Sešli jsme se jednoho letního odpoledne v pražské kavárně Louvre. Dopoledne si spisovatel schůzky zásadně nedává, neboť píše. Nápady se prý hrnou jeden za druhým, a tak už teď ví, co bude psát napřesrok.

Před časem vystoupil v televizní Třinácté komnatě, jejíž ohlasy však byly rozpačité. Podle některých spisovatel pouze vzal za její kliku, ale do svého soukromí kamerám ani národu nahlédnout nenechal. Na svém příběhu tu totiž dokazoval především škodlivost bulvárního tisku.

Před necelými pěti lety jistý deník otiskl, že má milenku, ačkoli šlo o vylhanou informaci, která ublížila hlavně jeho těhotné ženě Veronice.

I přes tenhle nepopíratelný přešlap bulváru – myslíte si upřímně, že právě tohle je vaše nejtajnější třináctá komnata?

Nepředstírám, že je to 13. komnata, je mi jasné, že je to spíš obsese. Doufám, že žádnou třináctou komnatu nemám. Štábu České televize jsem říkal to samé. Už dřív mě oslovili s tématem literární kritiky, anebo si chtěli povídat o mém údajném donchuánství, ale obojí jsem odmítl.

Přesto jste se právě v tomhle pořadu zmínil o tom, že když jste se seznámil se svou druhou ženou Veronikou, na rovinu jste se jí zeptal, jestli si chce něco začít s promiskuitním alkoholikem…

Samozřejmě v nadsázce. Veronika byla dar osudu. Díky ní jsem ve čtyřiceti letech začal druhý život.

Jak dlouho jste předtím byl sám?

Přesně týden. Bylo to po rozchodu s přítelkyní, s níž jsem žil tři roky, a chtěl jsem si ji dokonce vzít. Pak jsme se ale rozešli – a já si řekl, že budu co nejdéle sám, abych se mohl sám sebe v klidu ptát, kdo jsem, kam jdu a jak chci žít… A týden nato jsem v Solidní nejistotě (pražská restaurace a tančírna – pozn. aut.) potkal svou nynější ženu.

Byl jste rozvedený a z prvního manželství měl dospívající dceru. Proč se vaše životní cesty s první ženou rozešly?

Byli jsme spolu jedenáct nebo dvanáct let a myslím, že minimálně deset let jsme měli docela hezké manželství. Snad by mi to moje první žena potvrdila. Byli jsme jen oběti vlastní nezralosti a částečně i tehdejšího životního stylu. Brát se ve dvaceti bylo běžné. Po deseti letech jsme ale zjistili, že jsme každý někdo jiný… Nebyla to zkrátka tak úplně naše vina.

Pojďme ke kauze, která se rozpoutala po otištění lživé informace o vašem soukromí. Do boje s bulvárním tiskem jste se zakousl jako buldok…

Bylo to kompletně vycucané z prstu a nebyl v tom ani gram pravdy. Vzhledem k tomu, že tuhle absolutní lež o mé údajné milence, kvůli které údajně opouštím těhotnou manželku, vidělo v televizní reklamní kampani na zmíněný plátek zhruba dva a půl miliónu lidí, řekli jsme si se ženou, že to takhle nenecháme, a deník jsem zažaloval.

Soud jste vyhrál, nicméně jste na tom v celkové bilanci prodělal čtvrt miliónu. Jak to?

Městský soud mi nejprve přiznal odškodnění ve výši 50 tisíc korun a Vrchní soud v Praze poté sumu navýšil o dalších 150 000 Kč. Na soudních poplatcích jsem ovšem dvakrát zaplatil dvě stě tisíc a další peníze šly právníkovi. Bylo mi vysvětleno, že soudní poplatky představují něco jiného než soudní výlohy, které platí strana, jež prohraje. Soudní poplatky jsou nevratné a činí čtyři procenta ze žalované částky.

Takže jste bulvár žaloval o pět miliónů?

Chtěl jsem dosáhnout precedentního rozhodnutí. Bulvár neotiskne žalovatelný článek pouze tehdy, když mu bude hrozit pokuta, která ho skutečně zamrzí. Dát vydavateli, který jen na reklamu utratí ročně sto třicet miliónů, pokutu sto nebo dvě stě tisíc, je výsměch spravedlnosti. Proto jsem podal odvolání k Nejvyššímu soudu. Bylo zamítnuto, a tak nyní podávám ústavní stížnost.

Aby soudy začaly vynášet rozsudky, jež budou konečně plnit předepsanou preventivní funkci, je totiž i podle názoru mnoha odborníků jen záležitostí výkladu práva a osobní odvahy soudců. Soudy přece mají přispívat ke kultivaci společenského prostředí, a ne se nepřímo podílet na jeho vulgarizaci.

Přinejmenším ale vítězíte morálně. Váš Vzkaz bulváru a výzvu kolegům podepsaly už stovky lidí a mezi nimi i spousta slavných osobností…

Je to naše společná aktivita s Markem Vašutem. Myslím, že splnila cíl, rozvířili jsme dosud největší debatu na dané téma. Podpořili a podporují nás stovky lidí, mezi podepsanými jsou např. Jiřina Bohdalová, Lubomír Lipský, Dagmar Havlová, Jiří Suchý, Martin Dejdar, Jan Kraus, Eva Holubová, Jitka Čvančarová nebo Ivana Gottová.

Se svými holkami – dcerami Bárou, Sárou, nejstarší Michaelou a manželkou Veronikou (druhá zprava) – si letos v únoru vyjel na Mauritius.

Se svými holkami – dcerami Bárou, Sárou, nejstarší Michaelou a manželkou Veronikou (druhá zprava) – si letos v únoru vyjel na Mauritius.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Zatím jste tedy v mínusu dvě stě padesát tisíc. Kolik stránek musíte popsat, abyste si tuhle částku vydělal?

Z každé prodané knížky mám dvacet procent, Románu pro muže se prodalo přes sto tisíc… Teď mi peníze nechybí, ale před pěti lety, kdy jsem žalobu podával, jsme dokončovali stavbu rodinného domu a na zaplacení soudních poplatků jsem si musel dvakrát půjčit.

Dosud jste napsal dvacet knih a všechny se skvěle prodávají. Kdybyste si je ale vydával sám, vydělal byste na nich ještě víc…

Nechápu psaní jako byznys. Nakladatel Martin Reiner a jeho partnerka jsou moji přátelé. Společně s Martinem jezdíme na autorská čtení – a ty cesty jsou pro mě čímsi víc než jen „služební cestou“. Jsou věci, které se na peníze přepočítávat nedají.

Zřejmě se věnujete i charitě, že?

Společně s manželkou šijeme například každoročně panenku pro UNICEF na podporu očkování proti dětským smrtelným chorobám v rozvojových zemích. Tedy žena panenku ušije a já na ni něco „vtipného“ napíšu. Jsou to panenky velmi neumělé, ale k mému úžasu se pak vydraží třeba za pětadvacet tisíc korun, stejně jako zhruba dvacet dalších panenek známých osobností. Sám jsem si už pár jiných také koupil.

Taky jsem třeba podpořil cyklostezky v Praze nebo Hnutí DUHA. Nechci být profesionální bojovník za všechno a proti všemu, ale když mě někdo slušně požádá, jestli bych něco smysluplného nepodpořil, snažím se pomoci.

Také jsme se ženou zapojeni v celonárodním projektu Česko čte dětem, v němž jde o to, aby rodiče četli dětem alespoň dvacet minut denně – nejen kvůli rozvoji slovní zásoby a fantazie, ale v neposlední řadě i proto, aby ten čas se svými dětmi fyzicky „byli“.

A svým dvěma malým dcerkám také čtete?

Veronika jim čte mnohem víc než já, ale taky se snažím. A navíc jim pravidelně pouštíme i namluvená cédéčka, například Krátké pohádky pro unavené rodiče.

Co jste četl jako malý kluk?

Pamatuji si, jak mě jednou rodiče jako malého posadili na autobus z Prahy do Sázavy a na cestu mi dali Rychlé šípy – ty mě pak uhranuly na dlouho. Rád jsem měl taky dobrodružné příběhy, různé ty Lovce aligátorů a podobně. Na gymnáziu jsem pak byl okouzlen Šimkem a Grossmannem a pod jejich vlivem psal různé žertovné povídky. Četl jsem v té době kdeco, včetně srdceryvných romantických příběhů, u nichž jsem se na prahu puberty dojímal.

Před pár lety zatoužil po klidu, a proto si naproti domu své matky v Sázavě na Benešovsku postavil krásný dům.

Před pár lety zatoužil po klidu, a proto si naproti domu své matky v Sázavě na Benešovsku postavil krásný dům.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Přečetl jste Harryho Pottera? Jakou literaturu si vybíráte dnes?

Pottera zatím ne, ale mám to v plánu. Snažím se sledovat současnou českou i světovou prózu, ale když mě kniha nezaujme, nedočítám ji a odkládám. Z deseti knih dočtu asi tak tři.

A jak vlastně postupujete při psaní? Kolik stran jste napsal například dneska?

Včera večer jsem byl s kamarády a něco jsme vypili, takže dneska jsem napsal jen dvě stránky, jinak píšu denně zhruba čtyři. Dnes jsem psal jednu z posledních povídek do souboru Povídky o lásce, který vyjde letos v říjnu. Mělo by jich tam být šestnáct.

Před lety jste vydal Povídky o sexu, nyní přišly na řadu Povídky o lásce. Souvisí to i nějak s vaším osobním posunem?

V Povídkách o sexu ženy jen statují hlavnímu protagonistovi Oskarovi, ale tady jsou různí hrdinové od dvaceti do osmdesáti let a láska tu je znázorněna v mnoha podobách. Ano, byl bych rád, kdyby ty povídky trochu zrcadlily i můj lidský vývoj, nejen ten autorský.

Čeho vlastně chcete svými literárními díly dosáhnout?

Vždycky jsem věřil, že literatura je především forma komunikace mezi lidmi, čili mezi autorem a čtenáři, a že romány jsou cosi jako tlusté dopisy, které spisovatel rozesílá neznámým lidem na všechny strany. A také svým bližním, neboť to, co jim z nějakých důvodů nedokážeme říct, jim často dokážeme napsat..

Především mě ale psaní musí bavit. William Styron říkal, že je náročný čtenář, takže když něco napíše a připadá mu to dobré, věří, že to bude dobré i pro pár desítek tisíc čtenářů. Cítím to stejně. Píšu pro lidi, kteří mi rozumějí. Samozřejmě chci být čtivý a srozumitelný. Zábavný nutně být nemusím, to je dané tématem, ale určitě chci zaujmout. Jako každý dobrý vypravěč v hospodě nebo v kavárně.

Míváte o své tvorbě někdy pochybnosti?

Moje sebevědomí není neotřesitelné. Není to trvalá konstanta, ale věc, kterou musím ošetřovat v podstatě denně – píšu to i v Románu pro muže. Podmínkou spisovatelství je určitá míra autorského sebevědomí, a tak jsem se před třemi lety přestal definitivně zabývat literární kritikou.

Musím si věřit, jinak bych nic nenapsal. Nemůžu se nechat smýkat desítkami názorů nejrůznější kvality. Proto rukopis nedávám číst ani své rodině nebo známým. Každý by radil – jenže já si musím zachovat tvůrčí svobodu. Takže jim to dávám, až když s tím už nemůžou nic dělat, tj. ve chvíli, kdy to vyjde.

Zamotala vám sláva hlavu?

Doufám, že jsem zůstal normální, což mi zatím lidé potvrzují. Znám svou cenu, umím být sebejistý, ale kdesi uvnitř jsem částečně dosud plachý introvert. Pochopitelně mě však těší, že v průzkumu, který nedávno dělal pan doktor Trávníček z Ústavu pro českou literaturu, jsem v popularitě vyhrál i nad Bohumilem Hrabalem, Boženou Němcovou či Karlem Čapkem…

Nebo mi udělá radost, když mi při besedě na školách profesorky řeknou, že ten či onen student nikdy nic nedočetl, ale u mojí knihy vydržel.

Spisovatel Michal Viewegh už začal psát povídky o lásce.

Spisovatel Michal Viewegh už začal psát povídky o lásce.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Máte při psaní nějaké rituály?

S výjimkou neděle začínám denně kolem deváté a končím v poledne. Kolem desáté, kdy je na školách velká přestávka, si vařím kafe – tenhle zvyk mi zůstal z doby, kdy jsem učil. Jediná další věc, kterou potřebuju, je klid.

Když vstanete od počítače, nejspíš si pak pochutnáte na dobrém obědě…

Jak kdy. Obědy u nás jaksi nejsou prioritou. Napsal jsem o tom zrovna nezastíraně autobiografickou žertovnou povídku. Je o tatínkovi, který se cítí ukřivděně, protože v hodnotovém žebříčku své ženy zaujímá jedenácté místo – těsně za biosvačinkami pro děti. To je teď můj případ, takže se snažím probojovat do první desítky.

Píšete s překlepy?

Od druhé knihy píšu všechno na počítači a dělám přitom mraky překlepů. Když jsem se rozhodl, že budu spisovatelem, koupil jsem si příručku Píšeme všemi deseti na stroji a učil se na psacím stroji, ale pak jsem si to sám pokazil, protože jsem se navzdory všem varováním začal dívat na prsty. Nejsem ale soudní zapisovatelka čili nepotřebuju při psaní extrémní rychlost a na ty čtyři stránky denně mi můj styl stačí. Pěti prsty jsem napsal už dvacet jedna knih.

Žijete příběhy svých postav i ve volném čase, nebo se od nich odstřihnete?

Nemůžu předstírat absolutní posedlost literaturou, tu jsem zažíval ve dvaceti. Dnes na osudy svých postav dvacet hodin denně nemyslím, ale to mé psaní, myslím, nijak nedegraduje. Nejsem ostatně Dostojevský.

Máte ho rád?

Dodnes si vzpomínám na fascinaci, s jakou jsem četl třeba Zločin a trest. Ale i během vlastního psaní jsem občas stržen svým příběhem a cítím euforii. Vážím si toho, že to přetrvává. Když ruce nestíhají hlavu, je to povznášející stav.

Víte předem, jak se osudy postav vyvinou, nebo je necháváte žít vlastním životem?

Kdybych měl danou osnovu, kterou bych jen mechanicky „naplňoval“, nebylo by to ono. Je příjemné nechat se překvapovat. Většinou začínám od postav. Tuším, jak příběh nejspíš skončí, ale nejzábavnější je, když to vymyslíte během chvíle.

Také není jednoduché vymyslet pro knihu dobrý název, ale to evidentně také umíte…

Pracoval jsem v nakladatelství, takže vím, že název musí fungovat. Nebojím se komerčních názvů, protože název je součást obálky, nikoliv knihy. Teď je třeba v Německu či ve Francii bestsellerem kniha, která se jmenuje Vlhká místa…

Italská herečka Laura Chiattiová hraje v Případu nevěrné Kláry titulní roli.

Italská herečka Laura Chiattiová hraje v Případu nevěrné Kláry titulní roli.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Psal jste někdy básničky?

Jako panic. Spíš než s literaturou však souvisejí s mojí pubertou.

Román Výchova dívek v Čechách vyšel i v USA a Román pro ženy v Číně, takže kromě evropských trhů jste pronikl už i na ty světové…

Výchova dívek v Čechách vyšla v Británii v nakladatelství, které má zastoupení i ve Spojených státech, ale to je můj jediný titul v angličtině. Mnohem víc přeložených knih mám třeba v Německu a Rakousku, Polsku, Chorvatsku, Slovinsku nebo v Itálii.

Právě teď se v kinech promítá Případ nevěrné Kláry natočený podle vaší stejnojmenné knihy italskými filmaři. Netajíte se tím, že se vám nelíbí…

Italové trvali na vlastním scénáři a bohužel mi v něm chybí sebeironie a vrstevnatější zpracování toho příběhu o žárlivosti. Jediný způsob, jak ovlivnit výslednou podobu filmu, je napsat scénář. Teď v létě proto píšu scénář k filmu Román pro muže.

Podle vašich knih bylo již natočeno šest filmů, ale každý měl jiného režiséra. Nebylo by lepší mít jednoho kmenového, jako byl například Jiří Menzel pro Bohumila Hrabala?

O volbě režiséra rozhoduje producent, kterému prodám práva. S panem Menzelem společně uvažujeme o jedné látce. Uvidíme.

Pro jaké muže jste vlastně napsal svůj poslední román?

Hrozně nerad zobecňuji. Neumím říct, kdo jsou muži obecně. Muž je Václav Havel stejně jako skinhead z Orlové… Dohledat společné rysy je obtížné.

Nejmenovaný kritik o vás napsal, že jste nejlepší česká spisovatelka. Jak jste to strávil?

Beru to jako poklonu, která mi přiznává schopnost empatie či jistou jemnost v pozorování, což asi opravdu není typicky mužská vlastnost. Ale moje psaní dokážou ocenit i muži. Vloni jsem měl na Sázavafestu čtení a u pasáže o mužském sexu jsem poprvé v životě zažil standing ovation, kdy několik mužů vstalo a začalo tleskat. V té pasáži kladu otázku, proč mužský sex není založen na „něze a porozumění“, jak by si to ženy přály.

Víte proč? Protože při představě něhy a porozumění se ještě žádný chlap nikdy neudělal.