Podruhé to bylo v roce 2006. Mezitím ušla dlouhou cestu mezi televizí veřejné služby a komerčními televizními stanicemi, kde působila v nejrůznějších funkcích.

„Když jsem se po téměř osmnácti letech vrátila do rozhlasu, byla jeho budova těsně před rekonstrukcí. Vstoupila jsem do stejných chodeb se stejným linem a nábytkem a s úžasem jsem si říkala: ,Všude se stalo tolik důležitých věcí a tady se vůbec nic nezměnilo!‘ V duchu jsem si rekapitulovala, co všechno jsem za ta léta prožila, a ptala se sama sebe, proč se vlastně vracím na místo činu. Odpověď byla jednoduchá. Rozhlas je jediné místo, kde mě opravdu bavilo dělat zpravodajskou novinařinu,“ říká Jitka Obzinová, dnes vedoucí domácího zpravodajství Českého rozhlasu Radiožurnál.

Jaký byl pocit vracet se do zpravodajství tentokrát jako šéf?

Ve zpravodajství jsem prošla obdobími, kdy jsem ho opouštěla, protože jsem si myslela, že mě nebaví, a zase se do něj vracela, protože jsem zjistila, že v tom problém není. Myslím, že to zná spousta novinářů v mém věku. Přijde chvíle, kdy od novinařiny odejdou, protože si prostě přepálí baterky.

Ve zpravodajství je tlak na nervovou soustavu i na sociální vazby člověka hodně silný. Nejdřív s nadšením pracujete, nevěnujete se rodině a myslíte si, že to rodina pochopí. Když konečně pochopíte, že to rodina nepochopí, obvykle už rodinu nemáte. Člověk usoudí, že jediná záchrana je ze zpravodajství odejít. Pak se k němu začne opatrně vracet s odhodláním, že tentokrát si uhlídá svůj volný čas a osobní vztahy. Buď se mu to podaří, nebo ne. Takže skončí buď jako šéf, nebo jako alkoholik. Moc jiných možností není.

Je pro vás tahle zkušenost něčím užitečná i v současné vedoucí funkci?

Dokonce moc důležitá. Vidím, jak se mladí lidé vrhají do práce a neuvědomují si, že syndrom vyhoření posunují na neúnosně blízkou mez. A mou povinností je nenechat je vyždímat se jako citrón. Dbát na to, aby měli čas do sebe informace nasávat a ne jen je ze sebe sypat pod tlakem. Když tohle mladý šéf bez zkušenosti podcení a přistoupí na jejich tempo, může dospět k syndromu vyhoření celá redakce.

Jednou z věcí, na které jsem pyšná, je, že kromě dvou lidí mi za poslední rok nikdo z Radiožurnálu neodešel. I to je jeden z cílů mé práce. Vytvořit pro lidi kvalitní zázemí, aby zůstali rozhlasu věrní a vrátili mu to, co je naučil. Ostatně já jsem živým příkladem toho, jak to tehdejší manažeři neuměli: něco jsem se v rozhlase naučila, začala jsem jezdit do zahraničí jako válečný zpravodaj a místo, abych své zkušenosti v rozhlase zúročila, jsem odešla do televize. Protože mi neposkytli něco navíc.

Fenky, které Jitku doprovázejí i na jízdárnu, se jmenují Princezna a Klaudie. :.Fenky, které Jitku doprovázejí i na jízdárnu, se jmenují Princezna a Klaudie.

Poprvé jste do tehdy ještě Československého rozhlasu nastupovala ještě za minulého režimu. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Bylo to v listopadu 1989 a já na tehdejším kádrovém oddělení zalhala, že má matka, která emigrovala do Švýcarska, se tam provdala. Kádrovák mi řekl, že jestli je to jinak, přijde se na to a on se mnou zatočí. Mně to bylo, upřímně řečeno, úplně fuk, potřebovala jsem vstupní razítko do zaměstnání, aby mi vzali syna do mateřské školky. Bez toho to tehdy nešlo. Říkala jsem si, že jestli mě vyhodí, ve školce už se na to nepřijde. Za pět dní byla revoluce a nikdo už se mnou zatočit nestačil.

Nechybí vám obrazovka, na níž jste přece jen strávila poměrně dost času?

Nechybí. Nikdy mi nebylo příjemné, když mě někdo poznával na ulici. Novinář není televizní hvězda. Samozřejmě že když moderujete na Nově Televizní noviny, tak se, ať chcete nebo ne, televizní tváří stáváte. Ale já si velmi brzy uvědomila, že to byl jeden z mých největších přešlapů.

Na druhou stranu jsem v té době měla malého kluka a peníze, které nabízeli moderátorovi Televizních novin, byly odlišné od těch, které nabízeli redaktorovi. Stejně tak čas, který člověk strávil v práci. V tu chvíli jsem to brala jako něco, co mi pomůže vychovat a uživit syna, protože jsem si vždycky musela poradit bez alimentů. Ale popularita, která s tím byla spojená, mi nic neříkala. Být před objektivem kamery mě nebavilo a moje okolí to vědělo. Není to práce, pro kterou jsem se narodila.

Myslím, že když už bych měla mít něco s kamerou společného, měla jsem stát za ní. Jenže v době, kdy jsem jezdila do Bosny a podobných krizových oblastí, byly kamery tak složité, že je mohl ovládat jenom profesionální kameraman. Dneska si umím představit, že bych si s malou digitální kamerou točila reportáže sama. A asi bych to dělala ráda, kdyby mi nebylo pětačtyřicet. V mém věku už si člověk zdraví a života váží trochu jinak. Také lehce zpohodlní, už by se mi nechtělo jezdit do oblastí válečného konfliktu a spát ve spacáku bůhvíkde, jako před patnácti lety.

A co živý kontakt s mikrofonem? Ani ten nepostrádáte?

Ten mi určitým způsobem chybí, to přiznávám. Jenže nestíhám dvě věci najednou. Navíc být moderátorem je mnohem svobodnější než být šéfem. Občas mi mé svobodomyslnější já říká, že bych měla praštit jakoukoliv manažerskou funkcí a jít moderovat. Manažer musí být pořád k dispozici. Na to jsem si těžko zvykala už na Slovensku. Když jsem pak pracovala pro Frekvenci 1, mohla jsem se svým časem nakládat podle svého. Krom té půlhodiny, kdy jsem byla v živém vysílání. To je mé věčné dilema.

Předpokládám ovšem, že na manažerské pozici budu nějakou omezenou dobu a jednou se ještě vrátím ke svobodnějšímu povolání. Je fakt, že zvlášť když v redakci nastane krizová situace, polovina lidí onemocní a do toho jsou volby, říkám si, jak by bylo báječné odmoderovat nějaký pořad a jít domů…

 Koně a psi jsou Jitčinou láskou. Svému bílému koni říká důvěrně Šimi. :.Koně a psi jsou Jitčinou láskou. Svému bílému koni říká důvěrně Šimi.

Když jste teď přicházela do Radiožurnálu, také tu bylo cosi jako malá revoluce. Do jeho vedení nastoupila Barbora Tachecí a přinesla s sebou změny, které tehdy hýbaly mediálním světem.

Rok předtím jsem začala vést zpravodajství na ČRo 2 Praha. Myslím, že ke spokojenosti vedení. Když mě Bára Tachecí požádala, abych s ní spolupracovala v Radiožurnálu, opouštěla jsem něco, co jsem rok budovala a začínala konečně sklízet plody své práce.

Bylo to složité rozhodování, věděla jsem, že Bára chce celý Radiožurnál překopat, že tam bude spousta práce, že s tím spousta lidí nebude souhlasit a že to nebude jednoduché. Ale mám ráda výzvy, a tak jsem nabídku přijala. Je mi líto, že zdravotní situace neumožnila Báře práci dokončit. Myslím, že začátek nastavila velmi dobře.

Co vlastně dnes dělá váš syn František?

Fanda už je dospělý a žije samostatně. Na spoustu věcí máme rozdílné názory a on, jako spousta mladých mužů v jeho věku, těmi mými pohrdá. Snad nastane doba, kdy přijde za svou starou matkou a bude se jí ptát na různé věci. Teď to tak není.

Před lety jste vlastně kvůli Františkovi koupila koně a nakonec zůstala vášeň pro jezdectví vám.

To je pravda. Fanda jezdil asi tři měsíce a pak pronesl, že je to sport pro holky a přestalo ho to bavit. A kůň zůstal mně. Asi to tak mělo být.

Bylo to zrovna v době, kdy na mě pomalu přicházel onen syndrom vyhoření, kdy jsem toho začínala mít dost - nebyla jsem si jistá svou duševní pevností, byla jsem přestresovaná a unavená a přemýšlela o smyslu své práce. Koně jsou bytosti, které rozdávají pozitivní energii a já měla to štěstí, že do mého života přišli v době, kdy jsem ji potřebovala. A už mě nepustili.

Je pravda, jiní lidé by si za peníze, které jsem do nich za tu dobu dala, postavili barák. Kdybych splácela hypotéku, měla bych dům, který by mi patřil nadosmrti. Takhle mám koně, kteří nejsou nesmrtelní. Ale jsem šťastná za každou minutu, kterou jsem s nimi prožila, a doufám, že ještě prožiju.

Vy jste se ale do jezdectví ponořila se vším nasazením a zodpovědností, neberete ho jako pouhou kratochvíli, nebo dokonce módní záležitost jako mnozí jiní.

Jednou mi někdo řekl, že jsem odporný perfekcionista, který musí všechno dotáhnout do detailu. A že mě kvůli tomu dokonce lidé nemají rádi. Tak nevím. Ale je pravda, že když se do něčeho pustím, chci to dělat pořádně.

Kdysi jsem si přečetla, že když člověk správným způsobem souzní s koněm, může to povznést oba. Pokud mu nejde jen o to, vozit si zadek, ale správně klasickým ježděním pracuje na tělesné kondici své i svého koně, vytváří z obou rovnoprávné sportovce. Takový náhled se mi líbil a říkala jsem si, že tudy bych se chtěla ubírat.

Pro lidi, pro něž není kůň jen tělocvičným nářadím, může být jezdectví životní filozofií. Ovšem pak musí mít za svého koně, jak říká Exupéry, zodpovědnost. Měl by se o něj postarat i v době, kdy je starý či nemocný. Mrzí mě, že u nás pořád ještě není kultura chování ke koním na takové úrovni, na jaké by být měla. Chtěla bych v tomto směru ještě v životě stihnout něco dobrého pro koně udělat.

Jitka Obzinová. :."Jsem šťastná za každou minutu, kterou jsem se svými koňmi prožila, a doufám, že ještě prožiju."

Jste hodně samostatná a nezávislá žena. Jaké to přináší výhody či nevýhody v partnerských vztazích?

Dřív mi bývalo líto, když jsem zjistila, že ten, kdo se mi líbí, mě nechce proto, že jsem moc rozhodná a samostatná. Dneska se situace obrátila a v mém okolí se objevují různí zájemci, ale já už nechci je. Samozřejmě že se partnerství zcela nezříkám, ale už si neumím představit, že bych ještě někdy v životě vstoupila do tak úzkého partnerského vztahu, jako je manželství. To bych musela potkat někoho opravdu mimořádného a jedinečného. A takových moc není. Zejména v našem věku.

Jste natolik samostatná, že jste si dokonce nedávno sama koupila chatu…

To je pravda. Dlouho jsem si to přála a dlouho jsem k tomu přemlouvala svého přítele. Nakonec jsem zjistila, že nejlepší bude koupit si ji prostě sama. Takže mám malou chatu u Berounky a jsem spokojená. Můžu si s ní dělat, co chci, a nemusím se nikomu podřizovat. Myslím, že ženských, které „umějí ulovit mamuta“, je čím dál víc, že už nejsem taková výjimka.

V době, kdy jsem začínala v rozhlase a měla kluka ve školce, dívali se na mě velmi opovržlivě, když jsem ho do čtyř hodin nestačila vyzvednout. Byla jsem cosi jako ostuda všech matek. Dnes jsou časopisy plné hrdinek, které jdou hned po porodu pracovat. Přestože bych asi takhle situaci neřešila, kdybych dneska měla malé dítě, považuji za báječné, že společnosti respektuje, že ženy mají právo na práci a kariéru, že se jejich společenské postavení změnilo. Jsem tomu ráda a nemusím na to být feministka. Jen škoda, že jsem se nenarodila o nějakých dvacet let později. Tahle doba mi perfektně vyhovuje.