Kde teď vlastně sedíme?

Tento prostor za butikem slouží jako kancelář. Ještě další kancelář a pak malou krejčovskou dílnu máme v prvním patře.

Kde se vaše modely rodí?

Tady máme butik a rodí se tu vzorky. Samotná realizace pak probíhá v továrně. Vyrábějí pro nás prakticky dvě poslední pletárny v Čechách. Většina českých textilek a pletáren se již bohužel položila, jedním z důvodů je i vládní politika, která domácí textilní producenty vůbec neochránila. Zničily je neomezené dovozní kvóty Vietnamců, Číňanů a kdekoho dalšího.

Česká móda se tak stala čímsi exkluzivním. Jako první na to samozřejmě doplatili výrobci, kteří dřív chrlili tisícové série a plnili obchodní domy.

Jak tedy vypadá současná česká výroba?

Bídně, dá se říct, že živím dvě pletárny. Kdybych přestala vyrábět, přijde o práci zhruba sto lidí. Není to ale pro mne snadné. Ve fabrikách byli zvyklí ve dvě odpoledne skončit, a když je potřeba trochu přidat plyn, jsou z toho vedle.

Proč jste se vrhla od prvopočátku právě na pletenou módu?

Na vysoké škole uměleckoprůmyslové jsme chodili na praxe do jihlavské Modety, kde byli ochotní zaobírat se studenty. Nějak mi to učarovalo. Úplet je specifikum, nedá se k němu přikročit jen tak od střihacího stolu mimo provoz. Způsob jeho zpracování totiž opravdu pochopíte, teprve když přijdete do výroby. Je to jiné než u šité konfekce.

Navíc si vytvářím model takzvaně od první nitě. Nejprve si vyberu příze od výrobců z Itálie či Německa. Bohužel ne z Čech, protože kvalita české produkce není taková, jakou si představuji.

A co dál?

Když pak dorazí těch devět či deset vybraných barev, tak si vyvzoruji základní vzor, který je pro kolekci určující, a podřizuji ho nějakému tématu. Pak určuji samotný střih fazóny, aby byla kolekce vzájemně kombinovatelná. Vždy obsahuje základní modely, jako jsou svetry, sukně, šaty a třeba i kalhoty, které pak doplňují různé extravagance a doplňky.

Držíte se celosvětového trendu dvou nových kolekcí do roka?

Držím a jsem úplně vzorná. Protože dodávám na evropský trh, musím mít 1. února nové letní a 1. srpna další zimní zboží na krámě. S tím se nedá pohnout ani o týden. Ve světě módy se nepočítá s tím, že by to někdo nestihl, nevyrobil nebo si vzal dovolenou. To neexistuje.

Martina Nevařilová - podzim/zima 2008-9:.Martina Nevařilová - podzim/zima 2008-9foto: www.navarila.cz

Máte butik v historickém centru Prahy, kde se pohybuje spousta turistů. Jak velké množství zboží dokážete prodat?

Tohle je už můj třetí obchod. Začínala jsem v roce 1994 na Hradě, na Radničních schodech. Sice jsem byla v turistickém centru, jenže mimo zónu, kde se móda prodává, takže tam se nám obchodně moc nedařilo. Pak jsem otevřela nový butik v centru Prahy 2, v Ječné ulici, a teď jsme třetím rokem tady na Starém Městě. A když nepočítám počátky na Hradě, mám stále podobný roční obrat. Nejspíš proto, že je moje móda specifická.

Mám svou klientelu, která tvoří zhruba třetinu obratu, zbytek jsou náhodní zákazníci, většinou turisté. Na svou prodejnu objednávám ze své kolekce kolem dvou tisíc kusů ročně. Všechno se neprodá, takže celý můj zisk je v zásobách.

Co s nimi? Krám musíte mít plný zboží, navíc se zákazníci vracejí. Jeden rok si něco koupí, druhý k němu dokupují.

Moje modely nejsou natolik trendové, aby byly dva roky staré kusy takzvaně out of fashion. Návrhářka na volné noze jste ale nebyla od prvopočátku. Začínala jsem v módní galerii Nostalgie Marie Fleischmannové a Marka Vašuta. Přizvali si mě jako výtvarnou ředitelku, protože ani jeden z majitelů nebyl z oboru. Zhruba za rok jsem začala pracovat samostatně. Vlastně jsem dělala vždycky na svém, jenom jsem dřív neměla obchod.

Dbáte na to, aby stará kolekce korespondovala s novou?

Ne, naopak se z ní vždycky snažím úplně vymanit. Kdekdo si módního návrháře představuje s tužkou v ruce, jak si maluje v ateliéru. To dělám zhruba dva tři týdny v roce, když vzoruji novou kolekci. Samotná návrhářská práce sice tvoří páteř mé činnosti, jenže mám butik, zaměstnance, dodávám do jiných butiků a hlídám výrobu.

Liší se kolekce i materiálově?

To ani říct nemůžu, protože materiál se velmi těžko zkouší. Zjistím, jaký je, teprve když po čase vidím užitné vlastnosti. To se ukáže třeba až po roce. Už několikrát jsem se nechala strhnout k vyzkoušení jiného materiálu, a vymstilo se mi to. Proto se držím už dost dlouho směsového materiálu vlna-polyester 50/50, který výborně drží tvar, nežmolkuje, barvy se při praní neprolínají a po pěti letech vypadá stále stejně. Tento základní materiál doplňuji nějakou efektní přízí, do které si risknu jít, na ponča, šály či svrchní kabátky. Tuto přízi každý rok obměňuji.

Mimo jiné tu vidím úpletové sukně ve stylu plisé. Drží tvar?

To je rozžehlené žebro, které se jenom jako plisé tváří. Tvar mu dává provedení, takže s ním žádné potíže nejsou. V letošní zimní kolekci však máme i plisé, které se po vyprání samo vrátí do původního stavu.

Prodáváte jenom ve svém butiku?

Dlouhodobě spolupracuji i s dalšími butiky v Čechách, které mají odvahu jít proti asijskému zboží a neprodávají jenom moje kolekce, ale i jiné návrhářské značky. Dnes je ale velmi těžké udržet takový butik ekonomicky, takže z těch původních dvaceti mi zůstalo asi deset, většinou v lázeňských nebo turisticky navštěvovaných městech, jejichž majitelky našly způsob, jak se udržet, a mají stálou klientelu. Dodávám jim pravidelně a berou kolekci ucelenou.

Martina Nevařilová - podzim/zima 2008-9:.Léty má vyzkoušený materiál: vlna-polyester 50/50, který výborně drží tvar. foto: Novinky

Na druhou stranu váš butik nabízí doplňky od jiných návrhářů.

Mám tu kabelky od Marcely Kotěšovcové, brýle a šperky Simony Kafkové, autorská trička od české značky Vohoz. Nárazově jsem spolupracovala s různými jinými výtvarníky, musím ale říct, že to bylo velmi těžké. Řada z nich není zvyklá na to, že nemohou do butiku pověsit jediný model z přehlídky, protože zákazník požaduje třeba o číslo menší či větší. Takže musí mít zajištěnou výrobu, a to je hlavní kámen úrazu českých návrhářů, kteří nemají výrobní zázemí, a tu nyní díž nejsou schopni zboží doplňovat.

A na tom pohořela moje představa prodávat produkci dalších českých návrhářů, s níž jsem se stěhovala sem do větších prostor. Málo tuzemských značek je schopno jet v kolotoči sezón, výrob a kontraktů, který je nastaven celosvětově. Na druhou stranu vzdávám hold všem českým návrhářkám tady na Starém Městě, které tu butik mají a přežily několik sezón, když módní návrhář v Čechách je sám sobě ekonomem, výrobcem i obchodním agentem, protože tu stále ještě módní průmysl nefunguje.

Nakolik se necháváte ovlivňovat módními trendy?

Nijak zvlášť je nesleduji, protože ke svým kolekcím přistupuji úplně z jiného úhlu. Určím si téma, což mě na škole naučil Bořek Šípek, a následně mu podřídím vzorování celé kolekce, prvotní je výběr barev. A je mi celkem jedno, co je zrovna „in“ - ať se nikdo neurazí, stejně si myslím, že jsou to víceméně „bláboly“. Navíc podle mého názoru už dnes neexistuje žádný módní diktát, nosí se všechno a každý by měl v první řadě volit to, co mu sluší. Tvrdím, že osobnost vytváří styl.

Spolupracujete i se zahraničím?

Vyvážím více než polovinu produkce. Už třetím rokem mám obchodní zastoupení pro Belgii, Holandsko a částečně i pro Švýcarsko. Nejvíc se moje modely uchytily v Holandsku, takže tam už mám i obchod, který sice není můj, ale prodává moji značku a byl pro ni založen.

Za jaké ceny prodáváte venku?

S třísetprocentní přirážkou, ale tato marže zůstává majiteli butiku. Já dodávám kolekce za stejnou velkoobchodní cenu jako v Čechách. Hned zpočátku mi bylo řečeno, že podle cen, které mám u nás, by v zahraničí nikdo neuvěřil, že je to opravdu originální autorská móda. Moje holandská agentka mi vyčítá, že jsem moc levná, že by se rukodělná práce měla v ceně modelů víc projevit. Jenže v té chvíli by byly moje modely v Čechách neprodejné.

Sídlíte ve velmi luxusní lokalitě. Jak to finančně zvládnete?

Butik se zázemím měří 130 čtverečních metrů a dalších 30 máme nahoře. Takže dřeme na nájem, který je samozřejmě drahý. Zákazník se leckdy diví, kolik svetr stojí. To je ale daň za to, že nesídlíme někde na periferii.

Kde berete tu odvahu?

Zařekla jsem se, že nebudu dělat sama sobě žádné ekonomické vyhodnocování. Skočila jsem do toho jako do vody, nikdy jsem si nevzala úvěr a v podstatě od první koruny, která se otočila, jsem došla zatím až sem. Dokud je na výplaty a pořízení další kolekce, tak to funguje. Je to podnikání jako každé jiné a naše branže rozhodně není o tom, jak se stát milionářem.

Mezi malováním modelů a zadáváním výroby je velký rozdíl. Tam už je to o řemesle.

Je to tak. Pokud ho neovládáte, nemůžete výrobu dotáhnout do konce. Často si vymýšlím věci, které se v pletařině běžně nedělají. Můžu si to dovolit, protože jí rozumím. A když mi někdo řekne, že něco nejde, musím mu ukázat opak. Vyrábíme pokaždé za zhruba dva a půl miliónu, a když by se něco pokazilo, přišly by vniveč moje peníze.

Kde jste se to naučila?

Částečně ve škole, která byla velmi poctivá k řemeslu. Navíc jsem se snažila na ni dostat tři roky a mezitím jsem dělala v Triole, a pak návrhářku v Moděvě. Celou vysokou školu jsem se pak živila tím, že jsem šila pro všechny kamarády. Vždy si první vzorky realizuji sama přímo v manufaktuře a taková praxe vám dá víc než jakákoli škola.

To si vás manžel a rodina moc neužijí.

Právě naopak, naučila jsem se využít maximálně času na práci a času pro rodinu. Mám ve svém muži velkou oporu, když je potřeba, umí mě doma zastoupit, a naopak. Máme dvě děti, Oliver chodí do deváté a Adélka do druhé třídy. A bydlíme třicet kilometrů za Prahou, takže je to někdy opravdu náročné. Babičky využít nemůžeme, protože jedna žije až v Mostě a druhá v podstatě nefunguje.

Zatímco vy jste výtvarnice, váš manžel řídí pražskou zoologickou zahradu. Jde to vůbec dohromady?

Možná to působí rozdílně na první pohled. Jenže já jsem spíš (snad) dobrý obchodník a manažer než bohémka. To máme s mým mužem (Petr Fejk - pozn. red.) společné. Máme stejný názor na přístup k práci a chceme ho i po svých zaměstnancích. Ale muž je větší bohém než já. Je rozervaný romantik, velký máchovec, s hlavou neustále v oblacích. Noří se do filozofických hlubin, zatímco já jsem čirá realistka.

Přestože Petr nesnáší cestování, podařilo se mi ho udolat, takže se mnou už cestuje docela rád. Naprosto rozdílný je náš vztah k jídlu a pití, protože manžel je hamburgerový fanda a maminkovský odkojenec na řízcích s bramborovou kaší, já ráda experimentuji.

Martina Nevařilová - podzim/zima 2008-9:.Martina Nevařilová své modely prodává nejen v Čechách, ale také v zemích jako je Holansko, Švýcarsko a Belgie.foto: Novinky/www.navarila.cz

Nenosí vám domů tygřata a ptáčata?

Ne, je skutečně manažer, nikoli chovatel. To jsou v zoo jiní nadšenci, kteří by chtěli mít co nejvíc zvířat a co nejmíň návštěvníků, protože ti je vlastně ruší. Takže můj muž do toho vnáší racionalitu a rovnováhu mezi chovem a výstavou.

Chodíte do zoo?

Máme malou holčičku, která zoo miluje, a já tam chodím nejraději po zavírací době. Když návštěvníci odejdou, má zahrada úplně jiné kouzlo. Zvířata vegetují úplně jinak.

Takže vám doma neskončilo žádné zvířátko?

Dokonce máme o jedno míň, protože náš černý labrador Kuba zemřel. Myslím, že manžel teď velice strádá a už by chtěl nového pejska. Adélka s ním vyrostla, takže když má teď špatnou chvilku, svádí to na stesk po Kubovi. Jenže pro výchovu štěněte není teď ta správná doba, jsme oba velmi vytížení. Ale mám pocit, že už si Petr zadal v Trojském útulku požadavek, jak by náš budoucí pes měl vypadat.

Denně dojíždíte nejméně hodinu. Jak zvládáte domácnost?

Ráno začínáme v půl sedmé. Já dělám snídani a vystrkávám všechny z baráku, Petr zase děti vozí do školy, protože na dopravní zácpy nemám nervy. Večer se dostáváme domů zpravidla mezi sedmou až osmou hodinou, takže jsou z nás dvě mrtvoly, které se moc nehýbou. Odměnou nám je ale báječné prostředí, v němž jsou děti spokojené. Do vesnice jsme zapadli dobře, už v ní žijeme desátý rok, takže nás přijali a nejsme tak úplná naplavenina. V hospodě se vždycky máme s kým dát do řeči, hodná sousedka nám krmí kočku a zalévá kytky… Mezilidské vztahy na vesnici jsou úplně jiné.

Kde jste se s manželem potkali?

Znali jsme se dlouho, protože „jeho“ filozofická fakulta stojí hned vedle „mé“ umprumky. Takže jsme končili ve stejných hospodách i společné menze. Od vidění a přes známé jsme se znali tak od dvaceti. Pak se Petr přestěhoval do Vršovic, kde jsem bydlela se svým tehdejším partnerem. Chodili jsme do stejného parku, já s malým Oliverem a Petr se psem Kubou. A ten jednou udělal obrovskou hromadu, do které můj syn vjel na kole. Takže jsem se hrozně rozzlobila… a tak to po letech začalo.

Ředitel zoologické zahrady neuklidil po svém psu?

Ne. Můj muž je hrozně nedisciplinovaný. Vždycky říkal, že jeho pes je svobodný a může si dělat, co chce. Takže Kubásek málokdy chodil na vodítku nebo s košíkem. Teprve v pozdním věku zplodil za asistence obou majitelů štěňata a můj muž říkal, že takové štěstí už v životě nečekal. Kubova partnerka, zlatá retrieverka, pak porodila deset zlatých retrieverů, takže její majitele dodnes podezříváme, že si pro jistotu došli pro štěňata ještě někam jinam a nám to milosrdně zamlčeli.