V jednom rozhovoru jste říkala, že kolem třicítky se člověk dostane do jakési druhé puberty a neví, co se životem. Co vy? V dubnu vám bylo třicet…

Musím říct, že se cítím nejlépe, jak jsem se kdy cítila. Vím, co chci, mám to srovnané, umím být nad věcí, nálada je dobrá. Snad mi občas probleskne hlavou, že bych ještě chtěla natočit nějakou dobrou věc, udělat pěkné divadlo, naučit se nějaký jazyk, někam vycestovat, tohle a tohle udělat … a kdy budu mít tu rodinu?

Ale pak si řeknu: Jsi šikovná, vždyť tohle zvládneš i při miminku. Takže podobně občas spekuluju. Ale myslím, že uvažovat o životě je běžné u každého člověka.

Jak je to tedy u vás s tím miminkem?

Nerada o tom mluvím otevřeně. Už tak mi lidi dost vidí do života.

Klára Issová

Klára Issová

FOTO: Marie Votavová

V Sýrii, odkud pochází váš tatínek, jsou pro ženu děti na prvním místě. Bude pro vás rodičovství také nejdůležitější? Některé herečky si totiž krátce po porodu najímají chůvy, dávají přednost kariéře…

Myslím, že miminko bude u mě určitě na prvním místě. Cítím to. Už teď trávím hodně času s dětmi a vidím, jak je velmi důležité se jim věnovat. Navíc já jsem hodně zodpovědný člověk, takže si výchovu nenechám ujít.

Pro ženu je dítě takový závazek, který se nedá odpárat. To třeba chlapi nikdy nebudou mít, protože jim žena vždycky dovolí zahrát si fotbal s kamarády nebo se jít do hospody opít. Ale žena takovou volnost už nikdy nemá. To by muži měli ocenit (smích).

Ale zároveň si myslím, že sem tam si odskočit za nějakou prací, když bude hezká a výjimečná, není na škodu.

Po dítěti jste poprvé velmi zatoužila už v sedmnácti osmnácti. Tenkrát jste ho chtěla i za cenu toho, že byste byla matka samoživitelka. Co vás tehdy přesvědčilo si ještě pár let počkat?

Nóóó… Nějak mi pak rozum říkal, že člověk se má pokusit mít plnohodnotnou rodinu.

Teď už tři roky žijete s režisérem Davidem Ondříčkem. Jak se vzájemně doplňujete?

Velmi nás baví povídat si o naší práci. Takže čím dál tím víc cítím, že je dobře, že jsme ze stejné branže. Probíráme jeho připravované scénáře, zároveň radí on mně. Sledujeme spolu filmy, chodíme do kina i za jinou kulturou. Je bezvadné, že to můžeme spolu sdílet.

Už jste si mu řekla o roli na tělo?

Vyloženě jsem si mu neřekla. Ale David mi sám nabídl, že bychom spolu mohli něco hezkého udělat. Takže něco připravujeme, zatím však nebudu konkrétnější. On teď má ale prioritu natočit film Ve stínu koně. A já mu přeju, aby to dobře dopadlo, protože si myslím, že to má dobře rozjetý.

Jak jste na tom s prací vy?

Průběžně točím s panem Švankmajerem film Přežít svůj život, což je práce tak na rok až dva. Nedávno se mi také ozvala jedna produkce, ale tam je ještě něco k řešení, takže uvidíme. A také jsem teď točila pro Českou televizi inscenaci, která se jmenuje Archív. Hraju tam mladou energickou maminku ze šťastné rodiny. Režírovala to Lucie Bělohradská. Vždycky jsem velmi šťastná, že ji můžu potkat. Obdivuju ji především jako divadelní režisérku, která opravdu důkladně pracuje s hercem.

A pak jsem se stala patronkou pražského dětského domova Radost v Dolních Měcholupech, který je zajímavý tím, že ho založily čtyři ženy, kamarádky. Přijde mi to jako neuvěřitelné, protože ony se tomu opravdu upsaly. Je to pro ně velmi náročný koníček.

Zvažovala jste hodně jejich nabídku?

Zvažovala, protože sama jsem dost zaměstnaná a vím, že bych chtěla některé věci stíhat lépe a není to v mých silách. Proto i ten začátek mezi námi byl takový pozvolný, ale teď jsem se do toho pustila. Řekla sem si, že když, tak opravdu musíme začít něco dělat. Takže chystáme několik akcí.

Třeba v září v Praze koncert Spirituál kvintetu, v roce 2010 pro ně chystám aukci uměděl a samozřejmě pro ně také odehrajeme nějaké divadlo.

Vy jste hodně citlivý člověk. Když přijdete do podobného prostředí, nevyvolává to ve vás lítost?

Už ani ne. Tímhle jsem velmi trpěla, když jsem byla mladší. Třeba když jsem v televizi viděla dokument o zabíjení zvířat, tak jsem se stala vegetariánkou. Nebo když jsem poznala chudobu v Africe, hned jsem tam posílala peníze. Ale člověk časem zjistí, že nemůže pomoct všem, že není dobré tolik svým emocím podléhat. Takže teď posílám pár peněz pro Člověka v tísni, mám na to založený trvalý příkaz.

Pomáhám i akci Cihla, chodím nakupovat do UNICEF obchodů. A sama teď budu pomáhat konkrétně dětskému domovu Radost.

Co vás zocelilo, že už tolik nepodléháte svým emocím?

Určitě spousta zkušeností. Některé momenty v životě jsem si vyloženě protrpěla.

Můžete být konkrétnější?

Nechci být konkrétnější. Jsem ráda, že jsem si určitými věcmi prošla, nějakým obdobím, kdy jsem se necítila dobře nebo měla krizi. Ale to zažívá snad každý z nás. Důležité je všechno překonat, jít dál, poučit se. Myslím, že díky tomu, co jsem si prožila, jsem teď o to radostnější člověk, umím si život víc užít. Takže špatné zkušenosti mi nevadí, naopak jsem za ně vděčná. Ale už o nich nepotřebuju mluvit nebo se k nim vracet.

V lednu jste dotočila seriál První krok. Kvůli své roli profesorky baletu jste před natáčením musela hodně dřít v Národním divadle. Jak na to vzpomínáte?

Byla to jedna z nejnáročnějších prací, které jsem dosud zažila. Jednak se seriál točí ve velkém fofru, na jeden díl je pět šest dnů, což je opravdu málo. A pak ten balet. Loni o prázdninách jsem chodila tři týdny k jednomu profesorovi do Národního divadla, aby mě naučil základy. Jen dokola opakoval: Takhle ne. Takhle ne.

Do toho jsem v Dejvickém divadle zkoušela novou inscenaci Dračí doupě a měla jsem ještě jiné závazky. Takže od rána do noci jsem pracovala a pak jen spala. Nic jiného v tu dobu v mém životě nebylo.

Co jste si z hodin baletu zapamatovala?

Rovná záda, ramena dolů, hezky protáhnout ruce. Bohužel musím říct, že balet je těžké předstírat. Opravdu! Kdybych měla tančit africké tance, rock n’roll nebo cokoli jiného, tak se budu cítit mnohem lépe. Scény, kdy jsem musela učit žáky balet, být na ně přísná a ukázat jim, jak se to dělá, jsme museli dávat dohromady s dablérkou, protože to jinak nešlo. Opravdu jsem se cítila šíleně, protože jsem věděla, že se to nedá obelhat.

Poprvé v životě jsem se na natáčení hodně rozčilovala, nadávala. Chtěla jsem to ze sebe hrozně moc dostat, ale ta průprava, na kterou mají baleťáci celý život a je tak narvaná v jejich těle, se nedá naučit za čtrnáct dnů.

Nelitujete, že jste kvůli tomuhle seriálu odřekla účast na StarDance?

Nelituju. StarDance je pořad sympatický, ráda jsem se na něj koukala a sem tam poslala SMS svým favoritům, ale herecká práce je pro mě přece jen zajímavější.

Zmínila jste divadlo. Vy hostujete na několika pražských scénách. Kde se cítíte nejlépe?

Jednoznačně v Dejvickém divadle, které dýchá přátelskou atmosférou. Lidi si tam fandí, podporují se, chtějí, aby byli dobří. Jde jim opravdu o kvalitu, o celek. To je velmi příjemné, což se o ostatních souborech až tak říct nedá. Bývají rozepře, neshody a každý si myslí, a to nejen v naší profesi, že má patent na rozum. Tohle v Dejvickém divadle není. Je tam možnost diskuse. Takže jsem ráda, že tam jsem.

Je řevnivost, o které mluvíte, spíš mezi herečkami nebo i mezi herci?

Myslím, že i trochu mezi chlapy. Když divadelní herec netočí, zákonitě nějaká averze a závist vůči kolegům, kteří i filmují, vznikne. I když je třeba skrývaná. Bohužel musím říct, že občas je to vidět. Že ti chlapi to někdy prožívají mnohem hůř než herečky.

Pět let jste byla ve stálém angažmá v Divadle pod Palmovkou. Proč jste pak odešla na volnou nohu?

Začínala jsem tam hostovat, protože jsem nechtěla jít hned do angažmá, aniž bych věděla, co tam je za lidi. Pak jsem tam strávila několik let. Ale stalo se, že jsem několikrát odřekla hostování třeba na Vinohradech a jinde, protože Petr Kracík připravoval dramaturgii a počítal se mnou, že budu hrát. Pak se to z různých důvodů nedělalo. Takhle mu zkrachovalo několik titulů, což dnes chápu a asi tomu rozumím víc. Dřív mě ale štvalo, že to nešlo technicky, nesehnal práva nebo herce.

Ale na začátku, když jsem do divadla přišla, mi říkal, že musím hodně hrát, že to je pro herce důležitý. Najednou jsem ale dva roky nezkoušela a mně to vadilo. I divadlo samotné se pak začalo ubírat trochu jiným směrem. Ale já věřím, že dnes bychom si o tom s Petrem Kracíkem dokázali mnohem otevřeněji promluvit. Lidi z Palmovky mám však velmi ráda, zůstalo mi tam odsud i pár kamarádek. Jitka Sedláčková, Marcela Nohýnková, Simona Vrbická…

Když jste ještě studovala konzervatoř, jedna profesorka vám řekla, že budete lepší filmová herečka než divadelní. Dalo vám hodně práce jí dokázat, že jste dobrá i na divadle?

Dalo. Já jsem docela velká trémistka, i před kolegy. Teda hlavně před nimi. Takže pro mě to bylo úsilí neskutečné. Ale zlomila jsem to. Dnes, když se třeba zkouší, se nestydím hrát něco i blbě. Ať už u filmu, nebo u divadla. Ale myslím, že asi nějaký malý dar herectví mám.

Malý? To jste tak skromná?

Tak chválit se nebudu, nedělám to. A do poslední chvíle jsem to ani neuměla. Myslela jsem si, že nejsem moc dobrá. Že ty moje strachy a tréma mi brání být dobrou herečkou. Ale překonala jsem to. Udělala jsem další krok.

Je nějaká role, kterou byste si vyloženě chtěla zahrát?

Vždycky jsem si říkala, že mi nebude vadit, když mi třeba uteče Julie. Ale teď mě to trochu mrzí, protože si ji už nezahraju.

Proč myslíte?

Nevím. Myslím, že dnes je trend do téhle role obsazovat hodně mladé dívky.

Ale starší herečka má zase pro Julii výhodu rozumu.

To určitě. Musím říct, že věkové rozdíly jsou znát. Když jsem dřív četla scénáře, některým věcem jsem nerozuměla, nedokázala jsem je rozklíčovat, jít až do hloubky. A čím jsem starší a zkušenější, tím víc je chápu. A jak jste se ptala na tu vysněnou roli - mým velkým přáním by asi bylo zahrát si Johanku z Arku. Přijde mi zajímavé to setkání s Bohem.

Ale vy jste ateistka, ne?

To byl kdysi takový můj výrok, který nebyl ničím podložený. Myslím, že jsem se o víru nikdy moc nezajímala, proto jsem řekla, že nemám boha. Ale je pravda, že jsem měla etapy v životě, kdy jsem nějakého hledala. Zjistila jsem, že mi asi chybí záchytný bod v životě, protože to naše povolání je tak různorodé, roztahané, že člověk nemá nic pravidelného. A mě občas skličovalo, že nemám nějaký režim v životě. Asi možná proto jsem párkrát měla myšlenky na víru.

Našla jste ji?

To je pro mě také hodně intimní záležitost, o které se nebudu bavit.

Jak si setkání s Bohem představujete?

To nevím. Ale myslím, že by to byl pro mě zajímavý úkol jako pro herečku. Hledat to.

Když se o vás mluví, tak mnohdy jako o herečce „s těma krásnýma velkýma očima“. Vadilo vám to někdy?

Občas mě to štvalo. Když mi David řekne, že mám krásné oči, tak povídám: To mi ale tvrdí všichni. To mi neříkej.

Co vám tedy polichotí?

Když mě někdo pochválí za mou práci. Za to, co udělám, co mám ve svých rukou, co je moje zásluha.