Článek
„Už na škole jsem dostala nabídku do Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde jsem hrála pět let. Pak jsem dala výpověď a odešla do Prahy. Dlouhou dobu jsem na volné noze a přiznávám, že mívám období, kdy mám potřebu patřit do nějaké dobré stáje,“ říká herečka, která v Divadle Palace hraje ještě v představení Velká zebra, Divadelní komedie, Nejšťastnější ze tří. A v Divadle v Řeznické exceluje ve hře Harolda Pintera Narozeniny.
Co přiměje člověka dát po pěti letech úspěšného angažmá výpověď? To přece chce kus odvahy.
Byl to těžký okamžik, ale zároveň hodně důležitý pro mou další práci. Divadlo v Plzni byl skvělý start a zároveň dobrá vizitka, protože má výbornou pověst. O svém odchodu jsem se tehdy radila s některými kolegy, o nichž vím, že mě měli rádi a fandili mi. Potvrdili mi to, co se říká: po pěti letech na oblasti má člověk udělat změnu, nebo tam prý zůstane nadosmrti. A já měla nutkání zkusit něco jiného, někde jinde, s jinými herci. Přišla chvíle, kdy jsem cítila, že člověk upadá do určité rutiny a že se s kolegy vzájemně neinspirujeme tak, jako na začátku. Na změnu nadešel čas.
Jak se vám odcházelo do nejistoty?
Je fakt, že jsem v té době sice točila, ale jinak jsem neměla žádnou divadelní nabídku, takže to bylo opravdu do nejistoty. Nabídka ale přišla během dvou měsíců a já začala zkoušet zájezdové představení, s nímž se jezdí dodnes a které je pořád ohromně úspěšné. Jmenuje se Víš přece, že neslyším, když teče voda a hrají nebo v něm hráli skvělí kolegové jako například Jana Brejchová, Vašek Vydra či Petr Nárožný.
Před naším rozhovorem jste mě pozvala do divadla. O divadle mluvíte s očividnou láskou. Je pro vás důležitější než film nebo televize?
V divadle hraji od ukončení studií v podstatě nepřetržitě, bez pauzy. Ať už jsem vedle toho točila něco v televizi nebo dělala cokoliv jiného. Divadlo mi přináší pocit uměleckého uspokojení a to, že se mohu cítit jako herečka. Hovořit o uspokojení ve filmu nemohu, jelikož jsem žádný nenatočila. Když chci, aby mě někdo viděl jako herečku a jako o takové si o mně udělal obrázek, pozvu ho do divadla. Tímto zvu i za ostatní šikovné herce, šikovné režiséry do divadla...
Herec, který přestane být vidět ve filmu nebo v televizi, tak trochu upadá v zapomnění. Vy jste z obrazovky poslední dobou zmizela. Pociťujete to?
Pokud jde o mé osobní pocity, nikterak tím netrpím. Zcela upřímně říkám, že je mi dobře. Prošla jsem obdobím, kdy jsem se potřebovala od něčeho oddělit, vyčistit se, začít s něčím zcela novým. V herectví, ale vlastně v jakékoliv práci, je vždycky důležité, jestli vás to, co děláte, uspokojuje. Já jsem od samého začátku měla představu, co chci, a co nechci dělat. Přesto jsem několikrát přijala práci, která nebyla pro mě to pravé. Ale je dobře, že jsem tím prošla, byla to dobrá škola a nezaplatitelná zkušenost.
Přinesla i to, že už vím, že do něčeho podobného znovu nepotřebuju nastoupit. Ne proto, že se jenom domnívám, že by to nebylo to pravé, ale proto, že už jsem to na vlastní kůži zkusila. A pokud si někdy uvědomím, že nejsem vidět v televizi? Snad jedině ve chvílích, kdy pomáhám svému muži v ordinaci a někdo si z toho udělá závěr, že jsem pověsila herectví na hřebík.
Občas se mi stává, že se někdo diví: „Vy už neděláte v televizi? Vy jste vyměnila profesi a děláte něco úplně jiného?“ Já se jenom učím neplýtvat zbytečně energií na to, abych vysvětlovala, že to tak není, že herečka jsem a v divadle hraji pořád a možná víc než předtím, protože na něj mám víc času. A to i jako divák, což je příjemné.
Řada vašich kolegů mluví o divadle jako o své prioritě a umění, ale současně přiznává, že jsou vděční za role v často pokleslých seriálech, které je živí. Vy byste netoužila po seriálové roli?
Já to chápu. Je to naše práce a práci člověk dělá proto, aby se jí uživil. Nějaké nabídky, nejen do seriálů, které běží v televizi, jsem dostala, potěšilo mě to a vážím si toho, ale můj vnitřní pocit, intuice, mi řekly, že mám říct ne a nějakou dobu ještě vydržet čekat. Že v pravý čas příjemná herecká nabídka přijde. Na druhou stranu to, po čem bych toužila, mi nabídnuto nebylo.
Není vaše svoboda v takovém rozhodování umocněná tím, že máte oporu v zázemí manžela?
Tohle je hrozně zavádějící. Moje zázemí je v tom, že mám za manžela dobrého a slušného člověka, který je ohromně pracovitý, hodný a snesl by mi modré z nebe. Ale to neznamená, že nepotřebuju vydělávat peníze. I já se chci podílet na financování domácnosti. Není to tak, že jsem se vdala a teď si můžu jenom hrát divadlo pro radost.
Ale nemusíte brát všechno za každou cenu...
To nikdo nemusí. Samozřejmě že bych to mohla stavět tak, že některé věci, které jsem třeba v televizi dělala, jsem vzala i kvůli penězům. Ale stejně tak jsem měla možnost je i tehdy odmítnout. Je fakt, že jsem byla zvyklá si na sebe vydělat. Někdy mizerně, ale přesto. A obvykle nejen na sebe, ale často i na svého kluka. Nikdy jsem nechtěla být a také nebyla na někom materiálně závislá.
Ani teď nesedím doma s nohama na stole, hraji po divadlech, již poněkolikáté organizuji akci PRO PSA nebo pomáhám manželovi v ordinaci. Ale cítím, že mi to je bližší, než kdybych kvůli penězům přijala nějakou roli nebo moderování, s nímž si už nejsem úplně jistá. Proto ale nebudu ohrnovat nos nad kolegou, který takovou práci dělá. Jenom si říkám, že mu držím palce, ale já už bych třeba to či ono dělat nechtěla. Nebo spíš neměla.
Mohla byste ve své herecké kariéře jmenovat své nejhorší rozhodnutí?
Jakmile to vyslovím, už to nepůjde vzít zpátky, takže nechci nic konkrétního jmenovat. Když o tom teď s odstupem času přemýšlím, tak vlastně nevím, jestli nějaké mé rozhodnutí v profesním životě bylo vyloženě špatné. Rozhodně mě vždycky posunulo někam dál. Když už ne herecky, tak vnitřně určitě.
Například moje účinkování na Nově v Prásku - no vidíte a už jsem konkrétní - to bylo zvláštní období. Pro mě to byla jedna z nejtěžších věcí, jaké jsem kdy dělala. Strašně jsem se překonávala. Vlastně jsem byla hrozně statečná. Rozhodně je jednodušší, a proti téhle zkušenosti přímo procházka růžovou zahradou, hrát v seriálu nebo v dobré inscenaci s dobrými herci pod vedením dobrého režiséra. A já to vím, protože jsem to zkusila na vlastní kůži.
Zmínila jste se, že ráda chodíte do divadla jako divák.
Moc ráda, ohromně mě to naplňuje. Když je představení dobré, mám takovou chuť hrát, být s těmi herci na jevišti. Taky mi hodně pomohlo, že jsem třeba šla do divadla, ve kterém bych třeba ráda hrála, a říkala jsem si: „Tak. To bude něco úžasného, oni tam budou dělat velké umění, to jim budu závidět!“ Pak se mi to vlastně ani moc nelíbilo a já si v duchu říkala, že možná to divadlo, které dělám, je lepší a víc fajn.
Svému muži pomáháte v ordinaci už docela dlouho, takže to není jen prvotní zapálení. Pořád vás to baví?
Připadá mi správné, že když máte toho druhého ráda, máte ho ráda se vším všudy, i s jeho prací. Že se snažíte ji poznat, proniknout do ní a poznat radosti i starosti s ní spojené. Kdybych neměla svou profesi, možná, že bych byla spokojená s prací ve veterinární ordinaci. Kdo ví. Takhle pomáhám nepravidelně, protože mám nepravidelnou práci. Když mám volno a manžel ordinuje, tak tam s ním prostě jsem.
Jaké to vůbec je odstěhovat se za Prahu do Horoměřic?
Můj muž se tam narodil, je to jeho domov a i já se u něho cítím jako doma. Navíc jsem se nestěhovala nějak strašně daleko. Jsem z Dejvic, a když jsem byla malá, tak jsme tím směrem často s mámou chodily na výlety. Neměli jsme auto a celé tamní okolí máme pěšky prochozené a dobře to tam znám.
Už jste se naučila netrápit se nad osudem každého zvířete, které projde vaší ordinací?
To asi nejde. Zvlášť když je to nějaký vážný případ a pejsek nebo kočička tam zůstává delší dobu, v noci se k němu vstává. Příběhy zvířecích pacientů člověka vždycky zasáhnou. Často si vzpomenu na asi ročního drsnosrstého jezevčíka, kterého k nám přivezl jeho pán. Měl úplně rozlomenou čelist, asi ho srazilo auto. Byl v šoku, spravovalo se mu to jenom v částečné narkóze, jinak to ani nešlo, ale byl tak statečný… Hned bych si ho bývala nechala.
Jak zvládáte třeba pohled na krev? Co jste se vlastně všechno musela naučit pro takovou práci? Nebo jste k ní tíhla i dřív?
To ne, netíhla. Jen jsem vždycky měla přirozený kladný vztah ke zvířatům. Tendenci je ochraňovat a muchlat se s nimi, to je asi normální. Ale myslím, že když se chce, dá se zvyknout na všechno. Naučit se dá skoro cokoliv a já se mám ještě hodně co učit. Je fakt, že krev bych normálně nemusela, mívala jsem stejnou reakci jako spousta dalších lidí, kteří když vidí otevřenou ránu, raději odvrátí zrak.
Teď už mi ten pohled tak nevadí, ale možná je to tím, že je to v prostředí ordinace a v přítomnosti doktora, který ví, co dělat. A že když to zvíře naříká, není to proto, že mu někdo ubližuje, ale proto, že se mu snaží pomáhat. Přiznávám, že si ale pořád nemůžu zvyknout na takové ty „nevoňavé“ věci. Jako když pomáhám při operacích přetočeného žaludku nebo střev. To si beru roušku.
Jak s manželem koordinujete své nepravidelné pracovní doby, abyste se vůbec viděli?
Tak hrozné to není. Já nikde zbytečně nelítám a můj muž taky ne. Snažíme si na sebe najít čas, a ne si unikat. Podobně jsou na tom i herci nebo jiní lidé, kteří mají nepravidelné povolání. Kvalita vztahu záleží na tom, jakého máte partnera, a ne na pracovní době.
Vašemu manželovi není svět šoubyznysu cizí. Sám se objevuje v televizi. Ale stejně, nevadí mu, že jeho mladá žena třeba odjíždí na zájezdová představení s divadlem?
Můj muž uděloval odborné rady v Receptáři a teď dělá něco podobného v pořadu Rady ptáka Loskutáka. A co se týče žárlení? Někdo dovede žárlit, ať dělá jeho partner cokoliv. On je naštěstí naprosto normální, takže zájezdová představení mu vážně nevadí. Nikdy jsem nebyla svobodnější než teď, kdy už vlastně svobodná nejsem.
Ne každý asi ví, že pomáháte trojskému psímu útulku v Praze 8.
To také vlastně tak trochu souvisí s profesí mého manžela. Když jsem viděla, jak pomáhá zvířatům a jejich majitelům, napadlo mě, že bych taky chtěla někde pomoci. Sama za sebe. Ale nechtěla jsem to udělat tak, že se jenom stanu něčí tváří. Představovala jsem si něco smysluplnějšího a taky něco, kde nebudu jenom sólistka, chtěla jsem zapojit i další lidi.
Oslovila jsem Petra Fejka, s nímž už jsem se před lety bavila o tom, že bych ráda udělala něco užitečného, a on mě podpořil a ujistil mě, že do toho půjde se mnou. Pak jsem oslovila také Belu Schenkovou, což je divadelnice, partnerka Matěje Formana, velká milovnice psů, která se svými pejsky chodí k mému muži do ordinace.
První akce PRO PSA na podporu útulku v Troji bylo benefiční představení v Divadle Na Zábradlí. Druhé představení bylo v zoologické zahradě a další na Letenské pláni v divadelním šapitó. Výborní herci v čele s Ondrou Vetchým a Lálou Dulavou hráli bez nároku na honorář a výtěžek šel na útulek. Samozřejmě pomohla také řada skvělých lidí a sponzorů.
Tímto si dovoluji vaše čtenáře pozvat 16. května od 11 do 16 hodin do Zoo Praha na další akci nazvanou PRO PSA - UDĚLÁM COKOLI. Ten, kdo v tomto čase přijde do Zoo s pejskem anebo s dekou určenou pro pejsky z trojského útulku, bude mít vstup zdarma.
Před koncem roku jste pokřtila kalendář, který má také pomoci trojskému útulku.
Oslovili jsme několik umělců a fotografů, aby v trojském útulku nafotili jako modely pejsky. Z fotografií pak vznikl kalendář, jehož mottem je „I pejsci z trojského útulku mají své sny“. Podílí se na něm výborný „psí“ fotograf Antonín Malý, Matěj Forman, fotografka Lenka Hatašová, Irena Vodáková - fotografka Divadla bratří Formanů a herec Igor Chmela, jehož koníčkem je fotografování. Taková příjemná skladba lidí.
Z fotografií se vytiskly i pohlednice a samolepky. Kalendář byl k dostání v útulku v Troji a byl o něj velký zájem, takže máme radost. A 16. května v ZOO představíme další předměty a dárečky PRO PSA, které bude možno si zakoupit a přispět tak na pejsky.
