Je to pro vás velká událost, přestup do zcela jiné role?

Přiznávám se, že mne nabídka od Novy velice potěšila. Ale hlavně jde o to, že role v Ordinaci v růžové zahradě 2 je úplně jiná nežli ta, kterou jsem hrála dosud – než Andrea ve Velmi křehkých vztazích. V tom je hlavní změna. Těším se, že budu potkávat nové režiséry, nové kolegy, zkrátka nový kolektiv.

Přijala jste nabídku s radostí, nebo se vám bude těžko loučit?

Už jsem rozloučená. Andreu jsem dotočila a budu na ni vždycky vzpomínat s láskou a úctou. I na lidi, se kterými jsem pracovala. Naštěstí my, herci, máme možnost se potkávat i jinde, třeba v divadle, takže spoustu kolegů určitě budu vídat i dál.

A co Andrea? Byla s vámi tak srostlá, že vás tak jednu dobu lidé na ulici i oslovovali… Nebude vám chybět?

Víte, herectví je o nabídkách a o výzvách. Andreu bych klidně mohla hrát až do smrti! Ale to není sen žádné herečky, hrát jen jednu roli. Pamatujete na Michèle Mercier, která hrála Angeliku? Tu jsem měla strašně ráda, ale ona je trochu nespravedlivě spojena jen s jednou rolí. Je to prostě Angelika. A to bych já nechtěla.

Jako Andrea ve Velmi křehkých vztazích s Miloslavem Mejzlíkem.

Jako Andrea ve Velmi křehkých vztazích s Miloslavem Mejzlíkem.

FOTO: archív, Právo

Budete hrát ředitelku nemocnice Zdenu Tichou, což je velmi kultivovaná dáma. Z potvory to asi bude velký obrat, ne?

To ano. Myslím ale, že to je jediné možné řešení. A také největší důvod, proč jsem tuto roli přijala.

Spekulovalo se o zásadní změně vaší vizáže. Odněkud jste na mě dokonce vykoukla coby blondýna s patkou.

Tak teď si mě můžete prohlédnout a vidíte, že blondýnky vypadají trochu jinak!

Musela jste na sobě změnit ještě něco?

Drobnosti. Budu hrát lékařku, kardiochirurga. Ženu, co provádí operace. Teď třeba mám červené nehty, takže ty budou muset samozřejmě dolů. Spíš se díky té roli učím nové věci, nové pohledy na situace, radím se s odborníky a moc mě to baví.

Jak se díváte na lékařské povolání?

S velkým obdivem. A respektem. Každý se v životě setkal se smrtí, bohužel já velmi brzo. Měla jsem pak velkou potřebu být doktorkou, abych mohla zachraňovat lidi a pomáhat těm, které mám ráda.

Jako sympatická Zdena Tichá vstoupila do seriálu Ordinace v růžové zahradě. Mezi známé herecké tváře: Jana Šťastného nebo Petra Štěpánka.

Jako sympatická Zdena Tichá vstoupila do seriálu Ordinace v růžové zahradě. Mezi známé herecké tváře: Jana Šťastného nebo Petra Štěpánka.

FOTO: archív, Právo

Proč z toho sešlo?

Nezvolila jsem si tohle povolání, protože bych ho nezvládla. Krev mi nevadí, ve vypjatých situacích nejsem hysterická, ale neporadila bych si třeba s chemií. Sen o bílém plášti jsem ale měla. Zaplať pánbůh, moc nebývám nemocná ani já, ani syn, ani manžel, takže se s lékaři příliš často nepotkáváme. A pokud ano, jsou to profíci a obdivuji je. Opravdu, k lékařům mám velkou úctu.

Když se bavíme o profesích, v pořadu Hádej, kdo jsem, kde jste hádala povolání hostů, jste se trefila opravdu často.

Bylo to skvělé natáčení, vůbec jsem ho nebrala jako práci. Všímala jsem si hodně detailů a spoléhala na ženskou intuici. Pamatuji si, jak jednou přišla mladá slečna a já jsem v duchu viděla injekční stříkačku. Na konci pátrání jsme zjistili, že slečna pracovala jako streetworker. A docela nedávno přišel milý pán a vyzařoval něco tak klidného a důstojného, že se mi vybavil kostel a varhany. Brzy jsme uhádli, že pán je kněz.

Vzpomínáte si na nějaké povolání, které vám dalo zabrat?

Až díky tomuto pořadu jsem zjistila, že jsou povolání, o kterých jsem ani nevěděla, že existují. Skrutátor, vlasový specialista, hrobník pro zvířata…

Změna, která vás čeká, je pozitivní. Vzpomenete si i na další takové ve vašem životě? Případně na ty opačné, nepříjemné?

Nepříjemné změny jsou vždy ty, při kterých přijdeme o někoho, koho máme rádi. A ty ostatní, velké změny? Byla jsem šťastná, když se mi povedly přijímačky na DAMU, to byla velká životní změna. A pak jistě setkání s mým mužem Petrem a samozřejmě narození našeho Péti. Třeba to někomu přijde jako klišé, ale pro mě to byly opravdu zásadní a krásné životní změny.

V dětství jste hodně sportovala. Věnovala jste se gymnastice a krasobruslení. Stoupnete si ještě někdy na brusle?

Ano, občas. Ale už bych nedokázala to, co jsem uměla jako holka. Krasobruslení jsem se jako malá věnovala opravdu intenzívně.

O vás se ví, že ráda cestujete.

To přímo miluju! Mám neustále sbaleno, i teď už mám připravená zavazadla na dovolenou. O cestování bychom mohli udělat rozhovor na pokračování!

Nejraději cestuje s manželem, hudebníkem Petrem Maláskem (45) a jejich synem Péťou (11).

Nejraději cestuje s manželem, hudebníkem Petrem Maláskem (45) a jejich synem Péťou (11).

FOTO: rodinný archív D. Morávkové

Takže cestovní horečka se vás netýká?

Ani náhodou. Kdybych mohla, jedu na cestu kolem světa, ale to ani za ty dva měsíce, co mám nejdéle volno, nestihnu. Hrozně se mi třeba líbilo v Izraeli, v Jordánsku nebo na Kubě. A kam bych se ráda podívala? Do francouzské Polynésie. Ta vypadá jako ráj.

Ráda se vracíte také do Ameriky…

Konkrétně do New Yorku. O něm leckdo říká, že to ani není Amerika. Ale ne že bych tam jezdila jako na chalupu. Byli jsme tam s manželem asi čtyřikrát, z toho třikrát i se synem. Pokud tam jedeme, vždycky navštívíme představení na Broadwayi. Jdeme třeba i na dvě denně. Jsme s Petrem oba nadšenci divadla a muzikálu. Nejdeme na hokej ani na basket, chodíme tam zkrátka do divadel.

Miluje cestování. Snímek z návštěvy Londýna.

Miluje cestování. Snímek z návštěvy Londýna. 

FOTO: rodinný archív D. Morávkové

Kdy jste tam byla naposledy?

Na loňského Silvestra. Máme tam rádi vánoční atmosféru. Chodili jsme ulicemi a byli jsme šťastní. Myslím, že bychom tam uměli i žít.

Nedávno vyšla kniha o režiséru Petru Léblovi, který se před deseti lety oběsil a se kterým jste spolupracovala. Četla jste ji?

Četla. Jedním dechem.

Trochu demytizuje Léblovu osobnost, nezdá se vám?

Tak předně, před autorkou té knížky, paní Denemarkovou, smekám. Myslím, že její práce byla velmi náročná a také bolestivá. Byla i ve spojení s Petrovými nejbližšími, kteří mu stáli po boku. Já sama jsem s ním spolupracovala jen pět let.

Občas si odskočíte od herectví do světa módy. Je to fajn být i modelkou?

Modelkou určitě nejsem, ale ano, focení je příjemná práce.

Jak jste se k ní dostala?

Třeba teď naposledy mne oslovilo české zastoupení jedné francouzské oděvní firmy. Navíc já jejich značku mám opravdu ráda. Měla jsem jedinou podmínku, a to kdo mě bude fotit. S tím bez výhrad souhlasili a tak vznikla, myslím, krásná kolekce fotek.

Fotila jste také brýle. Nosila jste je i v dětství?

Ne, to ne.

Takže jste nebyla nešťastná holčička s brýlemi?

Nebyla. Začala jsem je nosit po narození syna, a to z praktických důvodů. Mám málo dioptrií, vidím celkem dobře. Ale malé dítě jsem chtěla mít pořád na očích, aby se mu nic nestalo. To víte, že jsem tomu kolikrát nezabránila ani s těmi brýlemi, ale odřená kolena k dětství asi patří.

Vašemu synovi je jedenáct, a vy jste donedávna nevylučovala, že budete mít ještě holčičku.

No vidíte, manžel se fláká (směje se).

Už čtrnáct let máte spokojené manželství.

A neměnila bych.

V dnešní době je to spíš výjimka. Nemíváte nedorozumění? S nadsázkou se říká, že muži a ženy jsou z jiných planet!

Jistě, mužský svět je jiný než ženský, ale je to krásné, když se doplňují, ne? Kolem mě je hodně vztahů, které fungují, jsou to i herecké či muzikantské vztahy. A jsou ještě delší než ten náš a mají více dětí než jen jedno. Takže to není nic nemožného. Jsou vztahy, které vydržely i třicet let, prošly krizemi. Nás zatím – naštěstí – žádné vážné nepotkaly.

V šestnácti jako Princezna Husopaska v pohádce z roku 1988.

V šestnácti jako Princezna Husopaska v pohádce z roku 1988.

FOTO: Kirké

Dokážete někdy vybuchnout?

To víte že jo, ale převážně kvůli blbostem. Nejsem žádná světice, jsem úplně normální ženská.

Váš syn prý podědil matematické myšlení po vašem otci. Jak se to projevuje?

Můj táta by na něj byl pyšný, matematika jde Péťovi opravdu dobře. A hrajeme spolu šachy. Go (stolní hra, pozn. red.) mi ale třeba nejde…

Má váš syn i umělecké geny po svých rodičích?

Chodí na piano, zpívá ve sboru. Že bych ale toužila po tom, aby byl muzikant nebo herec, to nemohu říci. Necháme to ale na něm, hlavně ať dělá něco, co ho bude bavit a kde bude šťastný.

Vaše nová role lékařky je poměrně rozsáhlá. Budete kromě natáčení Ordinace v růžové zahradě stíhat i něco jiného?

Ale ano, to jsem stíhala vždy. Divadlo, dabing, to jsou věci, kterým se věnuji pořád. Jde jen o nabídky. Energie mám naštěstí dost.

V Divadle Bez zábradlí řádí s Rudolfem Hrušínským a Josefem Cardou ve hře Bez roucha.

V Divadle Bez zábradlí řádí s Rudolfem Hrušínským a Josefem Cardou ve hře Bez roucha.

FOTO: archív, Právo

Jste na sebe docela přísná. I na svoje okolí?

Nevím, jestli jsem přísná, ale mám třeba ráda dochvilnost. Já sama raději přijdu na schůzku dřív. Je mi nepříjemné jen pomyšlení, že by na mě měl někdo čekat. A když se zdržím, zavolám. To platí i mezi mnou a Petrem. V našich povoláních hodně cestujeme, a tak si dáváme vždycky zprávu, že jsme v pořádku.

Na zájezdy s divadlem jezdíte hodně. Baví vás řídit auto?

Baví, poslouchám u toho hudbu a je mi fajn. Někdy se střídám s Honzou Révaiem, se kterým máme společné představení Milion liber.

Letos vám bude osmatřicet, jak ten věk vnímáte?

Prosím vás, a vy ho vnímáte? Věk neřeším a když jde kolem pěkná osmnáctiletá holka, nemám z toho problém, i když bych mohla být její máma... Pořád ráda naslouchám lidem, co něco umí a mají co říct. Kdysi jsem moderovala Prima jízdu, a tak jsem se setkala se spoustou zajímavých lidí. Nezapomenu na pana Tigrida, pana Mahlera, paní doktorku Moserovou…

Patříte k těm málo hercům, které režírovala na divadle paní Věra Chytilová. Jak vzpomínáte na ni?

Hrozně ráda! Bylo mi jedno, že na nás občas zařvala. Dělala to proto, abychom byli lepší, a ne že by si léčila mindráky. Paní Chytilová totiž žádné mindráky nemá.

Co vás čeká v létě?

Jak jsem říkala, už teď mám sbaleno na dovolenou. V divadle budeme zkoušet novou hru od Woodyho Allena, kterého mám moc ráda, to je další novinka. Takže těch novinek se u mě sešlo víc, ale ty důležité věci zůstávají. Tedy – ti důležití zůstávají. Moje rodina.