Jste manželem krásné a slavné ženy, skvělé herečky Melanie Griffithové. Jak funguje rodina, kde jsou oba manželé slavní a chtějí přitom dobře vychovat děti?

Je mi jasné, co tím myslíte, a máte pravdu, je to těžké, zvlášť v Hollywoodu. To je doslova toxická společnost a může děti zle nakazit. Proto si moje žena udělala přestávku v herecké kariéře a pustila se do kariéry, které se říká rodina. Musím říct, že se jí to moc daří. Dává rodině jistotu, stará se, aby dítě bylo duševně zdravé a chápalo, že naše popularita je jako světla na vánočním stromečku: září, ale pořád je to jenom pozlátko, zezadu je papír.

„Svou ženu jsem nejdřív obdivoval a pak teprve miloval,“ říká o své manželce a matce jejich dcery Stelly Melanii Griffithové.

„Svou ženu jsem nejdřív obdivoval a pak teprve miloval,“ říká o své manželce a matce jejich dcery Stelly Melanii Griffithové.

FOTO: Profimedia

Podědila vaše dcera Stella nebo některé z Melaniiných dětí talent?

Myslím, že z těch tří jen Dakota půjde před kameru. Vlastně už tam je, právě teď natáčela v Torontu film a předpokládám, že z ní jednou bude velká hvězda. Naše nejmladší, třináctiletá Stella, hodně čte a Alexandr má rád hudbu. Spíš ale tíhne ke skladbě než k dráze interpreta.

Jakými radami vybavíte Dakotu na cestu ke slávě nebo přinejmenším k herectví?

Už se stalo. Řekli jsme jí, že nikdy nesmí hrát jen kvůli výsledku. Dělej to sama pro sebe a ne pro to, co přijde. Musíš mít ráda práci, kterou děláš. Buď velkorysá, otevři oči, uši, poslouchej a buď pokorná – to všechno jsme my objevili až v průběhu let a víme, že to je opravdu účinné. Pak může být spokojená, a to je nejdůležitější. Umění je krásné, ale ve srovnání se životem není důležité. Život je ta velká kariéra.

Bavíte se doma o práci?

Ano. Spousta lidí na tuhle otázku odpovídá: Kdepak, my to oddělujeme, máme svůj profesní život a pak ten soukromý. Tak tedy my ne – a proč také? Jsme herci, máme to rádi, díváme se společně na filmy a bavíme se o nich. Vidíme práci jiných a mluvíme o tom, jak to kdo dělá.

Máte i jinou zábavu než svou práci?

Hodně čtu. Pozorování světa prostřednictvím literatury je intimnější, než když se dívám na divadlo nebo na film. Příběh jakoby byl můj, můžu si vytvořit bublinu a stulit se s ním do ní. Hodně jezdím po světě, takže rád čtu v letadle nebo když jsem sám v hotelovém pokoji.

Když přicházíte moc často někam, kde nikoho neznáte, je to trošku depresivní. Kniha mi pomůže vytvořit si vlastní realitu a získat v ní krásné věci. Kromě toho moc rád hraji na klavír a na kytaru a také rád trávím čas s dětmi. V zimě lyžuji… Myslím, že to jsou docela běžné zájmy.

A když jste úplně ze všeho unavený – co vám potom pomáhá?

Jóga. A také činnost, které říkám pohovková terapie – lehnu si a koukám, jak pracují ostatní.

Jaký jste divák, co máte rád?

Nejsem vyhraněný, záleží na náladě. Mám rád Federica Felliniho, nejvíc jeho Amarcord. Klasiku jako je Stanley Kubrick, Orson Welles, Luis Bunuel. Ale někdy se bavím i při hodně špatných filmech.

„Vítej do klubu, baby,“ přivítal Cenu prezidenta festivalu (vlevo). Na každém kroku se zdravil s nadšenými fanoušky (vpravo)

„Vítej do klubu, baby,“ přivítal Cenu prezidenta festivalu (vlevo). Na každém kroku se zdravil s nadšenými fanoušky (vpravo)

FOTO: Michaela Říhová, Právo

K vašim rolím patří i Zorro. Co pro vás tento tajemný mstitel znamenal – byl to klukovský sen a hrdina, nebo jen jedna z rolí?

Já vlastně ani nevím, jak to u mě s těmi klukovskými sny bylo, ani si nepamatuji, jestli jsem snil o kariéře nebo o tom, že budu slavný bojovník… Možná je to tím, že jsem začal dělat divadlo jako hodně mladý. Bylo mi čtrnáct, když jsem poprvé vstoupil na scénu.

Jak by mě tenkrát mohlo vůbec napadnout, že se z rodné Malágy dostanu až do Hollywoodu! Byl jsem zmatený a nejistý, věděl jsem jen, že chci hrát. Ale většina mých kamarádů také toužila – chtěli být tanečníky, fotografy, herci – a nepovedlo se jim to. Dodnes se s nimi vídám, a vím, že dělají úplně jiné věci. Já jsem měl štěstí, a vlastně pořád žiju ve snu.

Co tedy Zorro jako role? Tušil jste, že přichází něco velkého, co obletí svět?

Popravdě řečeno jsem to dokonce předpokládal – díky jménu producenta Stevena Spielberga. Tu roli mi nabídl na jednom oscarovém večírku už dost pozdě v noci: „Znáš Zorra?“ zeptal se mě, a když jsem přikývl, pokračoval: „A chtěl bys ho hrát?“ Neumím si představit, kdo by odmítl. Jo, Zorro byl důležitý, jsem rád, že jsem ho dělal.

Už si dávno můžete vybírat, ale přesto – je role, po které toužíte a zatím vás míjí?

Já takhle nepřemýšlím. Mám, co mám, a to co nemám, mi nepatří. Viděl jsem příliš mnoho zahořklých herců, kteří jdou životem s větou: Tohle byla moje postava, kdyby mi ji dali, zahrál bych ji mnohem líp než ten, kdo ji urval! Kdepak, já nechci být frustrovaný!

Film je vyprávění příběhů lidem, které to zajímá. Některé se mi povedly, jiné méně a některé také vůbec ne. To je věčná houpačka nahoru dolů a jediná věc, kterou od života chci, je možnost zkoušet to na té houpačce dál. Takový je můj dnešní sen.

Jak se ale herec může ubrání hořkosti, když nedostává role podle svého gusta?

Právě tím, že nesní o těch, které nemá a nemůže mít. Hodně jsem o tom přemýšlel, pozoroval ostatní herce, jejich velké, báječné okamžiky i chvíle, kdy se trápí. Myslím, že právě sen může být původem všech frustrací. Já hraji s těmi kartami, které mi život vyložil, nemůžu hrát s kartami někoho jiného. To by mi narušilo duševní zdraví, a to bych vážně nerad.

Máte za sebou naprosto odlišné role v obrovské škále filmových žánrů. Je to náhoda, nebo péče o vývoj kariéry?

Trochu náhoda a trochu i chuť pracovat s různými režiséry. Myslím, že herecká profese může sloužit různým účelům, a já chci všechny vyzkoušet. Někdy dělám velice komerční filmy a někdy zase ryze experimentální, ta škála možností je obrovská.

Ale pravda je, že vždycky rád zkouším věci osobnější, které vycházejí z mého nitra a došel jsem se ke zvláštnímu poznání: tím, co je nedokonalé na mých dosavadních režijních pokusech, poznávám svoji duši mnohem víc než v rolích, které jsem hrál. Takže to chci dělat dál, hledat vlastní způsob, jak vyprávět příběhy. Teď připravuji třetí film a vkládám do něj velké naděje.

Kdy si herec uvědomí, že mu herectví nestačí a chce sám režírovat?

Začne to tím, že nesouhlasíte s tím, jaké nápady má váš režisér. Ale protože jste profesionál, musíte si říct: „Ten člověk na tom pracuje 5 let a já nemám právo otočit jeho myšlenky tak, aby sloužily mně. Můžu si jen stoupnout na druhou stranu kamery a mluvit o světě, událostech a vztazích tak, jak je chápu já.

Všechny tyto tři slavné muže dovedl život k filmové režii – Banderas a Malkovich mají za sebou každý dva filmy, Havel se na svůj debut právě chystá.

Všechny tyto tři slavné muže dovedl život k filmové režii – Banderas a Malkovich mají za sebou každý dva filmy, Havel se na svůj debut právě chystá.

FOTO: Michaela Říhová, Právo

Pamatujete si tu jednu konkrétní chvíli, nebo se ten pocit zvolna hromadí?

Na jedné situaci si to člověk uvědomí, a pak se to hromadí, dokud nenatočíte vlastní film, což může trvat klidně čtyřicet let. Já si pamatuji na film Réquiem por un campesino español z roku 1985.

Mám režiséra Francesca Betriua moc rád, ale nezapomenu, jak jsem si pořád říkal: Takhle bych to určitě nenatočil. Použil bych jiný objektiv, řekl bych herci, aby nechodil odsud, protože to nedává smysl… O patnáct let později jsem debutoval režií Léto v Alabamě.

Začal jste si před tím víc všímat práce režisérů, u nichž jste hrál?

Vědomě jsem jen jednu roli přijal výhradně proto, že jsem se chtěl něco naučit – od Briana de Palmy. Nabídl mi postavu ve Femme fatal a já jsem řekl: Briane, já opravdu nevím, co s ní mám dělat, vůbec nevidím, jak bych pro ten příběh mohl být přínosem.

Ale udělám to, když mi dovolíš být na place. Sednu si k tobě, a ty mi budeš říkat, proč to děláš tak a ne jinak. On se zasmál a řekl: Jasně. I u ostatních jsem se určitě něco přiučil, ale ne vědomě. Je to něco, co vám pronikne pod kůži – od Pedra Almodóvara, od Alana Parkera, od Neila Jordana.

Proč už jste s Almodóvarem tak dlouho netočil?

Začali jste spolu skvěle. Upřímně řečeno jsem mu v devadesátých letech odmítl dva filmy a myslím, že se mu to moc nelíbilo, možná se i urazil. S Pedrem to není lehké, leccos se mi na práci s ním nelíbí, ale musím na druhou stranu přiznat, že je tak silná osobnost, že stálo za to s ním pracovat.

Nakonec jsem si nechala místo, kam se právě vracíte – divadlo. Co pro vás znamená?

Obecně se mi na něm líbí, že to je záležitost jednoho okamžiku a zůstává jen vzpomínka. Ale to, co jsem v tom okamžiku pociťoval, je velice osobní, je to jen moje.

Z čistě profesního hlediska si na divadle herec může víc kontrolovat čas, rytmus, je to jako jízda na divokém koni. A když si začnete rozumět s diváky, je to jedna z nejpůsobivějších věcí, jaké člověk může prožít. Je to opravdu tak silný prožitek, že při něm naskakuje husí kůže.

Pro návrat chystáte Řeka Zorbu – nejste na něj moc mladý?

Myslíte? Buď jak buď, Řek Zorba je můj osud, a to člověk nesmí propást. S Anthonym Quinnem, který ho hrál ve filmu, jsem se setkal, když jsem mu předával cenu, kterou jsem po letech sám dostal. Jiná cena, na festivalu v Bostonu, nesla Quinnovo jméno a měla podobu Řeka Zorby.

Od paní Quinnové mám obraz Zorby, který Anthony namaloval. Takže nabídka hrát ho na Brodwayi je z těch, které se neodmítají. Mám ho kromě toho opravdu moc rád – Zorba je filozof z ulice, a v tom, co říká, je obrovská síla.

Myslím, že v dnešní době, tak násilné a matoucí, je pohled takového člověka pro diváky zajímavý a může jim pomoci pochopit sama sebe a roli, kterou hrají. Zorba říká: „Život je to, co děláme zatímco čekáme, než umřeme.“ Ano, takhle jednoduché to všechno je. Je to nádherné. A je to pravda.