Daniela Lavenderová: Osud chtěl, abych hrála v Shakespearovi

Do Prahy přijela v rámci evropského turné jako členka British Shakespeare Company, po Královské shakespearovské společnosti druhé nejznámější, která se specializuje na inscenace pod širým nebem.

Přihlásila jsem se na konkurz. Tyto zkoušky většinou neberu moc vážně, když šlo ale o Shakespeara, přistoupila jsem k textu velice odpovědně. Pro mě to byla skutečná herecká prověrka. A roli jsem dostala.

Hraji jak Titanii, tak Hippolytu, královnu Amazonek. Mám tedy výjimečnou příležitost ztvárnit obě tváře téže ženy, což bylo pro mne velmi lákavé.

Do Prahy přijedu už potřetí, ale poprvé zde budu vystupovat. Mám velké štěstí, že mohu vyprávět tento nádherný Shakespearův příběh na tak kouzelném místě, jakým je Pražský hrad.

Před Prahou jsme měli řadu vystoupení v Anglii, pak v irském Dublinu, v Norsku, od vás se vracíme zpět do Británie, kde budeme hrát v Cornwallu a v Arundelu. Na tomto evropském turné jsem tedy hrála před diváky různých kultur. Mají rozdílná očekávání a vnímají příběh z odlišných pohledů. Všichni však Shakespeara obdivují.

Jako první se mi vybaví babiččin dům plný tet, bratranců a sestřenic. Také hodně lásky a úcty ke starším členům rodiny. Hned potom obraz matky a bratra. Jako dnes nás vidím, jak ležíme ve společné ložnici. Matka se v posteli snaží číst, bratr schoulený u ní se dívá na televizi a já, osmiletá holka, před nimi poskakuji a vyžaduji jejich pozornost, protože dělám, že jsem televizní moderátorka, která uvádí komickou show. Chci, aby se smáli a zpívali se mnou populární písničku.

Ano. Herečkou jsem chtěla být odmalička. Byl to ale jen hodně vzdálený sen holky z malého města. Nemyslela jsem, že se kdy uskuteční. V osmnácti mi ale matka, když už se mnou nemohla vydržet, navrhla, ať odjedu do Rio de Janeira, kde byly všechny televizní stanice.

Co si vzpomínám, žádní herci ani umělci u nás nebyli. Ale kdo chce v Brazílii přežít a něco dokázat, musí být hodně kreativní. Můj bratr je architekt, nevlastní bratři z otcovy strany zatím chodí do školy, takže se ještě neví, ale myslím, že je herectví nepřitahuje.

Pohltil mě nesmírně vzrušující pocit, tušila jsem, že se můj život radikálně změní. Věděla jsem, že to bude náročné, ale byla jsem odhodlaná tuto výzvu přijmout. Cítila jsem, že mě Kristus na hoře Corcovado přijal s otevřenou náručí. V Riu jsem pak studovala současně dvě univerzity – herectví a novinařinu. Tu první pro můj sen, tu druhou proto, abych se uživila. Jakmile se však objevila první možnost odletět do Londýna, tak jsem to, aniž bych uměla slovo anglicky, udělala. Věděla jsem totiž, že když zůstanu v Brazílii, budu novinářkou, a já jsem stále víc chtěla být herečkou.

Když jsem přistála, byla mlha. Londýn byl šedivý, ale i tak jsem se do něj hned zamilovala. Byla jsem v jednom z nejkosmopolitnějších míst na světě! Byla jsem v rozvinuté zemi odkázána sama na sebe, ale svobodná. Cítila jsem se vítaná.

Angličané mají obrovský smysl pro pořádek, což je pro lidi různých kultur velice příjemné. Když ho respektují, mohou tu totiž v klidu žít. Navíc ctí soukromí a nijak vám nezasahují do života. Vzpomínám si, jak mě fascinovalo, když jsem zjistila, že si vás na ulicích nikdo nevšímá. V Brazílii nemůže žena přejít z jednoho rohu na druhý, aniž by s ní někdo z mužů neflirtoval, neprohlížel si ji a halasně nesoudil.

Rok jsem musela dřít angličtinu. Pak jsem se přihlásila do londýnské Mezinárodní školy herectví. Pro vstupní zkoušku jsem si vybrala roli královny Anne z Richarda III. Přijímací komise mi pak sdělila, že její členové sice nerozuměli všemu, co jsem říkala, že se však se mnou perfektně vžili do role, že jsem výborný vypravěč, a přijali mě. Dál jsem tedy neúnavně pracovala na angličtině a dnes je to řeč, ve které jsem jako doma, a to se mi moc líbí.

Bylo to pro roli tanečnice flamenka ve filmu, který se nakonec nikdy nepromítal, ale vůbec toho nelituji. Flamenco je totiž stejně složité jako brazilské bojové umění capoeira, je to jeden z nejobtížnějších tanců, který existuje. Flamenco je něco jako vyjádřit Shakespeara tancem. Pohltí vás fyzicky i citově, donutí vás jít až za hranice vlastních možností. Moje Titania v mnoha pohybech vychází z flamenka.

Na to, že jsem vždycky chtěla být herečkou, jsem začala hrát hodně pozdě, ale asi to tak mělo být. Věřím v osud a vím, že vytčený cíl dosáhnete jen trpělivostí a vytrvalostí. Já jsem vydržela, tak uvidíme.

Britská televize je úžasná, dala mi první možnost. Ale teprve Shakespeare naplnil moje představy o herectví.

Hraji v nich zase jen malé role, i tak je to pro mě velká zkušenost. Být ve filmu je moje představa o ráji. To a manželovo kulinářské umění.

Kdybych měla spoléhat na svoje kuchařské dovednosti, jistě bych umřela hladem. Naštěstí je vynikající kuchař můj manžel.

Před třemi lety nás seznámili přátelé v Hollywoodu a do roka byla svatba. Věřím, že to byl osud a že všechny výzvy, před kterými jsem stála, byly nutné proto, abych mohla být s Benem a hrát Shakespeara.

To netuším, ale vím jistě, že mám velké štěstí, že jsem poznala toho pravého. Takový vztah udělá z každého lepšího člověka. Má vliv úplně na všechno.

Možná je to role, kterou jsem ještě nečetla, možná ještě nebyla ani napsaná. Jsem otevřená jakémukoli překvapení.

Moje manželství a kariéra mě vlastně připravily o domov, naštěstí mě však moje rodina často v Británii navštěvuje, takže to nejcennější z Brazílie přichází za mnou.

Dívám se na filmy na DVD, každý večer si pustím alespoň jeden. Ve volném čase medituji, chodím na dlouhé procházky do přírody, občas zajdu do naší posilovny a plavu v našem bazénu, jindy jdu zase do kina.

Není to dlouho, co jsem začala dvakrát do roka dělat očistu těla a týden držím půst v detoxikačních lázních. Nejím pravidelně, což bych nejspíš měla, ale aspoň se snažím vyvarovat všeho nezdravého. Co se týče jídla, věřím třem věcem: každý musí přijít na to, jaké stravovací návyky mu vyhovují, protože jedna die -ta nemůže vyhovovat všem, nemocem předejdete nejlépe pravidelnou detoxikační kúrou a nakonec – pakliže myslíte pozitivně, ostatní jde samo.

Bastu mám moc ráda, mám ji už třináct let. Nemohu ale říct, že jsem zvířaty posedlá. Mám jiné priority. Raději podpořím charitu, která pomůže ochránit děti před násilím, a modlím se, abychom jednou mohli z naší společnosti zcela vymazat dětskou pornografii.

Tak jsem neuvažovala. Toto jméno jsem si zvolila proto, že ho lidé lehce a rádi vyslovují.