Za tu dobu si zvykla na pozornost, kterou nechtěně vyvolává, i na občasné poznámky typu - Chudák, holka! „Házím to za hlavu.

Nejlíp jsem se cítila v Argentině na Mar del Plata, kde jsem byla s plaváním. Sešla se tam dobrá parta lidí a Argentinci nás brali úplně v pohodě. Výborně nás přijímají i v Německu, kam jezdíme na závody. U nás je to tak napůl,“ zamýšlí se rodačka z Pardubic.

Hodně překvapená byla loni na paralympiádě v Pekingu, kde nás reprezentovala na trati 400 m volný způsob.

„Myslela jsem, že lidé tam jsou na postižené zvyklí, že se nebudou ohlížet za vozíčkáři, ale bylo to naopak. Číňané na nás s neskrývaným údivem zírali. Otáčeli se za námi víc než tady. Zdá se, že postižené Číňany zavírají do nějakých ústavů a lidi o nich moc nevědí. To bylo docela nepříjemné, ale jinak organizace her a doprava fungovaly velice dobře. Viděli jsme Velkou čínskou zeď, to byl zážitek.“

Mohla už srovnávat s paralympiádou v Aténách 2004. Tehdy jí bylo šestnáct a ve stejné disciplíně skončila desátá.

Paralympijská plavkyně Tereza Diepoldová:.Na Olympiádě v Aténách byla úspěšnější než v Pekingu.foto: Právo/Petr Hloušek

„V Řecku se mi líbilo, lidé nás brali skvěle. Byla jsem sice nerozumná puberťačka, ale v bazénu mi to vyšlo. Do Pekingu jsem nejela s nějakými nadějemi na medaili, ale když jsem nepostoupila z rozplavby do finále, hodně mě to mrzelo. Sešla se tam světová špička. Ty holky jsou na mnohem vyšší úrovni než já, jsou to profesionálky, mnohem rychlejší.

Přesto jsem byla zklamaná z toho, že jsem tolik trénovala a nedokázala jsem tu přípravu využít. Jsem totiž docela nervák, nezvládla jsem ten závod hlavně psychicky. Tuhle vlastnost jsem zdědila po tátovi. Když jsem například maturovala, klepaly se mi ruce tak, že jsem nemohla ani psát,“ vzpomíná Tereza.

V bazénu si zpívá

Po Pekingu si trochu pobrečela a pak si řekla, že o medailích ten život není. Dál plave ve dvou fázích pět kilometrů denně. Střídá kraul a znak. V plaveckém areálu v Pardubicích ani nemá vyhraněnou dráhu, do bazénu chodí v hodinách pro veřejnost a někdy se proplétá mezi ostatními návštěvníky.

„Mohla bych si o dráhu říct, ale nechci komplikovat situaci. Přestoupila jsem totiž z Pardubic do Olomouce, kde studuji fakultu tělesné kultury, obor aplikovaná tělesná výchova. To je specializace na lidi s postižením. Ve třídě je nás dvacet, osmnáct zdravých, já a kolega na vozíčku. Chtěla bych se tomuto oboru věnovat v budoucnu.“

Paralympijská plavkyně Tereza Diepoldová:.Plavání se jí hodí i při studiu na fakultě tělesné kultury v Olomouci.foto: Právo/Petr Hloušek

To je jediné, co Tereza plánuje. Jinak žije záměrně ze dne na den. „Vždycky když si něco naplánujete, tak to buď nevyjde podle vašich představ, nebo se to celé zboří a já nechci být zklamaná.“

Opatrně mluví i o letošním mistrovství Evropy, které se uskuteční v listopadu na Islandu. Na předchozím šampionátu v roce 2005 byla na 5 km pátá na světě!
„Kdoví, jestli se tam dostanu, na svazu nejsou peníze, tak raději nic neplánuji,“ říká, ale dál tuto vzdálenost dennodenně uplave.

„V bazénu si zpívám. Dnes to byla píseň Skákal pes, přes oves, ani nevím, proč mně to naskočilo, jindy to je třeba píseň Když se zamiluje kůň od Zdeňka Svěráka. Většinou jsou to takové dětské hity. Asi se to k plavání hodí. Jinak ráda poslouchám tvrdší hudbu a tancuji na ni.“

Autobus na střeše

Kdyby Tereza byla zdravá, hrála by nejspíš závodně basketbal, i když měří jen 166 centimetrů. Plavat začala až po svém úrazu. Do té doby dávala koše a chodila do tanečního kroužku. O sedm let starší bratr Lukáš ji také občas vzal s sebou na fotbal. Zkoušela by jistě i další sporty. Život jí ale změnil autokarový zájezd do Španělska k moři, na který se vypravila v létě 1998 s bratrem a prarodiči.

„Stalo se to ve francouzském městě Perpignon, blízko španělských hranic. Seděly jsme s babičkou uprostřed autobusu vpravo, děda s bratrem byli vpředu za řidičem. Byla bouřka, řidiči bylo špatně, pořád se poléval vodou a potom už si jenom pamatuji, jak jsme se kouleli dolů ze silnice, autobus zůstal na střeše a na mě všechno padalo, i sedadla.

Paralympijská plavkyně Tereza Diepoldová:.Život ji změnil autokarový zájezd do Španělska ...foto: Právo/Petr Hloušek

Dál si toho moc nevybavuji, ale vím, že mě babička vytrhla zpod sedadel. Tím jsem si poškodila nohu, jenže jinak to nešlo, protože bych tam zůstala celá. Babička při nehodě přišla o pravou ruku, kterou jí utrhlo padající sedadlo. Děda nemá lýtkový sval a koleno, bratrovi praskly dva obratle a dodnes ho bolí záda. Řidič nehodu nepřežil. Děda své postižení snáší dobře, babička moc ne, ale snaží se,“ vypráví Tereza.

Jako desetiletá svůj stav příliš nevnímala. „Byla jsem pořád pod práškama, pořád jsem spala. Něco jsem si začala uvědomovat, až když mě převezli z Francie do pražského Motola. Viděla jsem kolem sebe sestry a doktory, netušila jsem, co mi je, nohu jsem pořád ještě měla. Teprve pak jsem dostala otravu krve a sněť, bolelo to. Šlo mi o život, a tak rodiče za mě rozhodli o amputaci nohy. Jsem ráda, že mám alespoň jednu zdravou nohu. Nová mi už nenaroste, s tím nic nenadělám,“ pokyvuje hlavou.

Dokonce se chystá na výlet do Paříže. Ve Francii od té nehody nikdy nebyla.

Paralympijská plavkyně Tereza Diepoldová:.„Bez protézy jsem svobodnější,“ říká Tereza. foto: Právo/Petr Hloušek

Chodí bez protézy

Když se Tereza vrátila do Pardubic, dostala protézu s mikročipy, kterou ovládá počítač. „Můžete s ní dělat cokoli - běhat, bruslit, tancovat, jenže je docela těžká. Stála milión korun. Na to bych nikdy neměla. Polovinu mi zaplatil pan Horáček (textař Michal Horáček - pozn. red.) a zbytek byl vybrán od lidí, kteří posílali peníze na sbírku založenou basketbalisty z našeho oddílu Studánka Pardubice. Dnes už podobné protézy platí pojišťovny.“

Závodnímu plavání se začala věnovat dva roky po úrazu, tedy ve dvanácti letech. „Protézu jsem nosila poctivě čtyři roky, ale jak jsem denně plavala, nebavilo mě pořád si ji nandávat. Navíc jsem alergická na pryskyřici, ze které je okraj mojí protézy vyrobený. Ujdete pár metrů, tlačí vás to, zpotíte se. Bez protézy jsem svobodnější, mám větší rozsah pohybu. Neberu si ji ani na plesy. Trochu se ale cítím provinile už kvůli lidem, kteří se na mě složili. A až si to přečte pan Horáček, asi mě zabije.

Jednou ale snad dospěji k tomu, že protézu budu nosit. Tím, jak chodím bez ní, se mi bortí páteř, takže stejně jednou budu muset.“

Žije mezi Pardubicemi a Olomoucí, kde bydlí na koleji. Plave v obou městech. Technicky svůj styl upravila tak, aby se ve vodě nepřevracela na bok. „Kopu nohama a pohyb usměrňuji rukama. Zdraví plavci směr vyvažují nohama, já to musím dělat trupem a pažemi.“

Ráda chodí do kina a s kamarády do hospody, pořád miluje sport - s holemi hraje fotbal a basket, občas zajde do posilovny, na škole dělá gymnastiku, atletiku a kvůli zápočtu začne dokonce lyžovat. Po pěti letech v Olomouci se chce vrátit domů a pracovat s handicapovanými lidmi.

Minerálku kupují

„I proto jsem byla ráda, že mě do té reklamy vybrali. Snažila jsem se totiž pomoci Asociaci handicapovaných sportovců, aby měla alespoň nějaké peníze.

Vůbec jsem ovšem netušila, jak jsou lidé zlí. Myslí si, že jsem teď strašně bohatá. Ale ať si myslí, že jsem nějaká hvězda, přitom to není pravda, ale bohatá nejsem. A nejvíc mě těší, že lidé víc tu minerálku kupují,“ dodává Tereza.