V osmdesátých letech z ní ale záplava blonďatých vlasů, pomněnkově modré oči a štíhlá postava udělaly československý sexuální symbol. Podle těchto znaků ji spolehlivě poznáte i nyní. Na jaře po dlouhé odmlce opět stane na pódiu.

Její jemná tvář vstupovala do snů snad většiny mužů dospívajících těsně před sametovou revolucí. Oslovovala je jako křehká, svůdná Zuza ve třech dílech Fontány pro Zuzanu, romantická Alena alias Píšťalka ve filmu Jak básníkům chutná život nebo nerozhodná Hanka v seriálu z vojenského prostředí Chlapci a chlapi. Dětem zase v paměti utkvěla jako rozpustilá Elvíra z pohádky Kačenka a strašidla.

Ještě na konci 80. let to vypadalo, že její slibně rozjeté kariéře nestojí v cestě vůbec nic. Díky kráse a talentu se prosadila i v zahraničí: v Německu, Polsku a Maďarsku. Přesto hereckou dráhu dobrovolně opustila. Naposledy stála před kamerou před deseti lety. Stále půvabná herečka dala přednost rodině a ve svém povolání psychoterapeutky našla nový smysl života. „Sama mám dvě osobní drogy - rodinu a nutellu,“ říká s úsměvem, který ji kdysi proslavila.

Ani Píšťalka, ani Zuza

„Filmy jsem začala natáčet, když mi bylo čtrnáct, pak přišla konzervatoř, krásná práce v divadle, ale o deset let později mi začalo vadit, že o své práci nemohu sama rozhodovat a jsem závislá na tom, co mi kdo nabídne,“ shrnuje důvody ke zlomovému rozhodnutí opustit svět filmových a divadelních reflektorů.

Na všechny role, v nichž zářila, ovšem vzpomíná ráda. Ví, že byla hlavně československou filmovou hvězdou, a k Československu se dodnes hrdě hlásí: „Když jsem začínala, byli jsme ještě Československo, a tak to i přes rozdělení v mém srdci stále zůstalo.“ Na otázku, zda se dnes cítí spíš jako Píšťalka či Zuza, odpoví zřetelně a bez zaváhání: „Díky Bohu, cítím se jako Eva.“ Na ulici se ale za její povědomou půvabnou tváří dodnes leckdo otočí. Spolužačky starší dcery se jí také nedávno ptaly, zda hrála v reprízovaném seriálu Kačenka a strašidla.

„S postavou strašidla se i v dnešní době mohu ráda ztotožnit, ale naštěstí žiji ve městě, kde si mě lidé spojují s rolí nejhezčí - obyčejné mámy,“ usmívá se. Přes velkou škálu rolí, které si zahrála, odmítá jednu z nich označit za životní. Každé z nich si váží, každá jí prý změnila svým způsobem život a posunula někam dál.

„Poznala jsem spoustu nových míst a lidí. Možná právě atmosféra natáčení mého prvního filmu Modrá hodina mě nadchla tak, že už jsem nechtěla dělat v životě nic jiného. Díky Fontáně jsem poznala svého muže Dušana. Divadelní monodrama Maria mě zase naučilo stát hodinu a půl na jevišti a mít za partnera jen publikum, což byla krásná zkušenost,“ vypočítává.

Láska z natáčení

Léta před kamerou jí přinesla vedle slávy setkání nejzásadnější - s o patnáct let starším slovenským režisérem Dušanem Rapošem. Bylo jí šestnáct, když si ji vyhlédl jako studentku ostravské konzervatoře pro roli Zuzy.

Jako romantická Píšťalka ve filmu Jak básníkům chutná život (1987) vyjíždí se Štěpánkem za společným životním dobrodružstvím. S Pavlem Křížem se pak setkala před kamerou ještě několikrát.

:.Jako romantická Píšťalka ve filmu Jak básníkům chutná život (1987) vyjíždí se Štěpánkem za společným životním dobrodružstvím. S Pavlem Křížem se pak setkala před kamerou ještě několikrát. FOTO: Kirké


Na dotaz, proč právě on dobyl srdce jedné z nejkrásnějších československých hereček, Vejmělková prostě říká: „Do něho jsem se zamilovala.“ Oba vzpomínají, že jiskra mezi nimi přeskočila okamžitě. Stabilní pár bez skandálů tvoří už téměř čtvrt století. Během té doby se stačili vzít v americkém Las Vegas a do rodiny přibyly dvě dcery, dnes sedmiletá Tara a čtyřletá Rita.

Jejich máma je popisuje jako klasické malé holčičky: „Baví je se předvádět, tančit, hrát i zpívat, ale to baví asi většinu dětí v tomto věku. Chodí na balet, klavír a spoustu dalších kroužků. Dávám jim svobodu výběru, aby mohly samy v sobě odkrýt skryté vlohy.“

Jestli z nich budou jednou umělkyně, nechává na nich. A dodává: „Hlavně bych z nich chtěla vychovat dobré lidi. Moc bych jim přála, aby si vybraly povolání, ve kterém budou šťastné, a není vůbec důležité, v jakém to bude oboru.“

Role Suzanne ji dovedla k narkomanům

Se světem drogově závislých se Eva Vejmělková seznámila v polovině devadesátých let díky filmu svého manžela s názvem Suzanne. Hrála v něm narkomanku a ztvárnila ji tak věrohodně, že se snímek dodnes promítá narkomanům při léčbě jako memento tragických následků užívání omamných látek.

S manželem, režisérem Dušanem Rapošem a dcerami Tarou (vpravo) a Ritou na fotografii z dubna loňského roku.

:.S manželem, režisérem Dušanem Rapošem a dcerami Tarou (vpravo) a Ritou na fotografii z dubna loňského roku. FOTO: ČTK


Prožitky z natáčení ovlivnily další profesní cestu křehké herečky. Definitivně se rozhodla opustit filmový svět. Tlusté scénáře nahradila ještě tlustšími vysokoškolskými skripty, jeviště vystřídaly posluchárny na olomoucké univerzitě. Vystudovala psychologii, která jí, jak doplňuje, otevřela bránu do úplně jiného světa.

„Lidská duše mě vždy zajímala. Poznala jsem výjimečné lidi, světové kapacity v oboru i kamarády, kteří mi zůstali doteď,“ konstatuje s tím, že nová profese má s herectvím hodně společného, především cit a empatii.

Tvrdí, že klienty dokáže dobře pochopit, i když nikdy drogy nebrala: „Strávila jsem s drogově závislými tolik času, že si umím představit, co zažívají. Viděla jsem na vlastní oči, během praxe v psychiatrické léčebně v Bohnicích, co prožívají při odvykání drogám, a jak je to těžké.“

V psychoterapii podle svých slov našla práci, která ji opravdu naplňuje a má smysl. „Rozesmát nebo rozplakat diváky v divadle je taky pomoc druhým, psychologie s herectvím má hodně společného,“ nachází spojnici mezi současnou a dřívější kariérou.

Bulváru se můžu jen smát

Popularita jí, jak říká, vůbec nechybí. Každým slovem dává najevo, že pro ni jsou prvořadé děti, společné chvíle s nimi a manželem či každodenní péče o domácnost. Bujaré večírky rozhodně nevyhledává.

Nynější manželský pár v roce 1996 při natáčení snímku Suzanne.

:.Nynější manželský pár v roce 1996 při natáčení snímku Suzanne. FOTO: ČTK


„Nechápu, proč se všichni diví, že jsem dcery hned po porodu nepředala chůvě a nevrhla se do práce. Chtěla bych, aby si jednou, až budou velké, prohlížely alba plná společných rodinných vzpomínek a zážitků, a ne fotografie matky herečky, která prožívala v divadle životy jiných a její vlastní jí doma přitom utíkal. Vím, že teď zažívám nejkrásnější období, a moc si přeji, aby neubíhalo tak rychle,“ svěřuje se.

Shrnuje, že žije takový normální život v opravdovém světě. Chodí nakupovat, vodí Taru do školy. „Článkům typu: Vejmělková se ukrývá před světem a zavírá se v domě v Havířově, které občas vycházejí v novinách, se mohu jen smát. Nezavírám se v domě, ani když na mě před brankou číhají ubozí fotografové z bulvárních plátků,“ komentuje stálý zájem bulváru o svou osobu.

Znovu na pódiu

Pevné rozhodnutí opustit showbyznys poruší výjimečně letos na jaře. Na pódia se krátce vrátí v květnu a červnu jako moderátorka. Obdivovatelům a fanouškům se představí mimo jiné v Brně, Olomouci, Ostravě, Praze a Plzni. Spoluuvede tam sérii koncertů napříč Slovenskem a Českou republikou nazvanou Fontána pre Zuzanu live.

Na strašení před sedmnácti roky v seriálu Kačenka a strašidla vzpomíná velmi ráda. Na snímku s Jiřinou Bohdalovou a Svatoplukem Benešem.

:.Na strašení před sedmnácti roky v seriálu Kačenka a strašidla vzpomíná velmi ráda. Na snímku s Jiřinou Bohdalovou a Svatoplukem Benešem. FOTO: ČTK


Na každé akci zazní dvaadvacet oblíbených hitů ze tří dílů Fontán, včetně skladeb Poďme spolu lietať, Ak nie si moja nebo Voda, čo ma drží nad vodou. Hudbu doplní úryvky z filmů.

Na setkání s přáteli a diváky se Vejmělková moc těší: „Na koncertě se nemá moc mluvit, ale hlavně zpívat. V mém případě se proto nebude jednat o moderování v pravém slova smyslu, ale spíš o jakési propojení hudby s filmem. Zazní písně v podání Joža Ráže, Paľa Habery, Lucie Bílé, Roba Grigorova a dalších výborných zpěváků. Jsem ráda, že krásné písničky Vaša Patejdla můžou oslovit i dnešní generaci mladých lidí.“

Natáčení Fontán přineslo herečce vedle manželství a dobrých přátel i silné pouto k Africe. Oblíbila si Zimbabwe, kam filmaři vyrazili na tři měsíce kvůli exotickým záběrům do třetího pokračování Fontány. Vejmělková na ně dodnes vzpomíná. Očarovala ji krásná zimbabwská krajina a milí lidé. Slíbila si proto, že se do země bude pravidelně vracet. Zatím závazek nesplnila.

„Kvůli diktatuře prezidenta Mugabeho to není z bezpečnostních důvodů možné. Celková politická situace v Zimbabwe mě jinak velmi trápí. Máme tam přátele, kterým se nežije lehce,“ rekapituluje a s nadějí v hlase dodává: „Věřím, že se to časem změní, a pak budu moci dětem ukázat stáda žiraf a zeber na pozadí nejkrásnějšího západu slunce na světě i místa, kde kdysi jejich rodiče natáčeli film.“

Čtyřicet? Je mi to jedno

Zálibu v cestování jinak rodina vůbec nešidí. V minulosti v zahraničí dokonce dlouhodobě žila, protože Dušan Rapoš slavil umělecké úspěchy nejen v Česku a na Slovensku. Návrat do Havířova uspíšil nástup starší dcery do základní školy. Vzdálené kraje teď objevují aspoň o letních prázdninách, kdy často vyrážejí do Toskánska.

Eva Vejmělková jako Zuzana v jedničce Fontány. Na snímku se slovenskou herečkou Katarínou Šugarovou.

:.Eva Vejmělková jako Zuzana v jedničce Fontány. Na snímku se slovenskou herečkou Katarínou Šugarovou. FOTO: Kirké


„Chceme ukazovat dětem místa, která se nám líbila. Poznávat nové jejich dětskýma očima je nádherné a poučné zároveň,“ svěřuje se Vejmělková.

Každou větou dává najevo, jak ji život ve světě bez zájmu veřejnosti a médií naplňuje. Díky nové profesi a stabilnímu rodinnému zázemí nemá strach ani z budoucnosti. Proč taky, dodává. Vedle herectví a psychoterapie stačila ještě proniknout do textařské profese. Napsala texty árií k baletnímu dramatu Petr a Lucie. „Zkomponoval ho Dušan a mé texty byly o lásce,“ říká.

Láska jí rozhodně v životě nechybí. Oslavu březnových kulatin - čtyřicetin - proto nijak zvlášť neřešila: „Je mi jedno, jestli je mi 39 nebo 41. Jsou to jen pomocná čísla pro lidi, kteří neumějí číst v očích. V nich se totiž zračí mentální, a ne fyzický věk. Právě mentální věk je pro mě důležitý. Nebojím se stárnutí a vrásek. V každé v nich je vepsáno mnoho krásných vzpomínek a ty si gumovat nenechám.“