Léto trávíte na scéně pražského Švandova divadla spolu s Gabrielou Vránovou, Janou Krausovou a Zdeňkou Žádníkovou Volencovou. Představení Dámská šatna má takový ohlas, že ho nasadí i v hlavní sezóně. To potěší, co?

Určitě, všichni jsme až překvapeni, jak diváci nadšeně reagují, jak se baví. Na podzim by se k nám měla připojit ještě máma, bude alternovat s Gábinou Vránovou, která mívá několik potlesků „na otevřené scéně“, hraje to krásně. Tak jsem zvědavá, jestli to mámě taky takhle půjde. Snad si na jevišti konečně „zařádíme“.

Vy jste spolu zatím nikdy nehrály?

Těsně po škole v Labyrintu, dnešním Švandově divadle, nás obsadil pan režisér Jiří Fréhár do hry Tabáková cesta. Máma hrála moji matku, já alternovala dceru Perlu s Evičkou Horkou. Bylo to před deseti lety a já jsem tehdy vůbec nevnímala, jestli je to výhoda hrát s mámou, nebo ne. Byla jsem v takovém podivném omámení. Teď už jsem malinko zkušenější, tak se na setkání s mámou na jevišti těším.

Jak to v dámské šatně vypadá ve skutečnosti?

Ve Švanďáku je to všechno trochu atypické, my tam jen jako hosté docházíme, každá jsme odjinud a nemáme „svůj stoleček“. Takže si ani nelezeme na nervy, ani na sebe nežárlíme… I když – hrávala jsem jedno dost drsné představení – Prezidentky. Odvážná a na první pohled i celkem sprostá hra, kterou jsme zpočátku ani nechtěly zkoušet…

Pak nás režisér Dušan Pařízek přesvědčil, že je v ní i hodně humoru a něhy. Hrály jsme to s Marikou Procházkovou a Aničkou Bendovou-Hlavicovou nakonec mnoho let a hodně úspěšně. Tehdy, když jsme se několik hodin před začátkem představení sešly, abychom si zopakovaly text, jsme zjistily, že si povídáme o věcech, o kterých se normálně stydíme mluvit.

Prostě se nám ta drsná hra dostala pod kůži a před představením i po něm jsme mluvily dost jako kanálnice.

Z pouličního plakátu (zleva) Kristýna Fojtová - Nováková, Adéla a Zdeňka Žádníková - Volencová zvou na představení Dámská šatna.

Z pouličního plakátu (zleva) Kristýna Fojtová - Nováková, Adéla a Zdeňka Žádníková - Volencová zvou na představení Dámská šatna.

FOTO: Studio Dva

To jste asi probíraly hlavně chlapy, ne?

Jen trochu. Teď už ale zase nejsem v klasické šatně. Mám například zájezdové představení s Janou Brejchovou a Pavlínou Filipovskou a tam mlčím a jenom poslouchám. To jsou úžasné dámy. Když mají náhodou náladu vzpomínat na svá krásná období, třeba na pana Wericha, tak ani nedutám. Tam tedy nic „kanálnického“ není.

Obě jsou dokonale vychované, Pavlínka zvlášť dbá na dobrou češtinu, že se skoro bojím mluvit nespisovně. U ní to není póza, ona je dokonale doladěná se vším všudy. S nimi se třeba i vaření probírá elegantně.

Jste na volné noze a hrajete v pěti divadlech. Necítíte to jako rozpolcenost?

Právě naopak. Vždycky jsem si myslela, že je pro mě lepší stálé angažmá, kde jsou na mě kolegové zvyklí. Ale pak jsem zjistila, že mi vyhovuje být volná. Samozřejmě to provází nejistota, jestli přijde práce.

Měla jsem štěstí například na Alici Nellis, která mi dala nejprve pidiroličku v komedii Když tančila u Karla Heřmánka v Divadle Bez zábradlí. Asi se mnou byla spokojená, protože mi pak nabídla ještě další dvě krásné role. Takže mě vytáhla z toho prvního roku, kdy jsem se bála, že nebudu mít nic a budu muset dělat úplně jinou práci. To riziko je nepříjemné, ale už jsem si zvykla. Střídám divadla i žánry a těším se na každé představení. Je to bezvadné.

Bude z Fanynky herečka nebo zahradnice?

Bude z Fanynky herečka nebo zahradnice?

FOTO: Michaela Feuereislová

Které divadlo vám vyhovuje nejvíc?

Měla jsem moc ráda představení Pyreneje, které jsem hrála v Divadle Na Zábradlí. Porodila jsem Františku, a když jí byly dva měsíce, zavolal mi pan Jiří Ornest, že má pro mě roličku. Protože zrovna můj manžel nic nezkoušel a mohl hlídat, tak jsem to vzala. Role Anny byla velká, krásná a náročná. Je zakřiknutá, stydlivá, zamilovaná, pak ale dostane epileptický záchvat, najednou hystericky řve, vše se změní a nakonec odjíždí sama. Bylo to nádherné zkoušení, asi nejkrásnější, jaké jsem zažila.

Vy umíte epileptické záchvaty?

V dětství jsem prodělala dva nervové záchvaty s podezřením na epilepsii, která se ale nepotvrdila. A když mi pan Ornest roli Anny nabízel, bál se, abych se neurazila. Věděl od rodičů o záchvatech, které jsem měla. Samozřejmě se mě to vůbec nedotklo. Navíc jsem si vůbec nepamatovala, co se tehdy se mnou dělo, když jsem omdlela, a tak jsme záchvat prostě „herecky“ vymysleli.

Na to divadlo ale nemáte jen příjemné vzpomínky. Hrály jste s kolegyněmi Prezidentky a nad vámi v provazišti visel oběšený režisér Petr Lébl! To se žádná z vás po celou dobu nepodívala nahoru?

Zaplaťpánbu nepodívala a neumím si představit, co by se stalo, kdyby to některá z nás udělala. Že je Petr Lébl mrtvý, jsme se všichni dověděli ten večer v klubu, kdy ho po představení technik objevil.

Nedíváte se od té doby podvědomě nahoru?

Nemyslím na to. Já jsem se s ním osobně neznala. Brala jsem to tehdy jako tragédii, ale asi bych to vnímala intenzívněji, kdybych s ním někdy pracovala. Dokonce když jsem pak hrála Na Zábradlí, vzpomněla jsem si na to jen občas a v hraní mi to nebránilo.

„Málokdo ví, jak je Jana Brejchová skvělá kominda,“ tvrdí Adéla. Vpravo klečí Jiří Ptáčník.

„Málokdo ví, jak je Jana Brejchová skvělá kominda,“ tvrdí Adéla. Vpravo klečí Jiří Ptáčník.

FOTO: Martin Švejda

Co vám dalo sedmileté angažmá v Českých Budějovicích, kam jste odešla s manželem po škole?

Koupili jsme si malou chatku sedm kilometrů od Budějovic a celou dobu jsme ji zvelebovali. Takže jsme se naučili spoustu věcí, od sekání dřeva až po opravu střechy. Zjistila jsem, že Martin je neskutečně šikovný a pracovitý, což teď dokazuje i v domě rodičů, kde už několik let společně bydlíme.

A samozřejmě nás to obohatilo herecky, dostávali jsme tam nádherné role, které by nás v Praze jistě minuly. Hrála jsem například Irinu ve Třech sestrách, Soňu ve Zločinu a trestu, Violu ve Večeru tříkrálovém, Mylady ve Třech mušketýrech, Nevěstu v Krvavé svatbě. Moc ráda na Budějovice vzpomínám.

Hrála jste i pod širým nebem v Českém Krumlově před otáčivým hledištěm?

Ano, v několika inscenacích. Nejdéle jsem hrála právě Mylady de Winter v Mušketýrech. Hrát pod širým nebem je nepopsatelná zkušenost, je to krása i dobrodružství. Nikdy nevíte, kdy kolem vás proběhne zajíc nebo kdy se šíleně rozprší. Snažili jsme se hrát za každého počasí, protože představení jsou většinou vyprodaná a diváci se sjíždějí z celé republiky. Takže jsme byli někdy mokří jako myši a obecenstvo taky. Ale i tenhle nepříjemný zážitek nás spojoval.

Novou sezónu začínáte v Divadle U hasičů, a to 22. září inscenací Čtyři pokoje do zahrady. Jste tam spolu s Janou Brejchovou, manželem, s otcem, který hru navíc režíruje. Jak se vám v takové sestavě hraje?

Abych to upřesnila – začátek sezóny mám už poslední srpnový den. Kdy hrajeme Dámskou šatnu ve Švandově divadle. V tátově hře jsme s Martinem nejprve nechtěli hrát, aby nás nenařkli z protekce, ale pak jsme si řekli, že kdo chce pomlouvat, důvod si najde vždycky. A hlavně my si prostě i na jevišti rozumíme, takže proč to nezkusit!

Představení hrajeme už asi pět let a zájezdy si hodně užíváme, rádi okukujeme cizí města a ochutnáváme dobroty v restauracích, vážíme si diváků, kteří na nás stále chodí. Samozřejmě je to díky Janě Brejchové, Pavlínce Filipovské a Jirkovi Ptáčníkovi, kteří jsou skvělí.

S Marthou Issovou (uprostřed) a Martinou Randovou (zleva) v představení Růžový šampaňský.

S Marthou Issovou (uprostřed) a Martinou Randovou (zleva) v představení Růžový šampaňský.

FOTO: Martin Švejda

Jak si užíváte hraní s Janou Brejchovou?

Ta je fantastická. Hrát s ní je opravdu zážitek. Nedivím se, že ji všichni obdivují. Moc si jí vážím. Hraju s ní ve dvou povídkách a diváci se válejí smíchy. Málokdo tuší, že je tak skvělá kominda.

Co Zuzana Bydžovská, se kterou jste v představení Když tančila v Divadle Bez zábradlí?

Jé, Zuzanka, to je živel! Mám ji moc ráda, je neskutečně autentická. Hraju s ní ještě v inscenaci Tichý hlas ve Švandově divadle a vždy obdivuju, jakou má energii a jak neřekne jedinou větu „falešně“. Kéž bych se to od ní naučila!

Nějak se vám vyhýbá film a televize…

I manželovi. Říkáme si, že jsme asi jediní herci v republice, kteří se nikomu nikam nehodí, ale snažíme se z toho nehroutit. Na to, že jsme úplně neznámí, máme nádherné role divadelní. Netočíme a můžeme být s malou doma. I tak se to dá brát. Martin občas něco menšího natáčí, hrál třeba v Rebelech, v Černých baronech nebo v televizních inscenacích, ale velké role se nám skutečně vyhýbají. Ale nám to zase tolik nevadí, protože můžeme být hodně s Františkou.

Vaše sestra Simona je soudkyně, Klára pracuje ve studiu pro ženy. Jak si rozumíte?

Simona je o 13 a Klára o 12 let starší, cítila jsem se proto hodně jako jedináček. Ségry už měly své první lásky a já jsem je pořád otravovala. Ale na rozdíl od nich jsem byla rozmazlovaná. Při rodinných „hodinkách pravdy“ si obě stěžují, že na mě naši měli víc času, kdežto je pořád hlídaly cizí tety anebo pořád čekaly někde v divadelní šatně. To jsem já už nezažila. Na naše představení zajdou, ale myslím si, že s divadlem pořád dost bojují, protože jim v dětství bralo rodiče.

Aktuální rodinná sešlost u Kačerů: nahoře – Simona, Mikuláš, Václav Šum, Adéla, Františka, Martin Kubačák, Anežka, její přítel Michal, Nika, Josefína a Stanislav Cimbura (manžel Kláry). Dole – Nina Divíšková, Jan Kačer, Klára, Marianna, Kristián a Hubert.

Aktuální rodinná sešlost u Kačerů: nahoře – Simona, Mikuláš, Václav Šum, Adéla, Františka, Martin Kubačák, Anežka, její přítel Michal, Nika, Josefína a Stanislav Cimbura (manžel Kláry). Dole – Nina Divíšková, Jan Kačer, Klára, Marianna, Kristián a Hubert.

FOTO: Stanislav Cimbura

Vy jediná pokračujete v rodinné tradici. To je asi slávy!

Vůbec ne. Naši si to moc nepřáli, ale ani mně to nevymlouvali. Herectví není snadné povolání. Jenže tohle my doma neřešíme. Od té doby, co se narodila Fanča, je středem pozornosti ona. A hodně nás stmeluje. Já například vím, že mámě občas hodně lezu na nervy. Bývám protivná a neustále ji chytám za slovo. Takže nebýt Fanči, asi by už na mě houkla…

Co říkáte filmům, kde hrál váš otec?

Moc je neznám, což je ostuda. Například Údolí včel jsem viděla poprvé loni. Líbilo se mi to samozřejmě moc a teprve teď chápu, proč na éru šedesátých let táta tak často vzpomíná. A taky vidím, že to byl velký fešák.

Jaké máte s Martinem záliby?

Martin má rád parašutismus a oba jsme si zamilovali potápění. Byli jsme ještě za svobodna osm týdnů v Thajsku a tam jsme si udělali kurs. Svět pod vodou je úžasný. Užívali jsme si to také v Egyptě, ale jsme jen amatéři.

Máme kobylku Sázavu, kocoura a papouška. Koně jsme dostali jako svatební dar od bezvadných přátel, manželů Hájkových. V Lahovičkách jsme si loni pronajali pozemky a náš strejda Luba Cimbura se nám o ně skvěle stará.

O ně? Vy jich máte víc?

My máme jen Sázavu, ale přidal se k nám Honza Révai, ten má dva koně, a ještě jedna kamarádka. Takže jsou tam celkem čtyři. Držíme je ve volnosti, nejsou ustájení, žijí celoročně venku.

Nina Divíšková houpe vnučku Františku, Jan Kačer dceru Adélu a na Martina Kubačáka zbyl kocour Mafeo. Ten se před lety objevil a už neodešel.

Nina Divíšková houpe vnučku Františku, Jan Kačer dceru Adélu a na Martina Kubačáka zbyl kocour Mafeo. Ten se před lety objevil a už neodešel.

FOTO: Michaela Feuereislová

Co plánujete pro Františku?

Nic. Ať si dělá, co chce. Nechci jí nacpat na hrb svoje představy, to je to nejhorší, co můžu udělat. Doufám jen, že bude spokojená, a to stačí.

Malého Kubačáka neplánujete?

Všichni se mě na to ptají. Jenže já se nechci nechat dotlačit do situace, kterou si zatím nepřeju. S Martinem počítáme, že Fanča nebude jedináček, ale zatím jsem k tomu ještě nedospěla.

Potomků v rodině máte už dost. Kolik přesně?

Simona má Josefínu (19), Mikuláše (17) a Huberta (15) a Klárka má Anežku (23), Niku (21), Mariannu (13) a Kristiána (11). Pak následuje naše dvouletá Františka.

Má někdo z nich herecké sklony?

Asi nejvíc Anežka, i když se herectvím neživí. Dělá garderobiérku v Divadle Disk. Třeba se jednou prosadí a stane se herečkou. Nika dělá zubní asistentku, Josefína bude teprve maturovat, Mikuláš s Hubertem začali veslovat, denně trénují, Marianna má výtvarné nadání, láká ji aranžérství a Kristiána baví fotbal i bojové umění.

FOTO: Michaela Feuereislová 

Jaký máte cíl vy?

Při přijímacích zkouškách na DAMU se nás na to také ptali. Někdo chtěl být slavný, někdo se chtěl prosadit v cizině. A já tehdy řekla, že nechci udělat něco, za co bych se pak musela stydět. A připadá mi to důležité i dnes. A ještě dodávám, že bude úspěch, když se s Martinem udržíme u herectví. Je to krásná profese, ale pokud nejste v televizi a lidé vás neznají, je to docela těžké.

My si zatím dovolujeme ten luxus, že se relativně uživíme, i když jsme oba neznámí. Mám ještě dabingy a čtu komentáře. Kdyby to šlo tak jako teď, tak budeme šťastní. Vážíme si totiž každého dne, kdy můžeme i s rodiči snídat na zahradě a poslouchat žvatlání malé Františky. A večer pak odejít do divadla a odehrát představení pro sál plný usmívajících se lidí.

Dvouletá Františka se vine k mamince, kobylka Sázava k Martinu Kubačákovi.

Dvouletá Františka se vine k mamince, kobylka Sázava k Martinu Kubačákovi.

FOTO: Michaela Feuereislová