Barunko, jak se máte?

Momentálně se mám dobře, protože jsou prázdniny a rýsuje se troška volného času. Čerstvě jsem ukončila předposlední ročník gymnázia a připravuji se na přestup do oktávy na gymnázium v Rokycanech.

Takže je pravda, že už vám nechtěli ve Stříbře povolit individuální studium?

Bylo tam vše komplikované a na rokycanském gymplu nabízejí skvělý systém studia, takže jsem neváhala.

Gymnázium ve Stříbře se však vaším jménem chlubilo.

Určitou dobu ano, kdekdo si na dni otevřených dveří mohl přečíst - Škola Báry Zemanové. Přitom přístup některých profesorů ke mně nebyl zrovna přívětivý, například učitelka českého jazyka mi dávala dost zabrat a vždy mi dala o stupeň horší známku. Dnes už se tomu jen směju - závist lidi mění do různých a neobvyklých podob, a tak to asi vždycky bude.

Zneužívala jste možnosti dálkového studia?

Ne, vždy jsem měla zkoušky hotové v termínu a ani jsem si prospěch moc nezhoršila. Pravda, samé jedničky nemám. Ale studium je pro mě důležité, a pokud mohu studovat v lepších a perspektivnějších podmínkách, neváhám.

Budete skvěle připravená na vysokou. Co vás baví?

Právo, psychologie, ekonomie. To, co mi nejde odmala, je matika.

A co chcete studovat dál?

Buď půjdu na konzervatoř a budu mít dvě střední školy, nebo zkusím při konzervatoři ještě kombinaci s nějakou vysokou. Uvažovala jsem o právech nebo zkusím nějaký humanitní obor, třeba jazyky, cestovní ruch. Uvidím, co přijde.

Co jste zpívala na nedávné oslavě sedmdesátin Karla Gotta?

Měla jsem tu čest zazpívat Oči má sněhem zaváté a s celou naší dekádou, kde byli rockeři jako Ondřej Hejma, Petra Janů, doktor Petr Pečený, Michal Kocáb a další, jsme zapěli skladbu Čas růží, ve které se k nám pan Gott přidal. Byl to neobvyklý zážitek.

S nejlepší kamarádkou Julinkou, spolužačkou ze stříbrského gymnázia. Julinka se dostala na vysokou do Prahy a holky jsou zase spolu.

S nejlepší kamarádkou Julinkou, spolužačkou ze stříbrského gymnázia. Julinka se dostala na vysokou do Prahy a holky jsou zase spolu.

FOTO: Michaela Feureislová

Kdo tam ještě byl ze SuperStar?

Zbyněk Drda, Péťa Bende, Vlasta Horváth, Sámer Issa. Jako dívka jsem byla asi jediná.

Měla jste čas si s oslavencem popovídat?

Jen chviličku, pogratulovala jsem k narozeninám.

Vy jste s ním už jednou zpívala, že?

Ano, na Silvestra v přímém přenosu z Václaváku.

V Praze se coby děvče z vesnice cítíte dobře?

Auta a rušno, což mě zpočátku nejvíce děsilo, dnes považuji za běžnou věc, která k mystické atmosféře Prahy patří a také dost ovlivňuje moji tvorbu. Líbí se mi, že tady žijí lidé svobodněji než na maloměstě, kde jsem mnohdy musela čelit nemístným až sprostým narážkám. V Praze se cítím jako ryba ve vodě, ale samozřejmě do rodného Svojšína se vracím často a ráda.

Změnilo se toho hodně v životě dívenky, které v jejích šestnácti a čerstvých sedmnácti, protože je slavila v průběhu soutěže, fandili lidé různých generací?

Změnilo se toho hodně, dospěla jsem. Každým dnem a každou zkušeností je člověk nucen dospívat rychleji, zvláště v uměleckém světě. Už ani nevím, kolik přesně je to od dob SuperStar let.

Dva roky.

Jenom? Mně se zdá, že aspoň deset. Zvykla jsem si na život s kapelou, která se pro mě stala druhou rodinou, a už dva roky, ne-li víc, jezdíme na koncerty, tvoříme hudbu, baví nás to. Je to úplně jiný život, dá se říct, že žijeme, abychom bavili ostatní lidi, myšlenkově se spojili alespoň na dobu hraného koncertu nebo dobu trvajícího alba... Nejlépe napořád. Je to dobrodružství.

Vy si své rockerství nedáte vzít. V soutěži jste byla favoritkou, alespoň to tak vypadalo do šestého kola. Jak byste se v případě výhry přizpůsobila požadavkům na desku určenou spíš pro široké masy?

Nevěděla bych si rady, ale těžké to má každá mladá kapela, umělec… Však to měl těžké i Zbyněk Drda. Přesto byla nakonec jeho první deska v tom roce nejprodávanější debutová, my jsme byli druzí. Rozjetého vlaku jsme prodali asi 2 300 kusů. Každým rokem prodejnost hudebních nosičů rapidně klesá, zvláště pokud má umělec jiný nebo nedej bůh svůj styl, který se vymyká „normám“ českého šoubyznysu.

Po vítězství Anety už vyhrávali jenom princové, jako jsou Vlastík Horváth a Zbyněk Drda. Mám dojem, že jste stejně neměla šanci.

Vítězství se nedalo nijak ovlivnit, největší procento psaní textových zpráv je dnes hlavně u mladých dívek. A pak, na mne prý byly největší sázky, aspoň majitelé sázkových kanceláří neprodělali (smích).

Při SuperStar měli mladí adepti na slávu servis jako velké hvězdy. Bára si svoji image uhájila a rockerskému stylu je stále věrná.

Bára využívá servis stylistů, tak jako většina umělců.

FOTO: Michaela Feureislová

Jaké to bylo, když jste zmizeli z obrazovek, a tudíž i z centra pozornosti?

Já jsem si na tu pozornost kamer a fotografů ve větším nezvykla, takže mi to posléze ani podivné nepřišlo. Chtěla jsem hrát s kapelou, dát dohromady kvalitní repertoár, přiblížit se k hudebním festivalům. Takže nemohu říct, jestli mi ten frmol kolem chyběl.

A nechybí ani teď?

No, upřímně, každá mladá kapela jen tak neprorazí a trošku reklamy je vždy potřeba.

Využila jste toho, co vám tolik večerů v nejsledovanějším čase na nejsledovanější televizi nabídlo?

Snažila jsem se a snažím se dávat dohromady ty, kteří na mne nezapomněli, připomínat se jim s novými věcmi a nápady, vracet se za nimi, ukázat jim směr, který teď hrajeme s kapelou. A oni si pamatují. Na druhou stranu je určitě pravda, že o popularitě nejvíc rozhoduje televize, a pokud mladý interpret není na obrazovce, jako by neexistoval. Jestliže však člověk věří tomu, co dělá, je to jen otázka práce, času a pokory k lidem, kteří vám pomáhají.

V jakém pořadu byste se jako rockerka uplatnila?

Koukám se často na Óčko, Pomeranč… Teď právě natáčíme s kapelou klip na singl Bylo nebylo a v září pokřtíme novou desku s názvem Magistrála. Natočili jsme klip s protagonisty rockové opery Antigona na skladbu Poslední cesta, a to je duet s Honzou Toužimským z kapely Arakain.

A abych nezapomněla, nedávno jsem si jako host zazpívala na právě vznikajícím albu punkrockové kapely Rybičky 48, a to duet Zamilovaný. Byla to pro mě velmi příjemná zkušenost a s klukama super spolupráce, už se těším, až tato píseň spatří světlo světa.

Co prozradíte o druhém albu?

Bude to náboj, bude jako výbušnina, ostrá, energická a postaví na nohy všechny spáče. Na rozdíl od první desky je celá autorská. Hudbu si píšeme sami, nejvíc se podílí bubeník Richard Scheufler, texty skládám já. Moderní poctivý rock se závanem punku.

Dali jste mu zvláštní název.

Magistrála jako moderní komunikace, jako pulzující tepna. A také jako místo, kde v Praze bydlíme, kde je rušno po celé dny a život se tu pomalu nezastaví. A nám se povedlo inspirovat se tou živostí a zhýralými hyenami, které se tu prohánějí a mění naše osudy. Magistrála je zkrátka synonymem pro divokou džungli. To je naše album.

S vítězným Zbyňkem Drdou

S vítězným Zbyňkem Drdou

FOTO: Michaela Feureislová

Je rozdíl v přípravě prvního a druhého cédéčka?

To rozhodně. První album jsme měli za tři měsíce hotové, což byla podmínka vydavatelství. Na tomto pracujeme už rok. Doufám, že to bude znát.

Pochlubte se nějakými úspěchy.

Kromě druhé nejprodávanější debutové desky Rozjetej vlak jsem získala ještě Skokana roku 2007 v anketě Zlatý slavík.

Uživíte se?

Částečně mě živí rodiče, částečně já sama z koncertů.

Hodně koncertujete? Je léto, festivaly...

Moc ne, máme teď tak kolem deseti koncertů. Připravujeme se hlavně na vydání alba. Vrcholem našeho léta bude právě Rokycany fest, což je takový náš rodinný festival, dá se říct. Iniciátorem je můj táta a po prvním povedeném ročníku to bude určitě bomba.

Taťka vám hodně pomáhá?

Ano, přestože má náročnou práci a ještě při ní stále studuje. Právě udělal státnice a bude pokračovat ve studiu finanční správy. Mimo jiné účinkuje v kapele Lords, se kterou obráží západočeské kluby. Jsem pyšná na oba rodiče, mamka je skvělá učitelka a snaží se mi ve všem pomoct, navíc mi dodává hutnou dávku životního optimismu.

Jak si představujete vlastní úspěch?

Je to něco, co si člověk strašně moc přeje, a dupe a dupe, až se mu to jednou povede. Pro mne by byl úspěch, kdybychom s naší kapelou prorazili. Úspěch byla samozřejmě i SuperStar, ale dnes stojím už na vlastních nohách, a i když je to obtížné, konečně mám pocit, že se na svém úspěchu, pokud přijde, podepíše má vlastní práce.

Když jsme spolu dělaly rozhovor během soutěže SuperStar, byla jste zamilovaná do Romana Lasoty, ale to už dávno neplatí. Kdo ho nahradil?

Bubeník Richard z naší kapely a teď jsem už rok sama.

V pěvecké soutěži si vyzkoušeli i lezení po umělé stěně, ale najít si čas na stěnu skutečnou Bára hned tak mít nebude.

V pěvecké soutěži si vyzkoušeli i lezení po umělé stěně, ale najít si čas na stěnu skutečnou Bára hned tak mít nebude.

FOTO: Michaela Feureislová

Začínala jste jako zpěvačka na tancovačkách zpíváním evergreenů.

První kapelu jsem měla ve čtrnácti, bylo nás pět. Skládali jsme si vlastní písničky, ale skupina se rozpadla, když jsme se rozešli na střední školy. Našla jsem si jinou, Revolever, se kterou jsme hráli známé skladby. Bylo mi šestnáct a na ten skoro rok, co jsme jezdili po tancovačkách v západních Čechách, ráda vzpomínám jako na krásné období.

A když jste sešli z pódia, obletovali vás kluci?

Zpěvačka je vždycky na prvním místě (smích).

Je veliký rozdíl mezi vaším „koncertováním“ tenkrát a teď?

Tenkrát to byly písničky převzaté. Teď zpívám vlastní tvorbu a v kapele jsou ohromně talentovaní profesionálové. Dala jsem ji dohromady před dvěma lety, jen se v ní občas vyměnili hudebníci. Z původní sestavy jsem zůstala už jen já a bubeník. Naposledy jsme letos v lednu vyměnili dva kytaristy. Jednoho nahradil můj o dva roky starší bratr Kuba, takže mám radost, že se mi povedlo mít trošku rodinnější kapelu, a druhého nahradil Vilém Hene z Hradce Králové.

Proč jste měnili kytaristy?

Vždycky hledáme někoho, koho baví muzika a nedělá ji jen pro peníze, což není jednoduché. Třeba po několika měsících spolupráce zjistíte, že dotyčnému nejde o dobro skupiny, ale jen o sebe. Anebo mu stoupne po několika měsících koncertování sláva do hlavy, to se stává dost často. V posledním případě výměny kytaristy to byly problémy s alkoholem, což bylo opravdu nepříjemné.

Vidím, že i svou image vyjadřujete rockerství. Obléká vás někdo?

Obléká mě Nosferatu, což je originální metalová značka. Cvočky, potisky, zajímavé střihy.

A co další sponzoři? Bez nich by to asi moc nešlo?

Od začátku existence kapely nás sponzoruje Kooperativa. Dále potom bicí Tama, Nosferatu a Magmakoncert.

Co ještě stihnete kromě studia a muziky?

Jezdím na festivaly, na koncerty a ráda si v klidu přečtu nějakou klasiku.

Zpíváte také v rockové opeře Antigona. Jsou na to výborné ohlasy.

Jde o super projekt, není typicky komerční, je to tajuplný antický příběh ztvárněný výtečnými rockovými interprety, s choreografií, ohňovou show a s živou kapelou. Zpěváci nejsou tak mediálně známí, ale kvalitou ty profláklé mnohdy převyšují - Honza Toužimský, Viktor Dyk, Žaneta Balogová, Kristýna Kudrnáčová, Zuzana Dovalová, Lukáš Písařík, Livie Vénosová, což je mladá operní zpěvačka.

Libreto složila Pavla Forest, hudbu Milan Steigerwald, kteří dříve účinkovali v kapele King Size. Právě objíždíme pár festivalů a 19. září opět vystupujeme v domovském divadle v Dlouhé v Praze. Připravuje se také druhá rocková opera Oidipus.

Vidím, že jste přímo ve svém živlu.

To jo, je to fakt senzační věc. Má role je Isména, sestra Antigony.

Bylo těžké operu nastudovat?

Bylo, ale Pavla Forest, což je i učitelka zpěvu, nám všem pomohla.

Kapela (zleva): Jakub Zeman (kytara), Bára Zemanová (zpěv), Vilém Hene (baskytara), Richard Scheufler (bicí). Dole je Honza Vaníček (baskytara).

Kapela (zleva): Jakub Zeman (kytara), Bára Zemanová (zpěv), Vilém Hene (baskytara), Richard Scheufler (bicí). Dole je Honza Vaníček (baskytara).

FOTO: archiv Báry Zemanové

Jste hudebně vzdělaná?

Tak napůl. Rozumím všemu, s čím se stýkám, a všemu, co potřebuji, ale na studia konzervatoře se určitě chystám.

Hrajete na něco?

Na piano devět let a teď se učím na kytaru. Tatínek byl muzikant, mamka to podporovala, takže jsme to s bráchou zdědili.

Kuba už je ve vaší kapele, jak se vám bydlí mezi samými kluky?

Mně to nepřijde, vždycky jsem se s klukama bavila víc než s holkama, výjimkou je určitě moje nejlepší kamarádka Julinka, spolužačka z gymnázia. Po maturitě se dostala na vysokou do Prahy, takže jsem ráda, že se tou džunglí bude prodírat s námi (smích).

Je to velký byt?

Tři plus jedna, pokoje jsou ovšem hodně velké. Někdy to u nás vypadá jako ve squattu, prostě muzikantské doupě, ze kterého se 24 hodin denně linou různé zvuky, především kytar. Ale majitelka, paní Parisová, je k nám velmi vstřícná.

Jsou kluci čistotní?

Ale jo, jsou. Vyjdeme si vždycky nějak vstříc.

Vaříte si?

Vaříme často, někdy se i sejdeme na večeři u jednoho stolu jako „rodinka“.

Takže jste dobře vybavená na život v manželství?

Asi ano, ale byla bych ráda, kdyby to tak, jak je to nyní, ještě chvíli vydrželo. Je to krásné období.

A co by mělo být za deset let?

Domek za Prahou, studio… Kdoví. Láká mě i zahraničí, chtěla bych cestovat. Uvidíme, kam mě vítr zavane.

Je to nereálné?

Pro milionáře ne, pro mě už ta pravděpodobnost kolísá, jsou to spíš moje sny.

Třeba si najdete bohatého přítele? Nějakého kravaťáka. Ale to by asi musel být muzikant...

Mohl by mít k hudbě blízko, ale není to podmínkou. A kravaťáci mi nevadí, nesoudím lidi podle zevnějšku. Máme spoustu kamarádů, kteří dělají třeba v bance a pak vezmou kytaru nebo paličky do ruky a rozjedou nevídanou show (smích).

Jak budete slavit v říjnu dvacetiny?

Nejspíš budu slavit ve Vagonu, v mém nejoblíbenějším pražském klubu, se spoustou kamarádů a muziky, anebo si pronajmu někde menší sál a pozvu si svou oblíbenou kapelu. Kulatiny musí být veliké (smích).

Plánujete si nějakou dovolenou daleko od muziky a od Prahy?

Dovolená bude pro mě čtrnáct dní ve Svojšíně uprostřed přírody a chystáme se s kamarády na výlet do jižních Čech. Už aby to bylo.