Tak, Lenko, všechno beru, ale o fobii z knoflíků slyším poprvé!

A věřte, že nejste jediná. Když někomu povím tuhle mou záležitost, začne se chovat buď velmi mile, což značí, že jsem nebezpečný blázen, anebo nemůže zastavit smích. Moje fobie vznikla v dětství při společných snídaních s mým taťkou. Nosil totiž pyžamo s obrovskými silonovými knoflíky, které vždy visely na vlásku, a mně se zdálo, že mi jeden spadl do jídla a já ho snědla. Od té doby nemůžu jíst u stolu s někým, když na sobě má knoflíky.

Takže jíte sólo?

S věkem se to zlepšilo, ale ty silonové knoflíky nezvládám dodnes. Naštěstí už je nikdo moc nenosí, ovšem kromě taťky.

Neleze vám na nervy, že se vás každý ptá na roli Aleny Veverkové v seriálu Ordinace v růžové zahradě?

Neleze, vlastně ani nemůže, musím s tím trochu počítat. Alenka Veverková je docela podstatná role. Je to daň za slávu. Spíš mě fascinuje, že v každém rozhovoru odpovídám na stejné otázky a musím už čtenáře hrozně nudit. Pořád se opakuji. Ale bylo mi řečeno, že každý časopis má jiné čtenáře.

Ta postava je tak mírná a dobrotivá, že to až dráždí. Vy jste taky taková?

Já jsem živel, rozhodně nejsem tak upjatá jako Veverka, ale náhled na svět máme podobný.

Josef Pejchal coby doktor Suk je jejím partnerem v Ordinaci v růžové zahradě.

Josef Pejchal coby doktor Suk je jejím partnerem v Ordinaci v růžové zahradě.

FOTO: archiv TV Nova

Jak vnímáte mužské?

Jako Veverka? Nebo jako Lenka?

Jako Lenka. Veverka by potřebovala, aby s ní někdo zaklepal, jak je důvěřivá.

Je zkrátka přírodní úkaz, důvěřivá a tak kladná, že působí jako neuvěřitelná bytost. Jen se podívejte kolem sebe, a jestli máte vedle sebe tak čistou duši jako je Alenka, tak si ji chraňte, protože je to skutečně ohrožený druh. A jako Lenka jsem taky samozřejmě natrefila na pár mužů, které nemusím potkávat, ale na druhou stranu znám muže, kteří jsou naprosto báječní.

Myslíte třeba zpěváka Tomáše Kluse?

Třeba.

Kde jste se seznámili?

Na DAMU, Tomáš byl o dva roky níž. Je známý jako písničkář, ale je také výborný komik.

Proslavila jste se seriálovou rolí, ale máte za sebou spoustu divadelních rolí, i když hlavně školních. Kterou máte nejradši?

Asi Dostojevského Grušeňku z absolventského představení Bratři (Karamazovi). To byla moje první velká role v Divadle Disk. A asi osudová. Milovala jsem ji. Rozervaná nespoutaná bytost kašlající na všechny konvence, navenek s velmi tvrdou slupkou, uvnitř však zranitelná jako malé dítě.

To jste se musela docela odvázat!

To si pište. Všichni jsme byli po tomhle představení unavení jako koťata. Tři a čtvrt hodiny všichni na jevišti s neuvěřitelným výdejem energie. Vše v tomto představení bylo nadoraz. Když rvačka, tak opravdová, když líbání, tak pořádné. Zkoušeli jsme intenzívně dva měsíce a já tam měla jednu vypjatou scénu. Chodila jsem s otisky prstů mého spolužáka. Jak mnou každý den cloumal, měla jsem na pažích podlitiny a vypadala jsem jako týraná žena.

Ve školních rolích jste si vyzkoušela i Charlottu ve Faulknerových Divokých palmách a třeba Lady Macbeth od Shakespeara. To jsou docela těžké věci.

To byly jen úryvky, ne celá představení.

Chápala jste ty postavy?

Možná jsem si mohla myslet, že je chápu, ale ani zdaleka jsem to nemohla dokázat. To jsou role pro zralé a hlavně zkušené herečky. Na škole nešlo o to, zahrát to famózně, ale seznámit se s různými žánry her a typy rolí. Ve výsledku zjistíte, že vám jde něco lépe a něco vůbec. Mně docela jde Shakespeare.

S Petrem Lněničkou jsou hlavními aktéry ve filmu Tomáše Krejčího Bez tváře.

S Petrem Lněničkou jsou hlavními aktéry ve filmu Tomáše Krejčího Bez tváře.

FOTO: archiv TV Nova

Začínala jste v amatérském Divadle Radar stejně jako Markéta Frösslová, Vojta Dyk, Martin Písařík…

To je takový můj druhý domov. Chodila jsem tam od šesti let až do druhého ročníku na DAMU, dohromady čtrnáct let. Strávila jsem tam nejdůležitější období v životě. Mám tam skutečné přátele.

Proč jste tedy po základce nešla na konzervatoř, ale na gymnázium?

Ráda jsem hrála pro kamarády, předváděla jsem se, ale opravdu mě nenapadlo dělat divadlo profesionálně. Asi proto jsem šla na gymnázium, abych zjistila, co bude dál…

A teď už máte DAMU za sebou a píšete diplomovou práci. Na jaké téma?

Není otázka ženská, je pouze otázka lidská (což je citát T. G. Masaryka), aneb Já a Grušeňka. Práce je na čtyřicet stran plus teoretická zkouška z celých dějin divadla. Již jsem si zakoupila literaturu a v čase budoucím ji hodlám i otevřít.

Kde teď hrajete?

V Divadle Bolka Polívky v Brně hraju Roxanu, v Radaru a Gongu mám představení pro děti a nově jsem nazkoušela zájezdovku Příbuzné si člověk nevybírá s agenturou pana Hanzlíčka Harlekýn. Jezdíme po celé republice.

S Tomášem klusem se nejprve půl roku okukovali a teď už spolu rok žijí.

S Tomášem klusem se nejprve půl roku okukovali a teď už spolu rok žijí.

FOTO: Michaela Feuereislová

Hostovala jsem v jednom představení ve Stavovském divadle celý ročník jsme byli jako statisté v Národním divadle v představení Cyrano. Nevěřila jsem, jakou má ta budova sílu. Když jsme stáli poprvé na děkovačce, byl to neskutečný zážitek. Mladí zobáci vedle zkušených herců na jevišti, kde stály legendy. Nejsem patetická, ale proběhly i slzičky.

Jak se k vám slavní herci chovali?

Měla jsem z toho strach, ale bylo to fajn. Nic nepříjemného se mi nestalo. Možná je to tím, že tam hrají oba moji pedagogové ze školy, paní Eva Salzmannová a pan Alois Švehlík. A vedoucí ročníku Darja Ulrichová a pan Nebeský jsou také z Národního divadla a připravili nám půdu. Nedovolili nám, abychom udělali nějaký průšvih.

Hrajete ráda pro děti?

Představení pro děti vlastně zbožňuji. Jeden z důvodů je, že vám děti nemažou med kolem huby, a pokud je představení nebaví, tak to sakramentsky pocítíte. Navíc jejich reakce jsou naprosto spontánní a musím říct, že nás kolikrát odbourají.

Cítíte nějaký rozdíl mezi pražským a mimopražským publikem?

Děti mimo Prahu jsou ukázněnější, ale není to pravidlo. V Gongu jsou někdy děti rozjívené a paní učitelky na ně nestačí. Nechceme vypadávat z role, ale stane se, že je musíme herecky ukáznit. Pár věcí většinou funguje: zvětšíme gesto, zrychlíme tempo, zesílíme hlas.

Chtěla byste na oblast?

Po DAMU jsem o tom trochu uvažovala. Sehnat v Praze místo je obrovské štěstí, navíc jsem nebyla přesvědčená, že na to mám, jestli jsem připravená být opravdovou herečkou. Do toho jsem už měla závazek na Ordinaci a dojíždění by bylo hrozně náročné. Neříkám ale ne, je to rozhodně škola života, kterou bych já, zhýčkaná Pražačka, potřebovala jako sůl.

Jaké divadlo vám vyhovuje?

Rozhodně komornější. Mám ráda lidi blízko a také jsem nabyla dojmu, že nejsem herečka velkých gest. Mám civilní projev a to na velké divadlo nestačí. Ale nevím, třeba se mýlím.

Myslíte, že proto vás v Ordinaci obsadili do role plaché sestřičky?

Možná, i když já jsem šla do konkurzu na roli Terezy Valšíkové, pak na Tvrdíkovou, ale řekla jsem jednu větu jako Veverka a už jsem ji měla.

Lenka Zahradnická by chtěla lítat.

Lenka Zahradnická by chtěla lítat.

FOTO: Michaela Feuereislová

Zato ve filmu Bez tváře, který teprve uvidíme v České televizi, máte hlavní roli dominantní malířky Katky. Umí te malovat?

Vůbec a dokonce si troufám tvrdit, že jsem antitalent. Konzultovala jsem s naší výtvarnicí, aby to ve filmu vypadalo alespoň trochu reálně. Učila jsem se základní věci, jako stát u plátna, držet štětec, abych nebyla za úplné tele. Dodnes mám scénář pomalovaný uhlíkem, jak jsem se snažila kreslit jablíčko a hrušku. Nedopadlo to dobře, ale štětec jsem prý držela krásně.

Natočila jste také dvě povídky s Miroslavem Donutilem. Jaké to bylo?

Hrozně jsem se těšila a bála zároveň. Poprvé jsem hrála jeho dceru a podruhé jeho obdivovatelku, medičku, která je do něj, do primáře, zamilovaná. Neměl žádné manýry, krásně jsme si spolu popovídali, pomáhal mi tím, že dělal srandu a uvolnil mě. Jsem totiž trémistka, zvracím, omdlévám, potřebuji, aby mě někdo seřval, a já se uklidním. To dělají většinou režiséři a teď už kolegové, ti už to znají a vědí, jak na mě.

Vy to jednou nejspíš vrátíte nějaké absolventce, až vám bude padesát a budete slavná!

Nevím, co bude, až mi bude padesát, a nechci si to ani představovat. Nic neplánuji, co bude, to bude.

Žijete s rodiči?

Už ne. Chtěla jsem se už osamostatnit a dokázat sama sobě, že to zvládnu. Bydlíme v podnájmu s Tomášem. S domácími pracemi mi hodně pomáhá.

Ale hlavně asi jako písničkář doma hraje na kytaru…

Hraje na kytaru, skládá hudbu a píše texty. Má tři kytary a banjo. Přehrává mi, co vymyslel, a já jsem jeden z prvních kritiků, ale jeho písničky mi přijdou natolik výjimečné, že slovo kritika asi není úplně na místě.

Co na to všechno vaši?

Naši mi vždy nechávali volnou ruku a do vztahů mi nikdy nemluvili. Respektovali to, že jsem velká holka a život si zařizuju podle sebe. Maminka je zdravotní sestra, táta pracuje v ČKD a ještě mám dva starší bratry. Od nich jsem zvyklá na spartánskou výchovu a jsem jim za to vděčná.

Neexistovalo žádné žalování a ani naschválníčkový pláč před rodiči. Zkrátka vše jsme si vyřešili výhradně mezi sebou. Členem naší rodiny je ještě pouliční směs pes Max.

"Maxík zůstal u rodičů, ale bydlím blízko, tak s ním chodím na procházky, jak to jen jde," říká Lenka.

FOTO: Michaela Feuereislová

Jako Zahradnická jste vždycky na konci seznamu…

To čekání bylo vždycky hrozné. Třeba na přijímačkách na DAMU jsem šla úplně poslední den poslední. Čekala mě unavená porota, která slyšela posté monology, a věřím, že to pro ni byl nadlidský výkon, ale vyšlo to.

Máte nějaké přání?

Přála bych si někdy ve snu létat nebo dýchat pod vodou. To musí být krásný pocit. Mívám spíše děsivé sny. Ale vím, že je to otázka podvědomí, a snažím se je sama dešifrovat. U pár snů se mi to už povedlo.

Co se vám zdálo tuto noc?

Ani nevím. Občas se mi zdá i hezký sen, ale ještě nikdy jsem nelítala.