Teď máte období muzikálů. Kromě bláznivé prostitutky Elizabeth v Jacku Rozparovači v pražském Divadle Kalich hrajete také maminku Mony Lisy ve stejnojmenném muzikálu v Divadle Broadway. Byly to nabídky, které se neodmítají?

Ano, v obou případech jde o moc hezkou práci. To je pro mě nejdůležitější. Koncertuji a z toho ostatního si vybírám. Když se ale muzikálová role povede, je to opravdu krásné vybočení.

Jako matka Mony Lisy jste velmi něžná…

To je zajímavé, protože já ji cítím jako ráznou mámu, která ale o to víc dokáže na druhé straně projevovat mateřské city. Vnímám to tak, že city by tam měly být hodně silné nejen v plusu, ale i v minusu.

Vzpomínala jste přitom na svou maminku?

Ani ne. Ale je pravda, že když mi nasadili tmavohnědou paruku, opravdu jsem si připadala jako moje maminka. Měla podobné vlasy a najednou jsem ji v zrcadle viděla.

Iveta Bartošová měla při zkoušení problém s režisérem Liborem Vaculíkem a nakonec z muzikálu odešla. Jak jste atmosféru příprav vnímala vy?

Dobře. Pro mě ta práce byla zvláštní i tím, že pan režisér na tiskové konferenci prohlásil, že ze všeho nejvíc se těší na spolupráci se mnou. To jsem úplně zajela pod sedadlo, protože to pro začátek není moc dobré. Závazek je pak o to větší.

Jako maminka s dcerou Monou Lisou, kterou hraje Dasha.

Jako maminka s dcerou Monou Lisou, kterou hraje Dasha.

FOTO: Michaela Feuereislová

Na premiéře byl i váš manžel. Co tomu říkal?

Líbí se mu. Při premiéře si vždycky držíme palce a dáváme si dárečky. Dárek je připravený doma, ale každý ho smí otevřít až po premiéře. To jsou takové naše malé rituály. A k tomu patří ještě velká kytice. Já ji ale Štefanovi musím vždy nechat doma, protože do opery se květiny nenosí. 

Jak prožíváte premiéry?

Premiéra je velká událost a velký závazek. Den předem jsem schopná usnout jen s práškem na spaní. A když pak nastane den D, soustředím se už od rána a nic jiného nevnímám. Když mě večer čeká premiéra nebo velký koncert v Lucerně, nemyslím ani na jídlo, maximálně si dám kávu a něco sladkého.

A hlavně všechno nechávám všude ležet tak, jak mi to odpadne od ruky. Žádný úklid, nic. Štefan zase vždycky před premiérou něco ručně přepírá - cokoliv, co by mohl dát i do pračky, třeba svetr nebo ponožky. Je to záležitost psychická a určitý přípravný rituál. Každý ten psychický nápor projevuje jinak.

Za sedmnáct let, co jste se Štefanem Margitou spolu, jste prý zatím jeho premiéru vynechala jen jednou…

To jsem měla akutní chřipku a bála jsem se, že ho nakazím. Bylo mi to ale moc líto. Pamatuji si, že šlo o jeho oblíbenou Lišku Bystroušku.

S Lucií Bílou si zazpívala na Žofíně. „Haničku mám ráda,“ říká Lucie.

S Lucií Bílou si zazpívala na Žofíně. „Haničku mám ráda,“ říká Lucie. 

FOTO: Michaela Feuereislová

Jaká role mu nejvíc sedí?

Všechny. Třeba miluji Její pastorkyni, kde hraje Laca. Viděla jsem ji už asi v osmnácti nastudováních po celém světě a je to moc hezké. A protože se opery zpívají v původních jazycích, je také báječné slyšet češtinu i ve světových metropolích. Štefan zpívá opravdu nádherně a přeji mu, aby mu to vydrželo celý život.

Operní zpěváky obdivuji, protože my můžeme díky mikrofonu malou indispozici zastřít, ale u opery to nejde. Nic není ozvučeno a pěvci se musí spolehnout jen na své hlasivky. Mohou mít výbornou reklamu, ale jakmile se ocitnou na jevišti, během prvních chvil je pravda na dlani. Nedávno mě Štefan ohromil v roli Logeho ve Zlatu Rýna. Sklidil asi čtyřicet pochvalných kritik z celého světa, což bylo až nevídané.

Možná to je i vaše zásluha.

Kdepak! On je prostě dobrý.

Ale psychická pohoda dělá také hodně.

To určitě. Když je doma klid, pracuje se krásně a se Štefanem to oba vnímáme stejně. Když nejsme spolu, jsme smutní. Znám ale lidi, kteří naopak v přílišném klidu pracovat nedokážou a třeba i hádka jim udělá dobře, protože se uvolní a vyčistí si mozek.

Jiní lidé jsou z hádek naopak nemocní, a to je můj případ. Kdybych se měla hádat, umřela bych. Kvůli napětí ve vztahu jsem se s některými lidmi úplně rozešla. Problémům a nedorozuměním se vyhýbám. Nejsem konfliktní typ, a když se něco stane, což je málokdy, hodně mě to trápí. Pomůže mi ticho a čas.

S Helenou Vondráčkovou se alternují v roli maminky Mony Lisy ve stejnojmenném muzikálu.

S Helenou Vondráčkovou se alternují v roli maminky Mony Lisy ve stejnojmenném muzikálu. 

FOTO: Michaela Feuereislová

A možná také sladkosti, které máte ráda…

Jo, dortíky a sušenky, to opravdu můžu. Anebo marokánky, které peču o Vánocích. Nejradši ze všeho ale mám polomáčené sušenky. Možná proto, že jsou jako život sám - toho nejúžasnějšího je na nich vždycky tak akorát.

Ve svém životě jste si sáhla na dno - léta jste musela každých deset týdnů docházet na transfúze krve. Možná právě tyto nelehké zkušenosti dodaly vašim písním osobitý projev.

Nechte toho, nechci o tom mluvit. Samozřejmě že všechny prožitky se do člověka zapisují, a když rozumíte například i strádání a lidskému smutku, můžete je pak i lépe vyjevit. Ale také to může být díky daru, který jsem asi dostala od sudiček.

S prvním manželem Vlastimilem Harapesem jsou dnes dobří přátelé.

S prvním manželem Vlastimilem Harapesem jsou dnes dobří přátelé.

FOTO: Michaela Feuereislová

Jak vzpomínáte na přelom 70. a 80. let, kdy jste sbírala jednoho Zlatého slavíka za druhým a vyšplhala na Everest českého popu?

Krásně, ale každé období života má svůj význam. V době, kdy bylo pracovní vytížení opravdu extrémní, jsem neměla čas na nic jiného. Bylo běžné mít za měsíc třeba osmadvacet vystoupení, a to jsem byla opravdu ráda, že jsem stihla vůbec něco sníst a přespat v hotelu, kde bylo teplo a ticho. Vždycky jsem říkala, že bych soukromý i pracovní život chtěla mít v rovnováze, ale tenkrát tahle rovnováha možná nebyla.

A snad i proto dnes říkám mladým kolegyním v divadle, které stále nemohou potkat toho správného partnera, ať jsou rády, že se teď mohou naplno věnovat práci. Kdyby totiž dnes toho svého vyvoleného potkaly, je dost možné, že by se minuli. Nic by z toho nevzešlo, protože by na pěstování vztahu neměly čas. A každá květina vykvete jen tehdy, když ji pravidelně zaléváte.

Vaše dřívější pracovní nasazení se vám dnes zhodnotilo v tom, že si už své aktivity můžete vybírat.

Pokud máte na mysli materiální zhodnocení, myslím, že všichni z naší generace by se dnes měli ještě úplně jinak, kdyby žili v jiné zemi. Spousta z nás je na koncertování a vystupování finančně stále velmi závislá, protože úspory nejsou nic moc. U mě ale byly doby, kdy jsem na utrácení peněz neměla ani čas.

Hodně času trávíte s manželem na cestách po celém světě. Nevyčerpává vás to?

Vůbec ne, je to báječné a vždycky si při tom odpočinu, i když po návratu musím zabrat o to víc. Paříž, Londýn, Benátky, Madrid a mnoho dalších měst - to jsou opravdu krásná místa, kde vydržím dlouho. Letos na podzim budu Štefana doprovázet i do New Yorku, protože bude vystupovat v Metropolitní opeře. Budu v New Yorku poprvé, tak jsem moc zvědavá.

A kdy jste byla naposledy třeba v lese?

To bude už určitě několik let. Doma jsem obklopená květinkami, ale les to samozřejmě není. Jsem vesnické děvče a ležet v trávě nebo v lese - to jsem vždycky měla moc ráda, ale teď se trochu bojím klíšťat. Třeba je to jen moje výmluva, nevím. A také není čas.

Když si potřebujeme odpočinout od davu, jedeme do španělské Malagy, kde máme malý byt kousek od moře. Tam jsme v přírodě. Loni v létě jsme si tu lebedili šest týdnů, a když je čas, zajedeme do Malagy i v průběhu roku. Je to jediné místo, kam jezdíme bez kufrů, a to je pro nás také úžasné.

Se starou gardou - Karlem Gottem a Jiřinou Bohdalovou se potkávají na společenských akcích.

Se starou gardou - Karlem Gottem a Jiřinou Bohdalovou se potkávají na společenských akcích. 

FOTO: Michaela Feuereislová

Stále hodně koncertujete a často vystupujete s Petrem Rezkem. Jak jste se vlastně dali dohromady?

Byl to nápad Karla Vágnera. Odhadl, že by spolu naše hlasy dobře ladily. Stalo se to v roce 1975. Petr zpívá výtečně a připadá mi, že čím dál líp. Na jevišti je výborný. 

Vaše spolupráce ale měla pauzu...

Měla a řeknu vám, jak k tomu došlo. S orchestrem Karla Vágnera spolupracovala také rakouská zpěvačka Goldie Ens, která vlastně zapříčinila to, že po nástupu Stanislava Hložka a Petra Kotvalda od nás Petr Rezek odešel. Řekla mu, že ho kluci ohrozí - on zpanikařil a raději odešel sám. Vyklidil jim pole, ačkoli Petr se Standou byli přijati jako sboroví zpěváci. Proto pak měli tak raketový nástup, protože situace se změnila. Kdyby Petr zůstal, jejich cesta za sólovou kariérou by byla určitě jiná a rozhodně pomalejší.

Zazpívala jste si také ještě někdy s Drupim?

Párkrát ano. V posledních třech letech asi čtyřikrát, a to i v pražské Lucerně.

Vím, že jste také byla na pražském koncertě Celine Dion. Jak se vám líbil?

To byl v poslední době jeden z mých největších zážitků. Na Madonnu jsme také měli lístky, ale nakonec jsme se tam shodou okolností nebo řízením osudu nedostali. Naopak po čem toužíme moc, je vidět koncert Barbry Streisand.

Jednou Štefan účinkoval ve Francii a Barbra měla vystupovat v Cannes. Já změnila všechny plány, abych do Cannes přiletěla včas a mohli jsme jít na koncert spolu, ale na poslední chvíli ho Barbra Streisand bez udání důvodu zrušila. Moc nás to mrzelo, pro Štefana je opravdovou ikonou.

V roli kurtizány Elizabeth v muzikálu Jack Rozparovač.

V roli kurtizány Elizabeth v muzikálu Jack Rozparovač.

FOTO: Michaela Feuereislová

Letos uplyne dvacet let od sametové revoluce. Vy jste byla ze své branže jediná, kdo už půl roku před revolucí podepsal petici Několik vět. Uvědomovala jste si, co všechno tím riskujete?

Jsem ráda, že jsem to udělala, i když to bylo nebezpečné. Nějak jsem se ale nebála, že bych se neuživila. Psala bych víc básní, scénáře a snad i zpívala, i když asi za jiných podmínek, protože v den mého podpisu skončily rázem například všechny moje zakázky pro televizi. To, co Několik vět obsahovalo, bylo ale tak normální a pravdivé! Nebylo tam nic, co by se podepsat nedalo.

Slavíte i své soukromé výročí - po odchodu z Ostravy už čtyřicet let žijete v Praze.

Začátky byly těžké. Nejde jen o to, zvyknout si na Prahu, ale Praha si také musí zvyknout na vás. Je to oboustranné. Vím, že půl roku jsem si tu připadala jako úplný cizinec, což byl nepříjemný pocit. Když vás pak Praha přijme, zjistíte, že to je opravdu báječné místo k životu. 

Víte, že se mezi lidmi vžilo rčení „Nedělej Zagorku!“ jako nedělej drahoty?

Přijde mi prima, že moje jméno mezi mladou generací žije i tímhle způsobem. Beru to a je to fajn.