Ivanka Devátá: Přeju si padnout za pochodu

„Rozvod se ženskou většinou pořádně zamává - to snad ani není třeba zdůrazňovat. Hrdinku této knihy ovšem zasáhl natolik, že se z jeho následků musí zotavovat v lázních.“ Tak zní anotace na jednu z nejúspěšnějších knih herečky a spisovatelky Ivanky Deváté Lázeňská kúra. Kdo to zažil, určitě ví, že popsat s kouzelně humornou nadsázkou, co všechno obnáší léčení ran na duši, rozhodně není jen tak. Na to musí být talent.

V příběhu se našly tisíce žen a kniha se stala bestsellerem. Ivanka však tvrdí, že autobiografická není, přestože sama se rozváděla celkem třikrát. Jejím prvním mužem byl kolega z divadla Miloš Hlavica a poté se dvakrát provdala a dvakrát rozvedla s dalším hereckým kolegou Josefem Vinklářem. Dnes má dva dospělé syny, tři vnoučata, už pátý rok hraje v seriálu Velmi křehké vztahy (dříve Rodinná pouta) a dosud vydala jedenáct knih.

Vždycky jsem zhubla, zejména po tom druhém, to jest prvním s Vinklářem. Byla jsem doslova kost a kůže, což se mi už nikdy nepodařilo. To víte, ženská bez trápení kvete a kyne.

Když jsme se k sobě vraceli, právě natáčel Nemocnici na kraji města. Po jejím odvysílání mu pak napsal jeden lékař, který se jmenoval Cvach, že mu zničil kariéru, i když to měl spíše napsat Jaroslavu Dietlovi. Pepík byl výborný herec a ráda se na něj v televizi nebo ve filmu dívám i dneska.

Je z úplně jiného těsta a zručný hlavně manuálně. A můj starší syn Marek byl novinář, ale to asi víte. Dnes se zabývá poradenstvím pro styk s veřejností.

Jsem opravdu šťastně rozvedená, protože moje manželství mě nehorázně dusila a brzdila v rozletu. Připadala jsem si jako v kleci a nevěděla, jestli mám dřív hrát, připravovat domácí stravu, nebo se starat o děti, neřku-li o sebe.

Moje tchyně paní Vinklářová byla ale bezvadná. Když jsem se jí s tímhle dilematem jednou svěřila, řekla mi: Víš co, jdi k holiči! Že nebudeš mít vyprané utěrky, to ti manžel odpustí. Ale mýlila se. Neodpustil by!

Samota mě vůbec netíží, naopak mi nesmírně vyhovuje, protože jsem svým pánem. No, pánem. Spíš drábem. Po mamince jsem v domácnosti vřeténko. Za dopoledne uklidím, vyperu, uvařím a ještě napíšu fejeton. Odpoledne už mám pro sebe, ovšem pokud nejedu na zájezd, na besedu se čtenáři, do dabingu anebo od božího rána netočím seriál.

Jednou jsem z víru povinností byla už opravdu zničená a s přímo předsmrtnou apatií jsem se dovlekla k lékaři. Tam jsem tenkým hlasem vykníkla své potíže, načež se mě pan primář k mému neskonalému úžasu zeptal: „Už se vás někdo pokoušel zklidnit?“

Zřejmě jsem mu až tak bez energie nepřipadala. Když mě tedy jedna paní obdivovala, kolik mám elánu, svěřila jsem jí, že u mne je to vlastně nemoc. Ale líbí se mi to tak. Nejsem spací kufr a mým přáním je padnout za pochodu.

Mám dilema, protože mám tři varianty, co s ní, a ještě nevím, pro jakou se rozhodnu. Vloni jsem si myslela, kolik toho napíšu, ale pak mě v létě na chalupě víc zaměstnala plotna. Připravené to mám u sebe pořád, stačí jen sednout a psát. Jen doufám, že se blok neztratí a také že to po sobě ještě přečtu. Když mě chce můj bratr pozlobit, říká, že ten blok dá skartovat.

Tím to všechno právě začalo. Když jsem odešla do důchodu, ke psaní mě začal ponoukat můj starší syn, který v té době psal do Mladého světa. Napsala jsem tedy čtyři fejetony a dala mu je. Jeden z nich vybral a předal do časopisu Vlasta, kde jsem se pak stala kmenovou autorkou. Pak začaly čtenářky psát do redakce, že by ode mne chtěly knížku. Tak jsem dala dohromady pět povídek, asi dvacet fejetonů a vyprávění o prvním těhotenství a narození syna. Marek to nazval Rodinný podnik, jelikož napsal předmluvu, a můj první manžel udělal ilustrace. (Kniha poprvé vyšla v roce 1992 - pozn. aut.)

No, a poté přišla nabídka z nakladatelství Motto, které vydalo Vůni posečené trávy. To se chytlo a pak jsem už psala cíleně. Při psaní se radostí přímo tetelím. A abyste věděli, všechny knížky jsou vychozené. Na procházkách sumíruju celé odstavce a doma to jen hodím na papír. Fejetonů jsem už napsala více než tři sta a čerpám hlavně z příběhů, jichž jsem svědkem, nebo se zaměřuju na různé lidské vlastnosti. Politika mi až tak inspirující nepřipadá.

Na počítači se už učit nechci. Psací stroj mám a mohla bych ho používat, ale psát propisovačkou do kroužkového bloku, tou, co píše hezky ostře, a ne tlustě, je pro mě příjemnější. Přijde mi to víc osobní a mám pocit, jako bych čtenářům psala dopis. Jenom je strašné, když to pak po sobě nemůžu přečíst a musím hledat třeba jiné sloveso, než tam bylo, i když hrát si s naším krásným jazykem je moje velké hobby.

Nedávno jsem se dívala na medailón Karla Högra a málem mi kanuly slzy blaha, když v plynulém vyprávění řekl: „Člověk si klade cíle, a dobyv jednoho, mířil ke druhému.“ Takový krásný přechodník! Může mě ranit mrtvice, když se někdo chce přechodníkem blýsknout a neumí to. Vůbec se mi zdá, že dnes umí spousta lidí líp anglicky než česky.

Přesně to ani nevím, ale doma to mám napsané. Dostávám hodně dopisů, kde mi lidi píšou, co všechno jsem u nich svými knížkami způsobila, úplný rozkol. Jedna paní mi například napsala, že byla tak začtená, že nestihla uvařit svým třem chlapům. Jiná paní se prý zase smekla v koupelně, jak se smála. Vždycky žasnu, jak zasahuju do života úplně neznámým lidem. Sama sebe totiž stále pokládám za literárního samozvance.

Jirka sice nemá literární ambice, ale psali jsme to pro radost a také proto, abychom všechny ty příběhy, co se v naší rodině odehrály, zachovali pro naše potomky. Bratr je velice vtipný vypravěč a glosátor se smyslem pro anglický suchý humor. Oba jsme to asi zdědili po našem tatínkovi. A také se výborně doplňujeme, když spolu na chalupě luštíme křížovky, to si opravdu užíváme.

On rád luští takové ty složitější věci, kde není ani síťka, a já všechny ty ostatní. A ohromně nám to jde hlavně spolu. Teď jsem například malinko ustrnula na poškozeném kokonu. Kokon je zámotek, to je jasné, ale poškozený, to nevím. Nebo jsem vyluštila, jak se jmenovalo nadnářečí staré řečtiny -bioné. To je úžasné. Dozvídám se slova, která jsem nikdy předtím neslyšela.

Moje literární prvotina nesla název Hodná dcera mlinářova - to byl román, který jsem napsala asi v šesti letech hůlkovým písmem a také s měkkým „i“ po „l“. Asi v jedenácti následovala divadelní hra Krejčík cihlička, kterou jsem si sama režírovala a se spolužačkami jsme ji uvedly ve školní tělocvičně. Doma jsem rodičům hrávala v babiččině kombiné umírající labuť. A také jsem psala básničky, jenže pak ve mně psaní na několik let usnulo.

Jen co ale vycítilo svou příležitost, zase se ozvalo. Když jsem například už jako dospělá onemocněla žloutenkou a měla nařízený klid na lůžku, napsala jsem dvě pohádky, které jsem pak nabídla v rozhlase. František Nepil, který tam pracoval, je přijal a ještě mi nabídl, abych je namluvila. Po nemoci na mě už zase čekalo divadlo.

Herečka Stavinohová v ní právě dokončila divadelní fakultu a nastoupila do svého prvního angažmá. Měla dobře proříznutou pusu, hlavu plnou ideálů, a když ji svou pozorností zahrnul slavný herec Erik Applt, bezhlavě se do něj zamilovala…

Hrdinku i Erika Applta jsem si vymyslela, ale historky z divadla jsou skutečné. Stejně nikdo nevěří, že to není můj příběh, právě tak jako v Lázeňské kúře. Co nadělám? Jednou mi čtenářka něžně vyčetla, co se prý na tuto knížku načekali. Odpověděla jsem: „Milá paní, v téhle je i sex! Víte, jak dlouho jsem se na něj rozpomínala?“

Jinak jsem ale, co se erotiky týče, cudná. Nemám ráda, když se milostné scény popisují naturalisticky. Kdo o sexu něco ví, nepotřebuje to, a kdo ne, tomu marno popisovat. Já se snažila i do těchto scén vpravit zrnko humoru. Když třeba hrdinka při vášnivém milování v lese zaznamená smůlu kanoucí ze stromu, povzdychne si, že nad její zkažeností už pláče i dřevo.

Jako herečka jsem tím seriálem vlastně vstala z popela a momentálně jsem ke svému velkému překvapení zase více herečka než spisovatelka. Ze začátku jsem zvažovala, jestli do seriálu vůbec jít, a pak jsem si řekla: Holka, hrála jsi prostitutku, vražedkyni, tak co bys nezvládla jednu hloupou Vágnerku.

Od začátku jsem se ji ale snažila polidštit, protože byla strašná. Poslouchala za dveřmi, otevírala synovi dopisy a tak. Kdybych se takhle chovala ke svým synům já, už jsem dávno ve svěrací kazajce v blázinci. Vzpomínám si, jak hned při jednom z prvních natáčení jsem říkala své snaše Simoně: „Vypadáš jako coura a v hlavě nemáš nic.“ Představa, že bych tohle řekla některé své snaše, je pro mě naprosto nepřijatelná a dlouho jsem to nemohla strávit.

Pak jsem autorky scénáře začala prosit, aby mi napsaly něco pěkného, což se někdy i podařilo. Ale stejně se divím, že mi lidé říkají, že je Vágnerka rozkošná. Pro mě to je protivná baba. Ale asi mě ti lidé mají tak rádi, že mi to odpustí. Právě teď autorkám říkám: „Vdejte mě, národ si to přeje!“ Další řada se bude vysílat do Vánoc a pak se uvidí, co dál.

Jmenovala jsem se Duňa, tenkrát byl populární rusismus. Čekala jsem Marka, a když jsem byla v šestém měsíci a už to na mně bylo vidět, autoři mě poslali na hory. Pamatuju si na scénu, jak jsem stála ve vlaku u okénka a břicho si zakrývala batohem. Nataša Gollová mi pak říkala, že jsem jí připadala roztomilá. Zmohla jsem se na skromnou odpověď „Děkuju“, ačkoli mě to nesmírně hřálo. Vždyť paní Gollová měla na roztomilost patent.

Pravidelně jezdím na besedy a to dělám opravdu moc ráda. Když mám příležitost a dostanu slovo, jsem k nezastavení. I v kupé vlaku nebo v čekárně ordinace cítím, že jsem jaksi pověřená druhé zabavit. Vzpomínám si, jak jsem jednou jela vlakem do Ostravy, už ani nevím proč, a v kupé jsem cestovala se třemi Romy. Tak jsme se spolu pobavili, že když jsem měla vystupovat, vůbec mě nechtěli pustit a nabízeli mi, že když s nimi pojedu dál, koupí mi zpáteční lístek. To jsem považovala za poctu. Když někoho zaujme mladá krásná dívka, není to žádné umění, ale od padesáti nahoru už to je kumšt.

I v lázních si ke mně v kavárně rádi přisedali mladí muži, protože jsem je zřejmě vždycky pobavila, zatímco ostatní ženský vyprávěly jen o tom, kde jim co vyřízli a tak. Když se mi někdo začne omlouvat, že mi skočil do řeči, musím mu upřímně říct, že to je přímo nutnost, protože jinak by si nevrz’. Vynahrazuju si tím čas, kdy jsem sama a za celý den řeknu třeba jen: „Dobrý den, pět rajčat a svazek petržele, děkuju a na shledanou.“ To se také stává.

Je to chalupa po rodičích a hodně času tam trávím s bratrem a také jeho partnerkou, která pečuje o záhonky a zeleninu. Já zase radši chodím na houby, a když prší, zavařuju nebo vyrábím domácí nudle z domácích vajíček. To byste nevěřila, jak jsou výborné. Když jsem je dělala naposledy, nemusela jsem ani do žádné posilovny, protože jsem z válení těsta měla úžasné svaly.

Neteř mi řekla, že ode mě k Vánocům nic jiného nechce, a tak jsem se dala do díla. Musí se to vždycky dělat jen ze dvou placek, protože těsto nesmí přeschnout. Dělám tenké nudle do polévky a fleky. Když je pak zapeču v remosce se šunkou, jsou propečené, a přitom měkké jako koláč. A po té dřině jsou večer na chalupě mojí koupelnou PET lahve naplněné vodou a ohřáté na sluníčku. Poliju se, namydlím a pak znova. Žádný luxus, ale funguje to.

Je pravda, že jsem nadaná jistou vlastností, a tou je být šťastná i za skromných okolností. To chce totiž talent. Ale aby to zase nebylo tak úžasné, mám i jiné talenty, ze kterých se už tolik neraduju. Jakmile se u mě totiž objeví nějaké chorobné příznaky, hned propadám panice, což zase zpětně zhoršuje ty příznaky.

Pcha! Mám rozhašené zažívání, také vysoký tlak i cholesterol. Jenže nesnáším vůbec žádné léky, protože jsem alergik. Cukr mám ale dobrý. A také mě uklidňuje, že vždycky, když mi naberou krev a pak vidím to dlouhé lejstro, říkám si, že je takových možností, a není tam skoro nic. Nejvíc mě štve ten cholesterol. Vůbec tomu nerozumím. Když jsem se o Vánocích cpala vanilkovými rohlíčky, klesl mi na 5,8, a teď, když jím hodně ovoce a zeleniny, mám 7,12.

Dabování slečny Marplové byl pro mě ten nejkrásnější dárek k sedmdesátinám. Zpočátku jsem měla obavy, že to budu spíš kazit, protože jsem dlouho předtím v dabingu nic nedělala. Všichni mě ale chválili a říkali, že ji dabuju se šarmem a roztomile. I tak jsem se jim zdráhala uvěřit, ale pak mi hodně lidí volalo, že se jim to opravdu líbilo, a dostala jsem i velkou kytici růži s lístkem „Pro slečnu Marplovou“.

V tom, jak si nestýská a jakou má veselou povahu, jsme si podobné. Další díly budeme namlouvat už brzy. Tedy jestli po tom dnešním vychloubání, jak jsem pracovitá a šikovná a skromná, pýchou neprasknu.