Ještě než jsem stačila položit první otázku, Bára Tachecí mě předběhla. Začala vyprávět o svém prvním vysílání na Primě, kam letos v září nastoupila. Podobně uvolněná byla celou tu hodinku, co jsme pily kávu a povídaly si. O všem možném.

„První vysílání pořadu Fakta na Primě jsme natočili s předsedou vlády Janem Fischerem. V předstihu, protože měl odlétat do Asie. Jenže pak rozhodl Ústavní soud o tom, že volby nebudou. Takže vše, co se natočilo, bylo vzhůru nohama.

Někdy si řeknu, proč tolik zbytečných slov pro jednoduché sdělení. To je ale nešvar většiny novinářů.

Někdy si řeknu, proč tolik zbytečných slov pro jednoduché sdělení. To je ale nešvar většiny novinářů.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Do pytle, to nemůžeme takhle pustit,“ říkali jsme. Nikoho jsme za něj nemohli sehnat, takže se nevysílalo od 1., ale až od 2. září. Hned toho druhého byl ale titulek v novinách: Tachecí zase v blázinci!“ (směje se)

Jak jste na to reagovala?

No, musela jsem se smát. Oni mi nedají pokoj!

Myslíte, že se nálepky té, co byla v blázinci, někdy zbavíte?

Zjevně ne. Mohla by to už být taková moje značka. Ale když jsem to konzultovala s mámou, říkala: „No, to by sice být mohla, ale pořád se nemůžu zbavit dojmu, že ta značka není moc dobrá.“

Inu, hospitalizace v Bohnicích je stále tabu.

Snažila jsem se ji odtabuizovat, ale že se tolik popustí stavidla některých novinářů, mě samotnou mírně překvapilo.

Je už vaše nemoc, tedy bipolární porucha, vyléčená?

Touto nemocí trpí mraky lidí a mnozí z nich to ani nevědí. Může se to ukázat naráz, což se stalo mně. Vyléčená jsem, ale pravda je, že kdo tím jednou prošel, pravděpodobnost recidivy je mírně vyšší než u těch, kteří tím neprošli. Nechci naštvat toho nahoře, takže říkám: ano, jsem vyléčená a budu si to hlídat.

Jak? Zvolnila jste pracovní tempo?

Podle toho, co mi říkali doktoři, nemoc s prací zas až tolik nesouvisela. Ve hře jsou třeba i rodové dispozice. Navíc já v práci moc zvolnit neumím. Pravděpodobně by k propuknutí nemoci došlo, i kdybych se válela rok na chalupě a okopávala záhonky. Tak si raději ještě užiju, protože mě práce baví.

Měla jste před onemocněním nějaká varování? Třeba podivné stavy?

Smutky. Nechtěla jsem jim říkat deprese. Od dětství jsem měla stadia velkých smutků. A netušila jsem, proč jsem smutná. Trápily mě všechny neduhy světa. Viděla jste film Sex, lži a video?

Ano. Začíná scénou, kdy si hlavní hrdinka stěžuje psychiatrovi, že ji tíží starost o všechny odpadky světa.

Tak to je přesné. Kam dáme všechny ty odpadky, říkala krásná Andie MacDowell v tom navzdory jeho názvu docela dobrém Soderberghově filmu. Občas jsem seděla a koukala do prázdna a říkala si, proč jde tolik peněz do tanků. Proč nejsou lidi slušní. Úplné nesmysly, ale byla jsem z nich taková přejetá. Vždycky to ale nějak přešlo, až jednou ne.

Docházíte někam na kontroly?

Jednou za půl roku. Pro jistotu. Fotograf chce Báru začít fotit, ta však má svoji představu. „Fotograf vždycky vybere fotky, ve kterých je podle něj energie, ale kašle na to, jak tam ten člověk vypadá. Tak já prosím fotky bez energie, na kterých vypadám dobře.“

Jste pořád nervák?

Už ani ne. Nejsem zas tak stará, abych mohla říkat: já už toho zažila! Ale pravda je ta, že už jsem toho zažila dost.

Změnila vás nějak vaše nemoc?

(Zamýšlí se) Nemám ráda ty kecy typu - byla to cenná zkušenost, všechno zlé je k něčemu dobré nebo co tě nezabije, to tě posílí. Každá nemoc je na draka a každý by ocenil, kdyby se mu jakákoliv vyhnula. Spíš mám pocit, že…ale ne, kašlu na to.

V rádiu se musíte naučit pracovat při poslechu rádia, je třeba dostat do krve, pro jaké médium pracujete, opakovala jsem.

V rádiu se musíte naučit pracovat při poslechu rádia, je třeba dostat do krve, pro jaké médium pracujete, opakovala jsem.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Jen ten pocit prozraďte!

Spíš mám pocit, že mě změnilo těch pár měsíců na Radiožurnálu. Jsem výrazně ostražitější ke každému, kdo mi s úsměvem kývá nebo dokonce tleská. Čekám ránu. A definitivně mi secvaklo to, co jsem do té doby jen tušila - že jsou systémy, ve kterých práce a její objektivně zhodnocené výsledky nejsou to, co se počítá. Kde cennější a rozhodně perspektivnější je hlavně nikoho nenaštvat. Což byla pro mě novinka, protože jsem do té doby měla štěstí na práci, kde šlo především o výsledky.

Co vás v Radiožurnálu nejvíc zasáhlo?

Chování obří firmy, která nemusí vykazovat zisk, jako celku. Postup drtivé většiny dohledového orgánu, tedy Rady Českého rozhlasu, která nese silné kompetence, ale nulovou zodpovědnost. Připomenutí síly nekompetentního davu. Pochopení, jak lehce jdou lidi zmanipulovat. Stačí?

Cítíte nedocenění nebo křivdu, že jste nestihla dokončit práci v Českém rozhlasu?

Ne, to ne. Nedocenění ani křivda nejsou to, čím trpím. Prostě mě jen mrzí, že jsem tu práci nemohla dokončit. A že jsem musela vysvětlovat většině radních pořád dokola to, co zjevně nepochopili dodnes: že totiž počet nespokojených petičníků je nic neříkající, pokud ho nesrovnáváte s počtem zjevně spokojených posluchačů, kteří celý rok po spuštění nového schématu přibývali. To za prvé.

A za druhé, a to se mi říká vlastně nejhůř, od média veřejné služby chceme především pravdivost, férovost, objektivitu a slušnost. A je prostě smutné, že takové vlastnosti absentují u drtivé většiny radních. Tedy těch, kteří mají na Český rozhlas a dodržování těchto hodnot dohlížet.

Čím vás tak vytočili?

Například tím, že připustili, že dav může určovat, kdo bude a kdo nebude generálním ředitelem rodiny rádií veřejné služby. Jak snadné je dnes díky internetu zorganizovat jakoukoliv petici proti čemukoliv či komukoliv, to přece není žádné tajemství! Přesto důvodová zpráva k odvolání ředitele Kasíka hovoří o „velkém a dlouhodobém negativním ohlasu posluchačů na změny programového schématu Radio žurnálu k 1. 1. 2008“.

Ani slovo o tom, kolik posluchačů Radiožurnálu za ten rok přibylo, ani slovo o tom, jak mé koncepci tleskali a chválili mě za ni. Jen negativní ohlasy jako bič na Kasíka. Poučení? Až se vám nebude líbit generální ředitel nějakého média veřejné služby, zkuste petici, funguje to.

Posloucháte pořád Český rozhlas?

Jasně, ale i jiné stanice, ne jen jedno rádio.

A posloucháte ho nezaujatě, nebo si říkáte: tady bych to změnila?

No, občas mě to napadne. Někdy si řeknu, proč tolik zbytečných slov pro jednoduché sdělení. To je ale nešvar většiny novinářů. Se zprávami na Radiožurnálu jsem ale většinou spokojená.

Je ještě stále rozhlas vaše nejoblíbenější médium?

Určitě.

I když teď působíte na obrazovce?

Jasně. Televizi mám taky ráda. Ale rádio, jak říkám, protože nemám ráda slovo rozhlas, je pro mě srdeční záležitost.

Poslouchala jste jako malá rozhlasové pohádky?

My jsme byli vůbec taková rádiová rodina. U nás se ráno vstalo a po celém bytě hrálo rádio. V každé místnosti. Večer to samé. Usedalo se k večeři, když začínaly Rozhlasové noviny. Pamatujete? Kupředu levá, kupředu levá. V neděli se skutečně poslouchala pohádka. Dlouho jsme neměli televizi, protože nebyl důvod. U nás se četlo a poslouchalo rádio. Možná proto. A svou roli v mé lásce k rádiu možná hraje i to, že se k smrti nerada líčím.

To vás teď asi nemine.

To mě nemíjí, ale do rádia jsem mohla i s kruhy pod očima.

A proč se nerada malujete? Obvykle se ženy rády zkrášlují.

Já to nesnáším. Bere mi to čas. Čím jsem starší, tím déle to trvá. V televizi je příjemné, že mě nalíčí v maskérně.

Česká společnost je podle mého názoru v etapě, kdy feminismus představuje spíš práci žen na sobě samých.

Česká společnost je podle mého názoru v etapě, kdy feminismus představuje spíš práci žen na sobě samých.

FOTO: Jiří Herman

Krátce po vaší nemoci jste dostala nabídku moderovat svůj pořad na televizi Z1. Měla jste strach vystoupit na obrazovku?

Měla. Ale to mám vždycky před novým zaměstnáním. Říkám tomu - těším se a bojím se. Tehdy jsem navíc nevěděla, jestli se budu umět vrátit. Působila jsem předtím řadu let v manažerských funkcích. A začala jsem zase od píky, od novinařiny. A k tomu mi bylo jasné, že řada „přejících“ kolegů se bude dívat, jak na tom jsem, a bude o tom psát. Z toho všeho jsem měla bobky.

Po roce přišla nabídka z Primy. Jak dlouho jste nad ní váhala?

Hodně jsem to probírala s Jitkou Obzinovou. Byla jsem zvyklá dělat dvacetiminutové rozhovory, a teď se musím vejít do 6 až 8 minut. Věděla jsem, že nebudu mít prostor dělat věci, které mě „proslavily“, tedy takové to šťourání. A nebyla jsem si úplně jistá, jestli hned za zprávami je na takový rozhovor vhodné místo. I dynamický rozhovor totiž vedle zpráv vyznívá pomaleji. Tak zrychluju a zrychluju, až si někdy nejsem jistá, jestli stačím říct něco pořádného.

„Dostala nabídku proto, že Obzinová je její kamarádka.“ Nebála jste se, že se na vás vytáhne tohle?

Ne.

Ale Jitka Obzinová, vaše šéfová, je vaše kamarádka.

Jasně. Ale jako kamarádky jsme toho prošly tolik! Československý rozhlas, Českou televizi, Frekvenci 1. Je to absurdní představa, že by si Jitka k sobě brala někoho, koho neuznává jako profíka, protože je jejím kamarádem. To by si pod sebou řezala větev, a to Jitka, věřte mi, fakt nedělá. Ale to nevadí, kdyby se o mně říkalo jen tohle, je to ta lepší varianta.

Trio Tachecí, Obzinová, Bobošíková bývalo kdysi postrachem politiků. Rozumíte si i v soukromí, když máte všechny takový úderný styl?

S Jitkou si velmi rozumíme. A s Janou se skoro nevídáme, od té doby, co je v politice. Ale dlouho jsem s ní seděla v televizi v jedné kanceláři a neměla jsem s ní sebemenší problém. Byla vždycky pilná a měla zájem o věc. To mě baví.

Takže na sebe jste nebyly tak drsné, jako kdysi na své hosty v „Jednadvacítce“?

Ne. Jen si pamatuju, že Jana se na mě doopravdy zlobila jednou jedinkrát. Janin manžel byl žárlivý. Já jsem to věděla a přišlo mi to strašně legrační, protože on to trochu přeháněl. A Jana jednou někam zmizela a on v poledne volal na její telefon. Sháněl se po ní.

Říkám mu: „Jana? Byla před chvílí v maskérně se nechat nalíčit, strašně jí to slušelo, pak se navoněla a odešla s někým na oběd. Můžu něco vyřídit?“ Ozvalo se jen naštvané: „Ne!“ Myslela jsem, že tím to bude odbyté. Druhý den vešla do kanceláře nazelenalá Jana, podívala se na mě a řekla hrobovým hlasem: „To ti teda vážně děkuju.“

Před vaším nástupem na Primu se psalo, že se všichni třesou. Báli se vás?

To nevím, protože přijetí bylo báječné. Tohle psaly bulvární deníky, ale ty toho psaly! Ten samý redaktor, který napsal, že jsem zase v blázinci, potom volal, ať mu řeknu, jak se mě na Primě lidé bojí. „To nemá cenu ptát se mě, zeptejte se lidí,“ řekla jsem mu a předala editora.

Když mi vrátil telefon, bulvární redaktor si povzdechl. „Vy jste mu držela pistoli u hlavy!“ obvinil mě. „Omyl,“ já na to. „Držela jsem dvě, z každé strany jednu, a dejte to do titulku,“ odpověděla jsem. Vlastně mě překvapilo, že to nevyšlo. A vám říkám, že mě se nikdo nebojí.

Přesto vás předchází pověst konfliktní osoby!

Ale odkud se mnou ta pověst jde? Pět let před Radiožurnálem jsem se svým týmem předělala Frekvenci 1 tak, že tam nezůstal kámen na kameni. Dovedli jsme ji na pozici jedničky na trhu. V životě jsem tam neměla pocit, že jsem konfliktní osoba. Pak jsem nastoupila do Radiožurnálu, kde jsem plnila objednávku managementu a Rady na změnu programu. Tehdy tam pracovalo asi sto lidí a já se zbavila tří. Připadá vám to konfliktní?

Zatím ne. A dál?

Neměla jsem pocit, že mám konflikty. Jen jsem stále dokola opakovala, co chci a jak to chci. Možná už to mnohým lezlo na nervy, připouštím. A pak tam byly drobnosti, které mě ale nerozházely.

Například?

Zaměstnanci rádia by měli poslouchat rádio, říkala jsem jim. Připadá vám to divné?

Ne. Někomu ano?

Zřejmě ano. Já zaměstnancům říkala, že by ho měli poslouchat i při práci. V newsroomu, kterému jsem říkala mrtvá zóna, protože tam bylo takové ticho, že bylo slyšet padnutí špendlíku, jsem jim pustila rádio. Vždycky, když jsem odešla, se někdo zvedl a zase ho vypnul. Já přišla a zase ho zapnula.

V rádiu se musíte naučit pracovat při poslechu rádia, je třeba dostat do krve, pro jaké médium pracujete, opakovala jsem. Rádio jsem pouštěla i na chodbách toho tichého zámku. Po týdnu zapínání a vypínání se objevila na přijímači samolepka s nápisem Nech už to potichu, ty krávo. Jestli tomu chcete říkat konflikt…

Pro mě je to srabárna anonymního blba. Ale konflikt, že bych na někoho řvala a on řval na mě, jsem měla jen jeden.

Vyhovuje vám spíš moderování nebo manažerská práce?

Mě baví všechno. Když mi bylo šestnáct, chodila jsem na brigádu do skláren Kavalier. I to mě bavilo. Mám ráda, když práce odsýpá. Když jsem strkala kojenecké láhve z pásu do krabic, viděla jsem, kolik jich je a jak přibývají, byla to radost. Chci tím říct, že mě baví i moderování i manažerská práce.

Baví vás i luxování?

To ne. Na to mám syna. To není zábavné.

Syn vám uklízí? To si jednou jeho žena bude lebedit!

On to zatím dělá za peníze. Jednak jsem ho k úklidu potřebovala nějak přitáhnout, a pak jsem taky chtěla, aby pochopil, že bez práce nejsou koláče. A že když se bude dobře učit a pak bude dobře vydělávat, jednou taky někomu zaplatí, aby mu uklidil. Většinou platí, že čím je člověk vzdělanější a šikovnější, tím blíž je k tomu, aby nemusel dělat to, co nechce. Třeba luxovat.

Na mateřské se synem jste byla jen půl roku. Nelitujete?

Ne. Mě by to nebavilo, byla bych otrávená a předávala mu úplně špatné signály. Víc si to užil s mou matkou, která ho hlídala. A s tatínkem, který pracoval doma. A se mnou pak večer, když jsem přišla z práce. Ideál.

S patnáctiletým synem Sebastianem, kterého má z manželství s architektem Jaroslavem Tachecím.

S patnáctiletým synem Sebastianem, kterého má z manželství s architektem Jaroslavem Tachecím.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Sama jste jedináček. Nemrzí vás, že máte jen jedno dítě?

To mě mrzí. Je to asi rodové. Moji matku taky mrzí, že neměla dvě děti. Mě to už asi do smrti bude mrzet taky.

O mamince hovoříte často a s úctou. Je pro vás vzorem?

Vzory nemám, ale člověk, kterého si vážím, to moje matka je. Nikdy mě nenechala ve štychu. Spoustu toho ví, má obrovský přehled napříč všemi obory. Je logik. Je vtipná. Je pro každou špatnost. Mám ji ráda.

Jste spíš po ní nebo po tatínkovi?

Spíš po ní, ale nesahám jí ani po kotníky.

V době vaší nemoci se taky spekulovalo o rozchodu mezi vámi a vaším partnerem Ivem Mathé. Můžete to potvrdit?

Čistý opak byl pravdou. Ivo se v té chvíli zachoval tak, že smekám. Byl oporou, odrážel útoky, snažil se mě zastávat. Bylo a je fajn, že jsem ho měla a mám.

Jste oba výrazné osobnosti. Naráží to na sebe?

Naráží.

Vy jste asi tvrdohlavá, on taky není beránek, jak potom takové soužití vypadá?

Trošku Itálie.

Kdo víc ustupuje?

Já. Vlastně nedělám nic, než ustupuju, fakt! Když jsme spolu začali žít, moje matka se divila, co se to ze mě stalo. Protože jsem najednou doma smejčila, vařila, nakupovala. Bylo to sice přechodné, ale chvíli to trvalo. Máma na mě koukala a ptala se mě, jestli jsem se nezbláznila. Ne, tehdy ne, to přišlo až mnohem později. (směje se)

„Proč bych měla bláznit,“ odpovídala jsem jí. „Protože děláš to, proti čemu jsi jako ženskému údělu vždycky protestovala! A ještě se k tomu usmíváš!“ říkala máma. „No vidíš, mě to ani nepřijde,“ já na to. Ale to stadium přešlo. Pak začaly trošku rvačky.

Předpokládám, že slovní!

No jasně. Ještě mi ji netrhnul. Až se divím, ale fakt ještě ne.

Vy si se svou prořízlou pusou asi nenecháte moc líbit.

Časem jsem zjistila, že je lepší tu pusu nepoužívat. A mlčet. Protože u chlapů, co trpí samovytáčecím mechanismem, každé vaše slovo přilije olej do ohně. Je pak úplně jedno, co řeknete, on to vždycky použije k tomu, aby se mohl vytočit. Takže já se nehádám. Nemá to smysl.

Jste oba dost aktivní, jak vypadá váš odpočinkový den?

Jdeme na golf, jedeme na chalupu sekat trávu, jdeme do kina, divadla, zajdeme na výstavu, projít se po Praze nebo na výlet. Třeba nám rupne v bedně a jedeme na tři dny do Curychu.

Docela mě to překvapuje. Měla jsem pocit, že bez práce nemůžete být.

Občas odpočinkový víkend ráda absolvuju. A pak je jiný víkend, kdy Ivo jede někam předávat ceny a já si sednu k počítači a připravím si něco do práce. Ale umíme odpočívat.

Jste stále feministka?

Jsem, celou svou duší. Prosím vás, ne ten divoký kmen ze 70. let v Americe, jsem feministka takzvaná mírňoučká s naivní, zato utkvělou představou, že ženy by měly mít alespoň podobné podmínky k životu jako muži.

Až se vám nebude líbit generální ředitel nějakého média veřejné služby, zkuste petici, funguje to.

Až se vám nebude líbit generální ředitel nějakého média veřejné služby, zkuste petici, funguje to.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Aha. A k čemu feministka potřebuje muže?

Ale moderní feministka muže miluje! Potřebuje se s někým milovat, s někým žít, potřebuje se o někoho opřít nebo se s někým vzít za ruku. Feministka není ženská, co by chtěla být bez chlapa. Dokonce to není ani ženská, kterou chlapi nechtějí. To je pomýlená představa.

Funguje vám tenhle přístup i v partnerství?

Někdy ano, někdy ne docela. Česká společnost je podle mého názoru v etapě, kdy feminismus představuje spíš práci žen na sobě samých. Zbavte se jakýchkoliv výčitek, zní jednoduché motto.

Podle mých zkušeností má totiž většina žen neustále výčitky, že včas nevyzvedly dítě, nenakoupily, neuvařily, že není dost uklizeno, že by se neměly válet celou sobotu v posteli v pyžamu. Ale tohle muže příliš netrápí.

A tak si říkám: jestli jsi opravdu vnitřně svobodná žena, přijď domů z práce, sedni si do křesla, nalej si panáka a čti si. A zkus na té činnosti nic nezměnit, ani když se vrátí tvůj muž. Nepotřebuješ hrát, že jsi hospodyňka. Jsi svobodná žena.