Umíte nedělat nic?

Ale víte, že jo? A moc rád. Nicnedělání jsem si teď užil o Vánocích, měli jsme jet s přítelkyní k moři a nepovedlo se, takže se mi najednou objevilo v diáři deset dní volna. A fakt jsem je strávil jen tak, že jsem ležel a koukal na bednu. Jsem v podstatě líný člověk, sice toho hodně stíhám, ale všechno trochu z donucení. A popravdě, ani nemám žádné výčitky, když nic nedělám.

Práce vám nechybí?

Zjistil jsem, že ne. Ale je to proto, že vím, že na mě někde čeká, že se do ní zase zapojím. Tělo občas potřebuje vypnout. Teď jsem měl tři dny takové, že jsem v šest vstával, od sedmi natáčel, pak jsem jel do Brna na otočku a zpíval. O půl třetí ráno jsem se dostal do postele a po třech a půl hodinách zase vstával.

Jste zavedený jako muzikálový herec, musíte na sobě hodně pracovat mimo zkoušky a představení?

Mělo by to tak být. Ale moje pracovní náplň se pomalu mění, přeskupuje se dál od divadla. Po třinácti letech se vytrácím z muzikálů a spíš točím. Představení mám jen pár za měsíc, byť ještě nedávno jich bylo dvacet. Člověk je rád, když ve volném čase zavře pusu, aby si hlasivky odpočinuly. A po fyzické stránce? Víte, české muzikály opravdu nevyžadují nějakou větší taneční dovednost. U nás je bohužel taneční složka hodně přehlížena. Vůbec je to takové smutné s těmi českými muzikály.

Máte srovnání se zahraničím?

Viděl jsem spoustu zahraničních produkcí a občas nechápu, na co si tady hrajem. Divím se, čemu všemu se v Praze ještě říká muzikál. Často je to jen divný hybrid -písničkál.

Co nám schází?

Nápady, tanec, ale hlavně výkony a univerzálnost protagonistů. Spoustu muzikálů obsazují podle toho, jestli je někdo v osm večer v televizi, a je v podstatě jedno, co umí. Jak zvládá hrát a tancovat. Kvalita tím pádem dost upadá. A přitom je velká spousta mladých a talentovaných lidí, kteří bohužel nedostanou šanci se prosadit, protože je nikdo nezná z obrazovky. To mě mrzí.

Vy byste si na nějaký muzikál lístek koupil?

Nejsem v tomhle objektivní, muzikál jsem vystudoval, hraju v nich, nedokážu se na ně dívat s odstupem, jako normální divák. Ale na některé bych si lístek nekoupil.

S jakými názory na muzikál jako žánr se setkáváte ve svém okolí?

Škála názorů je hrozně široká, setkávám se s oběma póly. I s lidmi, kteří ho milují, byli na nějakém třeba dvacetkrát, až po lidi, kteří ho považují za pokleslou záležitost. Jak už jsem řekl, těm druhým se moc nedivím, protože mně se tady také spousta produkcí nelíbí.

Roman Vojtek a Kristýna Coufalová - soutěžící StarDance:.Roman Vojtek a Kristýna Coufalová - vyhráli první řadu soutěže StarDance.foto: Korzo

Takže nemáte nějakou stavovskou čest, že byste chránil muzikály před útoky kritiky?

Já těm útokům rozumím. Čtyřčlenná rodina jde do divadla na muzikál, utratí skoro tři tisíce a dívají se na televizní tváře a popové hvězdy, které předstírají, že něco hrají. Nechci říct, že je to pravidlem, ale takové divadlo mě opravdu nebaví.

Vy sám jste ovšem byl také půl roku od osmi večer v televizi. Pomohla vám StarDance po profesní stránce?

Bezesporu. Když nad tím uvažuju, můj pracovní život by se dal rozdělit na dvě fáze. Před StarDance a po StarDance. Byl jsem v první řadě, bylo to něco nového, a ještě jsme s Kristýnkou Coufalovou vyhráli. Najednou se přede mnou otevíraly dveře do té doby zavřené nebo přivřené. Diváci začali vnímat, že je tady nejen Vojtek z Kabátu, ale i jeden Vojtek z muzikálů. A navíc, byl to úžasný půlrok!

Stýkáte se pořád s lidmi ze StarDance?

Zrovna předevčírem jsme někde tancovali. Pořád nás lidi chtějí na plesy, na předtančení nebo jako bod programu. Pravidelně se stýkáme asi s půlkou lidí, nedávno jsme byli u Mahuleny Bočanové v penziónu.

Ve StarDance jste byl za tanečníka, za muzikálového herce, přesto se od té doby začínáte prosazovat spíše ve filmech. Není to zvláštní?

Termín prosazovat se ve filmech je v mém případě určitě silný výraz. Ale i televizní a filmoví režiséři se často rozhodují podle toho, koho znají a koho ne. Říkají si: „Vojtek by se mi hodil, protože…“

Protože?

Protože jim do nějaké role zapadám. Pokaždé jsem byl na castingu. Když si mě vybírala paní Poledňáková do filmu Líbáš jako Bůh, absolvoval jsem, jako spousta jiných herců, kamerové zkoušky. A nejvíc jsem asi splňoval její představy o roli Adama.

Vy hrajete v Líbáš jako Bůh nevěrníka, manžela Marthy Issové.

Myslím, že to není úplně hlavní rys té postavy, jsem spíš otec na mateřské dovolené, na kterou nastoupil, protože jeho manželka vydělává víc. On je jen obyčejný houslista. A jak se doma nudí, trošku si najde někoho jiného. Slovo nevěrník ho ale úplně nevystihuje. Jinak film je o vztazích, o láskách ve všech generacích naší filmové rodiny. Jsme všichni nějak podivně zamilovaní a různými způsoby tu situaci řešíme.

Přerod z muzikálu do filmu asi není úplně jednoduchý. Nechybí vám na place ještě trocha hereckého sebevědomí?

Popravdě, je to úplně jiná disciplína. Ale člověk musí být zdravě sebevědomý, aby to vůbec mohl dělat. Kdyby nebyl, bylo by to znát.

Takže se vám nestává, že se rozsvítí světlo a najednou vám to nejde?

To víte, že stává. Jsou momenty nebo role, které vám nesednou. Kolem vás stojí třeba tři čtyři filmové hvězdy a možná si v duchu říkají: „Tak se ukaž!“ A za vámi je dvacetičlenný štáb, který na vás visí očima. Pokaždé se nedaří…

V komedii Líbáš jako bůh se sešla s Kamilou Magálovou, Jiřím Bartoškou, Jaroslavou Adamovou, Romanem Vojtkem a Marthou Issovou. :.V komedii Líbáš jako bůh se sešel s Kamilou Magálovou, Jiřím Bartoškou, Jaroslavou Adamovou i Marthou Issovou. foto: Právo/Archiv

Objevujete se teď i v pohádce Peklo s princeznou.

Hraju čerta metrosexuála.

Jak vypadá čert metrosexuál?

Všichni moji kolegové jsou takoví umounění, špinaví, se škaredýma zubama, s rozcuchanými vlasy. Jediný, kdo měl krásný kostým, krásnou kudrnatou paruku a drobný knírek sňatkového podvodníka, jsem byl já.

Nebylo vám to líto?

Ne, vůbec ne, já už jsem špinavýho čerta hrál.

Pořád ještě vám nabízejí role princů?

Ještě v létě mi kdosi volal, že by mě chtěli jako prince do pohádky. Tak jsem se začal smát a zeptal jsem se jich, jestli vědí, kolik mi je. Říkali, že jo. Že je to nějaký starší princ, který si vezme princeznu, co se dlouho nemohla vdát. Za dva dny mi volali, že se omlouvají, že na prince jsem přece jen moc starý.

Ale vypadáte pořád mladě.

To nevím, ale tam jde především o to, co v roli hrajete a říkáte. Mladého, naivního, poprvé zamilovaného chlapce by mi v mých šestatřiceti už nikdo nevěřil. Asi jsem už dorostl do mladých králů.

To jsou životní fáze herce: princ, pak král…

…pak kouzelní dědečci, staří vodníci a pak už jenom Děd Vševěd.

Pokud jde o vaše soukromé životní fáze, vy jste měl poměrně složité dětství, ztratil jste v šestnácti prvního a o pár let později i druhého rodiče, mladší sestra odešla do Bolívie, kde se časem vdala a kde žije dodnes. Jste s ní v kontaktu?

V kontaktu jsme, hlavně přes internet. Když to srovnám se situací před čtrnácti lety, kdy odjela a kdy jsme si mohli jen dopisovat… V návštěvách se střídáme. Není úplně jednoduché jet do Bolívie, ale aspoň jednou ročně se vidíme i naživo. Ona tady byla před pár měsíci a my jsme tam byli loni na Silvestra. 

Jak vypadá Silvestr v Bolívii?

Bezvadně, je tam teplo, byli jsme ve městě Santa Cruz, v aquaparku na obřím mejdanu, všichni museli přijít v bílém. Bolívie je moc krásná země, lidi jsou super, byť pro nás Evropany jsou některé věci nepochopitelné. Já v tamních ulicích zkoušel řídit auto. Vydržel jsem za volantem deset minut. Nikdo mi nevysvětlí, jak je možné, že nebourají. Přitom tam neexistují pravidla silničního provozu, každý si dělá, co chce, nemluvě o tom, že jezdit pod vlivem alkoholu pro ně není žádný problém.

Poměrně otevřeně jste o situaci mladého člověka krátce po dvacítce, který se náhle ocitne bez nejbližší rodiny, mluvil v Třinácté komnatě v České televizi. Bylo těžké na tu nabídku kývnout?

Bylo, moc. S tím nápadem jsem nepřišel já ani televize, ale kadeřnice Blanka, která se zná s dramaturgem v ČT. Oba mě začali přesvědčovat, abych do toho šel. Blanka není jenom moje kadeřnice, ale i veliká kamarádka, která má podobný osud jako já. Spojují nás podobně prožité situace.

A přesvědčili vás…

Dlouho jsem si nebyl jistý, hlavně jsem nechtěl skončit jako ti, kteří po tom pořadu vypadají jako „podívejte se na mě, na chudáčka, co se mi stalo“. Toho jsem se hrozně bál, nechtěl jsem ze sebe dělat chudinku. Dal jsem si podmínku, že takhle nesmí pořad dopadnout.

Co jste chtěl ze své zkušenosti především předat dál?

Chtěli jsme říct: „Podívejte, co se mi stalo, ale nepoložilo mě to, život jde dál a chci vám to říct, protože mezi vámi je spousta lidí s podobným osudem, nejste v tom sami.“ A to se snad povedlo.

Nebál jste se, že se vaší minulosti chopí bulvár a bude z vás chtít toho chudáčka udělat?

To mě vůbec nenapadlo, myslím, že moje minulost pro ně není žádné sousto. Nejde o senzaci.

Co je podle vás dneska senzace pro bulvár?

Nevěry, podvody a intriky…

Roman Vojtek s přítelkyní Terezou na udílení cen Anno:.Roman Vojtek s přítelkyní Terezou na udílení cen TV Novafoto: Korzo

To už je podruhé, co v našem rozhovoru zaznívá slovo nevěra, jak se na ni díváte?

Každý s ní máme nějakou zkušenost. Jde jenom o to, jak často. Náš vztah s přítelkyní je založený na důvěře. Dáváme si volnost, neděláme žádné scény. Stejně, když bude chtít jeden druhého podvést, nic ho nezastaví, udělá to třeba místo oběda, v pracovní době, nemusí jezdit ani nikam pryč.

Pořádají na vás fanynky nálety? Třeba na nějakém večírku, kde jste pracovně?

Asi jsem se nesetkal s nějakým konkrétním návrhem. Teď jsem zpíval na večírku pro tři sta sestřiček. A když se holky dostanou do varu v takovém počtu, jde skoro o život. Ale nikdy se mi žádná erotická historka nestala.

Když stojíte na pódiu před třemi stovkami sestřiček, máte tendenci se podvědomě předvádět?

Nemyslím si, není to o předvádění.

Trochu exhibicionista být musíte, jinak byste tuhle práci přece nemohl dělat.

To samozřejmě ano, ale je potřeba být přirozený. Uměle vytvořené věci pro efekt nefungují, lidi to nezaujme, vycítí to. Snažím se vycházet z publika. Z praxe vím, co si můžu dovolit a co ne.

Co si nemůžete dovolit?

Zpívat špatně, být vulgární, nutit diváky do něčeho, co jim není po chuti. Ale už to umím odhadnout. Při svém pěveckém vystoupení je třeba učím krátké choreografie a oni je pak tancují se mnou. Na plese na Žofíně, v róbách po všech těch valčících tančíme Pomádu, lidi se baví a to baví mě. Někteří mluví o vystupování na soukromých akcích, plesech a večírcích jako o umělecké prostituci, ale já s ním problém nemám.

Musíte někdy překonávat nepřátelství publika?

Moc se to nestává, občas si nás ale pořadatel objedná na nevhodné místo. Vzpomínám si, že jsme dělali koktejl muzikálových písní v kostele. A zjistili jsme, že se v těch písních často vyčítají věci Bohu, v jedné písni mám „Noc, ráno, ďábla v duši líbám“. Babičky v kostele dost koukaly.

Čeká vás nová životní fáze: budete se ženit, dostavujete dům. Bojíte se?

Nebojím, už jsem přestal hrát prince. Nechci, aby měly moje děti starýho otce, který si s nima ani nebude moct zahrát fotbal. Člověk musí dospět. Buď můžu střídat partnerky a nezřízeně si užívat života, anebo mít rodinu, děti a fungující vztah. A já si vybral to druhé.

Jak jste žádal o ruku?

Chtěl jsem partnerce udělat radost, chtěl jsem, aby to vypadalo podle jejích představ, ne někde v hospodě u piva…

Odkoukával jste něco z filmů? Prstýnek v dezertu nebo žádost blikající na kostce na zimním stadiónu?

Kdepak, chtěl jsem být co nejpřirozenější, na nic si nehrát. Do hamburgru jsem nic neschovával. Naštěstí i moje přítelkyně se podobným věcem směje. Byli jsme na luxusní večeři, počkal jsem si na hezkou písničku, šel se předtím nadechnout na toaletu, pak před ni poklekl a… Udělal jsem to normálně, obyčejně, ale pravdivě.