Co to je šplechta?

Šplechta? Nikdy jsem po tom nepátrala. Ale vím, že se říká - Ten má pěkný vejšplechty! Jako že se přeřekl nebo říká nesmysly. Jednou Martin Preiss při představení Takový žertík stál proti mně a zapomněl text. Měl říct - Už mě nezajímají ty otravné řeči… A on řekl spisovně: Už mě nezajímají ty jeho výšplechty! Pak si uvědomil, co řekl, začali jsme se smát a měli jsme co dělat, abychom scénu dohráli.

Jste rodačka z Mostu. Jak na to město vzpomínáte?

Most mám moc ráda. Lidé sice obracejí oči v sloup, když se řekne Most a devastované severní Čechy, ale já se tam vracím ráda. V Mostě žije část mé rodiny, mám tam spoustu kamarádů ještě ze školy. Každých pět let děláme třídní srazy a některé spolužačky dojedou až z Německa.

Manželé se opět usmívají, vztahová krize je, zdá se, zažehnána.

Manželé se opět usmívají, vztahová krize je, zdá se, zažehnána.

FOTO: Michaela Feuereislová

Jaká jste byla jako malá holka?

Jako malá jsem prý byla jako opička na provázku, hodně živá. Mám bratra Vaška o necelé dva roky mladšího než já, tak si s námi rodiče docela užívali. Vím, že jsem se ráda předváděla. Sousedům jsem hrála Yvettu Simonovou. Navlíkla jsem se do silonových šatiček a se švihadlem v ruce jako mikrofonem jsem zpívala Zhasněte lampióny. Pak jsem Yvettu nahradila Helenou Vondráčkovou. Byla jsem zpěvavá.

Maminka vám zemřela, když vám bylo čtrnáct. To musela být strašná rána!

To byla. Maminka učila první až pátou třídu. Chtěla jsem být také učitelkou. Byla strašně hodná, byla s ní legrace, spousta lidí ji měla ráda, krásně zpívala, krásně recitovala. Chodila jsem na různé soutěže a maminka mi text vždycky v kuchyni přeříkala. Tušila, že mě to táhne k herectví.

Když umřela, bylo druhému bráškovi Pavlovi šest let a maminku si vůbec nepamatuje. Tak o ní sbíráme střípky hlavně s Vaškem, ten si ji v paměti přece jen udržel víc.

O rok později jste odešla na konzervatoř do Prahy. Nebyl to tak trochu útěk od reality?

To určitě ano, ale ta změna mi pomohla. Bydlela jsem na internátu u voršilek a domů jsem jezdila jen na víkendy. Vašek šel na vojenské gymnázium do Vyškova. V Mostě zůstal pětatřicetiletý táta s nejmladším Pavlíkem.

Rodinný miláček Ema paničku často doprovází do divadla. Přilehlý park je pro procházky ideální.

Rodinný miláček Ema paničku často doprovází do divadla. Přilehlý park je pro procházky ideální.

FOTO: Michaela Feuereislová

Jak to zvládal?

Tatínek byl šikovný, například perfektně vařil, se vším si doma poradil. Zemřel v podstatě žalem, deset let po mamince. Říkala jsem mu, ať si někoho najde, a on to dokonce dvakrát zkusil, ale nemohl zapomenout. Začal pít. Navíc měl jako každý horník podlomené zdraví. Už jsem mu ani nestačila říct, že bude dědečkem.

A jak jste zvládala vy svoji pubertu?

Smrtí maminky jsem rychle dospěla. A tatínek se mnou všechno prožíval. I první menstruaci. Pamatuji si, jak se mě vždycky maminka ptala, jestli mě nebolí bříško, nechápala jsem. Pak to přišlo, když už nebyla naživu. A doma jen táta a dva bratři. Hrozně jsem se styděla, schovávala jsem ty balíčky. Táta to samozřejmě hned poznal, a když jsem přišla ze školy, dal mi kytku, jako že mně gratuluje k tomu, že už jsem dospěla.

Když tatínek zemřel, proběhl opatrovnický soud, protože Pavel ještě nebyl plnoletý. Mně bylo čtyřiadvacet, bydlela jsem v Ústí nad Labem, kde jsem hrála v divadle. Byla jsem vdaná a těhotná, tak jsem si zažádala, aby mi byl Pavlík svěřen do péče. Studoval v Praze obor chovatel a pěstitel exotického zvířectva a na víkendy jezdil do Ústí.

Co dělají vaši bratři?

Pavel odmaturoval a v roce 1984 emigroval do USA. Vaška kvůli tomu vyhodili z armády. Teď žije v Mostě, je ředitelem pobočky jedné banky a je spokojený. Pavel naopak v Americe vstoupil do armády. Potřeboval peníze a nějakou jistotu. Má z prvního manželství syna Michaela, který za námi nedávno přijel, a z druhého manželství s indiánkou další čtyři děti. Pořád o něj mám strach, byl například rok v Iráku. Teď žije v Kansasu a uvažuje, že se vrátí do Česka i s rodinou.

Po konzervatoři jste nastoupila do Činoherního studia v Ústí nad Labem. Líbilo se vám tam? 

Ústí je moje srdeční záležitost. Prožila jsem tam krásné roky s užasnými kolegy Leošem Suchařípou, Jirkou Schmitzerem, Honzou Hrušínským, Jelenou Šebestovou, Danou Balounovou, Pavlem Rímským. Hrála jsem tam pět let, ale město moc neznám, jen pár hospod kolem divadla a herecký dům, kde jsem bydlela. Byla jsem už vdaná za architekta Nikolu Stojanova a narodil se nám tam syn Nikola. Naše manželství však vydrželo jen dva roky, protože jsem se zamilovala do Honzy a v roce 1984 jsme se vzali.

S manželem na jevišti, a to v komedii Zahraj to znovu, Same!

S manželem na jevišti, a to v komedii Zahraj to znovu, Same!

FOTO: archiv Divadlo na Jezerce

Čím vás Jan Hrušínský tak oslnil?

Hráli jsme spolu a dlouho se nic nedělo. Pak přišel Čechov a osudové Tři sestry. Hrála jsem Irinu a Honza Tuzenbacha a tam přeskočila ta pověstná jiskra. Honza je úžasně vtipný člověk, zábavný, chytrý.

To musela být jiskra jako hrom, že jste odešla od manžela s dvouletým synem!

To bylo jiskření veliké.

Jak vás v klanu Hrušínských přijali?

Když jsem tam šla poprvé, měla jsem velkou trému. Ale přijali mě výborně, hlavně Honzova maminka Eva byla skvělá ženská.

Jaký byl Rudolf Hrušínský starší, váš tchán?

Byl uzavřený, mlčenlivý. Když ale něco řekl, tak to sedělo. Miloval všechna svoje vnoučata. Byl hodný.

V Národním divadle s Davidem Prachařem

V Národním divadle s Davidem Prachařem

FOTO: Archiv Národního divadla

Už devatenáctou sezónu hrajete v Národním divadle. To máte docela výdrž!

Nastoupila jsem roku 1991, měla jsem za sebou kromě Ústí nad Labem ještě angažmá v Realistickém divadle. Tehdy nám s Honzou nabídl Ivan Rajmont, náš bývalý šéf z Ústí, Národní divadlo. Honza šel na Zábradlí za panem Grosmannem a já jsem nabídku přijala.

Zároveň vrátil k režii Rudolfa Hrušínského staršího. Dělal Pygmalión, ve kterém mi byla nabídnuta role Lízy. Bylo to pro mě docela těžké. Hned v prvním představení mě režíroval tchán. Skousli jsme to oba. Když jsme jeli z domova na zkoušku, byli jsme příbuzní, když jsme prošli vrátnicí, stali se z nás režisér a herečka. A kolegové to přijali dobře.

V rodinné tradici pokračuje i dcera Kristýna…

Kristýnce je čtyřiadvacet. Vystudovala nejprve cestovní ruch a teď je ve čtvrťáku na DAMU. Dostala roli od režiséra Zdeňka Zelenky u nás na Jezerce v představení Kaviár nebo čočka. Byla to trojalternace, tak si to zkusila.

Kristýna pokračuje v herecké tradici rodiny Hrušínských.

Kristýna pokračuje v herecké tradici rodiny Hrušínských.

FOTO: Michaela Feuereislová

V Národním divadle jí před rokem Ivan Rajmont nabídl roli v komedii Sluha dvou pánů. Ta se hraje už patnáct let, z toho já třináct, pak už jsem nechtěla. Už nemám věk na to, aby mi někdo na jevišti říkal Slečno Beatrice, tak jsem ji přenechala Tonce Talackové. Pak otěhotněla jedna kolegyně a došlo i na Kristýnku.

Jaké to je vidět dceru v Národním divadle? Plakala jste?

Neplakala, ale měla jsem hroznou trému. Moc jsem držela palce. Je to zvláštní pocit. Když Kristýna vešla na jeviště, strašně jsem se bála. Jakmile řekla první větu, palce mi povolily a malinko to ze mě spadlo.

Setkaly jste se na jevišti?

Na Jezerce ano, dokonce i s Honzou. Hráli jsme rodinku v představení Kaviár nebo čočka.

Měla jste víc trému za manžela, nebo za dceru?

Za manžela trému nemám, snad jen když ho vidím na premiéře, protože vím, co každý herec před premiérou prožívá. Za Kristýnku jsem trému měla, ale nakonec jsem ji brala jako mladší kolegyni, a ne jako dceru. Stejné to bylo, když jsme točily Nemocnici na kraji města.

Miluše Šplechtová

Miluše Šplechtová

FOTO: Michaela Feuereislová

Vaše druhá dcera Barbora se na jevišti neobjeví?

Nevím, nikdy neříkej nikdy. Barunce bylo osmnáct. Příští rok maturuje na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze. Začala mluvit o scénografii na DAMU, tak uvidíme.

Proberme ještě syna Nikolu. Co dělá?

Po maturitě na ekonomce mu můj první muž zaplatil studium v Austrálii. Je tam už šest let. Pracuje v naftařském průmyslu. Žije v Perthu a našel si Češku. Pro modrookou blonďatou Ivanku si jel až do Austrálie. Už tady byli o Vánocích. Předpokládám, že až jednou budou mít děti, vrátí se domů k babičkám, protože také Ivančina maminka žije tady. Ale to nebude tak rychle, chtějí ještě nějakou dobu v Austrálii žít.

Vy byste mohla žít v cizině?

Nevím. Jak říká pan Voskovec - Domov je tam, kde si pověsíš kabát - a ještě dodává - a kde se pověsíš! (smích) Nevím, jestli bych chtěla žít v Americe nebo v Austrálii.

Spíš to vypadá, že se všichni nastěhují zpátky k vám!

Ano, všichni se ke mně slétají. Jen ať se vrátí. Máme velký dům.

Do Divadla Na Jezerce, které máte už čtyři roky v pronájmu, se vám podařilo získat Jiřinu Bohdalovou. To je úspěch!

To je! Když jsme divadlo otvírali, byla v nás malá dušička. Ten objekt nikdo neznal, doprava tam není zrovna jednoduchá, a přesto si k nám lidi cestu našli. Když jsme u pokladny viděli první frontu, nevěřili jsme vlastním očím. A od té doby je tady pořád.

Na slavnostní otevření Divadla na Jezerce se přišel podívat také prezident Václav Klaus s manželkou Livií.

Na slavnostní otevření Divadla na Jezerce se přišel podívat také prezident Václav Klaus s manželkou Livií.

FOTO: Michaela Feuereislová

Divadlu se od začátku dařilo, ale váš muž se v té době zahleděl do jiné ženy. Jak vaše dcery braly otcovu nevěru?

Řeknu jenom, že to bylo pro nás všechny těžké období.

Jak jste se to dověděla vy?

Žena to vycítí, protože muž se začne chovat jinak. Žijeme spolu už pětadvacet let, tudíž se dobře známe. Ale Honzovu nevěru rozmázl bulvár, to bylo hodně ošklivé. Bolelo mě to, ale víc mi to vadilo kvůli dětem.

Dalo se s ním v té době hrát?

Bylo to těžké, ale hrála jsem. Říkala jsem si, že se nenechám srazit na kolena.

Neměla jste alespoň nějakou roli, kdy jste ho mohla majznout?

Ne, ale slovně ano (velký smích)! Myslím, že on si také zažil těžké období. Dnes už o tom vůbec nemluvíme, je to za námi.

Na Jezerce v Gogolově Ženitbě

Na Jezerce v Gogolově Ženitbě

FOTO: Archiv Divadla na Jezerce

Vy jste ale tehdy vyhledala odbornou pomoc, že?

Musela jsem. Když chcete existovat, zvládnout divadlo, zvládnout děti, nemůžete se složit. Rozhodla jsem se v momentě, kdy jsme měli jet s divadlem na zájezd a já jsem si nebyla jistá, jestli to unesu. Zavolala jsem psychologovi Petru Parmovi. Nevím, co vlastně udělal, ale během dvou hodin mě dal do takového klidu, že jsem se na ten zájezd těšila. Chodila jsem pak k němu poctivě dva roky, vždy jednou týdně. Šel do hloubky duše, musela jsem si sama sobě odpovídat na docela složité otázky, někdy jsme při tom sezení ani nenašli odpověď, ale zůstalo to ve mně.

Někdy si člověk i popláče!

Hlavně ze začátku jsem plakala, ale pláč očišťuje a léčí. Ani chlapi by neměli přemáhat pláč.

Co byste poradila ženám, kdyby se dostaly do stejné situace?

Těžko radit. Já jsem věděla, co nesmím udělat - pít alkohol. V tom jsem berličku nehledala, ale zase jsem se rozkouřila. Strašně. To bylo tehdy jediné, co jsem držela pevně v ruce. A pila jsem hodně kafe. Takže radím vyhledat psychologa a nestydět se za to. Je nás opravdu hodně a žije se s tím špatně.

Věříte na přátelství mezi herečkami?

Věřím. Třeba s Danuškou Batulkovou se máme hodně rády. Já jsem křtěná Miluše a ona Danuše, tak jsme si řekly, že napíšeme večerníčky a bude se to jmenovat Jak Danuše a Miluše ke štěstí přišly (smích). Když Dana tancovala StarDance, volala jsem jí a říkala jsem: Danuše, ty to musíš vyhrát za nás, za ženy! Mladá to vyhraje ještě stokrát, ale ty musíš teď!

Miluše Šplechtová

Miluše Šplechtová

FOTO: Michaela Feuereislová

Ale to není jenom Dana, mám spoustu přítelkyň, třeba Evu Kafuňkovou, asistentku režie, se kterou se znám z Ústí nad Labem už pětadvacet let. Mám dcery. Nikdy v tom nejste sama.

Jak se cítíte mezi padesátnicemi? Dnes některé padesátileté ženy teprve začínají žít, ne!

Už jsem v životě prošla tolika věcmi, že mě nějaká padesátka nepoloží. Ale když ten den přišel, říkala jsem si, že je to přece jen zvláštní pocit. Ale překlene se to a druhý den už mi bylo zase líp. A dnes je mi jednapadesát a jsem šťastná, že už mi nikdy padesát nebude.

A počkejte, až přijdou vnoučata!

Těším se. Hrozně se těším. Ve třiačtyřiceti jsem chtěla ještě čtvrté miminko. Mám ráda velkou rodinu. Je to tím, že jsme přišli brzo o rodiče. Pavel má v Americe pět dětí, také potřebuje mít kolem sebe velkou rodinu a sednout si společně k velkému stolu. Já to mám také tak. Když jsem se potom přivdala k Hrušínským, scházelo se u štědrovečerní tabule třináct lidí, spousta dětí. Je to moc příjemné.

Co si kromě zdraví přejete?

Aby se alespoň na pár hodin probudili tatínek a maminka a mohli vidět svá vnoučata. Myslím, že by byli spokojeni. Vždycky, když jedu do Mostu na hrob, povídám si s nimi. Všechno jim řeknu. Jinak mám přízemní přání. Chtěla bych, aby svítilo sluníčko, bylo krásně, aby si naše holky našly dobré partnery a byly šťastné. Asi jako každá žena, která má děti.