Pořád vás ještě baví být Českou Miss?

Jistě, je to příjemné.

Je to ale honička!

Ano, občas je to honička. Nabídky na akce se jen hrnou. Teď odjíždím na soutěž Miss Universe na Bahamy. Budu tam celý srpen.

Na Bahamách žije uprchlý milionář Viktor Kožený. Budete mít v publiku fanouška. A třeba vám nabídne i manželství…

(Smích) No, o to bych určitě stála, to je můj životní sen!

Váš život je teď naplánovaný téměř na hodiny. Takhle jste si to představovala?

Trošku si to dělám sama. Tím, že jsem z Třeboně, využívám každé volné chvilky a okamžitě tam jedu za přítelem a rodinou. Akcí je také hodně, ale není to nic, co by se nedalo stíhat. Jsem workoholik. Když mám tři dny volno, mám pocit, že zahálím. Práce mi opravdu nevadí.

Sledujete také politickou situaci?

Moc ne, jen jako laik, sleduji zprávy, vnímám, co se děje.

Půjdete v říjnu k volbám?

Přiznám se, ještě jsem nebyla ani jednou.

Vy jste v šestadvaceti ani jednou nevolila!

Ano. Vždycky jsem v tom termínu byla mimo Třeboň. Když budu letos doma, tak půjdu. Ale i tak bych si nechala poradit od rodičů. Já to totiž beru hlavně podle sympatií, a tak se asi moc volit nedá.

Na přehlídková mola Ivetu „dokopala“ maminka Milena.

Na přehlídková mola Ivetu „dokopala“ maminka Milena.

FOTO: Michaela Feureislová

Nedávno jste se vrátila z Keni, kde jste pomáhala ve zdravotnickém centru v Itibu. Co vás to napadlo?

Oslovil mě Aleš Bárta, manažer tohoto zdravotnického projektu, který spolupracuje s mezinárodní organizací ADRA. Sešli jsme se a já jsem se následně stala patronkou. Jsem ráda, když můžu někomu pomoci. Tady sháníme peníze na vybudování lůžkové části, která v Itibu chybí. Byla jsem tam čtrnáct dní. Prohlašovala jsem, že tam chci třeba uklízet nebo mýt nádobí, ale nakonec jsem asistovala při porodu, ošetřování popálenin a také jsem ošetřovala menší zranění.

Vy už Keňu znáte ze soustředění před finále České Miss…

Turistická Keňa se vůbec nedá srovnat s místy, kde jsem byla teď. V Itibu to vypadá tak, jak to známe z dokumentů o chudé Africe. Děti tam běhají bosy, v roztrhaných hadříkách, lidé bydlí v chatrčích bez elektřiny. To není jako v Nairobi…

Vy jste spala také v chatrči?

Bydlela jsem v budově u zdravotnického střediska a bylo to příjemné. Připadali jsme si s Alešem jako na chatě.

Jak vám Keňané říkali?

Muzungu. To je něco jako bělochu nebo cizinče. Děti na nás pokřikovaly muzungu, protože věděly, že jsme zdroj sladkostí a sušenek, které rozdáváme.

Jako blondýna jste v Keni asi budila zájem mužů?

Nejsem si jistá. Keňská žena musí být silná, musí hodně vydržet. Dělali jsme například slavnostní výkop základů na novou budovu, a když mě domorodci viděli, jak mi to jde s motykou, žádný ženich by se nenašel.

Tato osmnáctiletá rodička by bez pomoci zdravotníků Josepha a Aleše Bárty zemřela.

Tato osmnáctiletá rodička by bez pomoci zdravotníků Josepha a Aleše Bárty zemřela.

FOTO: archiv Ivety Lutovské

Chtěla jste uklízet, mýt nádobí nebo se starat o nemocné děti a místo toho jste ošetřovala pacienty. Jak to šlo?

Víte, já nesnáším krev. Říkala jsem Alešovi, že budu dělat cokoli jiného, jen nebýt u krve, ale hned první den jsem asistovala u komplikovaného porodu. Matce bylo osmnáct, byla strašně hubená a asi po hodině a půl upadala do kómatu. Hrozilo, že umře ona i dítě.

Zdravotník musel rázně zakročit, aby dostal dítě ven. Bylo to drsné, protože tam se císařské řezy nedělají. Rodička ztratila hodně krve. Musela jsem odejít, jen bych překážela, protože matku i holčičku křísili. Bez odborné pomoci by obě zemřely. V Evropě by rodička šla automaticky na císaře.

Stála jsem na chodbě, a když ta malá začala plakat, byla jsem šťastná. Uvědomila jsem si, že naše ambulance tam má opravdový smysl. A představte si, ta žena šla hned druhý den domů! To jsem nepochopila. V Keni se totiž o dítě nestará rodina, jak je u nás zvykem, kdyby matka nepřežila, dítě by skončilo na ulici.

Neodradil vás takový zážitek od rozhodnutí mít děti?

Asi ne, žena si to prostě musí protrpět se vším všudy a pak to stojí za to. Vím, že v Česku se rodí jinak. To mě trochu uklidňuje. Kromě toho porodu se v Keni nestalo nic dramatického. Ošetřovali jsme drobnosti a nevolnosti.

Stýskalo se vám, když jste pak letěla domů?

Stýskalo se mi po Itibu už v Nairobi, kde jsem byla tři dny před odletem, i přes to, že jsem se setkala s umělci z Amfory, kteří tam hráli fotbal. S Helenou Vondráčkovou a s panem Štědrým jsme měli slavnostní výkop při zahájení turnaje.

Radovan má měsíc volno, jeho slečna je na Bahamách.

Radovan má měsíc volno, jeho slečna je na Bahamách.

FOTO: Michaela Feureislová

Poznáte ofsajd?

Ne úplně, i když se mi to přítel snažil mockrát vysvětlit. Radovan fotbal hraje a miluje. Já tedy ne, ale přiznávám, že mě atmosféra zápasu na stadiónu Chelsea, kde jsme byli asi před pěti lety, nadchla. Pokud chci být s Radovanem, musím se s fotbalem smířit.

Jak to s Radovanem zvládáte?

Poslední dva měsíce jsem pořád někde pryč. Když jsem jela do Keni, docela se o mě bál. Že by byl nadšený, že odlétám na celý měsíc na Bahamy, to také ne. Se mnou ale jet nemůže. Stejně bych na něj bohužel neměla čas.

Byli jste na dovolené?

Radovan podniká každý rok s kamarády pánskou jízdu do Chorvatska. Společnou dovolenou si necháme na příští rok.

Už jste se zabydlela v pražském bytě, který jste dostala jako miss na rok?

Přinesla jsem si tam pár spotřebičů, na to moje vaření a grilování to stačí. Mám tam oblíbené fotky a v posteli plyšáka.

Co škola?

Zatím mám bakalářský titul z managementu, v říjnu bych chtěla na Univerzitě Jana Ámose Komenského v Praze studovat masovou a mediální komunikaci. Snad to dotáhnu až na magistru.

Iveta Lutovská má zatím bakalářský titul z managementu.

Iveta Lutovská má zatím bakalářský titul z managementu.

FOTO: Michaela Feureislová

Chcete se tím živit?

Uvidíme, co bude za dva roky. Teď se věnuji hlavně modelingu. Ten mě baví a chci ho dělat, dokud to půjde. Pracovat pak budu celý život. S modelingem jsem začala ve čtrnácti letech, ale na druhou stranu nechci na mole zestárnout.

Co jste dělala do té doby?

Lítala jsem s kamarádkou po Třeboni s kočárky. Měly jsme vyhlídnuté asi čtyři maminky a těm jsme po vyučování vozily děti na procházku. Nebo jsme jen tak chodily po parcích a pokukovaly po klucích.

Aby z vás byla modelka, si přála hlavně vaše maminka. Je teď s vámi spokojená?

Pravda je, že mě k tomu dovedla a asi je spokojená. Mně to tenkrát přišlo jako ztráta času, chtěla jsem se raději jen tak courat s holkama po městě a ne trénovat nějakou chůzi a choreografii. Ale teď jsem ráda, že mě nakonec „přemluvila“.  

Co vám jde na přehlídkovém molu hlavou?

Snad trochu myslím na choreografii… Chodím přehlídky už dvanáct let a nikdy mě nenapadlo zabývat se tím, nad čím zrovna přemýšlím - určitě to hned při první příležitosti zjistím.

Královna krásy se svými kolegyněmi Terezou Budkovou (vlevo) a Zinou Šťovíčkovou.

Královna krásy se svými kolegyněmi Terezou Budkovou (vlevo) a Zinou Šťovíčkovou.

FOTO: Michaela Feureislová

Máte mezi modelkami nějaký vzor?

Nemám. Líbí se mi všechny modelky, které jsou nejen slavné a nádherné, ale i pomáhají jiným nebo se zúčastňují akcí bez nároku na honorář. Třeba Helena Houdová, Tereza Maxová, Lilian Fischerová…

Kde všude jste pracovala?

Pracovně jsem byla v například v Turecku, Číně… Sjezdila jsem také téměř celou Evropu, trochu jako modelka, ale hlavně jako členka týmu při závodech superbiků. S kolegyněmi jsme doprovázely jezdce při startech na závodech a držely jsme nad nimi deštníky.

Která osobnost vás zaujala?

Nedávno jsem byla na filmovém festivalu v Karlových Varech a tam mě nadchl Marek Eben. Uváděl charitativní večer Heleně Houdové, kde se vybíraly peníze na její Nadaci Slunečnice. Umí i vážné situace příjemně odlehčit, je to člověk na správném místě. V dnešní době, kdy se každý ohání krizí, dokázal spolu s Helenou mile vydražit věci za více než pět miliónů. To mě opravdu hodně překvapilo.

Jak jste prožívala nedávné úmrtí Michaela Jacksona?

Docela mě to zasáhlo. Byla jsem zrovna v Keni, když mi přítel poslal SMS, že Michael Jackson umřel. Nechtěla jsem tomu věřit, tak jsem utíkala k internetu a bylo mi smutno. Měla jsem ho ráda. Neměl umřít, měl tu s námi ještě být. Takový už se znovu nenarodí.

Iveta Lutovská doma a na přehlídce na písku.

Iveta Lutovská doma a na přehlídce na písku.

FOTO: Michaela Feureislová

Co byste doporučila turistům, kteří navštíví Třeboň?

Ať si prohlédnou náměstí, hrobku, měli by se projet na kole po cyklistických stezkách, dojít si do jedné z rybích restaurací a využít lázní Aurora nebo Berta. Tam teď zrovna chodí i náš taťka a je moc spokojený.

Litujete něčeho ve svém životě?

I kdybych měla možnost se vrátit do nějaké doby, asi bych nic neměnila. Nechala bych to, jak to je.

Máte nějaké přání?

Chci mít dobrou práci, dvě děti, předpokládám, že s Radovanem, a dostatek peněz, abych nemusela přemýšlet, jestli budeme mít na nějaké záliby nebo ne.

Jak dlouho ještě budete s dětmi čekat?

Samozřejmě nechci mít první dítě v pětatřiceti, ale myslím si, že mi zatím nic neuteče. Je mi teprve šestadvacet. Navíc můj přítel je sám takové přerostlé dítě, tak nespěcháme.

Jak si představujete soutěž Miss Universe na Bahamách?

Už jsem byla před dvěma lety na celosvětové soutěži Miss Model of the World v Číně a brala jsem to jako zajímavý výlet do země, kam bych se normálně nepodívala. Užívala jsem si to. To, že jsem vyhrála, mě překvapilo, byla to taková „třešnička na dortu“. Bahamy beru úplně stejně. Jsem ráda, že se soutěž koná zrovna tam. Nikdy jsem tam nebyla, tak se těším, že můžu opět poznat novou zemi.

A kdybyste přece jen vyhrála?

Po pravdě řečeno ani nevím, jestli bych byla šťastná. Vítězka musí jezdit celý rok po světě, být mimo domov, bez přátel... Pro mladou dívku to musí být dost těžké. V tomhle obdivuji Táňu Kuchařovou, jak zvládla roční „kralování“ jako Miss World. A to byla ještě o mnoho mladší než já. Letošní finále se uskuteční 24. srpna a nejspíš za mnou na poslední týden přijede ředitelka agentury Jitka Bělušová.

A budete tam mít také toho pana Koženého, ne?

No samozřejmě, ten bude v první řadě! (smích)