Kateřina Brožová letos oslavila čtyřicítku a profesně se jí daří snad jako nikdy předtím. Září v Pojišťovně štěstí, má několik rolí v divadle, vystupuje v muzikálech a nahrává úspěšná cédéčka.

„Nejsem žádná manekýna z mola, ale herečka, která miluje svoji profesi. A čím různorodější role hraji, tím jsem šťastnější. Několikrát se mi ale stalo, že jsem nedostala nějakou roli, protože jsem prý v očích lidí příliš atraktivní,“ stýská si.

Na to, jak vypadáte, si ale nestěžujete.

Jsem taková, jaká jsem, vypadám, jak vypadám, snažím se to nějak udržovat, ale nikdy jsem netrpěla nějakými pocity mimořádnosti. Jsem realistka a stojím nohama na zemi. I když jsem dosáhla nějakého úspěchu a lidé mě znají, řeším normální starosti jako každý jiný. Jen asi víc bojuji s předsudky, odsudky a škatulkováním.

Máte na mysli, že jste zatím nedostala příležitost ve filmu?

V něm u nás dostávají přednost jiné typy, než jsem já, řekla bych lidovější.

Nejvíc jste teď vidět v Pojišťovně štěstí, kde vaše Dagmar prošla neuvěřitelnou proměnou z protivné paničky v trpící ženu.

Jak mi napsal jeden divák, napřed mě národ nesnášel, protože jsem byla zlá, teď mě zase miluje, protože mám problémy a krásně trpím. Jsem ráda, že moje role má vývoj, že má víc poloh. Každý si projde nějakým svým peklem, to znám na vlastní kůži. Každá negativní zkušenost, pokud ji tedy přežijete, vám umožní zjistit mnohé o sobě, o životě, jaký jste žila, a posune vás někam dál. Já jsem dostala hodně přes ústa, ale dnes už jsem nad věcí.

Do diváckého povědomí jste se zapsala v roce 1995 v seriálu Život na zámku, kde jste hrála krasavici odvádějící muže od sympatické manželky. Nemáte pocit, že se to s vámi táhne?

V tu dobu byl bulvár ještě v plenkách, dneska aby se herec bál hrát zápornou roli: bulvár ho roznese na kopytech, protože má tendenci spojovat si herce s rolí, kterou hraje.

V seriálu Pojišťovna štěstí se jí narodilo miminko. Nebránila by se tomu ani v reálném životě. :.V seriálu Pojišťovna štěstí se jí narodilo miminko. Nebránila by se tomu ani v reálném životě. foto: archiv TV Nova

Na to, že by se o vás bulvár nezajímal, si věru stěžovat nemůžete.

To, co jsem si s bulvárem prožila, bych nepřála nikomu. Od pekelného rozvodu až po snahy spojovat mě s různými pány, kteří se kolem mě vyskytli, a všechny ty lži o lovkyni milionářů. Přitom jsem žila jen se svým manželem (podnikatelem Zdeňkem Tomanem) a pak s panem Kovarčíkem (majitelem firmy Teleaxis).

Je pro vás vztah s Petrem Kovarčíkem uzavřenou kapitolou?

Nebudu pitvat svoje soukromí. Řeknu jen, že žiju sama. A snažím se žít tak, aby byla spokojená moje dcera.

Takže se už nestýkáte?

Mám vždycky tendenci vztahy urovnávat, tak aby lidé spolu mohli vždycky mluvit. To se nám s Petrem Kovarčíkem podařilo. S mým bývalým mužem bohužel ne.

Kdo vám pomohl, když bylo nejhůř?

Moje dcera, protože jsem si vždycky uvědomila, že podstatná je ona, ne moje pocity, a tomu jsem všechno podřídila. To mě vytáhlo z těch nejhorších splínů.

Nebojíte se, že se naučíte být tak samostatná, až jednoho dne zjistíte, že vedle sebe vlastně nikoho nepotřebujete?

Bojím. Mužský chtějí, aby je žena obdivovala, poslouchala, byla na nich závislá. Když si uvědomujete svoji osobnost, svoje schopnosti, tak není lehké najít někoho, kdo to bude respektovat. Kdyby vedle mě muž trpěl pocitem méněcennosti, nemělo by to smysl. Naučila jsem se být radši sama, než abych z toho slevila. Je zajímavé, že jsem nálepku zlatokopky dostala od bulváru zrovna já, která dřu jako kůň a taky si slušně vydělám.

Jaký je váš vztah k penězům?

Bez peněz se nedá existovat, to je jasné. Můžete sice někde v horách pást ovečky, ale i ty ovečky musíte v zimě něčím nakrmit. A bez peněz to nejde. Takže tvrdě pracuji, abych si třeba s dcerou dopřála krásnou dovolenou nebo dobré auto, které splácím na leasing.

Máte obchodního ducha?

Založením jsem romantik, jsem rozená ve znamení Vodnáře, to je vzdušné znamení, takže lítám v oblacích, ale zároveň mám v sobě pragmatické jádro, které mě, když je potřeba, postaví zpátky na zem. Takže jsem sama sobě manažerem, naučila jsem se být na sebe tvrdá.

Nejsem jen herečkou, také zpívám, moderuji, vystupuji s kapelami nebo nově s kytaristou Lubošem Brabcem. Založila jsem vlastní agenturu na pořádání různých společenských akcí.

Spadala do této kategorie i vaše účast v podzimní volební kampani ČSSD?

Ne, to jsem byla oslovena, abych na jejich mítincích vystupovala jako zpěvačka. Přislíbila jsem to ráda, protože to je úplně jiná forma setkání s lidmi. Nejsou to diváci, kteří si koupili lístek na můj koncert, ale lidé, kteří přišli na náměstí, aby s někým komunikovali. Moc mě to bavilo a mám z toho hezké zážitky.

Před podzimními volbami vystupovala na mítincích ČSSD. Na snímku s Pavlem Vítkem. :.Před podzimními volbami vystupovala na mítincích ČSSD. Na snímku s Pavlem Vítkem. foto: Právo/Petr Horník

Vystupovala jste tam tedy ze sympatií?

Ano, nebudu tvrdit, že jsem tam byla pouze jako někdo, kdo šel náhodou kolem. Jiřího Paroubka mám ráda a jeho ženu taky, a vůbec jsem neměla problém tuhle nabídku přijmout.

Měla jste radost z toho, jak dopadly volby?

Vzhledem k tomu, že jsem se do nich také zapojila, tak ano.

Jste politický člověk?

Politika mě hodně zajímá a vzhledem ke svým kontaktům trošku vidím i do zákulisí. Některé věci proto vnímám jinak než běžný občan. Je to svým způsobem divadlo, občas se zajímavými hereckými výkony.

Co považujete za největší bolest našeho politického života?

Korupci, aroganci a čistě mocenské zájmy. Politika by měla být především pro občany, ale ve skutečnosti jde zcela opačným směrem. Tam, kde by měly v zájmu občanů nastoupit vstřícné jednání a snaha o dohodu, nejde o nic než o boj o moc a stranické půtky. Zájmy občanů jsou až někde vzadu. Z těchto důvodů mi je bližší sociálně zaměřený politický proud.

Šla byste do politiky?

Nikdy neříkej nikdy, ale já mám hrozně ráda práci, kterou dělám, a nechci se jí vzdát. Politika je navíc pro otrlejší povahy. Nemyslím zrovna na sprosté nadávky, které jsou slyšet ve Sněmovně, ale na velkou pragmatičnost, která pro umělce moc charakteristická není. Když vidím, kolik se hlavně při senátních volbách objevuje kolegů, kteří se ucházejí o přízeň voličů, tak se trochu divím.

V Hudebním divadle Karlín hraje v legendárním Limonádovém Joe zlosynku Tornádo Lou. :.V Hudebním divadle Karlín hraje v legendárním Limonádovém Joe zlosynku Tornádo Lou. foto: Právo/Ivo Mička

Vy pragmatická nejste?

Hledám čisté nezáludné vztahy a mám kolem sebe ráda lidi, kteří jsou naladěni na stejnou vlnu jako já, u kterých se nemusím obávat, že zneužijí mé důvěry, když se jim s něčím svěřím. Je to ale hrozně těžké. Po svých zkušenostech jsem si kolem sebe vybudovala určitou hradbu, přes kterou jen tak někoho nepustím. Což nezabránilo tomu, že jsem se nechala několikrát oklamat.

Nastává období, kdy se snad přeladíme na trochu laskavější notu. Jaké budou vaše letošní vánoční svátky?

Jako obvykle to budou tradiční české Vánoce, které připravím já. Takže rybí polévka, smažený kapr, bramborový salát. Vždycky napeču, navařím, nazdobím a oslavíme to s Kačenkou a mými rodiči. Pochlubím se, že peču dobré cukroví, největší úspěch mívají vanilkové rohlíčky. Dělám to od dětství, bavilo mě to vždycky víc než maminku. Na vánočním cukroví si hodně zakládám, a navíc ho strašně ráda jím. 

To máte štěstí, že to na vás není poznat.

Diety jsem nikdy držet nemusela.

Jak se udržujete v kondici?

Silou vůle. Při svém vytížení nemám čas na nějaký pravidelný režim, který je při udržování kondice nutný: kdy navštívit fitness, kdy do bazénu, kdy na masáž, pravidelně se stravovat. To u mě nejde. Na rozdíl od představy, která o mně panuje, nechodím ani na kosmetiku, na pedikúru nebo manikúru. Jenom ke kadeřníkovi.

Z čeho čerpáte energii?

Z dobrého pocitu z toho, co dělám. A úplně nejvíc mě nabíjí být mámou. Kačenka chodí do první třídy. Hrozně se do školy těšila a bere ji opravdu poctivě. První, co udělá po příchodu ze školy, jsou úkoly a příprava věcí na další den.

Chodí do nějaké výběrové školy?

Ne, do běžné základní školy v naší obci. Jsem přesvědčená, že hlavně v případě neúplné rodiny, jako je naše, je dobré, když chodí do školy, kde se cítí dobře, kde zná spoustu dětí ze školky, kam předtím chodila. Navíc je naše místní škola velmi kvalitní, chodí do zajímavých kroužků, do družiny.

Dá se v jejích sedmi letech vysledovat, co by ji jednou bavilo?

Tvrdí, že ji baví matematika. Je velmi muzikální, ráda maluje a krásně tancuje. To má po mé mamince (bývalé primabalerině Národního divadla Jeleně Kovalevské). 

Jaké dítě jste byla vy?

Moje maminka tvrdí, že o dost klidnější než Kačenka.

Při přípravě vánočního cukroví už pomáhá i Kačenka. :.Při přípravě vánočního cukroví už pomáhá i Kačenka. foto: Právo/Petr Horník

Potrápila jste rodiče během puberty?

Moc ne. Nebyla jsem nijak divoká. Je ale pravda, že jsem se v patnácti vážně zamilovala, z toho mohli mít obavy. Vždycky jsem ale inklinovala k dlouhodobým a hlubokým vztahům. Party jsem moc nepěstovala, chodila jsem do nejrůznějších uměleckých kroužků, hrála jsem na klavír.

Takže vzorné dítě.

To zase ne, byla jsem sice na základní škole jedničkář, na gymnáziu jsem začala zápolit s matikou a fyzikou. Nějaký rebel jsem zrovna nebyla, ale je fakt, že jsem občas zlobila a byly i dvojky z chování. Měla jsem doma díky přísnému tatínkovi tvrdou výchovu.

V Dohazovači v Divadle Palace hraje emancipovanou manažerku. :.V Dohazovači v Divadle Palace hraje emancipovanou manažerku. foto: Právo/archiv

Vaše Kačenka taky?

Je to vymodlené, milované dítě. Snažím se jí vštěpovat, co se má a co nemá, ale kamarádskou formou, ne nějak pedantsky. Od počátku jsem byla hrozně úzkostlivá maminka, neexistovalo, abych ji jako miminko někomu nechala pochovat.

Vraťme se k Vánocům. Nakupujete dárky v předstihu, nebo na poslední chvíli?

Když něco koupím dřív, stejně to nevydržím a daruji to hned. Takže před Vánoci splašeně nakupuji na poslední chvíli. Obdarovávám hrozně ráda, vždycky hledám to, o čem si myslím, že udělá největší radost. Na druhou stranu se mi protiví ten reklamní obchodní nátlak před Vánocemi. Zdá se mi, že je rok od roku horší a urážlivější. O svátcích by lidé měli být spolu, a ne lítat jako šílení a skončit na pokraji zhroucení.

Byla jste vychována ve věřící rodině?

Maminka je věřící, tatínek ne. Mě maminka nechala pokřtít při jedné návštěvě své rodiny v Moskvě. Já v Boha věřím. Svou víru však řeším jinak než příslušností k církvi či chozením do kostela. Podvědomě to ve mně bylo, ale teprve když se staly určité věci, měla jsem v tom zcela jasno. Hodně mi to pomáhá.

S Davidem Suchařípou v komedii Do pyžam! :.S Davidem Suchařípou v komedii Do pyžam! foto: Právo/Ivo Mička

Byla tím zlomem vaše těžká autonehoda před pěti lety?

Ano. Ta nehoda byla tak strašná, že muselo být něco, co mi zachránilo život a já to odnesla „jen“ zlomenou páteří.

Cítíte následky dodnes?

Čas od času trpím silnými migrénami, které jsou následkem mého úrazu. Na některé věci si netroufnu, třeba bych nedělala kotrmelce. Následky zranění mi naštěstí nebrání v tom, abych mohla vykonávat svou profesi, která je hodně fyzicky náročná. Jen doufám, že se to léty nebude zhoršovat.

Co byste si přála do roku 2009?

Zdraví pro mé nejbližší a pro sebe samozřejmě taky, protože když nebudu zdravá, nemá se o nás kdo postarat. Už s tím mám bohužel zkušenost. A taky bych už chtěla Kačence vytvořit úplnější zázemí.

Rýsuje se něco takového, tedy někdo takový?

Na to vám nedokážu odpovědět. Bylo by ale fajn, kdyby někdo takový byl. Být sám není nic příjemného. Netajím se ani tím, že bych se vůbec nebránila druhému miminku, i když si to teď při současném zápřahu nedokážu představit. Nějaký vnitřní hlas mě ale nabádá, abych na tu myšlenku nezanevřela. Už proto, že bych si nepřála, aby Kačenka zůstala jedináček jako já.