Seriál o vodácích točila dnes dvaatřicetiletá Tereza už v roce 2006. Šest měsíců strávila tehdy mimo Prahu. „Dobře a ráda plavu, vodu jsem ale předtím nikdy nejela. Přitom jsem měla zahrát nejzkušenější vodačku, a tak jsem se k tomu musela postavit čelem. Jsem na to dodnes moc pyšná.

Přestože jsme tu mnozí víceméně začínali, sjeli jsme nakonec sami na starých dřevěných kánoích z 80. let několikrát Vltavu v rozbouřených peřejích, takže jsem se ke své profesi ještě něco naučila,“ vzpomíná Tereza, která závěr vodáků dotáčela až loni v létě, rok po narození syna Toníčka.

Díky seriálu Proč bychom se netopili je z ní zkušená vodačka (s Radkem Zimou).:.Díky seriálu Proč bychom se netopili je z ní zkušená vodačka (s Radkem Zimou). Foto: archív ČT

Spokojená především na jevišti

V polovině února se představila divákům v Divadle pod Palmovkou v nové roli Roxany v představení Cyrana z Bergeraku, které režíruje její o osmnáct let starší manžel Petr Kracik.

„Roxana je krásná práce. Nádherný, věčný text, skvěle napsaný, ve verších, přesto se spoustou živých i humorných situací, ale i hluboce opravdových. Jenom to, aby člověk správně prezentoval všechno, co v něm je, je velké umění.

Naštěstí mám bezvadné partnery. Petra jako režiséra velice uznávám, dělá se mi s ním skvěle, oba jsme vášniví divadelníci,“ dodává Tereza, která se považuje v první řadě za divadelní herečku. Na jevišti, jak říká, se cítí jako ryba ve vodě. Tam nemá trému, tam je nejvíc svá.

A jak se srovnávají její náročné a vážné divadelní role, jako je Eva, krajčířka z Gazdiny roby, s těmi televizními?

„Ne špatně. To, že je něco komerčnější, nemusí být hanlivé, když to člověk dělá se stejným nasazením a stejně poctivě. Já jsem navíc měla například ve třetí Pojišťovně štěstí krásný part s únosem dítěte, s panem Adamcem se strašně dobře pracuje.

Vůbec bych tedy takové možnosti nezahazovala, člověk se na tom moc učí. Všechno, co vás v životě potká, je důležité. I lidi, o kterých si třeba myslíte, že za to nestojí, i nepřátelské setkání… Záleží na tom, co si z toho kdo vezme,“ přemítá.

Zkouška v divadle:.Zkouška v divadlefoto: Právo/Petr Hloušek

Samota je užitečná

Když se jí zeptám, jak zvládá k pracovnímu nasazení péči o svého nyní rok a půl starého syna, odpoví: „Nevím, jestli zvládat je to správné slovo. Nemyslím si, že toho dělám moc. Pravda, znám lidi, co mají jazyk pořád na vestě, skoro to vypadá, že to k naší vyspělé civilizaci musí patřit. Já se ale uhnat nenechám. Dělám věci ráda a naplno, snažím se je ale dělat klidně, tak abych si je užila. Ono se to často plete, klid není vůbec totéž co lelkování, netečnost nebo nuda.

Už dávno, ještě před miminkem, jsem dospěla k něčemu, co by se dalo nazvat vnitřním klidem. Ne že by mě nikdy neopustil, to bych lhala, ale už tuším, čeho se v případě potřeby znovu dopátrávat. Dlouho jsem žila sama. Není to k zahození. Obyčejně se samoty lidé obávají, ale ona je do jisté míry, není-li osamělostí, nesmírně užitečná.

Myslím si, že slovo zvládat patří k daleko těžším životním situacím. Vždyť rozmnožovat se a pracovat je hlavní náplní produktivního života lidského, a jestli je to domácí práce, práce na poli nebo hraní na divadle, je jedno. Člověk přece, když žije, tak něco dělá. Teda většina,“ směje se herečka. „To není překážka, kterou bych musela zvládat, ale potěšení. To samé platí o dítěti,“ dodává.

Petr Kracík jí plně vyhovuje jako manžel i jako režisér.:.Petr Kracik jí plně vyhovuje jako manžel i jako režisér.foto: Právo/Petr Hloušek

Jinde je hůř

Na první pohled se zdá, že se Tereze od mládí všechno daří jak profesně, tak v osobním životě. Dítě štěstěny jí ale připadá jako velice silné přirovnání. „Slovo štěstí používám velmi zřídka, protože jsem zvyklá nehazardovat s podobnými pojmy, a mrzí mě, když je mi to vkládáno do úst. V těchto věcech jsem opravdu hodně opatrná.

Velmi dobře z vlastního života vím, jak je něco jako štěstí křehké. Nejsem zvyklá vyprávět o věcech, které mohly být nebo byly překážkou, úskalím, zkouškou či jak to chcete nazvat. Ale zaplať pánbůh za ně. Samozřejmě řečeno s odstupem,“ doplňuje s úsměvem.

„Na stejnou otázku se ale můžeme podívat i jinak: nezažila jsem hladomor, mám střechu nad hlavou a nestřílejí mi nad ní kulomety, netřese se pode mnou zem, sopky nehrozí, že si co chvíli odplivnou… To je štěstí jako blázen, ne?

Ani nemusíme chodit do takových extrémů – Pandořina skříňka je i jinak velmi nápaditá.

Obecně se vždycky srovnávám s tím horším na světě, a jsem tudíž na chronické držkování a stěžování některých věčných remcalů alergická. To je ten druhý úhel pohledu, občas je dobré si na něj vzpomenout, hned se aspoň některé bolístky zahojí.“

Tereza Kostková (Roxana) a Martin Stránský (Cyrano z Bergeraku).:.Tereza Kostková (Roxana) a Martin Stránský (Cyrano z Bergeraku).foto: Právo/Jiří P. Kříž

Chce to bořit mýty

Tereza má proto ráda akce nevýdělečné. Myslí si, že každý, kdo je přiměřeně zdravý a přiměřeně solventní (což je podle ní víc lidí, než kolik si je to ochotných přiznat), může utrousit trochu ze svých financí, času a energie právě pro ty, kteří to udělat nemohou.

„Když se na to podíváme soudně a spočítáme si, za co všechno jsme ten den něco utratili, tak hned to třetí kafe, které před sebou mám, určitě nepotřebuji k životu. Stačily by dvě, což? A hned mám dvacku či třicet, nebo kolik to stojí, třeba zrovna na nějakou tu charitku. Stačilo by to. Tedy v případě, že bychom to nedělaly jen vy a já,“ říká s úsměvem.

„Ale to neděláme. Musím uznat, že u nás lidé k podobným akcím lhostejní nejsou. Lhostejnost se bohužel zabydlela na místech, kde by se dalo udělat něco zásadnějšího a účinnějšího než ty naše kávičky,“ dodává.

Pro dobrou věc se před svatbou s Petrem Kracikem zřekla snubních prstýnků. Moderování Kapky naděje pak navíc obohatila částkou, kterou by za ně dali.
„Fungujeme spolehlivě bez prstýnků, které navíc v divadle musíme pořád sundávat. Říkám to jen proto, abych nakazila ostatní pro dobrou věc, jinak bych o tom vůbec nemluvila,“ dodává Tereza, která se zúčastnila charitativní přehlídky pro UNICEF a už rok a půl je aktivní patronkou nadačního fondu Veselý senior.

„Je potřeba nejenom financí a v budoucnu třeba i změn v legislativě, ale i docela prosté změny v myšlení společnosti jako takové. V této oblasti existuje hodně mýtů. Když to hodně zobecním, tak někteří mladí pohrdají starými, mladá energie jako by válcovala tu starou. Na druhou stranu ale mnoho starých lidí zase předpokládá, že mladý člověk je ten drsný fakan, a přesně tak se k němu chovají. Zažila jsem to na vlastní kůži,“ vypráví Tereza.

Otec Petr Kostka patří k nejdražším mužům jejího života.:.Otec Petr Kostka patří k nejdražším mužům jejího života. Foto: Archív Terezy Kostkové

Nejdéle ze všeho jsme staří

„Měli bychom dát jasné znamení, že tomu tak není. Ale také sebe musíme vést k většímu pochopení. Naučit se respektovat vrtoch starého člověka. Mládí je voňavé, měkoučké, stáří tou vnější stránkou tak přitažlivé není, to ale neznamená, že duše uvnitř není mladá. Stáří patří k životu úplně stejně jako jeho jiné etapy, a vůbec nemusí být tak na okraji,“ medituje herečka. Podle ní je třeba se stářím zaobírat i proto, že se nám prodlužuje věk a nejdéle ze všeho jsme staří.

Navíc má doma zářný příklad, že senioři mohou být velice produktivní. Otci Petru Kostkovi bylo sedmdesát a mamince Carmen Mayerové pětašedesát. „Oni a mnozí další jsou příkladem toho, že starší lidé nejsou zbyteční, že si mohou věřit. K tomu ale potřebují důvěru střední i mladší generace.

Naše pomoc je vždy konkrétní. Loni jelo například v zimě asi 40 seniorů k moři za finance z bazárku Ani a Táni. Financujeme zdravotní přístroje nebo pomáháme vybavit eldéenky. Někdy se setkávám s mylným názorem, že akce Veselého seniora jsou jen pro seniory. Naopak. Výtěžek je pro ně, akce jsou ale pro ty, kteří mohou a chtějí škrtnout nějaké to kafe z jídelníčku, abych zůstala u svého příměru.“

Toníček jí život ještě víc prozářil.:.Toníček jí život ještě víc prozářil. Foto: Archív Terezy Kostkové

Brát život, jaký je

A co Tereza a stáří? „Pevně věřím, že jednou také budu stará (smích), ale zdravá. Nikdo jistě netouží po tom, být bezmocný, a ještě si toho být vědom anebo nedej bože být na přítěž. Sama mám i teď problém poprosit o něco normálního, až to není zdravé.

Zatím se tedy stáří nebojím, spíš jsem zvědavá, jaké bude, jaká budu já. Ale to se mi to teď frajeří. Samozřejmě, kdyby to šlo, zůstala bych přibližně na té třicítce. Ale slyšela jsem, že tohle ještě neumíme,“ směje se.

Stejně pohodově vnímá i věkový rozdíl mezi ní a manželem. „Umím počítat a samozřejmě si léta mezi námi uvědomuji. Jen si to neumím představit, protože nevím, jak na tom bude Petr. Kdyby byl jako můj táta, tak nikdy nebude starý. Táta je v sedmdesáti při síle, štramák, přitažlivý a chytrý chlap. A není jediný. Tak kdyby to šlo tímto směrem…

Mohou samozřejmě nastat i jiné varianty, ale co mi pomůže, když si je budu připouštět? Kromě toho mě Petr se svým černým humorem v tomto směru nijak nešetří. No, teď tu otázku nejspíš nedořešíme.“

Marek Eben a Tereza Kostková:.Marek Eben a Tereza Kostková při uvádění pořadu Star Dance.foto: Právo/Petr Horník

Nové druhy strachu

Napadá mě, jestli by se Tereza dovedla z pódia či přehlídkového mola vydat také do světa, přímo do míst, kde lidé pomoc potřebují. Jako například její americká kolegyně Angelina Jolie.

„Už jsem o tom přemýšlela, dokonce jsem loni měla nabídku odjet právě z charitativních důvodů na týden do Afriky a docela mě to vzrušovalo. Cesta však měla být v říjnu, týden před StarDance, kdy mě čekal dvouměsíční zápřah.

Kdybych onemocněla, cokoli si přivezla, byl by to velký problém. K tomu roční Tonda a odloučení od něj, na které zatím nejsem zvyklá… Prostě jsem se na to necítila. V té pravé Africe jsem nikdy nebyla, takže jsem všechno moc zvažovala. Jenže Rwandy jsem se ale nakonec začala bát. To byl druhý důvod, proč jsem nejela.

Ptáte se ještě brzy, mladé maminky. Já mám teď nové druhy strachu. Jsem ve fázi jisté ustrašenosti za Toníčka i za sebe. Najednou jsem opatrnější. Dřív bych neváhala. Angelinu obdivuji.

Nejsem žádný asketa

Tereza je zastánkyně moderního životního stylu. Ráda cvičí, chodí do posilovny, plave a jí bio, i když ne bezvýhradně. „Samozřejmě se snažím, abych ani tomu malému do tělíčka zbytečně neládovala chemii. Když mám možnost volby, zvolím si tu čistší formu.

Bohužel žijeme v době, kdy jsou věci dražší a levné ve smyslu zdravé a nezdravé. Jakmile se začne na něčem šetřit, musí to být jinde vidět. Jsou firmy, které neváhají šetřit na čemkoli, nejen na jídle. Jinak bychom neřešili ustavičně kauzy typu jedovaté čínské hračky, karcinogenní potraviny, jehly v dětských plenkách, atp. Což jsou jen jedny z mnoha příkladů nehorázné lhostejnosti.“

Sama Tereza si ale klidně někdy koupí i párek v rohlíku. „Většinou se však přesvědčím, že na to zas tak velkou chuť nemám, že mlsnou zaženu jinak. Není třeba tělo ládovat sračičkami. Myslím, že platí ,Ve zdravém těle zdravý duch‘, všechno je to propojené. Nejsem ale asketa, jím ráda, nikdy nebudu vizuna. Nehrotím to, nechávám tělu volnost.“

A jestli bude i Tereza pokračovat v tradici své velké rodiny? „Určitě neříkám jedno a dost. Ale nechávám to dýchat a žít svým životem. Pevně ale věřím, že ten správný okamžik, má-li přijít, určitě nepřehlédneme.“