„Byla jsem ráda, že se tady objevilo téma, které naše kinematografie opomíjela: období, následující po sovětské okupaci. Ve všech postkomunistických zemích se filmaři se svou minulostí nějak vyrovnávali, jen u nás převládal pocit, že je na vše moc brzy, že se to musí nějak uležet a nejlépe zapomenout,“ říká režisérka Irena Pavlásková, které bylo v srpnu 1968 osm let.

Děj filmu však přitahuje pozornost i z jiného důvodu. Autorka scénáře Tereza Boučková vycházela ze své literární prvotiny Indiánský běh, kde popsala odvrácenou stranu českého disentu a dost nemilosrdně se vypořádala se svým otcem Pavlem Kohoutem. „Ve scénáři je Tereza proti knize o dost smířlivější,“ upozorňuje režisérka, která připouští, že točit film, kde předobrazy hlavních hrdinů jsou žijící osobnosti, nebylo snadné.

„K těm lidem chovám velkou úctu, ale snažila jsem se nebýt tím svázaná. Určitě jsem netočila portréty Václava Havla nebo Pavla Kohouta, to bych si asi bez jejich vědomí netroufla,“ ubezpečuje a dodává, že ani při výběru herců neusilovala, aby byli těm konkrétním osobám podobní.

„Inspirace byla jasná, ale vytvářeli jsme nové filmové postavy, ne kopie. Například postavu inspirovanou Václavem Havlem hrál Ondřej Vetchý, pro toho to asi nebylo snadné, protože se s Václavem Havlem dobře zná.“

Irena Pavlásková při natáčení svého posledního filmu Zemský ráj to na pohled

Irena Pavlásková při natáčení svého posledního filmu Zemský ráj to na pohled

FOTO: Česká televize

Příběh mrazivé doby

Hlavní roli Marty, jejímž předobrazem byla maminka Terezy Boučkové Anna Kohoutová, svěřila Vilmě Cibulkové, kterou znala z dob studií. „Na DAMU byla ve stejném ročníku jako Karel Roden, Ivana Chýlková, Eva Holubová, Veronika Žilková nebo Jitka Asterová, s nimiž jsem se přátelila.

Vilma mi už hrála malou roli v mém prvním filmu Čas sluhů, pak jsem jí v roce 1991 nabídla roli ve svém druhém filmu Corpus Delicti, ale tenkrát to z časových důvodů nevyšlo a podařilo se nám to až nyní,“ říká Pavlásková. „Oslovila jsem i jejího manžela Mirka Etzlera, s nímž jsem už točila v roce 1988 Čas sluhů. Byla to tehdy jeho první filmová role.“

Spolupráci s Terezou Boučkovou si režisérka pochvaluje: „Na všech věcech kolem scénáře jsme se předem dohodly, na natáčení už pak Tereza nechtěla chodit, přišla se jen jednou krátce podívat. Pak jsem s napětím očekávala, co řekne na výslednou podobu filmu. Měla jsem velký pocit zodpovědnosti, protože ta látka pro ni byla dost osobní. To, že byla spokojená, mě víc než potěšilo.“

Irena Pavlásková a Vilma Cibulková se sešly i s Terezinou maminkou Annou Kohoutovou, v bytě paní Kohoutové se dokonce točilo několik scén.

Zatímco Tereza Boučková pojímá příběh především jako hold své mamince a všem ženám, které v totalitě žily po boku pronásledovaných mužů a často se, muži opuštěné, musely s nesnázemi poprat samy, pro režisérku to je „propletenec zajímavých mezilidských vztahů odehrávající se na pozadí mrazivé totalitní doby“.

Irena Pavlásková by ani nechtěla, aby bylo zřejmé, že film natočila žena: „Nevím přesně, co se tím má na mysli, když se filmy rozlišují na mužské a ženské. Ani nevím, kudy bych to dělítko vedla. Znám spoustu filmů zpytujících jemnou ženskou duši, které natočili muži. Když je porovnám s těmi energickými bojovnými filmy, které natočila Věra Chytilová…

To, kdo ten film natočil, není zanedbatelné, ale hlavní je pro mě sdělení filmu. Když se díváte na obraz, taky se nezabýváte tím, zda ho namaloval muž, nebo žena. Zajímá vás sdělení.“

Irena Pavlásková se svým kolegou Milanem Šteindlerem

Irena Pavlásková se svým kolegou Milanem Šteindlerem

FOTO: Korzo

Úspěch ji svázal

Premiéra Zemského ráje je zároveň příležitostí k bilanci dvaceti let, které uplynuly od jejího režisérského debutu. „Čas sluhů jsem začala podle vlastního scénáře točit už v roce 1988 a musím říct, že jsem tvořila hrozně svobodně. Přitom byla cenzura a nikdo tehdy netušil, že za rok totalita padne. Přesně jsem totiž věděla, co chci říct, jaké tam chci dostat paralely. To mě hnalo hrozně dopředu,“ vzpomíná Irena Pavlásková.

Mezinárodní úspěch, se kterým se film setkal - ceny na světových festivalech v Cannes, v Montrealu a v Moskvě - ji zaskočil. „Jako by mě to svázalo a v dalších filmech jsem se cítila méně svobodná než při tom prvním,“ říká.

Touha a potřeba něco závažného sdělit ji neopustila. „Tenkrát však byla nepoměrně silnější, protože v tom byl i vzdor vůči něčemu. Bylo tu nedýchatelně a já měla pocit, že musím ty mantinely, co nás svírají, alespoň trochu rozšířit. Teď mě také hodně věcí štve, že třeba drzost vítězí nad moudrostí, že nejsme schopni odměnit špičky národa a poklonkujeme pokleslostem, že jsme se nevypořádali s minulostí. Vidím kolem sebe spoustu nepravostí, ale dnes máme otevřenou společnost a je jen na nás, co s tím uděláme.“

Vznik nových filmů v dnešní době komplikuje strastiplné shánění financí. „Granty na podporu filmové tvorby jsou zanedbatelné,“ tvrdí. „V roce 1990 FITES rozhodl, že se kinematografie vzdá státních dotací, aby nebyla ideologicky závislá na státu, a vytvoří se fond, do kterého půjde koruna z každého prodaného lístku. Jenže tenkrát stál lístek 20 korun. Dneska pětkrát tolik, ale ta koruna do fondu zůstala,“ vysvětluje.

Závislost na financích dokazuje i její zkušenost s natáčením historického velkofilmu v Rusku: „Bylo o druhé Stalinově manželce Naděždě Allilujevové, která spáchala sebevraždu. Scénář vycházel z nově objevených archívních materiálů. Nabídka snů. Půl roku jsem psala scénář, film byl kompletně připravený, skvěle obsazený. Po týdnu natáčení ale přišla producentka a všechno zrušila, protože nedostala slíbené peníze od sponzorů. To jsme už měli natočené nesmírně nákladné scény z občanské války v roce 1918 s historickými vlaky a oddíly na koních.“

Herecký projev Danici Jurčové působí vedle Karla Rodena značně nevýrazně.

Ukázka z filmu Bestiář, který režírovala Irena Pavlásková.

FOTO: Bioscop

Manželská sci-fi

To, že se Irena Pavlásková rozhodla pro filmovou režii jako svou profesi, nevyplývá z nějakých vůdcovských sklonů. „Víc než někomu velet jsem toužila něco sdělit. Že se tak bude dít s padesáti lidmi za zády, mě jenom zaskočilo. Zpočátku jsem na place kuňkala, až mi někdo naznačil, že se od režiséra čeká, že bude mluvit nahlas,“ vzpomíná.

„Umím se rozčilit, mí blízcí by mohli potvrdit, že hlasový fond mám opravdu v pořádku. Párkrát jsem při natáčení zařvala, ale nestojí to za to, protože jen rozhodím sebe a všechny kolem.“

Její sedmnáctiletý syn David se v matčiných stopách jít nechystá: „Možná proto, že otce má hudebního skladatele a matku režisérku, tak ví, jak nejisté a stresující to je povolání.“
S jeho otcem, hudebním skladatelem Jiřím Chlumeckým (je autorem hudby ke všem jejím filmům) se režisérka před šesti lety v poklidu rozvedla.

„Dodneška jsme zůstali kamarádi. Když se nás ptali po důvodech rozvodu, nebyli jsme schopní nic uvést. Prostě jsme si chtěli dát svobodu. Nechtěli jsme ze sebe dělat paroháče,“ říká. „Hlavní bylo, že David měl dál oba rodiče.“

Na otázku, zda našla muže svých představ, odpovídá, že na ideálního partnera nikdy nevěřila, takže se nemohla zklamat. „Považovala jsem za science fiction, že jsem se provdala za muže, se kterým jsem vydržela třináct let a který byl a je dobrý táta a kamarád. Za to jsem byla neskonale vděčná, protože jsem od manželství nikdy nic dobrého nečekala,“ směje se.