Nakreslila jsem si vaši numerologickou mřížku: máte čtyři jedničky, pátá výsledná je také jednička. Vy jste vyhraněný typ: buď žádnou třináctou komnatu nemáte, nebo jich je naopak hodně.

O mně už se všechno ví. Jestli mě něco trápí, tak stav zvířat u nás. Nestarám se už ani o politiku.

Máte pět jedniček! To znamená kreativitu, důvěru v lidi…

Lidem pořád věřím, ale už se učím být trochu opatrnější.

To začínáte opravdu brzo!

(Smích)

Dál máte dvojku a čtyřku, takže nejste kariéristka, ale ani dobrá hospodyně…

Ale hospodyně bych snad i byla, hlavně když jsem bydlela s dcerou. Teď se starám o to, aby se měla dobře moje zvířata.

Úplně vám chybí pětka a osmička a to znamená, že nemáte sklon k vůdcovství.

To nemám. Pořád se na mě obracejí, abych vstoupila do nějakých politických i nepolitických sdružení, a já jim říkám, že už jsem se nabojovala dost, teď si bojujte vy!

Věříte vůbec kartám, numerologii nebo horoskopům?

Ke kartářce bych nešla ani náhodou, protože bych se bála, aby mi neřekla něco špatného. Jsem dost pověrčivá. Teď jsem si v Izraeli koupila tenhle prstýnek, věřím, že mi přináší štěstí, tak ho mám pořád na ruce. A bez toho druhého taky nevyjdu, ten mi nosí štěstí v divadle a na cestách.

Čím se tedy řídíte?

Tím, jaký mám pocit z rozhovoru s člověkem nebo intuicí.

Dalo by se předpokládat, že vás váš otec lékař, navíc kardiolog, vedl spíše k praktickému vidění světa...

S otcem na rozhovory o životě moc času nebylo, mě ovlivňovala hlavně maminka. Otec pracoval v nemocnici v Městci Králové, kardiologa dělal v Poděbradech a do roku 1953 měl soukromou praxi. S bratrem jsme se vždycky ptali: Tati, jedeš na vizitu na vesnici? A on říkal: Jo! A my zase: A můžeš nás vzít, oni tam určitě mají zvířátka? A přifařili jsme se k němu. Táta vyšetřoval a my jsme zatím vymetli dvůr a chlív a obdivovali jsme prasátka, kravičky, holoubky.

Vy jste přece rodačka z Českých Budějovic! Kde se to ve vás vzalo?

Bydleli jsme ve vilové čtvrti. Ale měli jsme z matčiny strany úžasné prarodiče, kteří mezi sebou měli roztomile hašteřivý vztah, speciálně když šlo o nás, o děti. Děda s námi byl hodně v přírodě, naučil nás také plavat, jezdit na kole, celé léto se nám věnoval.

Skupina Golden Kids se v roce 1994 vrátila na pódia, loni se definitivně rozpadla.

:.Skupina Golden Kids se v roce 1994 vrátila na pódia, loni se definitivně rozpadla. FOTO: Michaela Feuereislová

Co vás kromě zvířat bavilo?

Ve škole to byla biologie, později jsem chtěla dělat neurochirurgii. Jenže mě nedoporučili ani k pohovorům, tak jsem se přihlásila na indologii, protože jsem už dva a půl roku chodila na večerní kurzy na Orientální ústav. Tam mě to bavilo.

Mluvíte o tatínkovi, o dědečkovi, ale pro vás asi byla nejdůležitější maminka.

Když mi bylo devět let, přestěhovali jsme se do Poděbrad. Maminka byla, jak to bývalo zvykem, v domácnosti. Vzpomínám, jak vlastně každému servírovala oběd zvlášť, v pořadí, v jakém jsme se vraceli ze školy a otec z OÚNZ. Když pak otce v roce 1961 zavřeli, maminka sehnala jediné zaměstnání, a to mytí černého nádobí na Kolonádě. Pak dělala vychovatelku v Sebě Tanvald a nakonec v Praze prodávala desky na Václaváku a v Celetné ulici.

A vy jste tou dobou už zpívala v Rokoku…

Ano, přišla jsem tam ve dvaadvaceti. Bylo to příjemné, maminku jsem měla přes náměstí a bydleli jsme i s bratrem na Vinohradech. Tehdy jsem si pořídila svého prvního pudlíka. Ovšem do roka jsme si s bratrem koupili bílou pudličku, aby ho přešla „rozcapenost“.

Kolik teď máte zvířat?

Tři kocoury, jednu kočku, jednoho psa - azavačku. To jsou psi z údolí Azavak v Africe. Kdyby to šlo, měla bych koně, velbloudy, medvědy, všechno. Ganietku beru s sebou do divadla, uvelebí se na jevišti a hlídá první dva schody, na ty nikdo nesmí, aby mi někdo neublížil. Nehne se ode mě a je to jediné zvíře, které nemám z útulku.

Nemáte doma pořád koťata?

Všichni jsou vykastrovaní, jinak by se v bytě s kocoury nedalo vydržet. V celé Evropě teď jede kastrační program pro volně žijící kočky, protože je překočkováno, ale také přepsováno.

Kdy vám bylo v životě nejhůř?

Když se mi v roce 1971 ztratila boxerka. Koupila jsem si ji, protože neměla jistou budoucnost.

Počkejte, vy jste přece přežila klinickou smrt!

Dvě smrti!

Co se stalo?

Dvakrát jsem málem vykrvácela při prvním těhotenství, kdy jsem na přelomu sedmého a osmého měsíce přišla o dítě. Dnes by to mělo šťastný konec a to dítě by dopekli v inkubátoru, ale v roce 1971 ještě nebyl k dispozici ultrazvuk. Když jsem se probudila, ležel vedle na posteli můj porodník a pravil: Ženská, slezla jste hrobníkovi z lopaty. Pak ještě jednou nastaly komplikace, když mě z toho u Apolináře doléčovali.

A viděla jste na konci tunelu světlo?

Vůbec ne a říkala jsem si: Zase špatně! Četla jsem si potom Moodyho a bylo mi líto, že všichni z toho mají nějaké vjemy a já nic. Já jsem jen věděla, že se pomalounku někam propadám a pak už mě někdo plácal po tváři a říkal mi: Probuďte se, nesmíte spát!

Když se vám pak narodila dcera Kateřina, byl to vlastně zázrak.

Jo, to už byla jiná píseň, Kačence bude v červnu třicet. Vystudovala žurnalistiku a momentálně mění místo.

Zpívá?

Ne! Ale dobře píše a má dar řeči. Už pět let spolu nebydlíme, musela se osamostatnit. Narodila se s takzvaně odstředivou silou od domova, má cestovatelskou a bádavou duši. Do jejích tří let jsme žili na Vysočině a jednou za tři neděle jsem jezdila do Prahy uklízet byt. Když babička umřela, chalupa mi začala padat na hlavu, protože byla staletá, tak jsme ji prodali. Teď nemáme nic. Ale já jsem ráda. Nemusím se o nic starat.

Dcera se vám narodila dva roky poté, co jste podepsala Chartu 77. To bylo docela odvážné!

Starost měla především moje maminka. Celá léta po tom nezdaru v roce 1971 mě utěšovala, že do té doby rodit děti je vlastně risk. Říkala jsem jí: Hlavně že vy jste byli tak prozíraví, oba s bráchou jste si nás pořídili za války a nemohli jste tušit, kdy skončí! Vždycky jsem smetla jakoukoli námitku.

Ale stejně, byla jste mluvčí charty, musela jste čekat komplikace!

Nebyla jsem odvážná, byla jsem přesvědčená, že mám plný nárok podepsat Prohlášení Charty 77.

Do porodnice za vámi přišel Karel Gott…

…a přinesl mi bonboniéru.

Dceru Kateřinu považuje za svoji největší životní radost.

:.Dceru Kateřinu považuje za svoji největší životní radost. FOTO: Michaela Feuereislová

Kde byli Vašek s Helenou?

Ti měli v té době svých starostí dost.

Teď se chystá galakoncert k sedmdesátinám Karla Gotta. Budete tam zpívat?

Nebudu, jsem bohužel v zahraničí, ale když to půjde, pozdravím ho na dálku.

Kdy jste ho poprvé zaregistrovala?

Když jsem přišla do Prahy a režisér Jaromír Vašta ve Studiu A představoval nejnovější nahrávky. Tam jsme se viděli. Byl takový stydlín. Moc jsme toho spolu nenazpívali, ale naše hlasy k sobě jdou velmi dobře.

Dala jste se v roce 1968 dohromady s Václavem Neckářem a Helenou Vondráčkovou, ale vaše skupina Golden Kids byla po patnácti měsících zakázána. Nepovedl se ani nedávný krátký comeback kvůli vašim manažerům. To se nemohli dohodnout?

To se musíte zeptat jinde.

Ale s Václavem koncertujete?

Určitě. Dáváme si spolu Massachusetts, Časy se mění a mám tam ještě nějaké sólovky.

Kde jste vzala tak krásný hlas?

To nevím. Brácha nezpívá, ale v Poděbradech hrál v rokenrolové skupině. Zjara 1968 emigroval, žije v Kanadě, kde pěstuje bonsaje. Maminka hrála úžasně na piáno, já jsem se učila jedenáct let naprosto zbytečně.

Vidím, že jste z bývalého tria vy ta nejspokojenější. Helena Vondráčková pořád vede spory, Václav Neckář se vzpamatovává po mozkové příhodě a vy jen záříte.

Jsem spokojená, protože nejedu v šoubyznysu. Pohybuji se v divadelním prostředí, které ještě má nějaké zákony a řád.

Ano, umělecké zázemí jste našla v Ungeltu.

A jsem šťastná, protože šoubyznys u mě selhal po všech stránkách. Helena mi v roce 1994 domluvila agenturu Adama Nováka, dva roky jsme spolupracovali. Byla to však doba nejistoty, jak finanční, tak osobní, pořád něco bylo špatně, rizika jsem nesla hlavně já. Teď už osm let spolupracuji s provozním ředitelem Divadla Ungelt Jiřím Pritzem, který je ohleduplný a seriózní. Mívám období větší únavy, tak jsme si řekli, že zahájíme útlumový režim. Pravda, zatím se to moc nedaří a vzhledem k dvacátému výročí od pádu režimu to asi bude stále těžší.

S Milanem Heinem si vzali „do prádla“ Miroslava Etzlera. Přihlíží Vilma Cibulková.

:.S Milanem Heinem si vzali „do prádla“ Miroslava Etzlera. Přihlíží Vilma Cibulková. FOTO: Michaela Feuereislová

V Ungeltu máte s Milanem Heinem pořad Zastavte se u nás, kde zpovídáte pozvanou osobnost. Dáváte otázky hodně na tělo. Zlatý bulvár!

Vidíte, a já si myslím, že Milan je daleko drsnější. Tak jsem se to asi už naučila.

Třeba Miroslava Etzlera jste tedy vůbec nešetřila!

Jo? Asi proto, že je to kamarád a úžasný člověk, tak jsem si víc dovolila. A vím, že Mirek nemá žádná tabu. Do toho pořadu si mě vybral Milan Hein a vždycky mě povzbuzuje, když občas udělám nějakou chybu.

V divadle máte také recitál Já jsem já, jezdíte na koncerty. Bylo těžké zase po dvaceti letech naskočit do zpívání?

Bylo, protože to bylo přes kořeny. Teprve když jsem v roce 1997 přistála v Ungeltu, uklidnila jsem se, ale do té doby to byly hodně nervy. Průběžně dělám již sedmnáct let televizní pořady Chcete mě? a vždy v prosinci mě čekají adventní koncerty.

Musela jste svůj hlas nějak nastartovat?

Ne! S mým hlasem se nedá nic dělat. Spíš to nezvládalo moje tělo. Během zkoušek muzikálu Líp se loučí v neděli jsem byla třikrát na operaci. Prasklo mi tlusté střevo, měla jsem vývod a pak mi praskla jizva, protože jsem při představení zvedala těžkého panáka, a musela jsem na další operaci. A pak se po pěti letech ozvala opět kýla.

Které z vašich písní vás nejvíc vystihují?

Soulovky - Loudá se půlměsíc, Zlý dlouhý půst, Proudy, Lampa - i když se musím chytnout za břicho, abych tam kýžený tón vyzpívala. Ráda mám i balady. Nikdy jsem si žádné mantinely nedávala. Vždycky, když se mi něco ze zahraničního repertoáru líbilo, běžela jsem za Pepíkem Vobrubou, aby mi to nahrál, abych si trošku „pozpívala“.

Česká tvorba mi, až na výjimky, připadala taková uhlazená a já jsem potřebovala hudbu i text, které do vás zaseknou drápky. Z rýmů - láska, páska a všechno je krásné - jsem na jevišti rozpačitá. V mých textech, které pro mě psal Jan Schneider, Pavel Vrba, Ivo Fischer, Zdeněk Borovec, se mám čeho chytit. Z repertoáru jsem musela dokonce vyřadit píseň Mamá, kterou nádherně otextoval Eda Krečmar. Od té doby, co mi umřela maminka, se mi vždycky zatáhne krk a končím.

Jste čtyřnásobná Zlatá slavice. Kdy jste si říkala, že jste fakt dobrá, že vám to zpívá a pro tohle že jste se narodila?

Ne, ne, ne. Tohle si nikdy zásadně neříkám!

Jiří Bartoška chodí do Ungeltu na všechny její premiéry.

:.Jiří Bartoška chodí do Ungeltu na všechny její premiéry. FOTO: Michaela Feuereislová

Ani když jste v roce 1968 stála v pařížské Olympii?

Tam už vůbec ne! V Paříži jsem naše představení s Helenou a Vaškem uváděla francouzsky, protože jsem prý jako jediná neměla akcent. V každém večeru zaznamenáte něco, co jste neměla udělat, nějaký kiks, takže nikdy nejdu domů jako vítěz. Nejdu ani zdrcená, ale jsou momenty, kdy si říkám: Panebože, jak se mi tohleto mohlo stát! A dál se tím netrápím, protože pak už bych na jeviště nevlezla.

V Olympii tou dobou nahrávala veřejný koncert Aretha Franklin a my na té desce tleskáme. Strašně se mi líbila a pokud vím, za dva roky se zhroutila, protože její turné mělo smrtelné tempo, v podstatě jela bez oddechu. Já jsem neměla čas se zhroutit, mě odstřihl bolševik.

Co vám šlo hlavou, když jste pak lepila pytlíky?

Postavila jsem si před sebe malou televizi Sony, kterou jsem si pořídila za odstupné německé firmy Polydor. Musela se mnou rozvázat smlouvu, protože mi na Pragokoncertu zabavili pas. Stačila jsem v Hamburku nahrát u pana Demmlera, který byl producentem také Karla Gotta, jen demosnímky, tak mi poslali odstupné. Dívala jsem se na televizi, lepila jsem sáčky v Družstvu Směr a vydělávala jsem si kolem dvou tisíc korun. Ovšem po patnácti měsících to opět skončilo.

Co jste dělala?

Výborná zbraň je pasivní rezistence. Tak to dělají Indové. Aby mě neprohlásili za příživnici, urychleně jsem nastoupila jako písařka do podniku Výstavby sídlišť, i když jsem neuměla psát na stroji. Bylo zřejmé, že mě chtějí. To už jsem byla rozvedená s Janem Němcem. Byla jsem tam dva roky, pak jsem se v roce 1974 vdala za Jana Moravce a byla jsem doma, ale v roce 1982 jsem ve Výstavbě sídlišť byla zpátky. Tehdy jsem sama přišla za panem ředitelem Josefem Šlosarem, aby mi dal lépe placené místo, když jsem samoživitelka. Kačenku jsem kupodivu dostala do školky. A on řekl: Vy si myslíte, že neposlouchám Hlas Ameriky, já to vím!

To byl borec!

Dělala jsem referentku zásobování a měla jsem i s prémiemi 3700 korun. Od šéfa jsem často dostávala prémie. V podniku třeba potřebovali kastli na „dvanácettrojku“, která byla nedostatková a vyráběla se v Martině. Zvedla jsem telefon, řekla jsem: Tady Marta Kubišová! A oni: Vy ste ta speváčka? Tak príjďte! A bylo to.

Nemusela jste zpívat na podnikových večírcích?

Vůbec.

Jak to všechno snášela vaše maminka?

Dobře. Pomáhala mi, vždyť každý výjezd na chalupu vyšel na dvě tři stovky. Bratr mi posílal z Kanady oblečení na Kačenku, vždycky to nějak dopadlo.

S Chantal Poulain a Jiřím Lábusem po koncertu ve vinohradském divadle v Praze.

:.S Chantal Poulain a Jiřím Lábusem po koncertu ve vinohradském divadle v Praze. FOTO: Michaela Feuereislová

Jak jste těch dvacet let vůbec vydržela? Nemohla jste čekat, že se to u nás zvrtne!

To jsem opravdu nečekala. Navíc jsem svým kolegům ve Výstavbě sídlišť říkala: Přátelé, jestli je tady někde štěnice, tak vy to máte na doživotí a já tak na deset patnáct let. Byli mnohem větší reakcionáři než já. Když jsem šla třeba na výslech, říkali mi: Budeš nám to ráno vyprávět, jo! Nebo když mě náhodou zadrželi o víkendu, to bylo v pondělí radosti! O tom, jak vydržet, nepřemýšlíte.

Jste pro národ symbol odvahy a vzdoru. Není to tak trochu zátěž?

Zátěž to není, ale že bych si myslela, že jsem odvážná? Já vůbec nejsem typ na barikády, tam mě postavil národ.

Dobře, ale vy jste sama sebe hodila za hlavu! ¨

Fakt je, že se jen tak neleknu nějakého nátlaku, navíc ještě v roce 1969 mě občas vysílali, jednou mi koncert zakázali, pak zase povolili. Myslela jsem si, že si ke mně v následujícím roce nic nedovolí, že si na mě netroufnou. Když si troufli, a jako záminku si vzali nějaké pornografické snímky, strašně mě to naštvalo. To bylo nefér. Když mě někdo naštve, dokážu se zašprajcovat a držet.

Ani jsem nekšeftovala s auty, ani jsem nejela v pornoprůmyslu. Navíc tehdy šel v kinech film s Annie Girardotovou Není kouře bez ohně a já si říkala, co všechno musela zažít kvůli bezpráví, a pak se mi to stalo také. To mě tak upevnilo ve víře, že jsem na správné straně a vlastně jsem se cítila dobře. Je to jenom pasivní rezistence. Soud jsem sice potom vyhrála, ale to už jsem byla odstavená.

Proberme ještě letopočty končící na číslo devět, abychom se vrátily k numerologii. V říjnu 1969 jste se poprvé vdávala za režiséra Jana Němce. Byla jste asi šťastná…

Bohužel to mělo mrak, že se Honza předtím nametl na hokeji našich se SSSR a chtěl mi pak do okenního arkýře z lásky vystřílet monogram. Byla jsem doma, sypala se na mě omítka. Lidé od policie a armády si mysleli, že na mě někdo spáchal atentát. Honza se k tomu přiznal až po týdnu, když se zjistilo, že broky v omítce jsou totožné s těmi, které se našly u něj v autě.

Mě vyslýchal detektiv major Opravil, strašně milý člověk, byl jako z anglické detektivky. Vždycky mi říkal: Nedala byste si whisky? Vedle měli v parádě Němce. Když řekl, že to udělal z nešťastné lásky, pustili ho. Pak požádal maminku o moji ruku. A ona šla se mnou do všeho, byť tomu chaosu kolem mě moc nefandila. Zato babička to brala fatálně. Často vykřikla: Ona jde na večeři se svým vrahem! Ale věnovala mi diamantový kříž. Mám ho dodnes v sejfu.

Osmiletá Barbucha své paničce ukazuje, jak se hraje na klavír.

:.Osmiletá Barbucha své paničce ukazuje, jak se hraje na klavír. FOTO: Michaela Feuereislová

V červnu 1979 se vám narodila Kačenka, tu jsme už probraly. Tak listopad 1989.

Už 11. listopadu jsem po devatenácti letech nahrávala ve studiu píseň k filmu Fero Feniče Zvláštní bytosti.

Mimochodem jeho Febiofest podporujete dodnes.

Protože on dělá projekty pro obyčejné lidi. Tenkrát pro mě vzkázal a poslal mi demo. Byl to úžasný židovský song v hebrejštině, který mě nadchl. Zvládli jsme to, i když jsem dvacet let nezpívala.

To jste vlastně už trénovala na 21. listopad!

No, když jsem pak na Václaváku zpívala Modlitbu, pěkně se mi klepal hlas. Navíc byla zima, sněžilo. Jiná je práce ve studiu, jiné je to, když vás někdo vystrčí na balkón a pod vámi jsou tisíce lidí. 

Zavzpomínejte na červen 1999, kdy jste zpívala k šedesátinám Karla Gotta.

Tam jsem zpívala s vývodem na břiše po operaci tlustého střeva. Režíroval to Jiří Adamec a nijak mě na zkouškách nešetřil. Ke Karlovým narozeninám jsem dělala také dokument s mladou Špátovou a výpovědi do nějaké knížky. Karla mám lidsky strašně ráda a závidím mu jeho písničky.

Které?

Všechny. Od Dám dělovou ránu až po C´est la vie.

Tak, a co letos? Zatím se na vás hrnou natáčení, koncerty, pozvání na besedy, a to se bude nejspíš s blížícím se listopadem stupňovat. Jaký bude rok 2009?

U mě celý život platí, že odříkaného chleba největší krajíc. Takže když jsem svému manažerovi řekla, že teď nastavíme útlumový režim, roztrhl se pytel s nabídkami, které se opravdu těžko odříkají. 

Ganietka je jediné zvíře, které si zpěvačka nepořídila z útulku.

:.Ganietka je jediné zvíře, které si zpěvačka nepořídila z útulku. FOTO: Michaela Feuereislová

Třeba rozhovor do Práva…

Do Práva jsem už dávala rozhovor několikrát. 

 Tak jaký bude rok nula devět?

Už teď vidím, že krizi začínají pociťovat i charitativní organizace a také zvířecí spolky. Takže bude nutné upozorňovat na útulky a podporovat ochránce zvířat bez finančních prostředků.

Jak vnímáte politickou situaci u nás?

Snažím se ji nevnímat, nechci si tím přivodit špatnou náladu, a tak přijdu v noci domů a pustím si Animal Planet, Spektrum, Discovery, National Geographic, u toho krásně usnu. Milánek (Hein - pozn. red.) ale všechno sleduje, i tisk, a díky tomu jsem v obraze i já. Jsme si navzájem oporou. Beru ho jako mladšího bráchu.

Co byste lidem poradila?

Co bych radila? Liduška Nopová mi v roce 1991 nabídla, abych šla učit na konzervatoř Jaroslava Ježka. Řekla jsem jí: Co bych ty nebohé děti učila, vždyť já si nevím rady sama se sebou! Co mám odpovědět teď?

Snad bych poradila, aby lidé brali život tak, jak přichází. A pokud možno s humorem. Je to taková houpačka a nahoře nejste moc dlouho, spíš dlouho dole. Ale rozhodně se dole či nahoře nebát taky něco nechat na Pánu Bohu…