Ondřej Hejma: Cesta od píky je paradoxně snadnější

Našel proto několik důvodů: „Prvním je, že soutěží dva národy, které byly dlouhá léta spolu. Pak to je spolupráce s TV Markíza, která má na Slovensku zkušenosti se třemi řadami SuperStar, a dělají to trochu jinak než v Čechách,“ vysvětluje frontman skupiny Žlutý pes a novinář Ondřej Hejma (57).

A do třetice chtěl být u toho, jak se náctiletý nezkušený vrabčák promění v ostříleného matadora. „To je pro mě největší kouzlo SuperStar. Když si vzpomenu, jak na začátku vypadali a vystupovali Aneta Langerová nebo Sámer Issa…“

Zároveň si pochvaluje, že díky castingům znovu objevil Slovensko, kde od rozdělení nebyl. „Věřím, že to bude objevné i pro českého diváka,“ říká.

Rozjezd soutěže byl pro porotu daleko náročnější než národní SuperStar. „Dělalo se dvakrát tolik. Dřív byl casting jeden den a předporota nám výběr už zúžila na nějakých sto soutěžících. Tentokrát jsme si jich museli poslechnout 200. Díky tomu byly daleko extrémnější podmínky jak pro zpěváky, tak pro nás. Nebyla výjimkou celonoční natáčení,“ připomíná.

S kolegy z poroty se před soutěží znal jen zběžně. „Přirovnal bych porotu ke smyčcovému kvartetu. Přiletěli z různých koutů světa, takže byla velká neznámá, jak se náš kvartet sehraje. Myslím, že jsme se už našli,“ soudí.

Mají porotci nějak rozdělené úlohy, kdo bude hodný a kdo zlý? „Paľo Habera býval už v předchozích slovenských SuperStar naprosto nemilosrdný porotce, kruťas. O mně se to říkalo v Čechách. Určitě to mezi námi bude jiskřit,“ předpokládá.

„Dámy jsou v docela jiných rolích. Je zajímavé pozorovat Martu Jandovou, která osmnáct let žije v Německu a je prosáklá tamním šoubyznysem, takže své postřehy formuluje úplně jinak. Dara Rolins, která už má zkušenost z poroty slovenské SuperStar, je mezi námi základní Čechoslovák.“ Hejma je ale přesvědčený, že národnostní hlediska se v hodnocení poroty nijak neprojevují.

Nevidí ani podstatné rozdíly mezi českými a slovenskými účastníky: „Naopak se mi zdá, že v důsledku globalizace nejsou prakticky žádné. Všichni se dnes dívají na stejné hudební kanály, mají stejné idoly. Možná o něco větší konkurence a výběr jsou teď na české straně,“ soudí a dodává, že národnostní aspekt předpokládá při posílání esemesek od diváků.

Pro porotce Hejmu jsou rozhodující profesionální hlediska: intonace, rytmus, hlas, zda a jak dokáže soutěžící oslovit publikum, jak se umí soustředit, jak zvládá boj s trémou. Úroveň 24 vybraných soutěžících, půl na půl z Česka a ze Slovenska, považuje za vyšší než u semifinalistů národních SuperStar.

„Tenhle peloton postoupil o pár kilometrů dál, hlavně ve schopnosti odpozorovat a zazpívat světovou muziku. Když dívenka z podtatranské dědiny zazpívá velmi slušnou angličtinou píseň nějaké černošské hvězdy, tak na to koukám jako blázen. Navíc byla tentokrát větší konkurence, protože se lovilo ve dvou rybnících a tak kaprů bylo víc,“ hodnotí Hejma.

Považuje také za zajímavé, jak se osudy vítězů národních soutěží podobají. „Stejně jako v Česku Aneta Langerová, tak i vítěz první slovenské SuperStar Peter Cmorik pak deklasoval v anketách všechny ostatní hvězdy. Další víceméně zapadli. Třeba Vierka Berkyová, která to původně zkoušela v Čechách, a my ji vyhodili. Dnes po ní není ani vidu ani slechu.“

Důvod je podle něho jasný: začínali seshora. „Vždycky jsem jim po jednotlivých kolech říkal: Přátelé, připravte se na to, že odteďka půjdete jenom dolů. Teď jste na samotném vrcholu. Teď jste výš než Karel Gott. Každý týden se na vás koukají milióny lidí, žijí vaše životy, čtou o vás v bulváru. Zvykejte si na to, že za chvíli o vás novináři nebudou mít zájem a lidé kolem vás budou chodit a ani si vás nevšimnou. To ustojí jen ten, kdo má skutečný talent a vůli. Cesta od píky je paradoxně snadnější,“ tvrdí Ondřej Hejma.

Taková byla ostatně i cesta jeho kapely Žlutý pes, která letos slaví třicátiny. „Žlutého psa jsem zakládal, když mi bylo 27 let, to jsem byl vlastně proti těm, kdo dnes zpívají v SuperStar, úplný Metuzalém.

Když si vzpomenu, v jakých jsme začínali podmínkách, byl to přesně opačný vývoj než v SuperStar, kde se jim to přinese na stříbrném podnose a pak se s tím musejí poprat,“ připomíná.

Frontman skupiny je přesvědčen, že k úspěchu jim paradoxně pomohlo, že v osmdesátých letech nepřijali žádnou z nabídek natočit desku, která by byla takzvaně schůdná. „V gramofonovém průmyslu byly tehdy spřízněné duše, které nám chtěly pomoct: Trochu to upravíme, aby to moc neprovokovalo, a vydáme to. To jsem nechtěl, protože na to zkrátka nedozrála doba,“ vzpomíná.

„Když jsme pak mohli po devětaosmdesátém vydávat, byli jsme svěží nová kapela, i když jsme vlastně byli staří chlapi. Kouzelné bylo, že jsem se pak v branži kamarádil s kluky, které měly moje děti vylepené v pokoji.“

Svou hudební kariéru začal s Ivanem Hlasem, s bratry Tesaříkovými zakládal YoYo Band, ale rozhodujícím zlomem byl jeho první pobyt v USA v roce 1978: „To byl naprostý zásah. Rozhodl jsem se, že chci vlastní kapelu, kde bychom hráli české písničky v rokenrolovém hávu. To tu nikdo nedělal. Další unikum bylo, že jsme měli český název.“

Že to byl zrovna Žlutý pes, nemělo žádný sofistikovaný důvod. Jmenovala se tak jedna písnička, kterou napsali s Ivanem Hlasem při pohledu na skutečného psa, který tehdy zrovna běžel v Břevnově po ulici.

Třicet let existence skupiny považuje za důvod k zamyšlení: „Je to takové rozhraní, kdy si člověk říká, že je buď dobré v nejlepším přestat, nebo má ambici to znovu nakopnout. Máme teď pár koncertů, letošní hraní zakončíme kolem 17. listopadu a pak si chceme s kluky sednout a dohodnout se, co dál. Každopádně jsem na to, že jsme to spolu vydrželi 30 let, bezostyšně hrdý.“

Žlutý pes bude své třicetiny slavit při dvacátém výročí „Sametové“, jak se ostatně jmenuje jejich známá písnička.

„Určitě necítím zklamání, jak je teď téměř módou říkat,“ odpovídá Ondřej Hejma na otázku, jak bilancuje posledních dvacet let. „Zklamaný člověk je, když prohraje. A já bych neřekl, že jsme prohráli. Ne všechno se povedlo, ale změny, které tady nastaly, jsou jednoznačně pozitivní, vrátily nás do civilizovaného světa bez ostnatého drátu,“ zamýšlí se.

Pokud se dá hovořit o zklamání, tak podle Hejmy, který léta pracuje u americké tiskové agentury AP, jedině v médiích. „Vadí mi, jak snadná je mediální manipulace. Sám se v téhle oblasti dlouho pohybuji, ale to je věc, kterou jsem nečekal. Nemám tím na mysli jen bulvár, ale třeba uveřejňování odposlechů, toskánské nebo vajíčkové aféry a další. Lidi to otravuje, nevěří pak už ničemu a to je špatný. Ale na obranu novinářů zase musím říct, že to, co se tady občas děje, je naprostý kocourkov.