Jak to jubileum berete?

Je to tak a všechny to čeká. Každý je mladý tak, jak se cítí. Není to ve fyzickém věku. Vůbec by mě nenapadlo pozastavovat se nad věkem, jenomže se mi zdá, že doba je vůči stáří nemilosrdná.

Kult mládí - celosvětově - je až nezdravý. Jakmile se vám udělá vráska nebo špíček, cítíte se v tom mlýně proklamovaného mládí špatně. Když někdy sedím před zrcadlem a potřebuji být půvabná, protože se mám fotit nebo mám koncert, taky mě občas přepadnou deprese. Ale vím, že každá vráska znamená prožitek a mnohé ženy tím krásní, mají už něco za sebou. To mě na tom baví. Ve vyžehleném obličeji nevidíte nic a z člověka se stává loutka.

Pořád jedete v country? Nepůjdete třeba do šansonu?

Já jedu pořád v sobě. K šansonu jsem měla vždycky tendence, začínala jsem s ním. Na Mladé písni v Jihlavě jsem získala stříbrný řetěz s písní Hany Hegerové Rozvod. To mi nebylo ještě ani osmnáct a zpívala jsem o rozvodu. Šansonu se vůbec nebráním, ale myslím si, že na něj mám ještě trošku čas. Jsem na to ještě „mladá“, i když mám za sebou pár životních facek a zkušeností. Ještě chci chvíli zrát...

Navíc dceru jste už vychovala, ubyly starosti…

Anežka se v podstatě vychovala sama. Je tak úžasná, že mám někdy pocit, že si ji ani nezasloužím, že jsem do ní nevložila tolik, co ona mi vrací. Ale zároveň se o ni hrozně bojím, to je moje trauma. Je taková křehká do té nynější mlýnice.

Je parťačka?

Jasně. S Anežkou si krásně povídáme, je jí šestnáct, řešíme kluky a vztahy a taky filozofujeme o světě. Je to báječné. Dokonce se občas zapojuje i taťka.

K moři jezdí zásadně mimo sezónu, kdy jsou pláže prázdné a slunce tolik nepálí.

K moři jezdí zásadně mimo sezónu, kdy jsou pláže prázdné a slunce tolik nepálí.

FOTO: Michaela Feuereislová

Poslední dobou vás trápilo zdraví. Co se dělo?

Infekční mononukleóza. Chronická. Když jsem se po víc než půl roce postavila na nohy, po dvou měsících se mi zase vrátila. Byla jsem tak unavená, že se mi vůbec nechtělo vstát z postele, nechtělo se mi nic. Přidaly se střevní problémy, semlelo mě to tak, že jsem zhubla na šedesát kilo. To bylo v mém věku a při výšce 176 centimetrů opravdu málo.

To jste vypadala jako manekýna…

Kdyby mi bylo dvacet, tak možná, ale ne za těchto okolností. Bylo vidět, že mi je špatně.

Kde jste to chytla?

U teenagerů tomu říkají nemoc z líbání, ale to se mě snad opravdu netýká. Je pravda, že mě občas někdo políbí i na koncertech, čemuž se teď snažím vyhnout, ale nevím. Nevědí to ani doktoři. Ta nemoc se léčí jenom přísnou dietou a klidem. Prala jsem se s tím dva roky.

Psala jste si v té době nějaké písně nebo texty?

Ne, vůbec. To nemáte do ničeho chuť. Cítíte se mizerně a máte deprese. Dva roky jako bych nežila. Nakonec mi pomohly moje milované hory. Když mi to testy dovolily, odjela jsem s manželem v létě do Malé Fatry.

V létě?

Ano, mám osvědčený model, který jsem objevila před pár lety. Jezdím k moři na podzim a v létě na hory. Letos pojedu už počtvrté na přelomu října a listopadu na Kypr, kde je ještě krásně, a prodloužím si tím léto. Po návratu jsou za chvíli Vánoce a pak už se všechno schyluje k jaru.

Někdy se k moři vypravím i v březnu nebo dubnu, kdy slunce tolik nepálí, a v létě chodím po horách. Dřív jsem milovala hory v zimě, ráda lyžuji, ale teď mám problémy s koleny a šetřím si je radši pro tenis.

„Zahrada musí sloužit mně, ne, aby to bylo naopak,“ říká zpěvačka. Na fotce s manželem.

FOTO: Michaela Feuereislová 

Na trhu je vaše knížka Až na dno a zase zpátky. Jaké to je na dně?

Na dně nemůžete dýchat. To je hrozný pocit, ale zase máte výhodu, že už níž nespadnete, naopak se můžete odrazit a vyplout na hladinu.

Vás tam srazila ta autonehoda?

Taky, ale to už je dvacet let. Vinu nesl i manažer. Nejenže tenkrát řídil, ale manipuloval mnou, nutil mě do věcí, které se mi nelíbily. Ale nechci se k tomu už vracet.

Co se tehdy stalo?

Jeli jsme v noci z koncertu a v plné rychlosti jsme vletěli pod pás neosvětleného obrněného transportéru. Ten pás shrnul kapotu auta a obličejem mi prolétlo přední sklo. Tenkrát to ještě bylo klasické sklo, takže jsem byla plná ostrých střepů. Nacházela jsem je různě po těle. Poslední mi zubařka vyoperovala z pusy před třemi lety. A možná ani není poslední.

Jak jste se z toho tenkrát dostala?

Pomohla mi revoluce. Bouračku jsem měla na jaře 1989. Pocit svobody byl tak opojný, že vyzmizíkoval všechno předtím. Nevím, jak by to bylo, kdyby se režim nezměnil. Postavila jsem se na vlastní nohy, rozešla jsem se s manažerem a hodně mě podrželi lidi. Měla jsem rozbitý obličej, začínala jsem sólovou dráhu a netušila jsem, jak mě publikum přijme. Ale dostávala jsem spoustu krásných dopisů a měla vyprodané koncerty.

Také už zase jezdíte v autě.

Ale dlouho jsem se bála a teď si řídím nejradši sama. Nemám z toho trauma. Jediné, co mi z té doby zbylo, jsou jizvy. To je památka, se kterou se žádná žena nesmíří. Ale kupodivu mě chlapi nejvíc milovali až s jizvami. Byla jsem jako ženský Geoffrey de Peyrack. Pamatuji si, jak mi v té době na Kavkách představili herce Borise Rösnera a on povídá - Vy jste půvabná! A ta pikantní jizvička!

V roce 1987 jste odešla ze skupiny Schovanky. Co vás k tomu vedlo? Touha po slávě?

No vůbec! Nemohla jsem vědět, jestli se ujmu, ale chtěla jsem být sama za sebe. Zpívat to, co já chci, a vědět, že mě lidi berou, uznávají mě. Byla jsem prostě ctižádostivá, chtěla jsem něco dokázat sama za sebe. Stálo to hodně práce a nervů.

S hercem Vladimírem Čechem se často potkává na kulturních akcích.

S hercem Vladimírem Čechem se často potkává na kulturních akcích.

FOTO: Michaela Feuereislová

Co je se Schovankami?

Pořád hrají a jsme v dobrých přátelských vztazích. Dokonce jsme spolu po letech udělaly vzpomínkový projekt, natočily jsme cédéčko, odehrály i nějaké koncerty a bylo to velmi příjemné. Ale na začátku se na mě holky ze skupiny dost dlouho zlobily. Braly to asi jako zradu...

Umíte si představit, že byste se někdy dala dohromady s Lenkou Filipovou, která také vystudovala kytaru a sólově koncertuje?

Už jsme se o tom kdysi bavily, ale zatím máme každá tolik své práce, že na to není čas. Ale já za sebe bych to nevylučovala, pokud Lenka bude chtít. Možná by to bylo zajímavé, Lenka používá klasickou techniku, koncertní kytaru. Stále se věnuje i klasickým koncertům.

Já používám prstýnky, trsátka, mám zase jinou kytarovou techniku. Od klasiky jsem na rozdíl od ní utekla. Mě vždycky ty kuličky na papíře svazovaly. Z listu bych nic nezahrála. Ráda improvizuji.

Neměla jste někdy chuť to zabalit?

No, ježíšmarjá! To každý.

Co byste dělala?

Nechci, aby to vyznělo nabubřele, ale jsem velmi šikovná i manuálně. Neztratila bych se. Teď už by to bylo těžší, protože člověk s padesátkou na krku má větší obavy do něčeho jít. Zajímala by mě vizážistika, mohla bych zúročit to, co k povolání zpěvačky patří. Baví mě i produkce. Dělat to pro jiné je snazší než pro sebe.

Jste z Dobrušky. Jak na své rodné město vzpomínáte?

Bylo to takové ospalé městečko, jako většina malých městeček za komunistů. Neprožila jsem tam moc šťastné dětství. Rodiče nás s mladší sestrou Lenkou vychovávali tvrdě. A já byla velmi tvrdohlavé dítě. Nesnášela jsem nespravedlnost, a k té občas došlo. Vím, že jsem našim říkala - Třeba si mě zabijte, ale pravdu mám já!

Bydleli jsme na okraji Dobrušky, většina dětí žila ve městě. Nebyli jsme bohatí a dostavovali jsme barák, takže jsem chodila v zaplátovaných, leč čistých šatičkách. Proto bych byla pro uniformy ve školách. Dodnes si ten mindrák kompenzuji utrácením za oblečení. Prohadrovala bych život.

Nicméně své rodiče miluju, hodně pro nás udělali, stále za nimi do Dobrušky jezdím, pokud mi čas dovolí. Jsou oba tak povahově rozdílní, že mají tendenci se stále hádat. Nikdy tam nebude klídek, ale jim to asi vyhovuje, když jsou spolu takových let.

Já se hádat nechci, neumím to a nesnáším to. Když jsem v šestnácti odešla na konzervatoř do Brna, ulevilo se mi. Tam na rozdíl od základky vůbec nevadilo, co mám na sobě, protože spolužáci vyznávali jiné hodnoty. Cítila jsem se volná, bydlela jsem na privátu, byla jsem hozená do vody velkoměsta a byla jsem šťastná.

"Z listu bych nic nezahrála. Ráda improvizuji."

FOTO: Michaela Feuereislová 

Jak jste se dostala do Prahy?

Dostala jsem v roce 1982 nabídku od Schovanek s podmínkou, že se přestěhuji do Prahy. Tam mě to nejprve semlelo. Bydlela jsem, kde se dalo. Například v jednom místě, kde se hrála „valcha“, hazardní karetní hry o velké peníze. To bylo těžké podsvětí, ale neměla jsem kde jinde hlavu složit. Klepala jsem se v malém pokojíčku vedle strachy, probála jsem se spoustu nocí. To by byla dlouhá historie.

Nakonec jsem potkala Jardu, jak jinak než v kapele, a spolu žijeme kousek od Prahy. Vypadá jako kliďas a všechny ženské mi ho závidí, ale to jsou mimikry, je to ještě větší nervák než já. Nicméně jsme spolu už dvacet let, z toho sedmnáct let manželé. A už to tak asi necháme.

Máte čas na své záliby?

Ráda maluji. Teď ale hodně koncertuji, chystám nové cédéčko a turné k padesátinám, které oslavím v únoru příštího roku, tak moc času nezbývá. Naposledy jsem dělala portrét Karlu Gottovi k narozeninám.

Nejvíc si cením portrétu Anežky, když byla malá, a uličky v Rovinji, které jsem namalovala ale už před lety. Hrozně se mi líbí židovská čtvrť v Třebíči. Tak si ji nafotím a jednou možná...

Jinak čtu, hlavně svého oblíbeného Maria Simmela a Noaha Gorgona, jsem co nejvíc v přírodě, starám se o dva psy - silky teriéra Garta a knírače Teda - a domácností nám pobíhá Anežčin králík Bobek. Ještě nesmím zapomenout na osmačku degu, které říkáme Myšina.

Dceři Anežce je už šestnáct…

Dceři Anežce je už šestnáct…

FOTO: Michaela Feuereislová

Takže jste v Černošicích spokojená?

Bydlíme tam už šestnáct let. Koupili jsme půlku domu. Do té doby jsme žili v malém podkroví v šestém patře bez výtahu, kam jsme tahali kočárek s dcerou. Máme i zahradu, ale ona slouží mně, ne obráceně.

To mám také z domova, protože v Dobrušce jsme měli obrovské latifundie, kde jsme se pinožili od rána do večera. Naši se nikdy nepodívali do světa, vyrazili s námi maximálně na Slovensko nebo do Polska, které bylo blízko. Pořád se dřelo na zahradě. Teď konečně jsem spokojená, žiju podle svých představ.

Co nějaké moudro na závěr?

Trvám na tom, co jsem už uvedla kdysi v knize. Nechte si svou hlavu, cizí na svůj krk prostě nenašroubujete.