Uhrančivý tanečník a choreograf zazářil ve druhé řadě soutěže StarDance v páru s herečkou Tatianou Vilhelmovou a nedávno se opět spolu představili na prknech pražského divadla Ponec v inscenaci Posedlost.

„Za tuhle příležitost jsem moc rád,“ říká pohledný rodák z Liberce. V představení, jehož scénář vychází z povídek z knihy Příběhy jedné noci dánského prozaika Petera Hoega, dostal Petr příležitost poprvé přičichnout i k herectví. „Všichni mě chválí, což mě těší, a snažím se hrát co nejlépe. Přesto se v herecké kůži zatím moc necítím. Je to pro mě nová věc, kterou se musím naučit,“ slibuje si.

S Tatianou Vilhelmovou

FOTO: Archiv 2media.cz

„Doteď jsem se před lidmi vyjadřoval jen tělem, teď je to navíc i slovem. To pro mě není tak jednoduché, protože většinu představení protančím, takže jsem poměrně udýchaný. Navíc musím pořád zlepšovat artikulaci.“

Trička až na druhém místě

Pokud jde o herectví, je Petr dle svých slov v dobrých rukách. Školu dostal od všech, kdo v představení Posedlost hrají. Martina Hofmanna, který představuje bývalého tanečníka Jakoba, Luboše Veselého (ve hře islámský mnich) i Táni v roli talentované baletky.

Od Petra naopak herci dostali lekce tanečního umění. K Posedlosti totiž připravoval choreografii a taneční prvky. „Herci choreografii zvládli perfektně. U Táni není pochyb, ta je skvělá tanečnice, ale třeba Martin Hofmann nikdy předtím netančil. Výsledek je takový, že laik mezi mnou a jím neuvidí tak velký rozdíl,“ chválí svého kolegu.

Plakát k tanečně-divadelnímu představení Posedlost vznikl v ateliéru Jana Saudka.

Plakát k tanečně-divadelnímu představení Posedlost vznikl v ateliéru Jana Saudka.

FOTO: Archiv 2media.cz

Tématem inscenace je posedlost, ať už tancem, láskou, nebo bohem. A po čem dychtí Petr? Jednoznačně po košilích, kterých má doma nespočet. „Nosím je mnohem radši než trička,“ usmívá se. Přiznává, že když někam cestuje, jde ze všeho nejdřív nakupovat. Košile. Nejradši má vypasované střihy, na barvě ani tak nezáleží.

„Pak jsem asi posedlý tím, že musím pořád něco dělat, a taky dobrou náladou. Ponurou nemám rád a snažím se, aby jí bylo co nejméně. A v neposlední řadě jsem posedlý tancem a hudbou, což vyplývá z mého povolání,“ zamýšlí se.

O práci nemá nouzi. Nabídky se mu v poslední době hrnou jedna za druhou. Teď třeba učí herce Radoslava Brzobohatého. Z Divadla Radka Brzobohatého oslovili Petra ke spolupráci na novém představení Tančírna, inspirovaného stejnojmenným filmem. „Tady mě zaujalo především téma samotné. Je to představení, ve kterém se jen tančí, a v tom jsem snad dobrý. K tanci mám co říct.“

Poté, co zazářil ve StarDance 2, nemá o práci nouzi.

Poté, co zazářil ve StarDance 2, nemá o práci nouzi.

FOTO: Lukáš Táborský, Archiv 2media, Právo

A jaký má nejradši? Sambu, rumbu a salsu. „Rumba je velmi pomalá, měla by vyjadřovat vztah dvou lidí. Přirovnal bych ji ke scénickému tanci s prvky, které se musí dodržet. To mě baví. A samba a salsa? Ty jsou zase velmi energické, můžete se při nich vyřádit a nemusíte tolik myslet na techniku.“

Tanečníkem na inzerát

Podle Petra je nejlepší začít s tancováním zhruba v devíti letech. On to poprvé zkusil až ve třinácti. Kvůli dívkám. Tenkrát zareagoval na inzerát dvou mladších spolužaček ze základní školy, které sháněly tanečního partnera. „S kamarádem jsme si řekli, že do toho jdeme. Ty holky byly poměrně hezké, takže to byl takový hec,“ směje se.

Nechal tedy hokeje a skoků na lyžích, kterým se do té doby věnoval, a soustředil se na svůj nový koníček. Za krátkou dobu ho tanec naprosto pohltil. Po půl roce trénování si domů přivezl svou první medaili. „Bylo to ze soutěže pro neregistrované páry - začátečníky. Asi z dvaceti jsme skončili druzí,“ vypráví a dodává, že z party patnácti lidí, kteří s ním tehdy do kroužku chodili, zůstal tanci věrný jen on.

Se svou přítelkyní Michaelou Krupičkovou žije už třináct let.

Se svou přítelkyní Michaelou Krupičkovou žije už třináct let.

FOTO: ČTK

Od svých začátků až po dnešek vystřídal celkem pět tanečních partnerek. „Já jsem si je nevybíral, ony si hledaly mě,“ podotýká. Až na jednu prý byly všechny lepší než on. „Byl to pro mě přínos, učil jsem se od nich. A v podstatě se učím dodnes - nejen od těch lepších, ale i od horších kolegů. Dodává mi to jiný rozhled. Každý do tancování může přinést něco svého a nemusí vůbec tančit tak dobře jako já. Třeba i Martin Hofmann nebo lidi, které jsem učil ve StarDance, mi svým způsobem něco dali. Nejde jen o samotné kroky, ale třeba i o přístup.“

Proti Rusům jsme tak trochu líní

Rozhodnutí, že se bude tanci věnovat na vyšší úrovni, přišlo až s jeho poslední taneční partnerkou Michaelou Krupičkovou, se kterou zároveň už třináct let žije. „Řekli jsme si, že do toho půjdeme naplno. Do té doby to byl pro mě jen koníček, který mě hrozně bavil.“ S Michaelou se dostali až do mezinárodní třídy - nejvyšší možné kategorie v amatérském tancování. Od roku 2006 reprezentovali Českou republiku jako profesionální taneční pár.

K jejich největším úspěchům patří osmnácté místo na mistrovství světa. „Což je poměrně úzká světová špička. A třeba ve Stuttgartu, kde se pořádá největší soutěž na světě, na kterou se sjíždí až pět set párů, jsme skončili ve vycházejících hvězdách šestí. To je pro Česko velký úspěch… U nás je tancování na poměrně vysoké úrovni, ale není to úplná špička. Takže když jsme byli osmnáctí na světě, v Česku v té době před námi nikdo nebyl.“

S Tatianou Vilhelmovou teď tančí na prknech pražského divadla Ponec.

S Tatianou Vilhelmovou teď tančí na prknech pražského divadla Ponec.

FOTO: Profimedia

Co podle něj chybí českému tancování, aby bylo na ještě vyšší úrovni? „Možná urputnost lidí,“ přemítá. „Nejde ani tak o talent, ale o to, aby se taneční páry opravdu snažily, jak nejvíc to jde. Bohužel mi připadá, že tady jsou na to trochu líní.“

Naši tanečníci by si podle Petra Čadka měli brát příklad z Rusů. A pokud jim chtějí konkurovat, tak by měli na parketě trávit maximální počet hodin. „A hlavně v Rusku se ti nejlepší věnují opravdu pouze tanci. Kdežto tady to berou jen jako koníčka, k tomu ještě mají práci, školu…“

Petr vystudoval střední školu stavební, vysokou si vybral strojní. A to jen kvůli tomu, aby se mohl plně věnovat tanci. „Chtěl jsem zůstat v Liberci a tam je právě strojárna.“ Vysokou nedodělal. Naskytla se mu totiž příležitost dobré civilní vojenské služby v nemocnici. „Díky tomu, že jsem předtím studoval stavařinu, jsem na civilce mohl dělat projekty pro nemocnici a starat se o údržbu,“ vypráví.

Přednost má choreografie

Soutěžní kariéru Petr se svou přítelkyní ukončili předloni na podzim po vítězství na mistrovství republiky v latině. „Už jsme dosáhli svých úspěchů u nás i ve světě a já se chtěl začít naplno věnovat choreografii. Mnohem víc mě začalo zajímat a bavit tancování, které vychází ze mě, než to, co mě učí jiní a co musím dodržovat.“ Jako další důvod pak přidává věk. „Ve třiceti letech je poměrně náročné se udržet na špičce. A chce to čím dál víc času a taky peněz. Je třeba jezdit trénovat do zahraničí k nejlepším trenérům, což není jednoduchá záležitost.“

Petr Čadek

Věnuje se choreografii

FOTO: Lukáš Táborský, Právo

Uživil by se ještě oborem, který vystudoval? „Myslím, že by mi to problém nedělalo. I v současné době dělám návrhy interiérů, ale spíš jako koníček.“ Petr má rád jednoduchost, ostré hrany, sklo. V podobném stylu si s přítelkyní vybavili domeček, který si nechali před třemi lety postavit v Liberci. „Interiérově jsme ho dodělali až teď. Ne proto, že bychom na to šetřili, ale přemýšleli jsme, jak chceme, aby vnitřek vypadal. Lepší je nechat si opravdu čas a spát třeba na matraci…“

Doma ale teď moc nepobude. Přiznává, že většinu času tráví kvůli práci v Praze, kde má pronajatý byt na Malé Straně. V Liberci se ukáže tak na dva dny v týdnu. „Ale až budou divadelní prázdniny, chci si dát minimálně dva měsíce volno. Nebudu dělat nic, jen odpočívat a cestovat,“ plánuje si.