Právě vám skončila zkouška. Máte je ráda?

Docela ano. Když kývnu na roli, zkouším denně, abych se naučila noty. Pak už méně, ale přemýšlím o postavě, o tom, jaký jí dám výraz. Teď se učím s panem profesorem Jiřím Pokorným novou roli Salomé ve Straussově opeře.

Tu přece zpíváte v Národním divadle až v listopadu!

To je ale už strašně brzo! Na velkou roli se připravuji dva roky. Neříkám, že každý den, ale sžívám se s ní. Chci ji pochopit. Když se Salomé, ale taky s Kostelničkou (nevlastní matka Jenůfy v opeře Její pastorkyňa, Leoš Janáček, pozn. red.), Toskou nebo s Libuší přivedu na jeviště také kus Urbanové, je to špatně. Měla by přijít jen postava. A to je právě to, co mi trvá tak dlouho. Naučit se jen noty nestačí.

Dočkala se i role Rusalky, po které odjakživa toužila. Kvůli tomu, aby si ji mohla ve Státní opeře Praha zazpívat, zhubla přes dvacet kilogramů.

Dočkala se i role Rusalky, po které odjakživa toužila. Kvůli tomu, aby si ji mohla ve Státní opeře Praha zazpívat, zhubla přes dvacet kilogramů.

FOTO: Michaela Feureislová

Strauss je velice těžký, není jako Verdi, kde slyšíte melodii. V Salomé je velice komplikovaná hudba, takže se všechno musíte velice tvrdě naučit a být si jistá v intonaci. Orchestr pod vámi často neladí.

Takže noty k Salomé už umíte?

Ano, dnes jsem dělala závěr, kde je jedno těžké intonační místo, vracím se k němu při každé zkoušce. Myslím, že už jsem návod našla.

Třeba v autě si obtížná místa neprocvičujete?

V autě nezpívám, protože pak jedu moc rychle.

Cože?

Zpěvák se při zpěvu opírá do nohou. V autě bohužel také. Jednou mě u Plzně zastavili policisté a zeptali se, jestlipak vím, kolik jsem jela. Řekla jsem, že určitě hodně, a také mě zajímalo, kolik to bylo. Mysleli, že si z nich dělám blázny. Vysvětlila jsem jim, že jsem zrovna zpívala árii, kde je vysoké cé, a že jsem se asi dost opírala do nohou. Chtěla jsem vědět, kolik udělá vysoké cé. Naměřili mi 220 km, ale smáli se na mě a byli hodní. Slíbila jsem, že už v autě zpívat nebudu, a opravdu to dodržuji.

Vy ale rychlou jízdu milujete. Kolik jste jela nejvíc?

Asi 240 km, ale chvilinku, protože pak jsem se začala bát. Bylo to v Německu na dálnici. Bez zpěvu. V Plzni se mi to stalo omylem, kdežto na dálnici jsem se musela soustředit.

Určitě se vám stane, že se vám nechce zkoušet, že třeba nemáte zrovna náladu.

Víte, já mám vybudovanou obrovskou disciplínu, ten problém se mě netýká.

Co se ve vás děje, než na jevišti vydáte první tón?

Cítím zodpovědnost, abych vše udělala technicky správně, aby to vyšlo. Jak řekl Placido Domingo: „Hleny do krku zpěvákům s otevřením opony přicházejí a se zavřením opony odcházejí.“ To je přesné. Vteřinu před začátkem máte pocit, že máte ucpaný krk a budete chraptět. Buď se rozklepete, nebo to překonáte.

Slavná kněžna Libuše v jejím podání.

Slavná kněžna Libuše v jejím podání.

FOTO: archiv ND

A co tréma?

Tréma je něco jiného, kdysi jsem mívala takovou, že jsem se až zajíkla. Trému jsem už dokázala překonat, ale čím déle zpívám, tím větší cítím zodpovědnost, a to je horší než tréma.

Co vás při vystoupení ruší?

Tak třeba v hledišti sedí někdo, koho představení očividně nebaví, kdo jenom z povinnosti doprovází manželku. Na toho člověka se pak upnu, vysílám to na něj a snažím se ho přemluvit. Říkám mu – Tak počkej, zaplatil jsi vysoké vstupné, tak mě budeš poslouchat a bude tě to bavit! Někdy se to nedaří, takže ho pouštím. Ale často takového ignoranta přemluvím.

Jak dlouho trvá, než se po představení uklidníte?

Dokážu se z role vyvléknout a oklepat hned, jak spadne opona. Do toho okamžiku žiju s postavou. Když mám umřít, vychutnám si umírání, ale pak už vstane Eva Urbanová. Jenže jsou role, jako Kostelnička, které mě energeticky zcela vyčerpají. To se nemůžu ani zvednout a musím pak energii načerpat zpátky. Někdy nedokážu ani rozpohybovat své tělo.

Když zpívám Rusalku nebo Cizí kněžnu, jsem příjemně unavená, je mi hezky. Když zpívám Kostelničku, mám trochu depresi, dopadá to na mě, nemůžu se rychle oklepat. Trvá mi to až tři čtyři dny.

Jak si udržujete kondici?

Abych měla dobrý hlas, musím se dobře vyspat. Do fitka nechodím, ale mám doma dva posilovací stroje, tak cvičím u televize. Pořád mám dělenou stravu, pořád bojuji s nadváhou.

Za roli Kostelničky v Janáčkově opeře Její pastorkyňa dostala v roce 1993 cenu Thálie.

Za roli Kostelničky v Janáčkově opeře Její pastorkyňa dostala v roce 1993 cenu Thálie.

FOTO: Michaela Feuereislová

O hlas se nebojíte?

Já jsem přírodní člověk, všechno nejdřív řeším přes byliny, antibiotika jsou až jako poslední. Nekouřím, ani to neumím, mám ráda víno, tvrdý alkohol nepiju, protože mi přijde, že jenom pálí. Dávám si po představení na uklidnění dvě deci červeného vína. Klimatizace mi vadí, mám totiž prokázanou alergii na chlad. Jakmile proudí vzduch, kýchám a otečou mi nohy. Na to ale mám bylinné čínské pilulky, které ze mě chlad vypudí.

Kdy jste si poprvé uvědomila, že dobře zpíváte?

Nevím přesně, možná tak v deseti jedenácti letech. Já jsem vždycky věděla, že budu zpěvačka, ale populární hudby. Měla jsem absolutně přesnou intonaci, kterou mě nikdo neučil. Vedle mě zpívala celá třída a já jediná druhý hlas, protože nikdo se mnou druhý hlas neudržel. Jela jsem proti celé třídě. Pomocí sluchu jsem si automaticky odvodila tercie. Ve dvanácti letech jsem se přihlásila na hudební školu.

A kdo vás poprvé pochválil za to, jak zpíváte?

Jednou jsem tančila u kamen v obýváku a zpívala jsem s maminčinou deskou. Moje teta Ušáková se na mě dívala a řekla mamince: „Z tý holky určitě něco bude!“ Tak tohle si pamatuji. Bylo mi asi pět let.

Kdy vám jde při hudbě mráz po zádech?

Dost často. Když zpívám třeba Svatou Ludmilu od Antonína Dvořáka, nejde mi ani tak mráz po zádech, spíš mám pocit něčeho nadzemského, že takovou hudbu vůbec někdo dokázal složit. Jde o konec prvního dílu, slyšíte tóny, které otevřou.

Na koncertech s Karlem Gottem spojují pop s operní hudbou. „Karel je na jevišti šťastný jako já,“ říká.

Na koncertech s Karlem Gottem spojují pop s operní hudbou. „Karel je na jevišti šťastný jako já,“ říká.

FOTO: ČTK

Zpívá se tu o světle, které má přijít shůry, a vždycky mám dojem, že se otevře střecha sálu a že světlo opravdu přichází. Stává se mi to vždycky jen na tomto místě. Je to neskutečně silný zážitek.

Vystoupíte 11. června na koncertu k sedmdesátinám Karla Gotta?

Pozvánku jsem dostala, jenže ten večer zpívám na Žofíně. Smlouvu jsem podepsala už před rokem a poslední výstup mám v půl desáté. Možná to do O2 Arény ještě stihnu, ale nemůžu nic slíbit. Měli bychom zpívat duet Ráj bláznů.

Karel Gott je pro mě popový zpěvák číslo jedna. Král popu, kterého zatím nikdo nepřekonal. Má neskutečně krásný hlas. Zpívám s ním velice ráda. Vystupovali jsme spolu na Koncertu hvězd na Žofíně, ale také v Kremlu, byla tam také Helena Vondráčková a Tereza Mátlová.

Kdy jste ho poprvé zaznamenala?

Jako mladé děvče v televizi. Byl oblečený jako kovboj, seděl na ohradě, chodily tam krávy a on zpíval. Vždycky jsem ale poslouchala heavy metal a rock, takže mi jeho hudba byla strašlivě vzdálená. Ale písničky, které pro něj napsal hlavně Karel Svoboda, byly tak krásné, že jeho hlas mohl vyniknout. Měl a má pořád štěstí na lidi kolem sebe.

Mám Karla Gotta velice ráda a přeju mu, aby byl na jevišti pořád tak šťastný, jako je, protože on tam absolutně ožije.

Umíte si sama sebe představit v sedmdesáti?

(Smích) Beru to tak: podívám se na svoji maminku a říkám si, tak to mě čeká a bude to docela zajímavé. Mamince bude sedmdesát za rok. Bydlí ve Vrčeni u Nepomuka a jezdím za ní každý volný víkend. Zavřeme vrátka a nikdo cizí k nám nesmí. Tam nejspíš budu i já jednou sama bosorčit.

Co za těmi vrátky děláte?

Teď jsme spolu sázely kytky. Máme domek s velkou zahradou a německým ovčákem Rockym. Práce je spousta. Maminka si stěžovala, že oněmí, protože si nemá s kým povídat. Tatínek už nežije a bratr se odstěhoval. Tak jsem jí loni koupila papouška Pepíčka. A teď mi říkala, že už ji bolí pusa, jak mu pořád něco povídá. Pepíček na ni křičí Babí! Ahoj, miláčku! I love you! Mně říká Evíku. Je to kamarád a nenechá ji na vteřinu v klidu, ale když se maminka chce natáhnout a odpočinout si, je absolutně potichu. Jakmile však projde chodbou, už volá Babí!

Maminka vám říká Evíku?

Ne, Evino, nevím, proč na mě Pepíček volá Evíku.

Rozumíte si s maminkou?

Maminka mě samozřejmě komanduje, já komanduju ji. Někdy se chováme jako puberťačky. Od návštěvy USA, kam jsem maminku před deseti lety vzala na pouhých deset dnů, život už nebere tak úzkoprse, je s ní legrace. V Americe říkala: „Oni jsou tu všichni blázni!“ Pak se vrátila a začala se chovat stejně. Je to krásné, rozhodně není zatrpklá. Jsme dvě pohodové kámošky, takové dvě veselé Američanky.

Čím byli rodiče?

Tatínek byl výpravčí. Maminka pracovala jako výhybkářka, oba ve stanici Zvoleněves u Slaného. Když se hádali, tak jen o výhybky. Já jsem pracovala ve Výpočetním středisku jihozápadní dráhy jako samostatná operátorka.

Co dělá bratr?

Jiří má malou firmičku jako autodopravce, je o jedenáct let mladší.

Jestli je někdo Čech jako poleno, tak jste to vy. Zpíváte Libuši na Nový rok, 8. května také, vracíte se kvůli tomu z ciziny.

Je to pro mě velká pocta.

Zřejmě i vaše dcera by se jmenovala Libuše…

Tak to mě nenapadlo, ale ve třinácti letech mi moje první učitelka zpěvu Markéta Strnadová řekla: „Ty budeš jednou Líba!“ Nechápala jsem. „No, Libuše! Máš na to hlas.“ Takže mě vlastně Libuše provází od dětství.

Na turné po českých a slovenských městech v roce 2007 doprovázela sopranistku Olomoucká filharmonie s dirigentem Varhanem Orchestrovičem.

Na turné po českých a slovenských městech v roce 2007 doprovázela sopranistku Olomoucká filharmonie s dirigentem Varhanem Orchestrovičem.

FOTO: Michaela Feureislová

Češství projevujete i v cizině, když zpíváte Dvořáka, Smetanu, Martinů, Janáčka.

Antonín Dvořák je můj nejmilejší autor. Kdyby nenapsal nic než Biblické písně, tak to stačilo. Když je mohu zpívat, cítím se jako v nebi. Byl to skladatel, který dokázal v hudbě přenést přímou linku na Boha. Jeho hudba dokáže otevřít nebesa. Žádný jiný autor mě takovýmto pocitem nenaplnil.

Samozřejmě mám ráda Janáčka, který má lidské, těžké, až naturalistické příběhy. Proto jsem ještě nikdy nezpívala Emily Marty z Věci Makropulos, pro mě to není opravdový příběh a já mám Janáčka spojeného se skutečnými příběhy. Věc Makropulos je smyšlenina, fantazie, ale hudba je geniální. Asi bych zpívala, kdyby ji složil jiný autor, ale s Janáčkem je to pro mě oříšek. Už několikrát jsem tuhle roli odmítla. Káťa Kabanová, Její pastorkyňa, to jsou lidské osudy, s těmi nemám problém.

Líbí se mi také italští autoři a teď mě okouzlil Richard Strauss. Jeho operu Die Frau ohne Schatten (Dáma ve stínu) jsem zatím nepochopila, ale Salomé je nádherná. Mnoho režisérů v jejím příběhu vidí zvrhlost, ale když se zahloubáte do libreta, zjistíte, že jde hlavně o emoce. Salomé pro svoji jedinou nenaplněnou lásku zničila jeho, sebe a nedokázala si uvědomit, že ten muž ji nemůže milovat, protože ona nepochopila jeho víru. Jen lidi jsou schopni takové vášně, kdy uštvou sebe i toho druhého. Myslím, že Salomé je jenom o tomhle.

Vy byste takové zničující vášně byla schopná?

Jakmile jde o lásku, je to konec, nepoznáváte se. Když se ovládnete a toho dotyčného nezničíte, zničíte sebe.

Vám se to stalo?

Ano, ale nikdy jsem nikoho nezničila. Došla jsem k míru v sobě, to ale zařídily ty bytosti nahoře.

Máte přítele?

Nemám.

Nemrzí vás, že jste rodinu obětovala kariéře?

Zatím jsem nepotkala člověka, který by mi za to stál. To je také důvod, proč nemám dítě.

Kde se vám líbí, kromě Česka?

Mám ráda moře, ale jen na chvilku, mám ráda Ameriku, ale jen na chvilku. Dobře se cítím na Krétě, tam se nabíjím energií, odpočinu si tam.

Kdy jste se cítila na vrcholu své kariéry?

Na vrcholu své kariéry se nebudu cítit do smrti. Pořád si myslím, že ještě někam můžu dojít. Ale dosud nejvýznamnější pro mě bylo vystupování v newyorské Metropolitní opeře. Už proto, že tam hodně zpívala Ema Destinnová.

Také jste si to ale v Metropolitní vyčekala jako záloha – celé dva roky!

Tam si to musíte vysedět. Někteří kolegové čekali ještě déle, mně to prý šlo dost rychle.

Zpívala jste v Miláně, v Londýně, v New Yorku, byla jste také v Sydney?

Ne, a ani nechci, protože nemám ráda letadla. Let do Ameriky ještě přežiju, ale Austrálie je strašně daleko. Teď jsem například zrušila ze stejných důvodů vystoupení v Kambodži.

Máte koncert v Carnegie Hall a dva dny nato jste v kulturáku v Liberci…

Musím podat absolutně stejný výkon. Vždyť v tom kulturáku sedí stejné publikum jako v Americe. Někdy se i lidé zeptají, proč jsem k nim přijela, když můžu zpívat po celém světě. Já jim říkám, že jsou tam stejní lidé jako oni. Nezáleží na tom, kde zpívám, ale co předám dál.

Vystoupíte také na nějakém letním festivalu?

Budu mít v Českém Krumlově koncert s Karlem Gottem, na který jsem si připravila i jednu rockovou písničku. Tak se těším. Kromě jiných koncertů budu 6. září v amfiteátru v pražské Divoké Šárce zpívat v opeře Jakobín. Přemluvili mě, protože tu v roce 1922 zpívala Madame Butterfly také Ema Destinnová. Ještě abych nezpívala! Musím, když tu byla moje milovaná Ema.

O čem byste si popovídaly, kdyby to bylo možné?

Ona měla také ráda spirituální věci jako já – vykládaly bychom si karty a povídaly si o energiích. Určitě bychom si rozuměly.

Proč jste si nekoupila její zámeček ve Stráži nad Nežárkou?

Těsně po revoluci mi to nabídli. Byla jsem se na něj podívat, ale bohužel tam na mě padla tak špatná energie, taková deprese, že jsem z toho místa utíkala pryč.

Už dvaadvacet let zpíváte operu. Srovnejte tu slečnu, která začala 18. dubna 1987 v Plzni rolí Milady, se současnou uznávanou pěvkyní.

Když jsem přišla poprvé na jeviště v Plzni, měla jsem pouze strach, abych nespadla ze schodů. V dobovém kostýmu, na podpatcích a s parukou a vějířem v ruce jsem po nich moc chodit neuměla. A navíc jsem se měla chovat jako kněžna. Já, rockerka zvyklá na kecky a rifle!

Lidé tleskali a tehdy jsem si říkala, tak, a kdybych náhodou někdy měla být slavná, můžu zpívat, jak chci, a stejně mi všichni budou tleskat. To byl můj celoživotní omyl.

Po dvaadvaceti letech musím říct, že tehdy bylo úplně jedno, kdo zpívá. Teď, když jdu na představení, vím, že si diváci zaplatí vysoké vstupné a jsou zvědaví, jestli budu stejně dobrá jako minule, jestli je překvapím něčím novým. Je velice těžké je neustále přesvědčovat a překvapovat. Ale chápu to. Takže diváci netleskají proto, že jsem Urbanová, jak jsem si naivně myslela, ale za výkon.

Co byste si ještě přála?

Abych byla zdravá já a lidé, které mám ráda. Aby mi tady mí kamarádi a nejbližší co nejdéle vydrželi, abych s nimi mohla zažívat krásné okamžiky. A pracovně? Aby mě diváci měli rádi a chodili na mě a abych si ještě zazpívala krásné role, protože jsem si je teď rozšířila o mezzosopránový obor. Už přišla ta doba, takže si třeba zazpívám Amneris ve Verdiho Aidě.