Tenhle pořad, v němž vystupují děti, které odpovídají na seriózně položené otázky, má už ale několikaletou historii.

Proč je pro vás ten pořad tak důležitý?

Připadá mi to jako skvělý nápad, protože dospělí prostě nejsou zvyklí dětem naslouchat. A politici, kteří neposlouchají ani dospělé, byli z toho obsahu přímo otřeseni. Panu Čunkovi se nelíbilo, že nějakému dítěti jeho příjmení znělo jako čuně. Komunisti se zase ozvali, když devítiletý Pepíček odpověděl na otázku, co je to socialismus: To vím přesně. Tatínek mi říkal, že tehdy nemusel chodit do práce a bral za to peníze.

Politici tvrdili, že děti manipulujeme, a dokonce jednou v režii seděl člověk z Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, aby zjistil, jak se pořad zpracovává, jestli účastníkům opravdu nediktujeme odpovědi. Podle mě by to ani nešlo, protože se dá na nich poznat, říkají-li něco připraveného. Když začínaly tyhle tlaky, smála jsem se, že tohle dětské plácání někdo může brát vážně.

Krásně to formuloval komunistický poslanec Kováčik: paní Wolfová má dětem věci vysvětlovat, a ne je nechat říkat takové věci. Jenže já nemám erudici děti poučovat. Chci se nechat poučit od nich. Možná někdy řeknou pitomost, ale ta je leckdy hlubší než ty naše chytrosti.

Už vám něčím vyrazily dech?

Při každém natáčení se stane něco, z čeho vás zamrazí nebo se vám udělá mdlo. Od pozitivních zpráv, kdy se od holčičky dozvíte, že olympiáda je na nic, protože tam lidi jezdí pro medaile, a přitom nejlepší je máma s tátou, až po druhou kategorii, kdy teenager na otázku, co si myslí o plastických operacích, odpoví: Jo, mami, sorry, chtěl jsem ti říct, že už jsi hnusná, že se stydím za ten tvůj nos, tak si ho nech už, prosím tě, odoperovat.

Pak mě dostávají takzvané nepřenosné pravdy, že třeba Saddám Husajn má chlupy v nose jako Špidla. To se musím strašně smát a po zbytek života, kdykoliv potkám Špidlu, tak se budu koukat, jestli mu nelezou chlupy z nosu.

Tímhle mi děti strašně zasekávají cestu ke štěstí, protože občas jsem opravdu zoufalá, co mi díky nim naskočí v ten ne úplně pravý moment. Vždycky jsem měla chorobnou fantazii a všechno vidím plasticky, takže se zásadně směju jiným věcem než ostatní.

Děláte si z jejich vystoupení nějaké závěry?

Už tři roky čtu noviny úplně jinýma očima. Informace si podstatně zjednodušuju a pojmenovávám, což je obecně dětský přístup - schroustají si to a pak vyplivnou něco, co je vlastně mnohem chytřejší než seriózní analýza.

Dřív mě nezaskočila věta, že ve věznici Mírov se prohospodařilo 30 miliónů, zatímco dneska okamžitě vím, že ty prachy někdo ukradl. Děti na rozdíl od nás dospělých nejsou korektní.

Do jaké míry vycházíte při přípravě ze zkušeností se svými dětmi?

Dopředu se dá nachystat jenom technické zázemí, jinak je to otázka momentální atmosféry. Ideální je samozřejmě mít připravené otázky, ale děti vás brzy odvedou jinam, než jste původně zamýšlela. A je to tak mnohem lepší.

Pavlína Wolfová:.Při každém natáčení se stane něco, z čeho vás zamrazí nebo se vám udělá mdlo.foto: Novinky/TV Nova

Jaké to pro vás bylo, vrátit se po šesti letech před kameru?

Je to podobné jako s lyžováním, zvlášť když za kamerami stojí ti samí chlápci. Když to člověk má v sobě, určité návyky neztratí, a já si troufám říct, že kamera není můj nepřítel.

Akorát když se podívám na monitor, objevuju rezervy, o nichž jsem ještě před deseti lety nevěděla. Mám na mysli třeba kruhy pod očima. Aspoň nemusím řešit váhu, teď mám naopak problém přibrat.

Pořád chodíte cvičit?

To je pro mě zásadní věc. Pravidelně cvičím v posilovně patnáct let a nemůžu bez toho existovat. Zatímco dřív jsem cvičila, abych zhubla, teď cvičím, abych mohla žít. Oba s mužem hodně sportujeme a zaplať pánbůh, že už i děti začínají. Matilda od dvou let lyžuje a druhým rokem hraje tenis a v Matoušovi podle mě dříme Pavel Nedvěd. Teď sháním klub, který by nám vzal tříletého chlapečka. Neznám ho šťastnějšího, než když si vezme balón.

Co je pro vás na cvičení tak úchvatného?

Kondice a disciplína, protože jinak jsem hrozně neorganizovaný člověk a doma rozhodně nefunguju jako drobkosběrač. Mám bordel v pracovně i v papírech. Ale vím, že dvakrát týdně ráno vstanu a musím hodinu a půl tvrdošíjně dodržovat postupy, které mi naplánuje trenérka. Dává mi to jistotu a řád. Člověk musí mít disciplínu, aby něco dokázal, a taky musím jít dětem příkladem.

Sport mě naučil, že když chci dosáhnout dílčího úspěchu a pocitu blaha, tak předtím musím udělat i věci, které nejsou tak úžasné.

Pavlína Wolfová:.Pavlína Wolfová jedním ze svým "neviňátek"foto: Novinky/TV Nova

Jaké činnosti vám vadí?

Třídit prádlo, umývat nádobí, vynášet koš nebo si holit nohy, ale musím to udělat, abych mohla mezi lidi.

Kdy jste v sobě objevila čarodějnické schopnosti?

Poté, co jsem sedm dětí vyzula z lyží, utřela jim nudle, sundala mokré rukavice a narvala do mikrobusu, žádala jsem je, aby přestaly řvát, stát na hlavě a připoutaly se. Pak jsem najednou ucítila, že do mě něco vešlo a řekla jsem, že když ztichnou a budou v klidu sedět, tak se mi podaří kouzlo.

Nemáte pocit, když jsou vaše děti celý den ve školce, že vám něco uniká?

Teď je to pro mě naopak záchrana. Poslední měsíc, kdy jsem jim dělala prázdniny a zároveň začínala intenzívněji pracovat, tak to bylo strašně vyčerpávající. Předtím jsem neměla důvod je pravidelně někam dávat. Chodily jenom několikrát do týdne do americké školky, víceméně kvůli jazyku a pohrát si. Teď už ale Matilda spěje ke škole, tak je pro ni režim důležitý.

Moje děti jsou mezi ostatními šíleně šťastné, chtějí, aby se něco dělo, pořád potřebují program. Rozhodně jim nemusím odlupovat prstíky od futer, aby šly do školky, naopak. Společenští jsou po mém manželovi (někdejší studentský vůdce a tzv. Castrův vězeň Jan Bubeník - pozn. aut.), který místo školky chodí do kanceláře.

Stále se věnuje vyhledávání mozků?

Je personalista a dělá to krásně. Dal najevo, že zná své řemeslo, tím, že si vzal nejlepší ženu na světě, takže mu jdou další kšefty.

Po kom jsou vaše děti?

Snad z nich budou sportovci, jako jsou Bubeníkovi, protože z mojí strany jsme samí kavárenští povaleči. Naštěstí nemají ani náznak uměleckých pochybností a depresí, které si člověk s sebou nutně nese, když se živí obličejem a řečí, což určitě měli můj dědeček (herec František Filipovský -pozn. aut.) i máma, protože můj muž je přímočaře veselý, narozený na šťastné hvězdě.

Jaká je to pro vás výhoda, že bydlíte se svou matkou Pavlínou Filipovskou a jejím partnerem v jednom domě?

Je to k nezaplacení. Ačkoliv se bráním jim organizovat život - stačí, že vychovali mě, tak jim přece nehodím na krk ještě svoje děti - tak na úkor svého plánu jsou schopni mě s hlídáním dětí kdykoliv zachránit, protože můj muž je opravdu strašně vytížený.

Má to i nějaké minusy?

Ne. Oba moji rodiče i jejich partneři strašně ctí soukromí. I když máme společnou chodbu, teď by se nemohlo stát, že by matka bez varování rozrazila dveře s kastrolkem v ruce. Než k někomu přijdeme, klepeme, a velmi stydlivě si vstupujeme do svých životů. Učím to i svoje děti.

Pavlína Wolfová:.Můj vztah s rodiči byl vždycky hodně intimní, se všemi zvraty nahoru i dolů.foto: Novinky/TV Nova

Objevují se u nich umělecké vlohy?

Matilda se zjevně zhlédla v mém tátovi (zpěvákovi Petru Spáleném - pozn. aut.) a teď trvá na tom, že se bude učit hrát na zobcovou flétnu, protože chce být jako déďa Lalala, který pokaždé musí zahrát na kytaru. Pouštíme si ho, hlavně písničku Plakalo baby, kterou jsme kdysi spolu nazpívali a která je u nás doma nedotknutelný hit.

Můj vztah s rodiči byl vždycky hodně intimní, se všemi zvraty nahoru i dolů. Teď je akorát vidím v úplně jiném světle - jako dědečka a babičku - a oni mě jako matku. Neměla jsem tu čest zažít je společně jako rodiče, protože se rozváděli, když mi bylo sedm, takže teď je pozoruju v nových rolích a podle mě obstáli skvěle. Zatímco oni nade mnou lomí rukama.

Proč?

Já ještě nemám jejich zkušenost. Až budu mít vnoučata, tak budu taky skvělá. Někdy jsem na děti hrozně přísná a někdy zase strašně benevolentní. Matouš mě má omotanou kolem prstu a Matildě říkám věci, které jsem jako malá, nejstarší ze tří sester, sama nesnášela: Jsi starší, musíš mít rozum, musíš vydržet, on to tak nemyslel…

Když jsem Matildu nechala na její první narozeniny rozmetat čokoládový dort, tak máma se mnou dva dny nemluvila a pak prohlásila, že ona dostala k prvním narozeninám dřevěný dort, protože to bylo za války, kdy nebylo na dorty, a že je strašné, k čemu děti vedu.

Co si kromě osvojení angličtiny slibujete od amerických školek?

Myslím si, že nastala doba na liberální výchovu. Když jsme všichni tak strašně tradičně vychovaní, tak se podívejte, jak ten svět vypadá. Šla bych klidně zase jinou cestou. Neříkám, že není dobré umět pozdravit, poprosit a poděkovat a pustit staršího sednout, ale mnohem lepší by bylo, kdybychom se nezabíjeli, neokrádali a měli v politicích skutečnou reprezentaci.

Třeba se k tomu dá dojít jinak, než si po staletích myslíme. Když dětem dáte v rámci vzdělávání volnost, nic jim nevnucujete, ale spíš nabízíte, tak se snad chytnou. Nemyslím si, že by ředitel školy měl pobíhat po budově převlečený za Batmana a se všemi si tykat, ale nelíbí se mi ani model, kdy jsem seděla s rukama za zády ve třídě a vstávala, když vcházela nějaká osoba, o níž jsem neměla valného mínění.