*Co jste cítila, když jste byla v roce 1997 nejlepší na světě?

Byla jsem strašně unavená. Nežila jsem jako běžný vrcholový sportovec. Měla jsem rodinu, starala jsem se o domácnost, vedla jsem kurzy aerobiku, takže jsem netrávila půl dne na masážích nebo v saunách jako ostatní.

Do Austrálie jsem přijela bez ambicí na medaili, byla jsem v té době pátá na světě. Chtěla jsem si potvrdit finále a byla bych spokojená. Když se pak ke zlaté medaili schylovalo, protože jsem vyhrála první dvě kola, a pak i to třetí, věděla jsem, že stejně skončím. Byl to vážný krok, ale už jsem nechtěla obhajovat, nechtěla jsem být v takovém zátahu.

Chtěli jsme si s manželem otevřít fitko, starat se o závodníky a propagovat u nás sportovní aerobik. Takže když jsem pak vyhrála, nekřičela jsem hurá, ale udělala jsem - hups a nazdar! Neomdlévala jsem radostí, bylo to jen vyvrcholení mé činnosti. 

Po mistrovství světa však pro vás paradoxně nastalo mnohem těžší období…

Ano, naskočila jsem do ještě rozjetějšího rychlíku. Ale byly to úžasné roky úročení zlaté medaile a popularity. Využila jsem všeho, co se dalo.

Přišly nabídky z televize, moderovala jsem pořady Sama doma a V kondici, podnikala jsem, otevřeli jsme si fitko, trénovala jsem sportovce, natáčela videokazety, vystupovala jsem na akcích, jezdila na turné, spolupracovala jsem s Miss aerobik, k tomu dítě, domácnost. Lítala jsem jako fretka, ale byla jsem zároveň šťastná, že to můžu prožívat.

V té době mi bohužel umírali rodiče, nejdřív maminka, pak tatínek. Bylo to strašné, ale utáhla jsem to. Trvalo to od roku 1998 do roku 2002, pak už jsem chtěla mimino.

Syn Michal už dávno mámu přerostl.

Syn Michal už dávno mámu přerostl.

FOTO: archiv Olgy Šípkové

Jenže vám to, pokud vím, doktoři nedoporučovali. Byla jste úplně vyčerpaná.

Ano, tehdy mi našli v krvi látky, které signalizovaly obrovskou únavu. Ale já jsem si myslela, že všechno zvládnu. Žila jsem pořád tempem vrcholového sportovce. Do třiadvaceti jsem byla normální průměrná gymnastka, a pak jsem dostala šanci v aerobiku. Najednou jsem se cítila jako King Kong.

A teď jsem musela zpomalit, abych mohla otěhotnět, a přitom pak své dítě neohrozit. To, že jsem o dva roky později bez komplikací porodila dceru, dva roky ji kojila, považuji za zázrak. 

Máte Adélku, ale slibovala jste Růženku!

Táta se už Adélky nedožil, ale opravdu chtěl Růženku. Jenže to jsem přece své holčičce nemohla udělat, aby se jí zeptali - Jak se jmenujete? A ona řekla - Růženka Šípková. Nikdo by jí nevěřil. Tak máme Adélku. 

Jaká je? Vyrůstá v tělocvičně?

Adélce jsou čtyři a půl roku. Jako miminko jsem ji s sebou brala na tréninky. Ale když jí byl rok a já jsem viděla, že by jí místo tří hodin v tělocvičně bylo líp na zahradě a v parku, tak jsem udělala druhý velký krok a rozloučila se s rolí trenérky. Měla jsem své svěřence kam předat, nezůstali na dlažbě. Zůstala jsem s Adélkou a vedla jsem jen rekreační aerobik.

Letos s manželem Ivanem odpočívala v italských Alpách.

Letos s manželem Ivanem odpočívala v italských Alpách.

FOTO: archiv Olgy Šípkové

Bude dcera po vás?

Šije to s ní, asi by jí aerobik slušel. Už teď je extrovert, ráda se předvádí. Ale upřímně se bojím, aby ji jednou nesrovnávali se mnou, aby ji to netrápilo. Bránit dceři samozřejmě nebudu.

Vaši rodiče, oba sportovní gymnasté, by z vnučky asi měli radost…

Jéje!

Co dělá váš syn Michal?

Míšovi je devatenáct, měří 185 cm, bude maturovat, koketuje se studiemi na FAMU nebo na fakultě sociálních věd. Láká ho fotožurnalistika. Občas dělá i kameramana pro regionální televize. S tátou hrají vrcholově bowling.

Syn vám nikdy nevyčítal, že jste byla pořád pryč?

Nevyčítal. Byla jsem pětkrát v zahraničí, pětkrát byl na dva týdny u babičky. Jinak byl všude se mnou, tahala jsem ho po tělocvičnách.

Co váš manžel Ivan? Nežárlil na vaše úspěchy?

Nežárlil. Jako bývalý gymnasta mě podporoval. Je introvert, vždycky mu vyhovovalo, že se ukazuji já a on pracuje na zázemí. Pochází z Banské Bystrice, ale není typický prototyp horkokrevného Slováka.

Kdy jste vlastně aerobik objevila?

Někdy v roce 1991, kdy byl synovi rok a já jsem s ním byla doma. V televizi jsme chytali stanice, kde se něco podobného objevovalo, cvičila tam Jane Fondová a mně se to strašně líbilo. Celý život jsem dělala moderní gymnastiku, snažila jsem se a nic z toho. Byla jsem neustále hodnocená, závodila jsem, a tam se cvičilo na hudbu, nikdo nic nehodnotil, neobsazovala se žádná místa. Vyjadřovat hudbu pohybem miluji, jde to ze mě, je to můj koníček a zároveň byznys.

Na mistrovství České republiky ky v roce 1996 opět zvítězila.

Na mistrovství České republiky v roce 1996 opět zvítězila.

FOTO: ČTK

Aerobik se pořád vyvíjí. Který druh vyznáváte vy?

V každém velkém fitku najdete mnoho stylů - step aerobik, P class, body styling, dance aerobik, různé druhy jógy, cvičení na fitbolech, bojové druhy aerobiku, každý si vybere. Já mám ráda taneční styl. Mé nejstarší klientce je 67 let.

V čem je kouzlo aerobiku?

Je pro lidi, kteří mají rádi společnost. Najdou si svou partu, přitom hubnou, cítí se dobře. Vede je cvičitelka, kterou mají rádi, je pro ně tahounem, podlehnou davové sugesci a na konci se jim do krve vyplaví endorfiny, hormony radosti a pohody. Po cvičení klienti pokecají a odlehčeni fyzicky i psychicky jdou domů. Co k tomu dodat?

Vnímáte, jak jsou lidé u nás stále víc obézní?

Já se pohybuji ve fitkách a tam moc nejsou. Ale myslím si, že to u nás není tak hrozné, že se dokonce blýská na lepší časy. Před třemi roky jsme otevřeli dvě fitka a ta se krásně uživí, tak to asi musí šlapat. V cizině je to s obezitou mnohem horší.

Jakou radu byste dala lidem, kteří bojují s nadváhou?

Měli by přijít a zeptat se, co je pro ně vhodné. Nejhorší je skočit bez informací na cokoli. To je odradí, zavřou dveře a už se nevrátí. Musí si promluvit s cvičitelkou a říct, že jsou začátečníci, aby jim dala poloviční dávky a dohlédla na ně. 

Jako moderátorka pořadu V kondici také skákala padákem. „Měla jsem nahnáno, takový adrenalin jsem předtím nezažila!“

Jako moderátorka pořadu V kondici také skákala padákem. „Měla jsem nahnáno, takový adrenalin jsem předtím nezažila!“

FOTO: Michaela Feuereislová

Co jste ze svého umění předávala vrcholovým sportovcům?

Dostala jsem je do ruky v době, kdy jsem byla čerstvá mistryně světa. Vzhlíželi ke mně s obdivem, vážili si mě a chtěli mě kopírovat. Po svém tátovi mám pedagogický dar, a navíc jsem všechno mohla i předvádět. Měli veškerý servis. Nehledě na to, že jsem se zajímala i o jejich život, nejen o trénink v tělocvičně. Také z těch dětí vyrostlo několik mistrů světa. Já jsem v roce 1997 měla štěstí, protože jsem vyhrála jako první Češka, pak už se nikdo moc nedivil.

Vy jste se ale s plným nasazením věnovala i dívkám, které soutěžily v Miss aerobik.

Cvičila jsem s nimi mnoho ročníků. Nic jsem jim neodpouštěla a holky se toho naučily opravdu hodně. Finále vysílala televize a já jsem chtěla, aby všichni viděli, že je aerobik krásná záležitost. Byla to ovšem dřina, některé holky byly šikovné, jiné jenom krásné. Skončila jsem v roce 2003, protože jsem byla těhotná.

Mohla jste v dětství dělat něco jiného než gymnastiku? Váš otec Vratislav Svatoň vedl katedru gymnastiky na FTVS UK. Co vám zbývalo?

V době mého mládí tady byly hlavně výkonnostní sporty. Kroužky floorbalu, tancování, aerobiku neexistovaly. Naši mě dali na moderní gymnastiku. Ta se jim zdála pro holku lepší. Chodila jsem tam od šesti do osmnácti let. Sice mně to přivodilo mnohá trápení, ale nikdy jsem nechtěla odejít.

Po příletu z Austrálie ji vítali na Ruzyni fanoušci a došlo i na slzičky.

Po příletu z Austrálie ji vítali na Ruzyni fanoušci a došlo i na slzičky.

FOTO: ČTK

Jaká trápení?

Byla jsem malá, normálně rostlá a vůbec mi nešly sestavy bez náčiní. Byla jsem dobrá ve cvičení s míčem a švihadlem, tam, kde jsem mohla uplatnit rychlost.

Vaši přece jako odborníci museli vědět, že to pro vás není ten pravý sport!

Také se se mnou dost zlobili, hlavně když jsem byla v pubertě. Dokonce chtěli, abych to přestala dělat, ale já jsem si postavila hlavu. Už jsem tomu věnovala tolik času a byla jsem ctižádostivá.

Co vám vadilo nejvíc?

Jako každá moderní gymnastka, i já jsem měla mindráky. Kdo nebyl přirozeně hubený a dlouhonohý, neměl šanci. Byl to ženský spolek a to nikdy nedělá dobrotu. Pořád jsem slyšela - Jsi tlustá, nemožná, nejez, nepij, podívej se na sebe! Bylo to absolutně necitlivé.

V takovém prostředí jsem prožila dětství a narostl ve mně obrovský mindrák. Pak jsem studovala na FTVS a akademické soutěže mi vyhovovaly. Cvičila jsem až do třiadvaceti pod vedením úžasné trenérky Dášenky Šťastné. Najednou bylo všechno milé, uvolněné a já jsem začala vyhrávat.

Nepovažujete éru moderní gymnastiky za ztracený čas?

To ne, kdybych neměla tu průpravu, nikdy bych nezvítězila na mistrovství světa v aerobiku. Ale to peskování té ubohé hormonální pubertální holky mám dodnes zasunuté někde v mozku. To, že jsem tlustá a nemožná. Toho se asi nikdy nezbavím.

Takže Adélku na moderní gymnastiku nedáte?

Nikdy! I když bude po manželovi štíhlá a dlouhá, ale tam jsou pořád stejní lidé. Nechci. 

Jak se teď cítíte?

Cítím, že mi začíná nová etapa. Poprvé od svých třiadvaceti let, kdy jsem nastoupila do toho děsivého vlaku, mám v životě klid. Začínám konečně odpočívat. Věnuji se jenom byznysu. Máme s manželem a se společníky tři fitka - u Libeňského mostu, v Kongresovém centru a na Zličíně - skvělý tým lidí. Často papíruji v kanceláři, ale stále cvičím s lidičkami a učím se jazyky. Holčička se dostala do školky, tak se můžu věnovat i sobě.

A co ta vaše únava? Máte už krevní testy v pořádku?

Snad ano. Únava na mě nečekaně nejvíc dopadla až po narození Adélky, kdy jsem přestala vyhledávat různé aktivity. Přestěhovali jsme se dokonce mimo Prahu do přírody a začala jsem se starat jenom o fitka. A v tu chvíli se moje tělo vzbouřilo a přestalo poslouchat.

Kdy to začalo?

Asi před rokem a půl. Pociťovala jsem mírné deprese, trápila mě nespavost. Spojila jsem se s odborníky, začala jsem o sobě víc přemýšlet a uvědomila jsem si, jakou nakládačku vlastně mám za sebou. Myslela jsem, že je to normální. Ale nebylo a vyčerpání se projevilo až se zpožděním, kdy ve mně všechno polevilo a dostávala jsem se do běžných kolejí.

A přitom jste vždycky cvičila s tak krásným úsměvem! Ztratila jste ho někdy?

Nemůžu se na klienty mračit! Když odmyslím smrt rodičů, bere mi úsměv jen závist lidí z oboru. V tomhle se podobám Lucii Bílé. Jsme si podobné temperamentem. Ve svém oboru jsme dlouho a dokazujeme, že to nebyla jen módní vlna, že to myslíme vážně. Nemáme 120 kilo a nejsme zničené, a k tomu vychováváme své děti. Někdy dostáváme sekec, ale jinak to obě zvládáme.

Setkaly jste se někdy?

Lucie mi volala v době, kdy žila s Petrem Kratochvílem a chystala se s ním do Ameriky. Říkala mi - Ty jediná mě můžeš zachránit. Chci zhubnout a mít kondici! Dala jsem jí tenkrát svoji první videokazetu, které se prodalo přes 100 tisíc! Vzala si ji s sebou a cvičila podle ní. A pak mě na vyhlašování TýTý moc chválila. Bylo to od ní milé.

Co byste si ještě v životě přála?

Klid v duši. V posledních letech jsem si sáhla na dno, všechno, co jsem si umanula, se mi splnilo, tak už chci jen odpočívat.

Před týdnem jste ale cvičila na velké charitativní akci v Praze.

Tohle jsem vzala bez váhání, cvičili jsme a veškerý výdělek jde na výzkum rakoviny. Oba rodiče na ni zemřeli. Vím o té nemoci své.