Přestože je s jejím jménem spojen zejména komediální žánr a humor, její osud zrovna k popukání není. Nejhorší období prožila v padesátých letech. V září roku 1954 studovala herectví na DAMU, byla ve třetím měsíci těhotenství a chystala se na svatbu, když ji rovnou z přednášky odvezla StB do věznice v Litoměřicích. Po výslechu a děsivé noci v cele ji propustili.

Její milovaný otec, povoláním truhlář, takové štěstí neměl. V zinscenovaném procesu byl odsouzen k 15 letům vězení a k propadnutí majetku. Po vynesení rozsudku se Jiřina marně snažila s otcem rozloučit a po hrozné scéně ji přepadly porodní bolesti. Dcera Simona tak přišla na svět dřív, než měla.

Jiřina Bohdalová v taneční póze ještě v dětských letech.: Jiřina Bohdalová v taneční póze ještě v dětských letech

Rodině, kde kromě miminka byla ještě dvanáctiletá sestra, se vedlo zle. Hereččin manžel, absolvent ČVUT Břetislav Staš, byl na vojně a dostával pár desítek korun služného měsíčně. Maminka, do té doby v domácnosti, nastoupila jako myčka nádobí. Jiřina musela odejít ze školy a začala pracovat jako šatnářka.

Herecké štěstí ji potkalo v pravý čas

Obrat nastal v létě roku 1955, kdy dostala díky Stelle Zázvorkové roli v hudební komedii Sto dukátů za Juana. V ní poprvé hrála s Vladimírem Menšíkem a tam ji také objevil autor textu Vladimír Dvořák, s nímž později vytvořila nezapomenutelnou televizní dvojici.

Díky tomuto účinkování mohla její maminka odejít od dřezu s nádobím a převzít péči o půlroční Simonu. Jiřině se dokonce podařilo dokončit DAMU. „Nejdůležitější, vlastně jediný úkol pro mě byl uživit rodinu. Studium, to bylo spíš něco navíc. Za tátova pobytu v kriminále jsem rodinu ekonomicky sama táhla,“ vzpomíná.

Nezapomenutelná dvojice v nezapomenutelném filmu, který skončil v trezoru: s Radkem Brzobohatým v Kachyňově Uchu (1970)..: Nezapomenutelná dvojice v nezapomenutelném filmu, který skončil v trezoru: s Radkem Brzobohatým v Kachyňově Uchu (1970).

Toto dramatické období si vzalo ještě další daň: rozpad jejího manželství. „Když se Břetislav vrátil z vojny, byla jsem vinou osudových událostí někdo úplně jiný, než koho si před časem vzal,“ napsala Jiřina Bohdalová ve své knize Měla jsem štěstí na lidi.

O svých vztazích mluví nerada, protože ani jeden nedopadl dobře. Sblížení s bubeníkem orchestru Karla Vlacha Josefem Posledním skončilo jeho tragickou smrtí při havárii autobusu v Mongolsku. Nejméně ze všeho je ochotná cokoli říct o dvanáctiletém manželství s Radkem Brzobohatým. „Je mi zřejmě souzeno mít úspěch v práci, méně už v osobním životě,“ připouští.

Werich se stal Bohdalové andělem strážným

O to víc se jí však dařilo v kariéře. DAMU absolvovala v roce 1957 titulní rolí ve Vančurově Josefíně. Okouzlila v ní Jana Wericha, který se přišel na představení podívat, protože v něm hrála i jeho dcera Jana. Nabídl proto mladé herečce angažmá v Divadle ABC, kde byl ředitelem.

Werich, který věděl o jejích existenčních potížích i o uvězněném otci, se stal na několik let jejím andělem strážným. Vybavil ji i radou, jak si poradit s případným nátlakem StB. „Řekni jim, že se ráda napiješ a že pak hned všechno vykecáš. Že opilá řekneš, i co nevíš,“ poradil jí tehdy. Jeho pokynů pak skutečně využila, když jí estébáci slibovali za spolupráci otcovo propuštění. Když se přesto ocitla na seznamu spolupracovníků, očistila své jméno u soudu.

 V komedii Lásky paní Katty jí je v Divadle Na Jezerce partnerkou dcera Simona..: V komedii Lásky paní Katty jí je v Divadle Na Jezerce partnerkou dcera Simona.

Velké problémy jí způsobilo účinkování ve filmu Ucho, který skončil v trezoru, i to, že šla v roce 1970 za svědka na svatbě disidentům Pavlu Kohoutovi a Jeleně Mašínové.
Úspěchy a obrovská popularita však s sebou nesly nejen radost z ocenění a přízně publika, ale i vlezlost a lži bulváru.

Vrcholem bylo letos v létě uveřejnění fotografií, které jakýsi bulvární slídil pořídil, když si svlečená věšela na balkoně přímořského hotelu plavky. Herečka se po jejich zveřejnění zhroutila a od té doby s tiskem komunikuje – pokud vůbec – s nejvyšší obezřetností. I když vyjádřila uznání kvalitě našemu listu, vyhradila si pouze písemnou formu interview.

Před časem se otevřeným dopisem obrátila na parlament, aby něco udělal pro ochranu soukromí lidí před útoky bulvárního tisku. A položila otázku, proč je naše právní ochrana před jeho útoky tak marná?

Jakou reakci jste zaznamenala na svůj otevřený dopis mediálním komisím poslanecké sněmovny a senátu?

V poslanecké sněmovně i v senátu sedí volení zástupci lidu, tedy ti, kteří dostali důvěru voličů (i důvěru mojí) a kteří se za nemalé peníze mají pečlivě starat o veřejné (i mé) blaho. Něco jako andělé strážní. Realitu sledujeme jako velikou komedii dell’arte dnes a denně na obrazovkách…

Absurdistán v praxi. Už se ničemu nedivím, mám vydivíno (to moc rád říkal kamarád Sovák). Na můj otevřený dopis, který jsem adresovala oběma mediálním komisím českého parlamentu, se naši mistři obecného blaha vůbec neozvali (kromě poslankyně Ivany Levé).

Herečka Jiřina Bohdalová.: Herečka Jiřina Bohdalová

Nestál jim za pozornost obsah dopisu, nestála jsem jim za pozornost já a nevšimli si dalších skoro pěti tisíc jmen občanů naší republiky, kteří s obsahem souhlasili. Ptáte-li se na ohlas, pak moje výzva měla ohlas veliký u všech, kteří vnímají stejně jako já nechutnost bulváru, kde mohou pseudonovináři ničit beztrestně vlastně kohokoliv. Líp se samozřejmě ničí osoby známé, je to prodejnější… a o peníze jim jde především.

Já jsem na jejich mušce dosti často. A říkám si už velmi trpce: to mám za to, že jsem se celý život snažila dělat dobře svou práci.

„A téměř na konci života – však se blížím k osmdesátce – do mě může kopnout kdejaký utřinos. Je to bída. Proti této podlosti není obrana.“ „Mně se splnilo mnoho snů a přání, ale samozřejmě jsem občas také dostala velmi přes hubu, což k životu taky patří.“

Podívejte, paní Braunová, můžu vám tu vysypat veselé historky z natáčení jako obvykle… ale protože vím, že odvádíte seriozní práci a že Právo jsou kvalitní noviny: pomozte mi! Jděte po stopách mého dopisu, najděte ty blanické rytíře a zatřeste s nimi!

Omluvil se vám vydavatel bulváru za újmu, kterou vám způsobil?

Tak naivní snad nejste! Že mám újmu, jak říkáte, je mu jedno! Má svý prachy v kase, lidi totiž bulvár kupují jako diví, a jsou i tací, kteří těm blábolům věří.

Co vám v těžkých chvílích nejvíc pomohlo? Míra otrávenosti se odráží v duši a ničí v důsledku i tělo.

Když je mi mizerně, ujíždím na chalupu a mám radost, když se mnou jedou naši kluci (vnuci Marek, 22, a Vojta, 13 – pozn. aut.) a nejlépe celá rodina.
A mizerně je mi teď dost často, takže se nejspíš na chalupu odstěhuju.

Co vás teď nejvíc pohlcuje?

Kývla jsem Honzovi Hrušínskému a nazkoušela jsem v jeho divadle hru Bengta Ahlforse Paní plukovníková. Řeknu vám jen to, že jde o postavu z masa a kostí, text nešustí papírem a všichni se můžeme vyřádit.

V čem vám popularita nejvíc zpříjemňuje a naopak znepříjemňuje život?

Herec, který vám řekne, že mu popularita vadí, není upřímný a nejspíš lže: nemá ji! Podstata herectví spočívá i v tom, že se ženete za popularitou. Já už s ní umím žít. Jo, jsem jen člověk, nemůžu se trvale usmívat na všechny strany… taky občas reaguju po svém, tedy výbušně.

S Filipem Blažkem v pohádce Zdeňka Zelenky Nesmrtelná teta (1993)..: S Filipem Blažkem v pohádce Zdeňka Zelenky Nesmrtelná teta (1993)

Ale popularity si – obecně – velmi vážím a svých příznivců taky. Míra mé obliby u diváků je léta stabilní, nemám důvod ke stížnostem. Díky. Zároveň jsem si vědoma pravdy o slávě a polní trávě. Vezměte třeba divadlo – každý večer na prknech trvale mizí a umírá jakákoliv sláva. Po divadelních výkonech, i těch největších, nezbývá nakonec nic. Jen dotek duší… a i ten je pomíjivý.

Co považujete za svůj největší úspěch?

Na to nemůžu odpovědět. Co je to největší úspěch? Že ještě žiju? Že jsem si vybrala profesi, která můj život neskonale naplnila? Že jsem vychovala dceru? Mám dva vnuky? Kdybyste se mě zeptala na můj největší neúspěch, to bych dala dohromady spíš. Že jsem se pořádně nenaučila ani jeden cizí jazyk, že se mi nepovedlo ani jedno manželství, že neumím hrát na klavír, že se špatně starám o své tělo, že… jéje, toho by bylo!

Jaká byla největší daň, kterou jste za svůj úspěch zaplatila?

Nevidím to tak dramaticky. Daně platím státu, ty mě štvou možná víc než ty daně, co se na ně ptáte. Já se v tom hlavně nijak filozoficky nehrabu. Mně se splnilo mnoho snů a přání, ale samozřejmě jsem občas také dostala velmi přes hubu, což k životu taky patří. Ničeho nelituju.

Jak se potýkáte se závistí?

Ó ano, to je jiná! Závist mě provází věrně, protože je na mne celý život hodně vidět a fantazie závistivců je nekonečná.

To vám závidí slávu, nebo majetek?

Bože, co jsou moje hmotné statky proti tunelům našich četných zbohatlíků? Já mám všechno za práci, a když jsem se v minulém režimu zmohla na okál (říkám mu papírák), byl to můj největší finanční výkon. Těch závistivců. Dneska mi do něj teče, a to už mi nikdo nezávidí. Přesně ve smyslu přání, aby sousedovi chcípla koza.

Bavíte se zkazkami o svém hodně kladném vztahu k penězům, nebo se zlobíte?

Hloupou lží a jejím stálým opakováním se nebavím. Naopak!

A když si chcete dopřát, co uděláte?

Chci toho už dost málo. Mám svůj žlučník, játra, držím celkem pohromadě a dosud nezničených orgánů si vážím. Dopřávám si málo, na to, co si dopřát můžu. Myslíte-li to ovšem konzumně, tak občas jedu do českých lázní a tam tiše hniju v bahně. Ale nejradši jsem na své chalupě.

Jak vzpomínáte na společné vystupování s Vladimírem Dvořákem?

Dojatě, ráda… a víc a víc. Děkuju Bohu, že jsme se sešli v životě i v práci. Že si mě vybral, považuji dodnes za veliký dar.

Jak posuzujete současnou českou filmovou a divadelní tvorbu?

Fandím, pokud je čemu, směju se, pokud je čemu, a řvu hrůzou, když to nejde vydržet.

Jak se udržujete ve své obdivuhodné kondici, díky níž můžete i v 77 letech naplno pracovat?

Kondici si tedy představuji jinak. Ale jsem po mamince vitální a domácích prací se neštítím. Necvičím, k tomu jsem si nevybudovala kladný vztah, drancuju tělo jen tím, co doma udělat musím. A není toho málo. Většinu domácích prací zastanu sama – Sám si vařím, sám si peru… znáte to přece dál. No, a tak nějak se udržuju v obdivuhodné kondici – ale to jste řekla vy.

Jaká jste babička?

Ze mě by měla radost i Božena Němcová včetně paní kněžny, taková já jsem babička. Kapsář stále plný, moudrosti plno… vařím zdravě a chutně. Nechci se chválit příliš, ale jako babička jsem naprosto dokonalá.

Jak hledíte na naši současnost?

Vidím to z pohledu svých let. Tedy hodně skepticky. V temných barvách. Ale stále ještě žiju – a život je cenina. A už mě nechte, nebo se rozpláču.

Foto: Marie Votavová, Miroslav Zajíc, TV Nova, Kirké, Michaela Říhová a archiv J. Bohdalové