Právě máte na trhu album Bez křídel

Dopadlo výborně, jsem nadšený. Mám ale kolem něj hodně běhání, musím se starat, aby o něm lidé věděli. Na další už sice myslím, ale zatím je uložené v hlavě, tam někde vzadu, v některé hemisféře.

Přestože se do vašich písniček prolíná často lyrika, trváte na tom, že jste rocker. Jezdíváte také na srazy?

Mám pár kamarádů motorkářů, takže občas ano. Moc se mi to líbí. Většinou jsou to lidé, kteří už mají zázemí a tímhle způsobem relaxují. Někdo sbírá známky, jiný odpočívá u piva a další jezdí na mašině. Je to hezký koníček. Jednou bych to chtěl taky zažít. Rád bych si pořídil nějakého choppera, protože nejsem právě milovník rychlé jízdy.

Co tomu říká vaše žena?

Není zásadně proti, ale zatím jsme to nezkoušeli. Jenom při dovolené na Krétě jsme si půjčili skútry a zvládala to bravurně. Je dobrá řidička.

Karel Gott jednou prohlásil, že vás považuje za svého nástupce. Jaký je to pocit?

Pro mě je to velká pocta. Jsme ale každý úplně jiný. Společný máme přístup k práci, touhu něco dokázat a maximální nasazení. Zřejmě právě to Karel u mě uznává. Mohl jsem si s ním o tom promluvit a moc si toho vážím.

Jste zpěvák, a přitom kouříte. Co na to vaše hlasivky?

Zatím nic, cigarety spíš omezují kapacitu dechu. Je to zkrátka moje neřest, s níž se budu muset vyrovnat. Nedávno jsem o ní mluvil s Petrem Jandou, který přestal kouřit, ale až po čtyřiceti letech. Takže mám ještě chvilku čas.

Představte si, že by najednou skončil showbyznys. Co byste dělal?

Prakticky cokoli, dokážu se leccos rychle naučit. Už jsem byl výčepní v hospodě, zahradník, šofér z povolání, distributor reklamních letáků… Nemám s ničím pro -blém.

Na počátku muzikálové éry byl hvězdou Daniel Hůlka, který dnes zpívá ve Státní opeře. Dovedete si představit takový vývoj kariéry?

Rád tento žánr poslouchám, mám ale soudnost. Opernímu zpěvu se musíte věnovat léta a já zpívám úplně jinak. Asi bych to nezvládl. Třeba jednou ve Státní opeře vystoupím, ale určitě v rámci nějakého jiného projektu.

S kolegou a kamarádem Petrem Kolářem:.S koleginí z muzikálů Ilonou Czákovou.

Netrpíte přehnanou sebekritikou?

Určitě ne. Na hodiny klasického zpěvu chodím pět let, pomáhají mi udržovat hlasovou techniku. Chodil na ně přece i Karel Gott a vzal si z toho to své.

Fanoušci si ani neuvědomují, že vlastně pracujete téměř nepřetržitě.

V podstatě ano. Když mám volno, přemýšlím, co bych mohl udělat dál. Hudba je moje práce a zároveň i koníček. Když tvoříme něco nového, vždycky se snažím na tom nějak podílet.

Zbývá vám čas pro přátele?

Mám jich pár z mládí, všechny jsem poznal díky muzice. Většinou začali po revoluci podnikat, jsou úspěšní, a tudíž i velmi zaneprázdnění. Takže si hlavně telefonujeme. Občas se sejdeme a jsou to krásná setkání. Jenže je jich bohužel málo.

Kromě vystupování s kapelou hrajete v muzikálu Tři mušketýři Athose. Chystají se nějaké další projekty?

Zatím o nich moc nevím, rád bych si zase v něčem zahrál. V muzikálech účinkuji už třináct let a moc mě to baví. Divadlo je úplně jiné než zpívání na pódiích s kapelou a má své kouzlo.

Muzikál je kromě zpěvu také o herectví. Absolvoval jste hereckou průpravu?

Zřejmě mi ji dal život. Hraní po vesnicích a různých tancovačkách, kterým jsem začínal, je v podstatě také divadlo. Nejde přece jenom o text. I při zpěvu se musíte nějak tvářit a něco na diváky přenášet, aby vám uvěřili.

Takže se dá říct, že máte dlouhou praxi.

Jasně. Poprvé jsem stál na pódiu ve čtrnácti letech, na schůzi kubánských studentů. Tenkrát musela mít každá kapela zřizovatele, aby směla vůbec vystupovat. Podobnými akcemi jsme kompenzovali, že nás někdo zaštítil.

Nakolik se léty změnila parta, s níž hrajete?

Změnila se snad padesátkrát. Vždycky když jsem začal mít pocit, že kapela takzvaně usnula na vavřínech, oznámil jsem odchod a hledal něco nového, co by mě naplnilo. Znám plno lidí, kteří jezdí celý život jenom po vesnicích a jsou spokojení. Taky se mi to líbilo, ale chtěl jsem víc, dotáhnout to dál. Samozřejmě aniž bych tenkrát tušil, že se to podaří.

Petr Kolář s Lucií Vondráčkovou na Silvestrovské párty

Nelitujete zpětně některého rozhodnutí?

Nevím. Pokud jde o kariéru, asi jsem nějakou zásadní chybu neudělal. Možná jsem mohl jít do Prahy mnohem dřív. Ale zase by to třeba dopadlo úplně jinak.

Původně jste vystudoval lesnickou školu. Nemáte někdy chuť vrátit se k téhle profesi?

Školu jsem sice absolvoval, ale nikdy jsem vystudovaný obor nedělal. Do lesa chodím rád na houby a relaxovat. Dnes už to také není jako dřív. Spousta lesů je soukromých a dřevařský průmysl funguje úplně jinak. Řekl bych, že lépe, že už se lesy tak strašně neplení.

Z rodných Českých Budějovic jste odešel v roce 1994. Vracíte se tam?

Jistě, když je to možné, protože tam mám rodiče a sestru. Ale ne moc často.

A taky dnes již dospělou dceru z prvního manželství.

Jasně, jmenuje se Jolana, studuje v Písku a 21. května jí bylo devatenáct. Právě odmaturovala na chovatelské škole. Hudebně založená není, spíš manuálně zručná po matce keramičce. A má vztah ke zvířatům, nejvíc miluje koně. Takže si obor vybrala sama a moc ji baví.

Nestýská se vám? Nezalitoval jste, že jste se s první ženou rozešli?

Nehroutil jsem se, i když vše mohlo dopadnout jinak. Jenže jsme na to byli dva, a když cítím, že není něco v pořádku, volím radikální řešení. V životě stejně jako s kapelami. Nemá cenu uměle držet něco, co nefunguje.

Pokud něco utnete, dokážete se k tomu nevracet a netrápit se pochybnostmi?

Dokážu. Musím mít ale novou motivaci, na niž se můžu soustředit.

Zřejmě to ale neznamená, že byste za sebou pálil mosty.

Určitě ne. Ale na druhou stranu nekonečné šťourání ve starých problémech nedělá dobrotu.

Po rozvodu jste prožil poměrně dlouhé období „samoty“, než jste potkal současnou manželku Zuzanu.

Máte pravdu, pár let jsem v Praze žil sám. Dokud jsem nepoznal v muzikálu Hamlet Zuzku. Zajiskřilo to mezi námi, ale oťukávali jsme se dost dlouho. Byla to hezká předehra. Pak jsme byli kolegy i v muzikálu Vlasy a ještě nás ani nenapadlo, že by to mohlo být jednou jinak.

Někteří lidé si představují vystupování v muzikálu jako jeden velký nekonečný mejdan.

Dá se říct, že je to individuální. Já mám rád dobře odvedenou práci, takže si nemůžu dovolit moc hýřit. Po představení chvilku posedím, dám si třeba pivo, které mám samozřejmě rád, a pak domů. Pro mě je totiž velmi důležitý spánek, s přibývajícími lety cítím jeho nedostatek stále víc. Musím spát osm hodin, jinak nemůžu pořádně fungovat.

Herečky tráví před představením zpravidla hodně času v maskérně. Jak jste na tom vy?

Tam nechodím vůbec, ani na pudr. I v tom se projevuje můj syrový přístup k životu. Jako Athos jsem sám za sebe, snažím se chovat přirozeně, tak proč bych se maloval a něco předstíral.

Je vám jedno, jaký kostým na vás navlečou, nebo se snažíte do toho mluvit?

Pro vystoupení to řeším stylem: Něco přineste, já si vyberu. O koncertních kostýmech jsem vždycky rozhodoval sám, protože potřebuji oblečení, v němž se cítím dobře. Takže jsem do toho vždycky šťoural. V divadle jsem pokornější.¨

Athos je nejhloubavější z mušketýrů, nejcitlivější, a ta ké mimo jiné nejvznešenější z nich, může se pochlubit hraběcím titulem, i když v muzikálovém provedení je literární podstata této postavy potlačena.

Zkrátka citlivý člověk, duchovní záležitost. A to jsem celej já! Vnitřně takový jsem, i když to na mně není vidět.

Mimo jiné nedokázal odpustit zradu. Umíte odpouštět?

Samozřejmě to dokážu, protože když se ve vztahu něco přihodí, mají na tom svůj podíl oba. Takže pak je namístě trocha pokory.

Mušketýři neměli nouzi o milostné románky. Vy jste se ale vždycky snažil, aby o vás nic takového nevyšlo na veřejnost.

Skandály zásadně nevyvolávám. Vztahu to neprospívá a já potřebuji mít doma klid. Když jsem byl svobodný a jenom s někým chodil, bejvávalo leccos. Stalo se, nebudu tvrdit, že jsem svatý. Když už ale máte fungující zázemí, rodinu a děti, bylo by to hloupé.

V nejbližších měsících budete neustále na cestách a Zuzana zůstane se synem na všechno sama. Je ale herečka, takže pracuje po večerech. Jak takovou situaci řešíte?

Pomáhají nám kamarádky.

Není kvůli tomu malý Péťa trochu rozmazlený?

Nesnáším mazánky, takže to nedopustím. Snažím se ho vést k zodpovědnosti, aby si vážil věcí, protože nepřicházejí samy a nejsou zadarmo.

Dochází mu, že má slavného tatínka?

Určitě. Moje práce ho provází odmalička, vidí mě v televizi. Jen ještě nechápe, co to obnáší.

Má už nějaké koníčky?

Jasně. Hraje fotbal, učí se na flétnu, chodí do keramického kroužku, velmi slušně maluje. Zatím není žádná hvězda, ale v týmu se neztratí. Snažíme se, aby si rozšiřoval obzory, a taky ho unavit. Což se nám bohužel moc nedaří.

Už je mu šest. Půjde v září do školy?

Ještě ne, až za rok. Teď ho čeká přípravka ve školce, říká se tomu nultý ročník.

V současnosti bývá ale problém dítě umístit.

U nás to bylo v klidu, máme školku nedaleko. Péťa do ní chodí déle, už je mazák.

Tenhle výraz zavání vojnou. Jak dlouho jste sloužil vlasti?

Jenom měsíc, pak jsem utekl kvůli zdravotním problémům. Už tenkrát jsem hrál s kapelou, takže mi armádní pauza opravdu nechyběla.

Na druhou stranu byste se ale leccos přiučil, mimo jiné třeba udržovat pořádek ve věcech…

To jsem uměl i bez vojny, u nás doma panoval v tomhle směru dril. Díky tomu jsem pořádný, možná někdy až přehnaně.

Petr Kolář s manželkou Zuzanou.

Takže jste vzorný manžel, který po sobě nenechává hromádky?

Ale nechávám. Když má chlap doma manželku, tak na ni spoléhá a zleniví. Jenže vše musí mít hranice. Nechci někoho otravovat.

Zdá se mi, že jste poslední dobu dost zhubl.

Ani nevím, nevážím se. Všichni to říkají, takže asi trochu ano. Samozřejmě jsem rád. Cítím se příjemně, můžu se rychleji pohybovat… a nemusím si kupovat nové kalhoty.

Jak se vám to povedlo?

Asi tím, že jsem měl hodně práce. Taky jsem přestal jíst po nocích. Dřív jsem si vždycky nakrájel po vystoupení plný talíř dobrůtek, hlavně masíčko. Teď si místo nich dávám zeleninový salát.

Cvičíte pravidelně?

Chodíval jsem do posilovny dvakrát týdně. Pak jsem zjistil, že svaly nejsou všechno. Teď si tu a tam zahraju kondičně fotbálek nebo si občas zaplavu. Musím se hlídat, při mé výšce je na mně každé kilo navíc znát.

Kdo u vás doma vaří?

Střídáme se. Když mám čas, tak vařím rád. Jen mi to trvá déle.

Necháváte po sobě jako většina chlapů v kuchyni binec?

Snažím se po sobě i uklidit. Když máme se ženou chuť na něco dobrého a nestíháme, rádi si zajdeme někam, kde dobře vaří, a užijeme si to oba. Ale to je jednou za „uherák“.

Trávíte někdy klasické rodinné večery u televize?

Jasně. Máme rádi dobré filmy, do kina ale nechodíme. Děláme si filmovou pohodu doma, dáme si skleničku dobrého vína… občas se to podaří.

Se Zuzanou patříte v českém showbyznysu k výjimečným párům, které si doma užívají klid a pohodu.

Určitě, vybral jsem si skvěle.

Není to hlavně zásluhou manželky, která je velmi mírná?

Kdepak, když ji naštvu, taky umí vystrčit růžky. Občasná výměna názorů je přece kořením vztahu. Stejně to funguje i v práci.

Plánujete další dítě?

Přemýšlíme o tom. Na to musí být čas a podmínky, všechno by mělo být dobře zajištěné. Mám děti rád, nechci je ale přivádět na svět bezhlavě.

Nyní si stále víc mužů pořizuje dítě i v důchodovém věku. Co si o tom myslíte?

Nemyslím si, že se jedná o současný trend, bývalo to vždycky. Staří páni hledají mladé ženy, a ty zase touží po zázemí. Leckdy možná i proto, že jim v dětství chyběl otec.

Není to vůči dětem nezodpovědné?

Proč? Dát život je přece krásné.