Už jste si na tuhle horskou dráhu ve svém životě zvykla?

Spíš to je jak bungee jumping, ale asi to tak má být, jinak by člověk to dobré od špatného nerozeznal. Když jsem nešťastná, je to vždycky až na dno, a když naopak šťastná, je to také maximální. Teď se mi sešlo několik krásných věcí najednou, ale narození Tedíka předčí všechno ostatní.

Proč jste vlastně tolik toužila po dítěti? Máte dvě téměř dospělé dcery i skvěle našlápnutou kariéru. Co vám chybělo?

Kdybych Tedíka neměla, starala bych se už jen o holky, ale ty mě už tolik nepotřebují. Kdežto teď zase můžu svůj život věnovat dalšímu dítěti a být pro něj potřebná. Po miminku jsem toužila řadu let a v té době jsem spolehlivě fungovala jako chůva dobrovolnice. Například když naše sousedka odjela před lety na dva týdny do Venezuely, malého Filípka jsem jí hlídala s velkou radostí. Miminko je zázrak a moc jsem si ho přála.

Ani trochu jste nezapochybovala, že to zvládnete?

To je jasné, že tam zároveň byla i určitá obava. Spíše si ale říkám, co bude do budoucna. Teď to zvládám, ale uvědomuju si, že až mu bude čtrnáct, bude mi šedesát, a je otázka, nakolik budu mít sílu ho vést a vychovávat. Ale zase má mladého tátu a navíc je to kluk, a tak věřím, že to zvládneme.

V minulém režimu byly matky v průměru daleko mladší než dnes, kdežto před sto lety bylo normální, že ženy měly děti po celou dobu svých plodných let…

V komunismu to bylo jinak, ale naše doba zase přináší to, co bylo předtím. Mluvila jsem se spoustou známých, kteří mají starší rodiče, a všichni říkali, že jim byli úžasnou oporou. Všechno má své výhody i nevýhody, a tak se to musí brát.

Narození syna vám už před mnoha lety prorokovala kartářka Dagmar Kludská, ale dlouho to vypadalo jako úplné sci-fi…

Říkala mi to, už když jsem byla vdaná poprvé. Vždycky se všechno vyplní a dospěje to k tomu, co viděla v kartách, i když na to nijak nemyslím ani se na to nesoustředím. Když se to pak stane, uvědomuju si zpětně, že to všechno říkala. Pokaždé mi tvrdila, že toho kluka v kartách mám. Tak teď už je konečně mezi námi.

Bára Basiková během vystoupení

Bára Basiková je již v plném nasazení.

FOTO: Archiv Miss Praha Open

Víte o tom, že jste zvedla i určitou vlnu žen čtyřicátnic, které teď dostaly stejnou chuť?

Naprosto to chápu a je to logické. Stárnout ve čtyřiceti – to je příliš brzy. Těší mě to, protože hodně žen to může mít podobné jako já. Když jsem se podruhé rozváděla, myslela jsem si, že pro mě skončil život a že mě už nic dalšího nečeká. Styděla jsem se, že jsem nebyla schopná udržet ani druhé manželství, a dávala si to za vinu. Říkala jsem si, že to při dobré vůli už nějak doklepu. A vtom přišel Petr. Kdyby mi někdo tenkrát řekl, že se ještě vdám a budu mít dítě, řeknu mu, že se zbláznil.

Co na to říkají vaši bývalí manželé? Trochu jste jim tím vytřela zrak…

Nevím, protože se s nimi nevídám ani si s nimi netelefonuju. Anička s Maruškou si své schůzky s tátou domlouvají už samy. Nikdy jsem jim v kontaktu nijak nebránila a nechávala jsem tomu volný průběh.

O mateřství mluvíte tak, jako kdyby u vás na dětech a rodině stálo úplně všechno. Jste přece také známá zpěvačka a máte za sebou – a určitě i před sebou – skvělou kariéru.

Je příjemná, ale nikdy pro mě nebyla na prvním místě. Určitě svou popularitu neprožívám tak jako jiní. Kdyby se na pódium nevrátila Johanka z Arku, vůbec bych to neřešila a byla na mateřské dovolené na sto procent. Myslím, že každá maminka má být s dítětem intenzívně aspoň do tří let věku. Hrozně rychle to utíká a každá chvíle, kdy s Tedíkem nebudu, je už navždycky ztracená. Žádná Johanka na tom nic nezmění, i když se nechci rouhat, protože tu roli mám ráda a jsem za ni vděčná. Sebevětší potlesk vám ale nevynahradí to, když vezmete do náruče své dítě.

Netoužila jste po velké a šťastné rodině i proto, že jste sama v dětství příliš hřejivého tepla domova nepoznala?

Myslím, že to spolu souvisí a je to i příčinou toho, že svoje holky vychovávám úplně jinak, než mě vychovávali moji rodiče. Hodně si s nimi povídám, mám pro ně vždycky pochopení a ve všem, co chtějí dělat, je podporuju. Mě maminka od zpívání vždycky spíš zrazovala a nevěřila mi, takže jsem si za tím musela jít sama. Tehdy ale také byla úplně jiná doba.

Když se zeptám jakéhokoli vrstevníka, každý mi potvrdí, že byl doma bit. Já svoje holky v životě neuhodila a nedovedu si to ani představit. Vždycky stojím za nimi, a i když jsem si přivedla nového partnera, jsem na jejich straně, a to je hrozně důležité. Někdy je samozřejmě těžké to navenek vybalancovat, ale uvnitř mám jasno. Jsou to moje děti a pořád budou na prvním místě.

Bára Basiková s manželem na premiéře muzikálu Johanka z Arku

Bára Basiková s manželem na premiéře muzikálu Johanka z Arku

FOTO: Michaela Feuereislová

Vašemu manželu Petrovi bylo vloni třicet let. Vzpomenete si na sebe, když vám bylo stejně?

Když mi bylo jednatřicet, holkám byly dva roky. Pamatuju si, jak jsem to tenkrát prožívala a říkala si, že už stárnu. Teď se směju, a nejvíc tomu, jak jsem vůbec nevěděla, co všechno mě ještě čeká a co ještě přijde. To člověk ale neví nikdy, a jediný, kdo to ví, je paní Kludská.

Jak dlouho jste se pokoušeli o miminko?

Překvapilo mě, že se to stalo. Shodli jsme se, že dítě chceme, a zkoušeli jsme to, ale pak jsme si řekli, že na to asi moc myslíme a že tomu radši necháme volný průběh. Úplně jsem to vypustila z hlavy, protože byla svatba, a to byly tři měsíce nervů. Musela jsem otěhotnět těsně po svatbě v době, kdy jsme se na to už tolik nesoustředili.

U porodu prý byl nejen váš manžel, ale i obě dcery…

Když mi tu možnost v podolské porodnici nabídli, využila jsem ji. Rodila jsem císařským řezem, stejně jako před sedmnácti lety, a celé to bylo umocněné tím, že jsme do poslední chvíle nevěděli, jestli to bude holčička nebo chlapeček. Při všech vyšetřeních mi vyšli vstříc a neřekli mi to. Před porodem jsme s Petrem měli pocit, že to bude holka, ale všichni zase říkali, jak dobře vypadám, takže to určitě bude kluk.

Maruška i Anička jsou teď určitě o to lepší chůvy…

Ani to po nich moc nechci, ale často se o Tedíka skoro přetahujou. A když přijdou ze školy, hned se zajímají, jestli spinká nebo co dělá a tak. Myslím, že to přišlo v pravou chvíli. Holkám bude osmnáct, jsou to už samostatné osobnosti a strašně krásně se věnují tomu malému.

Bára Basiková a Ondřej Soukup

Bára Basiková s hudebníkem Ondřejem Soukupem

FOTO: archiv divadla Kalich

Hrát v Johance z Arku, kde vám k vašemu výkonu tleskají jak diváci, tak kritika, a k tomu svého syna plně kojit je určitě těžké. Jak to zvládáte?

V létě jsme byli v poklidu na chalupě, teď vystupuju pětkrát měsíčně, což se i s kojením zvládnout dá. Zkoušky jsem si také mohla dovolit zkrátit, protože jsem si hodně pamatovala z původního představení. Od roku 2000 do roku 2003 jsem to hrála téměř denně. Když jsem prvního září začala zkoušet, ráno jsem vyběhla a Petr mi Tedíka každé tři hodiny vozil na krmení. V divadle šel vždycky z náruče do náruče a vůbec nezaplakal. Je opravdu pohodový a úžasný.

V muzikálu Johanka z Arku s ní v Divadle Kalich zpívá i vítěz soutěže X Factor Jiří Zonyga.

V muzikálu Johanka z Arku s ní v Divadle Kalich zpívá i vítěz soutěže X Factor Jiří Zonyga.

FOTO: archiv Divadla Kalich

Tehdy jste byla Johankou černovlasou, teď jste naopak blond…

Těch změn je víc, nejde jen o barvu vlasů. Hlavně jsem se díky všemu, co se stalo, změnila uvnitř. Vše, co člověk prožije, ho nějakým způsobem posouvá a dál formuje. A to pak je určitě znát i na projevu, ať už hereckém nebo pěveckém. Dnešní Johanka je proto v mém podání vyzrálejší. Po mateřství hlas také nabere větší sílu a barvu a děje se to přirozeně. Hraje se mi s velkou lehkostí a ani při premiéře jsem neprožívala tak velký stres jako jindy. To všechno je zásluha Tedíka.

Johanka je podle mě jedním z nejkrásnějších českých původních muzikálů. Jsem ráda, že se vrátila právě do divadla Kalich, které je komorní stejně jako Ta Fantastica, kde jsme Johanku před lety hrály a zpívaly s Lucií Bílou. Teď k tomu ale hraje živá kapela, vylepšila se i scéna a je to fantastické.

Jinak ale všechny další nabídky k vystupování odmítáte.

A paradoxně jich dostávám snad úplně nejvíc. Až se tomu divím, protože si říkám, že přece všichni musí vědět, že mám malé dítě. Kromě Johanky vystupuju opravdu jen výjimečně.

Co přesně vlastně dělá váš manžel?

Vždycky pracoval na volné noze jako produkční. Seznámili jsme se, když se v divadle Ta Fantastika připravoval muzikál Dorian Grey, ale dělá i koncerty, divadelní festivaly, reklamy a podobně. Taky hraje v Divadle Komedie a já mu říkám, aby hrál víc, protože jsem ho viděla několikrát a strašně se mi líbil.

Jak chcete předejít tomu, aby se u vás necítil jako ve zlaté kleci?

Ví, že na prvním místě je pro mě rodina, a to je hodně podstatné, protože jsme ji chtěli. A také je asi důležité, že si spolu opravdu rozumíme. I když je mu o patnáct let míň, není už vůbec naivní jako někteří jeho vrstevníci. Odešel do Prahy na konzervatoř, když mu bylo čtrnáct let, a od té doby se o sebe vlastně stará sám. Má zkušenosti a taky si myslím, že jde o to, jaký je člověk. U mě se jako v kleci cítit nemusí, každý děláme svou práci a je nám spolu fajn.

Prý je to u vás doma dokonce spíše on, kdo vaří…

To je pravda, baví ho to a je šikovný. Když není zbytí, také vařím, ale jinak jsem spíš na ty ostatní práce, jako jsou nákupy, prádlo a úklid. A taky Anička s Maruškou jsou úžasně kreativní. Sbírají kuchařské recepty a pak zajdou do obchodu a nějakou specialitu uvaří.

S Václavem Bártou v muzikálu Dáma s kaméliemi.

S Václavem Bártou v muzikálu Dáma s kaméliemi.

FOTO: Archiv Právo, Právo

Už jste si dodělala řidičák?

Pořád ho nemám. Dělala jsem ho několikrát, ale nikdy jsem to nedokončila, takže to vždycky propadne. Naposled mi volali, že mám přijít na jízdy, když venku sněžilo, a to se mi opravdu nechtělo. Říkám si ale, že když jsem se bez toho obešla doteď…

Zůstala vám po porodu ještě nějaká kila?

Nezůstalo nic a všechno zmizelo samo. V porodnici za námi přišla rehabilitační sestra a ukazovala, jak máme cvičit, ale nedostala jsem se k tomu ani jednou. Asi to mám po mamince. Nikdy jsem neměla problémy s váhou, a i když jsem přibrala, nebylo to nic extrémního.

Říkala jste, že kdyby Petr odešel, svět se nezboří, ale vaším vnitřním světem by to přece muselo hodně otřást…

Jestli se to má stát, tak se to stane, jestli ne, tak k tomu nedojde. Nemůžete dělat nic. Život nese to hezké i to smutné, a tak je dobré být připraven i na prohry a zklamání.

Oproti jiným matkám máte určitou výhodu – svoje děti vždycky uživíte, i kdybyste na to byla sama.

V naší branži ale taky nikdy nevíte, co bude. Obavu, jak to budu zvládat, můžu mít stejně jako všichni ostatní, ale neřeším to.

Souhlasíte s tím, že štěstí je ta nejlepší kosmetika?

A nejen to. Podle toho, jak žijete a na co myslíte, také vypadáte. Vzhled není jen o líčení a drahé kosmetice, ale hlavně o tom, co z vás vyzařuje. Dřív jsem na hodně věcech lpěla a všechno musela mít dokonalé, ale dnes jsem šťastná, i když jsem ze svých představ slevila. Důležité jsou úplně jiné věci…