Letos se koná finále už popáté. Čím to malé jubileum ozvláštníte?

Vždy jde hlavně o soutěžící. Kromě jiných přijala spolupráci na tomto ročníku návrhářka Blanka Matragi. Dívkám vybrala nejzajímavější šaty z její tvorby a mně připraví speciální těhotenské šaty.

Ze zahraničí přiletí zajímaví hosté a určitě pozveme čtyři předchozí vítězky. Chystáme velkolepou show plnou krásných žen, zajímavých mužů a živé hudby. Přenos bude režírovat Michal Čech. Moderátory se stanou bratři Saša a Václav Rašilovovi.

Finalistky jste poslala na soustředění do Keni. Proč zrovna tam?

Vždycky hledáme atraktivní místa a Keňa je teď nejzajímavější místo v Africe. Už proto, že kořeny čerstvě inaugurovaného prezidenta USA Baracka Obamy vedou do Keni a dívky byly u toho, když Keňa slavila uvedení Obamy do úřadu. Už jsme dívky vyslali do Brazílie nebo do Thajska. Navíc divák během slavnostního večera může vyhrát zájezd právě do Keni a ještě k tomu získat sto tisíc korun na cestu…

Při třetím ročníku seděla v porotě Ivana Trumpová. Přijela na popud svého bývalého manžela Donalda Trumpa, který pořádá Miss Universe?

Vůbec ne. S Ivanou jsme se předtím poznaly na Pražském hradě na přednášce o úspěchu. Ona je úspěšná, a ačkoli vedle sebe měla výrazného muže, dokázala udržet vlastní byznys.

Já také Českou Miss dělám bez ohledu na to, s kým žiju. Rozjela jsem ji bez Zdeňka. To ji zaujalo a chtěla mě podpořit. Ivaně ještě dvacet let po rozvodu předhazují, že žije ze jména Trump, ale kdyby nebyla schopná obchodnice, tak už na ni všichni zapomněli. Mohla by vyučovat, jak má člověk podnikat.

Jaká je?

Neuvěřitelný profík, a to je to, co mi v téhle zemi chybí. Mě často kritizují, že působím tvrdě a neústupně, že si jdu za svým. To je ve světě ceněná vlastnost, tady aby se z toho člověk málem zpovídal. Ale když se něco začne, má se to dělat pořádně, problémy se nemají obcházet, ale řešit. Tady mě štve, že často narážím na neprofesionálnost, lenost, hloupost, nevzdělanost, nedotaženost. Ivana měla v přímém přenosu říct pár vět a pečlivě se na to připravovala. To by některé naše hvězdičky šoubyznysu neudělaly, ani by je to nenapadlo!

Milionářka Ivana Trumpová-Zelníčková, rodačka ze Zlína, přijela před dvěma lety novou soutěž krásy podpořit. :.Milionářka Ivana Trumpová-Zelníčková, rodačka ze Zlína, přijela před dvěma lety novou soutěž krásy podpořit. foto: Právo/Michaela Feuereislová

Má také tři děti, takže jdete v jejích šlépějích…

V ničem se s ní neporovnávám, ale opravdu si myslím, že pokud člověk chce v životě něčeho dosáhnout, nesmí být povrchní a nepřipravený. To mě učil i Václav Klaus, který mě v letech 2000 až 2003, kdy jsem byla mluvčí ODS, mnohokrát nachytal. Když jsme chystali konferenci, prověřoval mě, jestli vím, kdo tam opravdu přijde, jak to bude probíhat, jaká budou témata.

Život je šachová partie a vy musíte vědět, kde zrovna stojíte a jaký tah uděláte. Dalo mi to ohromnou zkušenost. Pochopila jsem, jak politika v ČR funguje, oči i uši jsem měla otevřené.

Pochopila jste, jak to v naší politice funguje? Nebylo vám z toho těžko?

Bylo. Od té doby si pravidelně barvím vlasy. Trvalo mi pár měsíců, než jsem se s tím srovnala. Jsem velmi zvídavá, a tak mi mnohdy došlo víc souvislostí, než mělo. Bylo mi z toho hodně těžko.

Někde jste uvedla, že vám tehdy často vibroval žaludek. Už nevibruje?

Dnešní stav považuji za tragikomedii. Politika vypovídá o stavu naší společnosti a z toho jsem rozpačitá. Asi bude ještě dlouho trvat, než se to zlepší, a kdo ví, jestli vůbec. Možná jsme po revoluci snili o něčem, co je nereálné. Ale jsem optimistka a nevidím věci jen černě. Naše země má ohromný potenciál, jen toho správně využít.

Co ten žaludek?

Vibruje pořád, ale ne kvůli politice. Poslední noc před finále České Miss zpravidla vůbec nespím, působím možná klidně, ale uvnitř to bouří. Když jde o přímý přenos nebo o něco důležitého, tak vibruji.

A když jde o vaše děti?

V soukromí žádné stresy nezažívám, nemusela jsem zatím řešit nějakou složitou situaci. Ale dovedu si představit, že bych mohla panikařit.

Nad šéfkou se sklánějí (zleva) Renata Langmannová (Česká Miss 2006), Lillian Sarah Fisherová, Eliška Bučková (Česká Miss 2008), Elisavet Charalambidu, Eva Čerešňáková, Lucie Hadašová (Česká Miss 2007) a Michaela Řeháková. :.Nad šéfkou se sklánějí (zleva) Renata Langmannová (Česká Miss 2006), Lillian Sarah Fisherová, Eliška Bučková (Česká Miss 2008), Elisavet Charalambidu, Eva Čerešňáková, Lucie Hadašová (Česká Miss 2007) a Michaela Řeháková. foto: Právo/Michaela Feuereislová

Proč jste vůbec založila konkurenční Českou Miss?

Byla to životní náhoda. Dostala jsem se k nabídce převzít licenci na nejvyšší světovou soutěž. Cítila jsem, že je potřeba vytvořit alternativu ke klasickému konceptu, který tady fungoval. Myslím si, že soutěž krásy smysl má. Kdybych si to nemyslela, nikdy bych do toho projektu nešla. Motivuje mě to, baví i díky tomu, že jsem si tím sama prošla.

Vím, že mladí lidé potřebují dostat nějakou šanci. Ukazuje se, že v dnešní době čím dál víc. Je to šance na zviditelnění, my pak nabízíme profesionální vedení a zázemí, můžeme dívkám napomoci ať už zvítězí, nebo se jenom zúčastní.

Nepramení to třeba také z toho, že máte na rok 1991, kdy jste se stala Miss Československa, nějaké nepříjemné vzpomínky?

Bylo mi devatenáct a byla jsem celkem spokojená. Ale průběh soutěže se mi už tehdy zdál spíš nadšený než profesionální. V té době to tady začínalo, nebylo žádné srovnání. Jenže já jsem už předtím pracovala jako modelka v Americe a viděla jsem, jak to může vypadat. Ale soutěž byla na tu dobu slušně zorganizována. Do poloviny devadesátých let to stačilo, ale pak se dál nic nevyvíjelo, až to dospělo tam, kde je to teď.

Kam to dospělo?

Soutěž ustrnula, nic se neměnilo, scénář je pořád stejný, jenom se mění data, o dívky se nikdo pořádně nestará, doposud tam chybí profesionální zázemí. 

V čem jsou vaše dívky jiné?

Způsob výběru a práci s nimi přizpůsobuji svému vidění světa. Moje filozofie je, že krásná tvář automaticky neznamená hloupá tvář. Nedám na první dojem, snažím se jít pod povrch a v uchazečkách vycítit potenciál, který nemusí být na první pohled patrný. Pořád se samozřejmě dívám i na vzhled. Není to tak, že bych hledala jen tu nejchytřejší, ale hledám kombinaci obojího a dávám si s tím dost práce.

Dívky testujeme na základě vystupování na veřejnosti, schopnosti se prezentovat, také je důležité, jestli si uvědomují, co to znamená stát se Českou Miss, zda jsou připravené na to, že v té chvíli velmi rychle dospějí. Musí se naučit hospodařit s penězi, být si vědomy toho, že se zavazují k nějaké spolupráci a že se stávají našimi partnery.

Renatě Langmannové, vítězce z roku 2006, i její učitelce to v bílém sluší… :.Renatě Langmannové, vítězce z roku 2006, i její učitelce to v bílém sluší… foto: ČTK/Michaela Feuereislová

Dívky nejspíš přitakají, ale přesto na to připravené nejsou. Asi ani nemůžou.

Některé si toho vědomy jsou, jiné si ani podmínky účasti nepřečtou. Ty pak velmi rychle narazí.

Jak se váš projekt liší od Miss ČR, kromě toho, že neuvádíte míry a váhy?

Za prvé tím, že naše vítězka letí na Miss Universe a je volená hlasy diváků. Už loni jsme s finalistkami dělali víc než promenádu v plavkách a povrchní rozhovor. Šli jsme s nimi do domácností, zajímalo nás, z jaké rodiny pocházejí.

Finalistky jsou většinou studentky středních nebo vysokých škol. Je tam asi polovina modelek. Letos tam máme například modelku Ivetu Lutovskou, která už prošla jinou soutěží krásy a uspěla v zahraničí. Je jí 25 let a dostala šanci, protože si plánuje jinou kariéru než modeling a Česká Miss jí k tomu může napomoci.

Na druhé straně tam máme osmnáctileté dívky, které nikdy nefotily, nikdy nepředváděly, jsou to ještě neobjevené tváře. S nimi se dá určitě daleko víc pracovat a od listopadového výběru do finále, které se uskuteční 28. února na pražském letišti v Ruzyni, se z nich stávají osobnosti. Naše vítězka se během dvou tří let stává opravdovou dámou ve společnosti.

Jste schopna ocenit missky ČR?

Profesionálně se o konkurenci zajímám. Finalistky obou soutěží se potkávají na akcích. Jsou to mladé dívky, většina se přihlásí do obou soutěží, mám s nimi dobré vztahy.

Považujete naši Táňu Kuchařovou, která se stala Miss World, za výjimečnou osobnost?

Každopádně uspěla na prestižní světové soutěži. Moc se ale zatím neprojevila. Jaká opravdu je, to ukáže čas.

Dají se dnešní soutěže krásy srovnávat se soutěží v době, kdy jste zvítězila?

Dnes je daleko více konkurenční prostředí. Když člověk začátkem devadesátých let měl pro něco nadšení a uměl trochu jazyky nebo byl ochoten se učit, mohl jít kamkoli: do diplomacie, studovat v zahraničí, zakládat firmy, cestovat. Otevřely se hranice, nabídky se hrnuly a člověk spíš nevěděl, co si vybrat. Byl to unikátní moment a jsem ráda, že jsem to zažila. Ta šance už se nikdy nebude opakovat.

Opravdu ne?

Dnes žijeme ve standardní demokracii, v tržním hospodářství, šance tady sice jsou, ale na startu je daleko víc konkurentů, trh už je obsazený. Ti, co tenkrát ty pozice obsadili, je dlouho neopustí, protože tehdy byli mladí a teď jsou v plné síle. Týká se to všech oborů, i modelingu.

Když jsem tehdy v cizině řekla, že jsem z Československa, všichni automaticky pozitivně zpozorněli. Navazovalo se na Paulínu Pořízkovou a trval boom dívek z Východu. Všude nám to otevíralo dveře. Tohle už dávno neplatí.

Michaela jako Miss ČSFR 1991, tehdy ještě v jednodílných plavkách. bývalá senátorka Libuše Benešová. :.Michaela jako Miss ČSFR 1991, tehdy ještě v jednodílných plavkách. foto: ČTK

Jaké šance má Eliška Bučková, aktuální Česká Miss?

Myslím si, že na nejvyšší světové soutěži, Miss Universe v Nha Trang ve Vietnamu, uspěla velmi dobře. Skončila jedenáctá s tím, že první čtyři místa obsadily dívky z Jižní Ameriky. To vidím trošku jako politický tah, protože organizátoři jsou závislí na sponzorech. Nicméně Eliška tam velmi zaujala a je o ni zájem i u nás.

Je velmi fotogenická, má nabídky na fotografování i filmování. Dostala dokonce roli v muzikálu o Švejkovi, hezky zpívá. Je z rodiny, která má velmi zdravé a tradiční zázemí. Teď je zamilovaná. Potenciál v ní určitě je, tak uvidíme. Rozhodně mi dělá radost. Ostatně žádné „moje“ missky neprošly žádnou krizí.

Cítíte za ně odpovědnost?

Částečně. Máme s nimi dvouletou smlouvu, pak je sledujeme z dálky. Když se něco stane, volají mně a diskutujeme spolu.

Vychováváte si nějakého nástupce?

Určitě. Naši firmu Miss Marketing budujeme jako společnost, která nabízí větší servis a širší záběr. Třeba se specializujeme na komunikaci s veřejností, připravujeme další programy a produkce.

Mám vyhlédnutou spolupracovnici, které bych ráda předala každodenní vedení a další rozvoj firmy. Pracujeme pro několik klientů, takže rozvíjíme více oborů, než je jenom přenos České Miss. Připravujeme převzetí dvou modelingových agentur, posilujeme. Každopádně chceme produkovat více než jen soutěž krásy. Je to běh na dlouhou trať.

Známe tu vyvolenou?

Je to Češka, která uspěla na českém trhu i v zahraničí, žije zatím v Londýně. Jmenuje se Martina Lewis a mimo jiné dělá propagaci značky Louis Vuitton. Dohodly jsme se, že povede naši skupinu.

Takže se své firmě budete věnovat zpovzdálí?

Spíš z hlediska strategického a partnerského. Nebudu se o firmu starat výkonně. Půjde o to, abychom pořád měli náboj. O to jde.

Vidím, že jste marně nestudovala produkci na FAMU…

Hodí se mi to, ano. Některé věci umím zúročit, jiné zapadly. Podnikání je hodně o praktické zkušenosti.

Nabízelo se koupit soutěž Miss ČR. Nelákalo vás to?

Nabízí se to, záleželo by na okolnostech. Otázka zní, je-li to vůbec reálné. Nezabývám se tím, jdeme vlastní cestou a konkurenci jsme zatím vždy ustáli s přehledem. Například TV Nova jinou než Českou Miss vysílat nebude, to také svědčí o jistém vývoji.

S partnerem a otcem svých dětí Zdeňkem Bakalou. :.S partnerem a otcem svých dětí Zdeňkem Bakalou foto: Právo/Michaela Feuereislová

Nelze přehlédnout vaše těhotenství. Čtyři roky žijete se Zdeňkem Bakalou a čekáte už třetí dítě…

Vždyť to říkám! Když něco dělám, dělám to pořádně.

Kolik jich chcete mít?

Moje prababička porodila šestnáct dětí. Máme to v rodině. Ale vážně. Když jsme se se Zdeňkem poznali, neřekli jsme si, kolik chceme dětí. Rodině jsem se nikdy nebránila, bohužel mi to chvíli trvalo, než jsem potkala toho správného partnera. Není tak automatické, že potkáte někoho, kdo vám sedne po všech stránkách, že máte možnost založit velkou rodinu. Tu jsem vždycky chtěla. Užívám si toho a jsem nadšená, že to přišlo ještě v době, kdy tu velkou rodinu můžeme mít.

Máte pořád co dohánět! Pavlína Baburková, Miss ČSFR z roku 1992, už porodila pětkrát!

Nojo, jenže Pavlína začala už před více než deseti lety!

Máte tříletou Anabelu, ročního Arona, jste v šestém měsíci. Jak všechno stíháte?

Nejsem na to sama. Bez zázemí bych tuhle práci nemohla dělat. Ale jsem máma, prožívám s dětmi všechno, v noci se nevyspím, když je něco trápí. Kdo si umí zorganizovat práci, umí si zorganizovat a řešit i soukromé věci. Kdo nezvládá jedno dítě, nemůže být dobrým manažerem. Mimochodem moje sestra Nikol, která je o tři roky mladší, má už tři děti.

Vy spolu soutěžíte?

To ne, ale dlouho jsem jí záviděla. Ona začala mnohem dřív, už jako studentka JAMU. Nikdy by mě nenapadlo, že bych měla šanci ji dohnat. A teď srovnáme noty! Maminka bude mít šest vnoučat.

Jaká jste maminka?

S Anabelou se snažím být důsledná, syn je ještě malý. Myslím, že jsem hodná maminka.

Jaký máte vztah k rodnému Brnu?

Mám ho ráda, ale Brno bohužel ztrácí dech. Uzavírá se do sebe a to je škoda. Projevuje se to jak v politické reprezentaci, tak třeba v brněnské televizi a je to znát i na ulici. Brno jako by nevědělo, co se sebou. Je mi to líto. Už v osmnácti jsem věděla, že musím Brno opustit, ačkoli jsem tam po gymnáziu byla přijatá na Vysokou školu zemědělskou. Ale odjela jsem studovat a „modelit“ do světa.

Michaela Maláčová vybírá fotky:.Michaela Maláčová vybírá fotky.foto: Právo/Michaela Feuereislová

Po kom jste tak akční?

Asi po rodičích, oba jsou samostatní a silní jedinci. Maminka (Myra) pracuje v nemocnici na právním oddělení, byla dcerou faráře a moc si vybírat nemohla. Po dědečkovi mám zřejmě dar komunikace. Tatínek (Pavel) je obchodník a na to, že začal podnikat až v padesáti letech, je velice úspěšný. Můj dědeček, Pavel Maláč, se nemohl smířit s komunismem, byl zavřený v padesátých letech, pracoval v uranových dolech a na následky věznění zemřel.

A ten druhý dědeček z fary?

Ten mě hodně ovlivnil. Vždycky mi říkal - Mišel, nejdůležitější v životě je pokora, víra, pracovitost. Pořád žije a je na nás se sestrou docela přísný. Myslím, že je na nás pyšný. Sestra vystudovala dvě vysoké školy (JAMU a speciální pedagogiku), stará se o tři malé děti, hraje v divadle, učí ve škole a občas vystupuje v televizi…

Dřív jste věděla, že nechcete žít v komunismu. Kde chcete žít teď?

Teď už je mi to jedno. Musí to být svobodná země. Necítím rozdíl mezi tím, jestli to bude v Americe, ve Švýcarsku, v České republice. Dnes není problém někde pracovat, to se také změnilo.

Ale někam vás to asi táhne, někde se vám líbí víc…

Na rovinu říkám, že mně se líbí skoro všude. Já nestavím na domově, na místě, musím mít s sebou rodinu, práci, která mě baví, a musím cítit, že moje práce má smysl. Pak je jedno, kde jsem.

Můj sen není mít dům, ve kterém strávím čtyřicet let a pak v něm umřu. Vždycky jsem se stěhovala. Dnes jsme v Praze, zítra můžeme být v New Yorku, teď jsme se vrátili z Kapského Města. Svět je tak otevřený. Své děti ani neučím, že Praha je jediný domov. Říkám jim, že domov jsme my se Zdeňkem. Tam, kde jsou rodiče, tam je domov.

Rodiče pořád bydlí v Brně?

Ano, ale my je spíš všude taháme s sebou, než abychom je navštívili.

Čím vás zaujal váš muž?

Tím, jak jsme si v mnohém podobní. Měla jsem několik vztahů a byla jsem i čtyři roky vdaná. A najednou potkám člověka, se kterým si rozumíme téměř ve všem. Bylo mi čtyřiatřicet a jemu o deset víc. Taky má za sebou jedno manželství a nějaké vztahy. Podvědomě víte, že na světě chodí spřízněná duše, a já ji potkala naštěstí v době, kdy ještě můžeme mít děti.

Kde jste se potkali?

Svedla nás dohromady pracovní schůzka v Praze. Zdeněk věděl, že existuje nějaká Maláčová, já jsem četla o nějakém Bakalovi. Oba pocházíme z Brna, on odešel studovat a žít do Ameriky v osmdesátých letech, já tam v devadesátých začínala také, jsme z podobných rodin, máme stejný přístup k životu a jdeme do všeho čelem.

Víme, že jak si to uděláme, takové to budeme mít. Oba jsme si všechno odpracovali, nic jsme nerestituovali, máme jen sebe a naši rodinu, taky bojovnost, odvahu a sebevědomí. To nás spojilo. Máme šťastnou rodinu a žijeme hezký život. Kdo mě zná, ví, že to není póza pro veřejnost, že nám to klape.

Co kdyby to neklapalo?

I s tím se přece musí počítat. Vždycky jsem se o sebe uměla postarat a postarala jsem se o několik svých partnerů. Tuhle zkušenost má v Česku hodně žen. Teď je to poprvé v životě, kdy se někdo stará o mě. Nikdy bych nedosáhla výsledků, které má za sebou Zdeněk, respektuji ho a on zase respektuje můj malý obchod. Navíc toho zase tolik nepotřebuji.

Chcete říct, že partnerovy úspory neprovětráváte?

Ale já je provětrávám dostatečně, života si umíme užít. Nepočítáme, kdo co zaplatí. Když vztah funguje, tyhle věci jdou automaticky. Důležitý je pocit zázemí, že se na Zdeňka můžu spolehnout. Toho si velice vážím, to jsem v minulosti nikdy nezažila.

Kdyby Česká Miss krachovala, pomohl by vám?

Mluvila jsem o soukromí, tohle už je obchod a do toho bych to nepletla. Logicky o svých aktivitách víme…

Asi byste ho také padnout nenechala, kdyby měl potíže.

Určitě ne… (smích)

Kdy jste naposled zažila pocit absolutního štěstí?

Těžká otázka. Mám pocit, že ho zažívám pořád, i když se třeba nedaří. Vím, že to zní hloupě, ale my jsme bohatí v tom, co jsme, co spolu zažíváme, a fakt to není v tom, co máme. Tak to oba cítíme. Umím si život užít bez ohledu na to, co se děje okolo mě. Díky víře, vnitřní síle a určitému životnímu postoji. Každý den je pro mě štěstí.

Nešlo by to konkrétněji?

Asi když jsme všichni společně doma, víme, že se máme rádi a přitulíme se k sobě.