celé to setkání mládeže bylo velice příjemným a duchovně posilujícím okamžikem.

Kdy jste byl naposled v kostele?

Před pár dny, snažím se chodit pravidelně. Často musím cestovat za prací, a tak chodím na mše tam, kde je vůbec stihnu. V tom mají věřící v Praze i větších městech výhodu, že stihnou mši, i když mají jiné povinnosti, a mohou tak radostně prožít neděli nebo jiný svátek či všední den bohoslužbou.

V Ordinaci máte roli člověka, který je ateista, a naopak vaše seriálová partnerka Lenka Zahradnická vás obrací na víru.

Úsměvné, že?

Můžete Lence s tou rolí nějak pomoci?

Lenka je šikovná herečka a pomoc, zvláště ode mne, přece nepotřebuje. Nebo si snad myslíte opak? Do scénáře nemůžeme samovolně zasahovat a také poslední slovo má vždy režisér. Jak jsem už zmiňoval, mám štěstí, že spolupracuji s rozumnými lidmi.

S Ivou Jirešovou, kolegyní ze seriálu, na party Ordinace.

S Ivou Jirešovou, kolegyní ze seriálu, na party Ordinace.

FOTO: Michaela Feuereislová

Narodil jste se v Českém Krumlově…

Anóóó!

Nádherné město…

Děkuji.

Jak vás ovlivnilo?

Hodně, vyrůstal jsem tam a mám tam mnoho krásných vzpomínek, příbuzných i přátel. Určitě jsem velký patriot. Z okna rodného domu jsme měli krásný výhled na zámek, kde kdysi pracoval můj dědeček coby archivář. Na celé město jsem hrdý a také všem svým přátelům návštěvu zámku, města i celého kraje vřele a často doporučuji. Už je tím musím trochu štvát!

Pro mě je cesta do Krumlova vždy návrat do jednoho z domovů, do dětství. Je to přece radost, když vjíždíte mezi skalami do údolí řeky Vltavy, která se kroutí, a zjeví se vám tak pohled na celý zámek i s věží. Vnímám tu krásu a je mi dobře. Jsem sentimentální, v těchto chvílích určitě!

Chodil jste za dědečkem na zámek?

Ani jednoho dědečka jsem už nezažil, ale například s maminkou jsme chodili na koncerty do Maškarního sálu na zámku, také na představení do zámecké zahrady, usazeni na otáčivém hledišti, školní randění tamtéž kolem umělého jezírka. No, nádhera!

Proč jste nedostudoval krumlovské gymnázium?

Protože se mi podařilo během studia udělat přijímací zkoušky na konzervatoř v Praze, obor herectví, kam jsem v roce 1996 nastoupil ke studiu. Proto jsem odešel po třech letech gymnaziálních studií a začal si opět, coby středoškolák, užívat studia, ale tentokrát herectví.

Přešel jste z nádherného Krumlova do nádherné Prahy…

Nebyla to tedy žádná velká změna, ne? Herectví se profesionálně studovat v Krumlově nedá, zatím. Všichni mí starší bratři studovali také v Praze, jeden se v ní s rodinou usadil natrvalo.

Kolik vás je?

Celkem hodně. Mám čtyři bratry a jednu sestru. Pokud vím, tak můj praděd, děda i táta nosili jméno Josef, a tak jsem vlastně Josef IV. Každý jsme šli jiným směrem, ale všichni jsme byli vzděláváni v hudbě i ve výtvarné výchově. Také jsme hodně sportovali, to nám zůstalo doteď, i když už v mnohem menší míře. Hrával jsem na housle, zpíval a tancoval ve folklórním souboru, hrál v dramatickém kroužku. Měl jsem zkrátka velice šťastné dětství.

V muzikálu Cikáni jdou do nebe s kolegou z pardubického divadla Ladislavem Špinerem (vlevo).

V muzikálu Cikáni jdou do nebe s kolegou z pardubického divadla Ladislavem Špinerem (vlevo).

FOTO: Archiv Východočeského divadla

Přitom vám v roce šlo o život…

Asi ano, ale to si samozřejmě nemůžu pamatovat. V Praze-Motole mi operovali srdce, můžu vám ukázat jizvu, celkem pěkná. Měl jsem jen běžnou srdeční vadu, ale v prvním roce života to bývalo pro každé dítě těžké a já měl štěstí, že na to maminka s panem doktorem včas přišli.

Když vám bylo čtrnáct, maminka zemřela na rakovinu prsu. Jak jste se s tím vyrovnával?

Nejenom v této situaci mi pomohla víra, kterou mi předala právě ona. Nebylo to lehké období pro nikoho a já jsem byl navíc v pubertě. Trochu jsem se asi stáhl do sebe, ale to by zřejmě udělal každý, ne? Velmi rád na maminku vzpomínám a děkuji jí za všechny dary, které mi během těch čtrnácti let mohla spolu s tátou předat. Byla to skvělá žena a maminka a taková, jistě nejenom pro mne, i zůstává.

Z konzervatoře jste odešel do prvního angažmá v Olomouci. Jak bylo?

Do divadla v Olomouci jsem nastoupil už za studií a strávil jsem tam jeden krásný rok. Dodnes tam mám přátele a rád se vracím. Stále jsem ale studoval v Praze a po dokončení v roce 2002 jsem nastoupil do Černého divadla Jiřího Srnce. Stal jsem se součástí herecké skupiny, která cestovala po světě. A navíc jsem se naučil i něco z umělecké dílny Jiřího Srnce i jeho celé rodiny. Byl to velmi krásný čas. Od roku 2003 jsem v angažmá Východočeského divadla Pardubice.

Proč jste se nepokusil do divadla v Českých Budějovicích? Měl byste to blíž k rodině.

Pokusil, ale nakonec jsem se domluvil s divadlem v Pardubicích a jsem spokojený. Hraji krásné role, například Hamleta, a také muzikály. Momentálně s režisérkou Hanou Miko láškovou zkoušíme novou komedii Čistírnu, která má v polovině listopadu premiéru, zrovna v období oslav stého výročí této východočeské divadelní scény v Pardubicích.

V komedii Nahá s houslemi s Barborou Dipoldovou (vpravo) - hraje jeho manželku, Ludmila Mecerodová, která představuje jeho matku, neodolá alkoholu.

V komedii Nahá s houslemi s Barborou Dipoldovou (vpravo) - hraje jeho manželku, Ludmila Mecerodová, která představuje jeho matku, neodolá alkoholu.

FOTO: Archiv Východočeského divadla

Kde tam bydlíte?

Mám pronajatou garsonku na herecké ubytovně. Je to malinkatý byteček, 1+kk. Mám tam jen pár věcí, ale na přespávání to bohatě stačí.

Jste prý nadšený fotbalista a hráč bridže, jezdíte na kolečkových bruslích.

Ano, velmi rád sportuji, nejvíc hraji fotbal. Nejsem nijak zvlášť šikovný, ale nadšený a obětavý pro tým, to asi ano. Vlastně díky seriálu jsem se seznámil s Davidem Suchařípou a ten mě přivedl do týmu Real Top Praha. Jsou v něm skvělí a pohodoví kluci a chlapi, často známí sportovci, sporťáci, zpěváci i herci. Kapitánem je Ivan Trojan. Snad každý měsíc se pořádají různé charitativní akce, kterých se tento tým účastní. My hrajeme pro radost i pro někoho, kdo nakonec výtěžek z této akce i dostane. Takže je to super!

Až se jednou oženíte, vezmete si věřící slečnu?

Nechám se překvapit! Plánování je krásná věc, ale přitom největším vtipem pro Boha je náš diář. Jeden den si můžete něco naplánovat a druhý den je všechno jinak. Ale v tom je to právě milé, protože já se nechávám překvapovat každou příjemnou věcí, která mě potká. Tři bratři jsou ženatí a mají děti, sestra také, takže máme v širší rodině sedm neteří a dva synovce, užívám toho, že jsem strejda. Těším se na vše, co přijde, jsem otevřený všem hezkým věcem. Myslím, že jsem celkem šťastný člověk.

Z role Hamleta má velkou radost.

Z role Hamleta má velkou radost.

FOTO: Archiv Východočeského divadla

A velký vtipálek, jak tvrdí vaši kolegové.

Martin Písařík je určitě větší a nejvyšší je jistě Milan Bahúl. Jsem vděčný za to, když někdo umí vymýšlet dobré fórky. Velkým vtipálkem samozřejmě zůstává Petr Rychlý nebo Honza Šťastný a také si rád vzpomenu na veselé natáčení s Láďou Potměšilem.

A kolegyně humor nemají?

Ale ano, samozřejmě! Ani nemusím jmenovat všechny kolegyně, ne? Dobrý vtip ocením, i když si ho udělají třeba ze mě.