Považujete se za feministku?

Absolutně ne. Nemohla bych být jen ve společnosti žen. Spíš právě naopak. Mám pár kamarádek, se kterými vydržím a ony se mnou, ale je jich jen pár a taky se nevidíme každý týden. Dokonce by se dalo říct, že já jsem spíš opak feministek.

S kým vydržíte nejdéle?

No tak pochopitelně s rodinou. Ale pokud jde o ženskou společnost, tak je to herecké „Mio trio“, jak si říkáme. A to je herečka Bára Seidlová a její dvě kolegyně z divadla Danka a Niki Zbytovských. Spolu vydržíme my čtyři holky hlavně proto, že máme společné dvě lásky.

Které lásky?

Divadlo a Itálii. Děvčata mají v Brně u Bolka Polívky divadelní společnost Malé hry, a to „h“ je přeškrtnuté, takže z toho vznikne divadlo Maléry. Děvčata hrají i v italštině v Toskánsku. Letos jsem se za nimi v Itálii byla podívat a strávily jsme společně nebývale krásné a nabité čtyři dny. Brouzdaly jsme po italských vesničkách, vařily si taliánský papáníčko, pokecaly si s domorodci, protože všechny čtyři tím jazykem vládneme. Vidíte, ono to s tím mým antifeminismem nebude zas tak horký.

Milujete Itálii tak, že tam máte dokonce přítele. Mohu ho tak nazvat? Nebo jaký je mezi vámi vztah?

V Itálii mám svého bývalého manžela a zároveň otce svého dítěte. Ano, jsme báječní přátelé.

Máte svoji „one-woman show“, hru Shirley Valentine, kde poctivé dvě a půl hodiny hrajete na jevišti příběh ženy, která ve středním věku změní svůj život. Hra je anglická, ale myslíte, že se tohle téma týká i českých žen?

Určitě. Žen, které by rády změnily svůj běh života, je spousta. Překročíme padesátku a začneme mít pocit, že už jsme svůj úkol na tomto světě splnily a že už nás pomalu nikdo nepotřebuje. Děti vystřelí z hnízda, mají svůj vlastní život, náš muž chytá druhou mízu a ohlíží se za mladšími nebo zbačkorovatí a my se staneme inventářem kuchyně. Z něj se stane „on“ a z nás se stane „to“. Tohle není stýskání, to jsou fakta.

Chodí na tohle představení více ženy?

Myslím, že ženy tahají na toto představení své muže. Některé jejich tajné myšlenky řekne Shirley Valentine za ně. Je roztomilé, že muži reagují jinde než ženy. Ale všichni se vnímáme navzájem, jako bychom na chvíli zapomněli, kdo je v hledišti a kdo na jevišti. Cítím propojenost, společně si odžijeme za ty dvě a půl hodiny kus svých životů i svých snů. Možná nám i něco dojde. Rozdíly mezi reakcemi mužů a žen dobře vnímám.

Dvouhodinový strhující výkon podává ve hře Shirley Valentina v pražském divadle ABC. :.Dvouhodinový strhující výkon podává ve hře Shirley Valentine v pražském divadle ABC.

Hovořili jsme o divadle, ale co film? Nezanedbáváte ho trochu?

Jsem zhýčkaná divadlem, kde hraju mnoho krásných rolí. Plnokrevných. Mám jich dokonce tolik, že mě i celkem slušně uživí. Výsledek je ten, že si mě nikdo nemůže koupit, pokud mi nenabídne životaschopnou postavu s osudem. Divadelní prací poměřuju i filmové a televizní nabídky.

Teď jsem velmi ráda vzala televizní film Josefa Klímy „Tak zejtra nashle“, který mi nabídl režisér Miloš Zábranský. Přečetla jsem ho jedním dechem a roli matky Broumové, které znásilnili a zabili dceru a ona vezme spravedlnost do svých rukou, jsem odmítnout nemohla.

Výrazná role byla paní Lukešová v seriálu Místo v životě. Jak na ni vzpomínáte?

Ráda. Zaslechla jsem, že se má točit další řada seriálu. Pro mě je důležité, že celá řada, že dostanu všechny scénáře najednou. Abych mohla znát nejen začátek, ale i konec postavy a podle toho ji vystavět. Právě proto si nedovedu dost dobře představit práci v nekonečném seriálu.

Paní Lukešová změnila život a propadla bylinkám. Máte k nim také vztah?

Jsem na tom jako ona. Dřív jsem na ně vůbec nevěřila, dnes zásobuju a čistím celou rodinu. Vlastně jsem se o bylinky začala zajímat jen kvůli roli a už mi to zůstalo. Doslova mě to vcuclo. Dokonce jsme se seznámila s bylinkářem panem Kindlem a u něj dodnes nakupuju bylinné směsi. I balkón mám osetý samými bylinkami.

Jako bylinkářka Lukešová s hercem Markem Taclíkem v seriálu Místo v životě. :.Jako bylinkářka Lukešová s hercem Markem Taclíkem v seriálu Místo v životě.

Vy jste také někdy radikálně změnila svůj život?

Ano. Pro mě osobně bylo důležité si včas pojmenovat, co vlastně chci. Jaký život bych ráda žila a kde jsou moje cíle. Když je člověk mladý, má jedinou touhu, a to je být šťastný. Ale neví přesně, co pro to má udělat a co to štěstí vlastně je. Jak stárne, tak se ty rozostřené kontury pomalu zahrocují, všechno vystupuje z mlhy a člověk najednou lehčeji vidí, kde to svoje štěstí vlastně hledat.

A kde jste ho hledala?

Především u mých dvou synů a potom v divadle. To ostatní se stalo postradatelným. Svoje síly jsem napnula těmihle dvěma směry. Samozřejmě že s tím souvisela i jistá životní změna.

Jaká, řekněte!

Zůstanu u toho, že bylo nutné si definitivně uvědomit, co nebo kdo je v mém životě na druhé a třetí koleji, a dát to najevo. To nebývá jednoduché. Na té druhé koleji je třeba někdo, kdo nechce slyšet, že bez něj ten vlak pojede dál, a dokonce lehčeji.

Máte odvahu riskovat, nebo spíš vyčkáváte na příhodné okolnosti?

Riskuju zásadně jen v povolání, protože tam nejde o život. Přece jenom když se špatně rozhodnu na divadle a něco nevyjde tak, jak jsem si představovala, je to pořád jen divadlo. Maximálně někoho znudíte, ale nezabijete. V životě je to už horší, všechno se musí mnohem mnohem víc promyslet, než člověk nějaký ten zásadní krok udělá.

Máte dva syny. Říká se, že za mnohé nectnosti českých mužů mohou právě jejich maminky. Co jste se jim snažila vštípit ve vztahu k ženám?

Matky mají na své syny opravdu velký vliv. Já si to velmi dobře uvědomuju a tím pádem moje výchova není náhodná ani živelná. Trávím s nimi, pokud chtějí, a oni zatím chtějí, veškerý svůj volný čas. Myslím, že je to ten největší vklad, který rodič může dát. Snažím se ze synů dennodenním soužitím s nimi vychovat vzdělané a sebevědomé gentlemany, kteří vědí, že žena potřebuje oporu. Takové chlapy já sama mám ráda.

Simona Stašová zazářila ve hře Drobečky z perníku.:.Simona Stašová zazářila ve hře Drobečky z perníku.foto: Právo/Petr Hloušek

Co ještě máte na mužích ráda?

Mám ráda, když jsou chytří a vtipní, žádné třasořitky a hysterky. Pro mě je důležité, aby věděli, že to nejcennější v životě jsou vztahy v rodině, přátelství. Líbí se mi, když rádi poznávají nové věci.

Co peníze? Ty pro vás nejsou důležité?

Bez peněz to přece nejde. Nemusejí přetékat, stačí, když nám pomůžou zrealizovat naše sny. Někdo má sny dražší, někdo ne. Zážitky jsou rozhodně důležitější. Je senzační, když chlap umí peníze, které vydělá, rozumně proměnit na zážitky se svými blízkými, protože ty jim už nikdo vzít nemůže. A vzpomínkami na šťastné chvíle se dobře překonávají i chvíle horší.

Těch horších chvil ve vztazích je jakoby čím dál víc. Čím to je? Co jsme zapomněli, co nám chybí?

To je strašně těžká otázka. Opravdu si myslím, že vše začíná v rodině, ve výchově, v příkladu. Je ale těžké předat dětem hodnotový žebřík, který se pak dědí po generace, bez chyb.

Jak jste vyrůstala vy?

Měla jsem kole sebe spoustu lásky a věděla jsem, že jsem milovaná. Takovému človíčku se dobře žije. Moje dětství bylo uchráněno od všeho špatného. Kolem roku 1955, kdy jsem se narodila, to moje rodina neměla lehké, ale já byla všeho uchráněná, a za to děkuji babičce a mámě. Byly to moudré ženy a neotevíraly mi okna do světa moc brzo.

Otec vaší maminky byl v padesátých letech šest let zavřený. Jak to vaše rodina snášela?

Když se tak nad tím zamyslím, tak která rodina to v té době měla lehké? Čím dál víc si uvědomuju, jak to byla svinská doba. Jen člověk, který ji prožil, může soudit ty druhé. Moje máma popsala kus svého života v knížce. Znám všechno i z vyprávění, a když si čtu pasáže o dědovi a babičce, tak se mi vždycky chce brečet. Ale to je na dlouhé povídání, a nezlobte se, nechci do něj zabíhat.

Simona Stašová se psem Jiřiny Bohdalové:.Simona Stašová se psem své matky Jiřiny Bohdalovéfoto: KORZO

Vaši maminku, herečku Jiřinu Bohdalovou, všichni dobře znají. Prozradíte taky něco o svém otci?

S tátou jsme si vytvořili krásný vztah. Říkám záměrně vytvořili, protože nikdy nic není samozřejmé a i v rodině se musí na dobrých vztazích pracovat. 1. července jsme s tátou oslavili jeho osmdesátiny v restauraci U Pelikána na Můstku. Vždycky tam slavil všechno důležité, i svůj doktorát a mnoho svých vědeckých patentů z oblasti geofyziky a seizmiky.

Tentokrát to byla oslava dvojnásobná, téměř na den svých narozenin získal táta další ocenění za výzkum astro vlivů na zemětřesné oblasti. Doufám, že i tento tátův objev pomůže posunout vědecká bádání zase o krok dál.

Kdy jste se osamostatnila?

V jednadvaceti jsem šla do angažmá v Českých Budějovicích a začala žít na herečáku, což je ubytovna pro herce, svůj vlastní život. V Budějovicích to po všech stránkách byla moc dobrá životní škola. Tam jsem se začala starat sama o sebe a moc ráda na tu dobu vzpomínám. Taky se tam ráda vracím a oživuju si vzpomínky.

Měnila byste s dnešními dvacetiletými?

Ano. Mají ohromné možnosti studovat ve světě a chtěla bych prožít ten jejich život. Ale co, třeba ještě nějaký ten další bude. Kdo ví?

Co by vám musel nabídnout muž, abyste mu denně vařila teplou večeři?

Já už jsem jinak uzpůsobená. Život si se mnou pohrál tak, že už jsem strašně samostatná a miluju svoji svobodu. Dnes už bych ji asi nikomu nedala. Jen svým synům a jejich budoucím dětem.

Které narozeniny ve vašem životě znamenaly zlom?

Ty čtyřicáté.

Proč?

Porodila jsem druhé dítě, Vojtu, a najednou jsem potěžkala čas. Věděla jsem, že když jsem si v životě troufla tak pozdě porodit ještě jedno dítě, tak to bude něco stát. Především zodpovědnost vůči tomu malému. Dnes je mu třináct a teprve teď se zase mohu začít trochu starat o sama sebe.

Zvláštní, ženy si ve čtyřiceti často řeknou tak, to je konec!

Věříte, že moje nejtěžší narozeniny byly ty třicáté? Dnes se tomu člověk usmívá, ale tehdy jsem si připadala strašně stará, bezdětná, rozvedená, ošklivá, k ničemu. Ovšem už za rok a půl jsem se znovu vdala a porodila prvního syna. Od té doby jsou všechny narozeniny fajn, i když už je tak pravidelně neslavím.

Partnerem ve hře Římské noci je ji Oldřich Vízner.:.Partnerem ve hře Římské noci je ji Oldřich Vízner.

S věkem obvykle krása odchází, ale vy vypadáte čím dál tím líp. Jak to děláte?

Děkuju za poklonu, jednou za tři neděle chodím relaxovat do kosmetického salónku. Starají se tam o ty mé pytle pod očima a celkově udržují moje chátrání. Používám kvalitní krémy a snažím se hodně spát. Pokud to jde, tak osm hodin. Mám i svého kadeřníka Oskara, který za mnou jezdí až z Brna.

Jste jednou z mála hereček, které se nebojí zesměšnit. Bývala jste taková vždy?

Asi jo. Vždycky jsem milovala srandu a byla jsem ochotná pro ni ledacos podstoupit. Jak v životě, tak na jevišti. Zahrát dobře komedii je mnohem těžší než hrát drama. A srandě jsem se nikdy nevyhýbala. I doma jí bylo a je dost a dost, vlastně si ji pěstujeme jako ty bylinky na balkóně.

A když je jí málo, zajedu za svým spolužákem ze školy Marcelem Vašinkou, máme kousek od sebe chalupy, a to pak grilujeme a popíjíme vínko a vzpomínáme pořád dokola na školu a kámoše, na Oldu Kaisra a Tondu Procházku a na Honzu Fišara. Snad se nám někdy podaří celou starou partu dát zase dohromady. S nimi se člověk uměl i parádně zesměšnit a vůbec mu to nevadilo.

Litujete něčeho, co jste v životě udělala či naopak neudělala?

Samozřejmě, ale o tom s vámi mluvit nebudu. To je jako s těmi třináctými komnatami. Když se otevřou, tak už pak nejsou třinácté.

A za co jste se naposledy pochválila?

Namalovala jsem obraz. Můj první v životě! Nazvala jsem ho Chytač snů.

Co vás přivedlo k malování?

Jsem patronkou akce Cihla a tenhle obraz se spolu s obrazy Táni Wilhelmové, Pavla Lišky, Jaroslava Svěceného, Kláry Issové, celé kapely MIG 21 a dalších „prvomalířů“ dražil ve prospěch chráněného bydlení pro mentálně postižené 14. prosince na Žofíně.

My „prvomalíři“ jsme byli na dražbě jen jako oživení, jinak se dražily obrazy a výtvarná díla opravdových umělců v tomto oboru, jako je Olbram Zoubek, Emma Srncová, Jan Šoltys a Bořek Šípek, celkem 120 výtvarných děl.

Jak vám tahle pro vás nezvyklá tvorba šla od ruky?

Víte, ten fakt, že jsem měla poprvé v životě před sebou bílé plátno, jsem brala velmi zodpovědně. Rozmalovaný obraz jsem měla ve své ložnici a pořád jsem okolo něj chodila, dívala se na něj a domýšlela a domalovávala. Někdy jsem vstala i v noci, rozmíchala barvy a nějaký ten detail jsem dodělala. To když se mi zdálo, že třeba oči se nedívají dost pronikavě. Věřte, že nakonec jsem byla ráda, že si obraz odvezli, protože nevím, nevím, jak by to pokračovalo dál!

foto: Petr Hloušek, Lenka Hatašová, archiv TV Nova, archiv Právo, Korzo