Scházíme se v době, kdy vrcholí vaše jarní turné po Česku i Slovensku. Do toho se na pódiu několikrát měsíčně objevujete jako Carmen, moderovala jste s Karlem Gottem pořad k jubileu soutěže Miss… Je práce ten nejlepší lék na vaše životní trable?

Mám pocit, že toho mám pořád hodně, tuhle práci nejde dělat napůl. Je to rozjetý rychlík, který vás žene před sebou, a dokud vám nepoláme nohy, jedete. Jsem ale spokojená a neměnila bych. Zjistila jsem, že díky muzikálům Němcová a Carmen jsem v divadle zavřená opravdu často, a proto říkám chválabohu za jarní turné. V divadle hraju role, ale jsem především zpěvačka a být na pódiu jen sama za sebe je to, co jsem v sobě zase potřebovala pohladit. Turné mi dělá opravdu velkou radost.

Není vám líto, že nehrajete v obnovené premiéře muzikálu Dracula, kde jste před lety ztvárnila Lorraine?

Potřebuju běžet dopředu. Nemá cenu vracet se k něčemu, co mě už naplnilo a čemu jsem i já už dala všechno, co jsem mohla. To platí i o Johance z Arku, která bude znovu uvedena v září. Lorraine i Johanka byly krásné role, ale dobývání něčeho nového mě těší daleko víc. To je jako vracet se k partnerovi, o kterém se člověk už ujistil, že není ten pravý. Samozřejmě to však neznamená, že setkání nemělo vůbec smysl. Když si ale už dva předali všechno, co měli, musí dál každý jinak. Vracet se, to už ne. Je to prostě etapa, která skončila, a já mám ráda nové věci.

Nemrzelo vás ani, že jste za Carmen nedostala cenu Thálie?

Úžasné už je být „jen“ v té nominaci. Večer, kdy se Thálie udílely, jsem si nádherně užila i tak. Za roli Carmen ve stejnojmenném muzikálu jsem velmi vděčná. Je to opravdu skvělé kondiční cvičení a zpívat týdně pěti tisícům lidí, kteří v závěru představení stojí, neberu jako samozřejmost. To je pro mě největší ocenění. Do podzimu je vyprodáno. S ředitelem Hudebního divadla v Karlíně Egonem Kulhánkem >> teď kujeme další pikle a už dáváme dohromady jiný velký projekt.

Lucie Bílá jako Carmen

V roli Carmen ve stejnojmenném muzikálu vyniká její temperament.

FOTO: Archív HDK

Zanedlouho zazpíváte Karlu Gottovi k jeho narozeninám…

Přijala jsem pozvání na jeho narozeninový koncert a tam Karlovi s úctou zazpívám. Maminka má letos stejné výročí, a tak to pro mě má význam ještě o to větší.

Nedávno jste se vrátila z Moskvy, kde jste vystupovala za doprovodu Petra Maláska v prestižních klubech. Dříve jste společně se žofínským orchestrem několikrát zpívala také v Kremlu, mimo jiné právě po boku Karla Gotta, Štefana Margity, Heleny Vondráčkové a Alexandrovců. Vystoupení našich hvězd tu léta organizoval Jan Nekola. Jak na to vzpomínáte?

Jan Nekola byl fantastický člověk, který nám dal příležitost reprezentovat naši zem v zahraničí. V moskevském Kremlu jsem si skutečně užila jeden ze svých nejhezčích koncertů. Škoda, že takových příležitostí není víc. Ne že bych chtěla dělat díru do světa, ale reprezentovat naši zemi mě bavilo. Honza dokázal dát všechno dohromady a nebál se toho. Obdivuji to, protože většinou se setkávám s opakem. Lidé, kteří se nebojí, dokážou riskovat a zdolávat „mount everesty“, mají mou úctu. Sedět v koutě a říkat „co by, kdyby“, to ráda nemám. Kdyby babička měla kolečka, tak je školní autobus. I sama na sebe jsem tvrdá a dávám si vysoké cíle. A proto mám plný diář a jsem tam, kde jsem.

Byla jste taková vždycky?

Byla. Nikdy jsem o tom nemluvila, protože jsem měla pocit, že to není potřeba a moje práce mluví za mě. Pak jsem ale zjistila, že co o sobě neřeknete, lidé nevědí. Mít úspěch znamená velké sebezapření a udržení vnitřní disciplíny. To není jenom o tom, že někdo má talent a umí zpívat. Hlavně nesmí nikdy ustoupit a usnout na vavřínech.

Řekla bych, že tohle jste si odnesla hlavně ze soužití s Petrem Kratochvílem…

Je pravda, že je jedním z mých nejbližších lidí, s kterým si vždycky mám o čem povídat. Máme spolu syna, divadlo, byznys, a když mám nějaký nápad, on je ten, který ho umí rozjet a rozpohybovat. Předal mi hodně zkušeností a já se učím rychle. Pravda je, že něco podobného pro mě už žádný další partner neudělal. První nakopnutí bylo od něj, to ano.

Je možné vaše osudové muže vůbec nějak srovnat?

Pokud bych mluvila o osudovosti, tak jen v poznání, že rovnocenným partnerem byl pouze Petr Kratochvíl. Byl moudřejší, zkušenější a byl mou obrovskou oporou. U ostatních lásek byly role obrácené a tím i odsouzené k zániku. Ale třeba i s Vendou jsem prožila několik krásných let.

Chcete si najít partnera mimo uměleckou branži?

Ano. Ale ještě na tom nejsem tak, abych mohla nahoru vyslat nějaký signál s představou, koho vlastně hledám, a proto teď opravdu nikoho nehledám. Nahoře totiž neumějí rozlišovat mezi tím, co člověk myslí vážně, a co je jen pokus o humor.

Závidím mužským jejich rychlé hojení po rozpadu vztahu. Já potřebuju víc času. Už proto, že v tom vždycky je několik let snažení, budování, energie a nějakých představ, které se nenaplnily. Ještě vůbec nejsem s to dívat se za roh, jestli tam na mě čeká někdo jiný. Naopak ho prosím, aby nepospíchal, protože já si teď plnými doušky užívám sama sebe. A také těch chvilek, kdy se můžu věnovat domácnosti, uvařit synovi nebo na něj čekat po škole.

Lucie Bílá s Karlem Gottem

Lucie Bílá s Karlem Gottem - slavíky sbírá už stejně pravidelně jako on.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Při rozchodu s Noidem jste oba tvrdili, že spolu už žijete jako bratr a sestra. Jak se vůbec něco takového může stát?

Možná tak, že jsem se pro své partnery vždycky snažila udělat všecko, co jsem jim viděla na očích, až jsem jim začala dělat starší sestru nebo mámu. Měla jsem pocit, že mým úkolem je plnit všechny jejich sny a touhy. Zapomněla jsem na sebe, a proto jsem docela unavená. Tak si to teď konečně užívám a energii věnuju hlavně sama sobě. Těžko se o tom mluví, ale dnes si myslím, že vedle sebe potřebuju člověka, který už bude vyzrálý a bude mít svou vlastní kariéru.

Přesto, nebylo rozhodnutí o rozvodu trochu unáhlené?

Tomuhle rozhodnutí předcházelo dlouhodobé snažení, opravdu. Jak to dopadlo, je proto podle mě správné. Prádlo se ale pere doma, tak proč bych se zjištěním, že jsou věci jinak, než bych si představovala, šla na trh hned? Byli jsme od sebe už odloučení, ale se sdělením jsme nijak nepospíchali. Když se pak Venda nechal nachytat na fontáně s blondýnou, tak jsme se už logicky přiznat museli. Nechtěla jsem ho v tom nechat, aby nevypadal jako nevěrník. Od začátku jsem si přála, aby i v případě našeho rozchodu platilo: konec dobrý, všechno dobré.

Žít sama ale také určitě nechcete, nebo snad ano?

Ale já přece nejsem sama. Mám lásku ke svému synovi, k přátelům, ještě pořád mám rodiče a opravdu moc miluju svoji práci. Člověk asi nemůže mít všechno. Dvaadvacet let hledám krásný vyrovnaný vztah, ale zatím jsem neměla kliku, tak proč si myslíte, že budu mít kliku právě teď? Nechci být pesimista, ale už chodím po zemi.

Hezkými věcmi a počáteční zamilovaností se člověk v životě moc nenaučí, to přijde, až když se moře rozbouří a námořníci najednou začínají odpadávat. A taky si myslím, že člověk vidí nejlíp ode dna, a proto vůbec není špatné se na něm někdy ocitnout. Ze dna pochopíte spoustu důležitých věcí, protože vidíte, jak kdo kope nohama a kdo se kvůli nádechu snaží stáhnout pod vodu druhé.

Se synem Filipem jsou si vzájemnou oporou.

Se synem Filipem jsou si vzájemnou oporou.

FOTO: ČTK

Letos poprvé pojedu na dovolenou s maminkou, což jsem ještě nikdy neudělala. Všechno špatné je pro něco dobré. Filípek bude v létě měsíc s tátou, já budu točit nové cédéčko, které vyjde v září, ale týden si s mámou užiju jen podle svého. To je velká změna. Dříve pro mě i dovolené s holkama byly ztrátou času. Měla jsem pocit, že když to není ve dvou, něco je špatně. Teď se na to strašně těším. Investice do sebe sama se vždycky vyplatí.

Nenadbíhá vám právě teď americký producent Carmen Frank Wildhorn?

Řekla bych to spíš takhle: v Americe si umějí vážit hvězd. Nejen Frank, ale celý broadwayský tým se ke mně choval s velkou úctou. Nic nebrali jako samozřejmost. V tomhle projektu se cítím opravdu nádherně. Frank mi nenadbíhá jako muž, ale jako umělec, protože ví, že když napíše dobrou písničku, ještě k tomu potřebuje dobrého zpěváka, který ji prodá. U nás si lidé umělců takhle neváží. Začíná to však od toho, že si neváží sami sebe.

S Filipem se v červnu ale prý za oceán na pár dní chystáte…

Mám pocit, že nastal čas, kdy mu potřebuju ukázat svět. Vzala jsem ho s sebou i teď na čtyři dny do Moskvy a pak bych mu chtě la ukázat Řím, Londýn a také pojedeme asi na týden do New Yorku.

Když o vašem rozvodu psala všechna média a spekulovala o něm, nezatoužila jste po tom být aspoň na chvilku zase „jen“ Hankou Zaňákovou?

To bych se přece strašně rouhala. Mám krásný život. Když se podívám na svůj dům, samotnou mě překvapuje, jak jsem to dokázala. A že občas dostanu kopanec? Aspoň mě zase popostrčí dopředu. Užívám si radosti, na které jsem dříve neměla čas.

Co máte konkrétně na mysli?

Například mám teď takovou zálibu, že každé ráno krmím ptáčky. Podle knihy jsem už zjistila, jací to jsou, a do květníků u domu jim denně sypu tuny slunečnicových semínek. Čekají už připravení na okolních stromech. Nejdřív pošlou vyzvědače, jestli je už snídaně připravená. A když je, je jich tam najednou plno.

Petr Kratochvíl je navdory tomu, že se jako partneři rozešli, mužem, kterého si váží.

Petr Kratochvíl je navdory tomu, že se jako partneři rozešli, mužem, kterého si váží.

FOTO: ČTK

Že byste si takhle předcházela slavíky?

Slavíci tam asi nejsou. (smích) Škoda. A začala jsem i fotografovat, například naši kapličku. Nedávno se mi povedlo vyfotit ji ráno celou zasněženou a odpoledne tentýž den zalitou sluncem bez jediné vločky. Vypadá to, jako by ty fotografie byly pořízené s odstupem půl roku. A pak fotím přírodu - nebe, mraky, duhy a každé ráno také východ slunce. Vstávám v šest, takže to krásně stíhám.

Proč tak brzy?

Připravuju snídani a snídám společně s Filipem. V sedm pak odjíždí do školy a já si pustím Český rozhlas, poslouchám si a vařím nebo uklízím a dělám si pořádek v šuplíkách. To jsem už nedělala strašně dlouho. A také se věnuju svým sbírkám.

Co všechno sbíráte?

Mám neskutečnou a nádhernou sbírku knoflíků od keramických přes dřevěné, skleněné, perleťové až po starožitné, secesní, barokní i jiné. A mám v tom opravdu pořádek. Některými knoflíky pošívám trička nebo z nich vyrábím šperky, prstýnky, náhrdelníky, náramky a tak.

Budete mít výstavu?

To všechno třeba přijde. První vlaštovka byla už v pořadu k jubileu Miss, který jsem uváděla s Karlem Gottem, kde jsem těm nádherným holkám pošila plavky svými knoflíky. Také mám sbírku asi devadesáti překrásných modlitebních knížek, některé jsou vykládané perletí. Pak mám krásnou sbírku starých panenek, kterým háčkuju šaty, protože ve starožitnictvích jsou většinou nahé. Také sbírám staré medvědy, kterým pro změnu přišívám oči, slony, sošky koní a kominíky. A ještě mám sbírku krásných starožitných stříbrných krabiček na léky. Do toho musím investovat, ale kominíky, knoflíky a medvědy dostávám.

Také máte spoustu obrazů od malíře Vladimíra Komárka, s nímž vás pojilo velmi úzké přátelství. Ve své knize Jen krátká návštěva potěší dokonce tvrdíte, že to byl - a zřejmě pořád je - váš anděl strážný.

Od Vladimíra mám dvaadvacet obrazů a jsem přesvědčená, že se mnou je pořád. Myslím, že jsem měla obrovské štěstí, že jsem ho potkala, i když jen na poslední dva roky jeho života. Ovlivnil mě už napořád. Říkal, že maluje ticho a bezbranné lidi, a on přesně takový byl.

Byl velký postavou, ale přitom strašně křehký. Byl tak vtipný a moudrý, a přitom stejně jako já dělal hrubky. Když jsem s ním mluvila, měla jsem pocit, že mluvím sama se sebou. Bylo to opravdu krásné přátelství. Tomu, aby jeho obrazy v domě vynikly, jsem podřídila příčky i vestavěný nábytek. Tři nejmilejší z nich mám v ložnici. Na jednom z nich je člověk a anděl. Anděl nepodpírá člověka, ale je to přesně naopak. Člověk podpírá anděla.

Koncertování jí baví ze všeho nejvíc. "V divadle hraju, ale na pódiu jsem sama za sebe," říká.  FOTO: ČTK

Co děláte ve chvíli, kdy se potřebujete odpíchnout ode dna? Díváte se na obraz, zavoláte kamarádce?

Je to různé a vždycky pomůže něco jiného. Je dobré mít kolem sebe majáky. Když se na ně ohlídnu, svítí. Proto vím, že jdu po správné cestě, ať se děje cokoli. Těmi majáky jsou nejen obrazy od Vladimíra, ale i všechny ceny, které doma mám, od slavíků přes Tý Tý až po Thálii (svoji první cenu Thálie Lucie získala v r. 2000 za roli Johanky z Arku - pozn. red.). To všechno mi říká: Vstaň a jdi dál. A samozřejmě jsou pro mě moc důležité i moje kamarádky v Otvovicích, s kterými jsem chodila do mateřské školky i do základní školy.

Pro ně jsem normální ženská se všemi lidskými průšvihy a emocemi, nejen holka z plakátu. Vůbec neřeší, jestli jsem hvězda. Celkem je nás šest, dohromady máme dvanáct synů a stále jsme si něco platné. Drží mě při zemi a někdy možná i při životě, ale tak to má snad každý. A pak mi pomáhá moje rodina. Bratr, který má na rozdíl ode mě pragmatické myšlení, zatímco já jsem srdcař. A také táta s mámou, kteří zase mají úžasný selský rozum.

Je ještě něco dalšího, co vás dokáže potěšit?

Mám ještě jednu vášeň a tou je sbírání časopisu Čtyřlístek. První číslo vyšlo už v roce 1969 a autoři, Němečkovi, jsou tak skvělí, že v tom pokračují dodnes. Nabídku starších čísel hledám na internetu a kupuju je v aukcích, protože naše vlastní staré časopisy, co jsme měli s bráchou, nám někdo ukradl ze sklepa.

Každý starý sešit, který se mi pak dostane do rukou, čistím, zašívám, lepím a baví mě to. Když slyším znělku večerníčku a vím, že stále vychází Čtyřlístek, mám pocit, že všechno je v pořádku a že věci jsou tak, jak mají být. A ony opravdu jsou. Všechny.