Zbylo vám něco z entuziasmu, se kterým jste začínal zpívat v pražské kavárně Vltava?

Kdybych ztratil kluka v sobě, tak bych už svou práci ve svém věku nemohl dělat. A už dávno bych ji nemohl dělat! Zapáleným klukem zůstanu, dokud se nedej bože nezačnu stydět.

Dovedete si představit, že by ve vás zvítězil malíř nad zpěvákem a vy byste opustil scénu?

No, zase tak naivní kluk nejsem. Kluk, který má svůj svět podle Karla. Musel bych vycítit, že už to moje zpívání není ono. Ještě než začnou lidi říkat, že nemám soudnost. Že bych s tím už měl přestat a hrát si s dětmi. Poznám náznaky publika, umím ohodnotit svůj výkon a srovnat ho s výkonem minulým.

A co odejít v nejlepším? To nezvažujete?

Zvažuju to také. Ale kdy to je? Jsou i takoví zpěváci, kteří na to jdou chytře. Přizpůsobují repertoár věku. Když už zpěvák nemá takový výkon, jde takzvaně víc po textu. Víc do hloubky. Jeho publikum a kritici ho oceňují víc, než když vyzpívává čisté tóny. Přejde na sociální kritiku, angažuje se. To já nedělám a už to nezměním.

Protestsongy ode mě nečekejte. To by si publikum řeklo, že je na nějakém jiném koncertě. Já na tohle nejsem a ani před listopadem mě na žádný festival politické písně nedostali.

Přesto vám někteří vytýkají, že jste proti režimu nevystupoval. Nestýská se vám po minulé době?

Stýská se mi po pocitu, že bude líp. Měli jsme čistou hlavu, věděli jsme, že politika je daná. Pravidla vyplývala z jasné dohody mezi Západem a Východem. Nikdo to nemohl změnit, nehrajme si na hrdiny. Teprve až se velmoci domluvily, že rozpustí studenou válku, bylo možné něco provést. Měli jsme tehdy jednoho jediného nepřítele, na kterého se nadávalo. Komunisty.

A dnes?

Dneska nevím, na koho mám nadávat. Informací i skandálů je tolik, zvlášť v předvolební době, že jsem bezradný. Je tu přehlcenost informacemi, jak v knihách, tak médiích, na internetu. Potřeboval bych pět životů na to, abych všechno vstřebal a přečetl. Není divu, že lidé díky přeinformovanosti začnou další informace odmítat, relativizovat. Jako kdyby nastával konec dějin.

Karel Gott s Vendulou Svobodovou při oslavě druhých narozenin svého muzea Gottland:.Karel Gott s Vendulou Svobodovou při oslavě druhých narozenin svého muzea Gottland

Ohlédněme se za těmi bezmála padesáti lety, kdy vystupujete jako zpěvák. Co pomohlo tomu, že jste měl úspěch?

Za důležitou považuju zejména důvěru, které se mi dostalo. Ať od muzikantů, kteří věřili mému talentu, nebo od profesora Karenina, který mě učil na konzervatoři. Kdyby mě učil jen akademickému zpěvu, nebyl bych tam, kde jsem. Možná bych byl dobrý tenor, ale splynul bych s tenory ostatními. On byl výjimečný učitel.

V čem byl výjimečný?

V přístupu, který uplatňoval. Nejen že mi vysvětlil, jakou roli romantický tenor má, že to je role milovníka, který hladí ženy na duši, který nekřičí a zpívá jemně, ale jako jediný mi toleroval, že kromě studia zpívám taky v zakouřených kavárnách rokenrol. Dokonce se tam na mě přišel podívat a zaručil se za mě. Dal mi důvěru stejně jako později Rudolf Rokl, bratři Štaidlové, Karel Svoboda, Suchý se Šlitrem, ti všichni ze mě vykřesali osobitost, ne-li osobnost.

Po éře v Semaforu jsme si založili vlastní divadlo Apollo, kde jsem si zpíval, co jsem chtěl. Mám na tu dobu nadávat? Podařilo se mi zůstat svůj, nesplynout. A čím víc má takový zpěvák, který si udrží svoji osobitost, imitátorů, tím lépe.

Vaši imitátoři vám nevadí?

Kdysi mě pozvali do rozhlasu, kde nás bylo deset. Já a devět imitátorů. Mluv tak, jak mluvíš, řekli mi a soutěžit se bude o to, kdo líp umí Karla Gotta.

Poznali vás posluchači?

Ne, skončil jsem na šestém místě. Velice mě bavilo přistoupit na tu hru.

Máte nějaké zásady, kterými se řídíte celý život?

Určitě mám jednu, která mi vychází. Zní: jdeš-li do města, kde chceš pracovat, přizpůsob se jeho zvyklostem. Ať to bylo tady v Česku, v Rusku, kde jsem byl posel ze západu, v Japonsku, kde znají dobře českou klasiku a oceňovali českou původnost, či v Las Vegas, kde jsem zas byl zpěvák zpoza železné opony. Nemluvě o Německu, kde jsem musel poznat dobře tamní mentalitu, když jsem tam čtyřicet let na druhé pracovní koleji, nemám-li mluvit o druhém domově.

Proč jste v Německu nezůstal?

Opustil bych rodiče, to byl první důvod. A nespravedlivě bych opustil publikum, které mě tady, jak se říká, udělalo. Bez jeho zájmu by si mě jinde nevšimli. Jak by to vypadalo? Zradil svoje publikum tam, zradí ho i tady? To jsem nechtěl. Byl bych emigrant, kterému by se možná dařilo. Nebyl bych „Zlatý hlas z Prahy“.

Druhorozenou dceru Lucii předal Karel Gott ženichovi v obřadní síni v Jílovém u Prahy.:.Na svatbě druhorozené dcery Lucie  Foto: Právo

Zůstal jsem v Čechách, i když to, co jsem venku vydělal, jsem si kolikrát ani nesměl přebrat. Přebral to Pragokoncert a já dostal nějaké bony, mrtvé peníze, abych si mohl v tuzexu koupit flašku whisky nebo žvýkačky. (směje se)

Je ještě něco, čím se v životě řídíte?

Věřím v sílu myšlenky. Věděl jsem už jako dělník v ČKD, že jednou budu zpívat. Klukům jsem kdysi přinesl desku z Las Vegas a říkal jim, že tam jednou budu vystupovat. A oni si klepali na čelo a říkali mi, že jsem magor! Pojďte se podívat na blázna, volali, to se pobavíte. A za deset let jsem tam zpíval.

Věřím i na ovlivnění zlou myšlenkou. Kdybych si řekl, že dnes nevylezu na pódium, protože to bude průšvih, tak bude. Myšlenka člověka nejvíc ovlivní. Proto nemám rád lidi, kteří mohou špatnou myšlenku vnuknout. Těm se vyhýbám.

Počkejte, vy snad mluvíte o uřknutí?

Ale ne, to je mnohem jednodušší. Někdo za mnou přijde třeba před koncertem a zeptá se mě, jestli jsem četl ten článek o sobě? To je hrůza, viď? ptají se naoko účastně. Přitom mě chtějí rozhodit.

Jak jim odpovídáte?

Taky jsem už řekl: A víš, co psali o tobě? Představ si, nic, člověče. To je hrůza, viď? Tak jim někdy odpovídám. Víte, ta chvíle soustředění před koncertem je strašně důležitá.

Jak se soustředíte, máte nějaké zaběhané rituály?

Když se chystám na jeviště, celý se vnitřně chvěju. Čekají mě dvě a půl hodiny, kdy mám bavit lidi, říkám si. A co texty, umím? A hlas, nezradí mě? Jsou to věčné pochyby. Velmi důležité je rozezpívání. To je technická část. Pak je psychická příprava. V rámci ní si vyjedu před očima kompletní průběh celého večera, abych věděl přesně, co bude kdy následovat. Vše musí plynout v úplné lehkosti a volnosti.

Co když se necítíte dobře?

To je problém. Znáte tu větu z opery Komedianti „Směj se, klaune“? To musí být, ať se cítím jakkoli. Nejtěžším okamžikem, který při mých vystoupeních nastal, bylo, když mi při koncertním turné v Německu zemřela maminka. Ten večer jsem měl premiéru. Celá kapela mě přemlouvala, že koncert musíme zrušit. Nezrušil jsem ho, vystoupil jsem. Nesmělo na mně být nic znát. Po koncertě šli kluci z kapely ke mně domů a byli se mnou až do čtyř do rána, abych nebyl sám.

Žena Karla Gotta porodila císařským řezem.:.Karel se svou manželkou Ivankou a právě narozenou čtvrtou dcerou Nelly Sofiífoto: Právo/Michaela Feuereislová

Před koncertem potřebujete být odpočatý. Vyspíte se dobře, když máte dvě malé dcerky?

Nevyspím. Ale s o to větší chutí zpívám. I když se moje žena moc snaží, aby mě holky nebudily, mám zkrátka citlivý sluch. Pojďme nechat tatínka spát, říká jim po ránu. Ale co naplat, dítě má sonorní hlas, a jakmile se vzbudí, jsem vzhůru i já. Ale jak říkám, o to zpívám raději. A navíc s vědomím, že mě moje rodina potřebuje.

Chystáte se na velké podzimní turné. Tentokrát sám, bez hostů. Proč?

Jeden host tam bude, není to však zpěvák, ale saxofonista Felix Slováček. Hrál se mnou bezmála tři desetiletí a já mu předvídal úspěch. Dal jsem mu ve svých koncertech šanci sólově vystoupit a vždy měl ohromný ohlas. Za čas se stal nejprodávanějším instrumentalistou v tehdejším Československu. Proto má v mém programu své místo. Při jeho sólech si navíc mohu nechat čtyři minuty odpočinout hlasivky.

Proč s vámi nevystoupí žádní zpěváci?

Protože ti, o kterých si myslím, že jsou špičky, jsem už měl tu čest přivítat. Teď bych musel sahat do X-Faktoru a SuperStar, což se sice chystám, ale někdy v budoucnu. Toto turné je bilance mé bezmála padesátileté kariéry zpěváka. Mně samotnému připadá neuvěřitelné, že v jedné z nejlabilnějších branží se mi tak dlouho daří držet si své místo.

Našli se i rejpalové, kteří neváhají využít příležitosti se o mě pejorativně otřít. Nepodařilo se jim mě zlomit, protože mám vůli to ustát. Věřím, že když nezklamu publikum a podaří se mi udržet jeho přízeň, přežiju.

Vaše turné má být bilanční. Na jaká období budete vzpomínat?

Že bude turné bilanční, znamená, že nebudu experimentovat. Budu zpívat osvědčené písničky, o kterých rozhodlo publikum. Od první písně, kterou jsem zpíval v kavárně Vltava, přes angažmá v Semaforu i Apollu až po poslední písně, které zabodovaly.

Poslouchá vás publikum, se kterým jste začínal, ale také teenageři. Vídáte je na koncertech?

Ano, toho rozpětí jsem si vědom. Je to pro mě odměna, protože se mi splnil sen oslovit všechny generace. Nechtěl jsem být zpěvákem, který odejde, když vyjde z módy. Proto si velmi cením dětí a mladých lidí v publiku. Ti jsou nerafinovaní, vyjadřují se čistě, přímo a upřímně. Zároveň je to závazek. Na zpěvákovi, který chce oslovit takhle široké publikum, musí být vidět, že ho má rád, a ne že se chce už už po koncertě jít někam pobavit.

Radíte se o své práci se svou ženou?

Jistěže. Vím, že si je vědoma toho, že jsem otec a živitel. Že má se mnou radost, když mám úspěch a když chce Charlottka pustit písničku od tatínka. Po koncertě někdy konzultujeme, čeho se třeba vyvarovat. Od ní si nechám poradit, protože vím, že to není zle myšlené. Není to ta rádoby dobře řečená, ale přitom zlá kritika. Konzultujeme oblečení, repertoár. To víte, že to probíráme. Ale mám pocit, že mnoho žen si stejně myslí, že by mi poradily líp. (smích)

Stejně široké rozpětí jako věk vašeho publika má i váš repertoár. Naposledy jste si zazpíval s německým raperem Bushidem, který má některé texty pro brutalitu zakázané.

Rád si dělám výlety. Do lidovek, swingu, dětských písní. Není žánr, který bych si nevyzkoušel. Ale na druhou stranu jsem se nepouštěl tam, kam nemůžu. A Bushido je velmi citlivý chlapec. I když na to jde velmi drsně. Tam, kde já mám slůvko láska, on má scheisse. On si přál se mnou zpívat právě kvůli tomu kontrastu. Oba ale zůstáváme sami sebou.

Lucie Bílá s Karlem Gottem:.Karel Gott se svou kolegyní Lucií Bíloufoto: Právo/Petr Hloušek

O vás je známo, že vám není lhostejný vývoj světa. Co říkáte na finanční krizi, která se globálně šíří?

Jsem si vědom toho, že moje názory se nebudou líbit každému. Ale protože jsem pouhý zpěvák, a ne politik, který musí hlavně slibovat a uklidňovat, mohu si dovolit odpovědět. Prožíváme tolik informací o světové krizi, až to čtenáře zahlcuje. Je těžké to analyzovat, když se podrobnosti dozvídáme od specialistů a ekonomů. Za sebe však mohu říct, že jsem bedlivě sledoval roli Spojených států.

Proč zrovna Spojených států?

Byl jsem si vědom, že pokud tam se bude dařit dobře, bude to dobré i jinde. Pokud tam něco řachne, zasáhne to celý svět. Americké banky půjčovaly lidem, kteří se zavázali splácet. Neměli však na to a zanechali po sobě prázdné domy. Jakou mají ty domy hodnotu dnes?

Jaký bude podle vás vývoj této krize?

Podobné krize se opakují. Když krize přesáhne schopnost politiků je řešit, může vyvolat válečné konflikty a změnu politických systémů. Proto se teď politici tolik snaží.

Kam podle vás vývoj směřuje?

Může to být orientace směrem doleva, ale zase třeba jen na čas. Je s podivem, že Amerika, symbol kapitalismu, dnes zestátňuje klíčové podniky. To, co Amerika dříve kritizovala, sama dělá. Otázka je, zdali to není strategie vedoucí k novým pořádkům. Dojde k postupnému fúzování podniků, až je nakonec skoupí stát? Asi ne. Ale obecně. Šlo se tak daleko doprava, až jsme skončili nalevo. Moje obava však je, že ti, kteří mají moc, najdou někoho, kdo určí další směr vývoje. Třeba i násilím.

Odkud čerpáte informace?

Těch je tolik, že není těžké si je dohledat. Ostatně, to je další moje heslo. Když je žák připraven, učitel přijde. Mnozí mě podezřívají, že ve všem vidím spiknutí. Na to odpovídám, že co se chci dozvědět, se zkrátka dozvím. Někteří lidé mě dokonce podezřívali, že jsem pracoval pro špionážní službu. To je opravdu legrační představa, jak po skončení představení jde tenor řešit s ostrými hochy opravdu složité operace.

Vás podezřívali, že vaše zpívání je jen zástěrka?

Ano. Byli i tací. Ale víte co? Moje zpívání vlastně zástěrka je.

Prosím?

Abych si vydělal na malování! Protože já jsem malíř. To se asi nebude líbit některým lidem z uměleckých kruhů, ale já jsem duší a srdcem malíř. Neudělal jsem sice zkoušky na UMPRUM, ale možná to osud tak chtěl. Aspoň jsem jako učeň elektromontér trochu dostal zabrat!