Jste v jednom kole. Natáčíte něco nového?

Ano. Kousek za Prahou, v jedné malebné vesničce poblíž Libčic nad Vltavou, se právě rodí pilotní díl k novému seriálu televize Nova. Natáčíme v obrovské nádherné vile projekt jiného typu, než je Ordinace v růžové zahradě. Bude mít omezený počet dílů a „pilot“ by se mohl z fleku pustit do kin, protože dostává svému názvu Dokonalý svět. Dlouho mě snad žádná práce takhle nebavila. Dokonce mi ani nevadí třeba dvouhodinové přesčasy.

Takové čekání by mě asi zabilo.

Mám tolik práce, že si automaticky všude beru s sebou notebook, knížku, texty, které si potřebuji pročíst, učím se... – okamžitě využívám každou volnou minutu. Nedávno se mělo točit od časného rána, takže jsem byla už v sedm v maskérně. Nakonec jsem začala pracovat až odpoledne. Na druhou stranu mi to ale opravdu nevadí, protože jsem vděčná za každou chvilku „nicnedělání“. I když třeba jen koukám dvacet minut do trávy.

Se svou sestřičkou Markétou z Ordinace v růžové zahradě opravdu definitivně končíte?

Se scenáristy jsme se už před rokem domluvili, že se na chvilku odmlčíme. Uvolníme tak prostor novým postavám, aby se mohly projevit. Mluvím v množném čísle, protože se v ději jedná o tandem Jitka Čvančarová - Ondřej Sokol (doktor Prokop Hrubý – pozn. red.) a scenáristé nás drží jako pevnou dvojici. Po dočasném návratu pak tu naši anabázi definitivně uzavřeme. Diváci to vše ale uvidí až od září, takže se nechte překvapit, jak se to „semele“.

Není to škoda? Vždyť diváci vás mají moc rádi.

Však já z obrazovky neodcházím, uvidí mne zase v něčem jiném. V Ordinaci jsem prožila krásný dlouhý příběh, který nemůže být nekonečný. Opravdu jsme o tom s tvůrci přemýšleli a všechny strany to považují za nejvhodnější východisko. Už jsme neměli Markétin a Prokopův příběh jak dál rozvíjet a myslím, že i pro mě je tato kapitola uzavřena v pravý čas.

Původně jste vystudovala stavební průmyslovku. Od té je k herectví pořádně velký skok.

Maminka projektantka si přála, abych pokračovala v jejím „řemesle“. Byla to její vize nejlepšího, slušného povolání pro její dítě. Studium to není nepředstavitelné, ale nebavilo mě. Dělat bych tuhle profesi nemohla, ale jsem vděčná za rozšíření obzorů. Původně jsem chtěla jít na konzervatoř a dnes jsem ráda, že mi to tenkrát naši zatrhli. Pro ně to bylo něco absolutně nepřípustného. Teď když vidím studenty konzervatoře, jak se tam plácají čtyři roky, často úplně zbytečně... udělala jsem dobře, když jsem se vůli rodičů podvolila.

Dál jste ale stejně zamířila na brněnskou JAMU.

Nedovedla jsem si odříct zpěv a zároveň jsem chtěla hrát. JAMU je jediná vysoká škola v České republice, na níž se dá studovat muzikálové herectví.

Zpívala jste mimo jiné Marii ve West Side Story či Lisu Dolittleovou v My Fair Lady. To jsou velmi těžké party.

Máte pravdu, musíte při nich mimo jiné neustále myslet na pěveckou techniku. A taky dodržovat životosprávu, jinak byste brzy dozpívala a šňůru třeba dvaceti takových představení vůbec neodehrála.

Brněnské Čarodějky z Eastwicku (zleva) Jitka Čvančarová, Markéta Sedláčková a Yvetta Blanarovičová:. Brněnské Čarodějky z Eastwicku (zleva) Jitka Čvančarová, Markéta Sedláčková a Yvetta Blanarovičováfoto: Právo/Michaela Feuereislová

Poslední dobou ale muzikálovou scénu trochu zanedbáváte.

Stále na ni ale myslím a rozhodně ji ze svého života neodbourávám. Například s kolegyněmi hraji Sukie v Čarodějkách z Eastwicku, které má na repertoáru mé mateřské Městské divadlo Brno. Jsem ráda, že mohu dělat něco kvalitního, a úplně mi stačí jeden profesionální muzikál, nežli pět „písničkových“ blábolů. Příležitost zpívat si vždycky najdu, i když musím přiznat, že raději běhám závody a maratóny na poli činohry.

Chodíte do divadla i jako divák?

Snažím se a baví mě dívat se na kolegy. Jenže sama hraji velmi často, takže mám málo času.

Točíte seriál, hrajete v divadle a teď ještě na Letních shakespearovských slavnostech. Nenakládáte toho na sebe trochu moc?

Brzdím už strašně dlouho a je to znát, i když pracovní tempo stále ještě není úplně ideální. Na Shakespearovi jsme skoro všichni alternovaní, takže mě čeká o prázdninách zhruba dvacet představení. Na Hrad se opravdu těším. Má neopakovatelnou atmosféru, je tam příjemná parta lidí, téměř kamarádů. Navíc se v létě i točí, takže jsme s přítelem věděli předem, že budeme mít dovolenou až v září. Ale zato téměř měsíční.

Máte naplánováno, kam pojedete?

Nejen to, dokonce už máme i letenky. Vypravíme se na úplně obrácenou stranu Zeměkoule, snad nejdál, kam se vůbec od nás vyjet dá – na ostrovy v Pacifiku. Čeká nás odpočinek a hodně cestování. Herec nemůže jen donekonečna ze sebe vydávat, tu svou vnitřní nádobu je nutné občas znovu načerpat.

Nedávno jste na sebe prozradila, že jste měli na Hradě první rande.

Jé, tak to mi nějak uklouzlo.

Váš přítel ale musí být odvážný, protože krásných žen se zpravidla muži bojí.

On se nebál a vyplatilo se mu to. Spousta chlapů se mě ale bojí oslovit. Vím, že působím sebevědomě a jaksi odtažitě. Zřejmě mám nějakou cenzuru, cosi podvědomě vysílám. Vlastně je to jakési přirozené síto, kterým ke mně proniknou jen ti odvážní.

Máte krásnou postavu. Je od pána boha, nebo se o ni musíte přičinit?

Rozhodně nejsem modelka, spíš pořádná ženská. A co je pro jednoho krásné, pro druhého být nemusí…. Často sportuji, potřebuji to k životu. Kdysi jsem taky hodně tancovala, standard i latinu a ve škole jsem absolvovala základy klasického tance. V poslední době jsem si oblíbila bikram jógu, která se cvičí při dvaačtyřiceti stupních. Vyhovuje mi a je to největší makačka, jakou jsem kdy zažila. Taky jezdím na koni, ale teď už jen nárazově.

Když ráda tancujete, přijala byste nabídku do StarDance?

Jéje! Když jsem o tomhle pořadu slyšela poprvé, úplně se mi zatetelila dušička. To by se mi moc líbilo, byla bych jako ryba ve vodě. Tanec ale miluji i pasivně. Tak jako chlapi koukají na fotbal, já nepropásnu taneční soutěže a krasobruslení. To jsem taky jako malá vyzkoušela. Chtěla jsem být baletkou, krasobruslařkou, veterinářkou…

…a zdravotní sestřičkou?

Ta v mém výčtu chyběla, ale dovedu si představit, že se v téhle profesi dá najít smysl života.

Jitka Čvančarová:. Jitka Čvančarováfoto: Právo/Michaela Feuereislová

Musela jste se v ní kvůli roli v Ordinaci aspoň trochu zorientovat?

Ani ne, protože mám spoustu zkušeností. Naše babička totiž bojovala od šestatřiceti s rakovinou a zemřela v osmdesáti třech letech. Byla to nejobdivuhodnější žena, jakou jsem kdy poznala. Můj vzor, úžasná ženská, vzácná… takže nemocnici znám detailně, vozívali jsme ji tam často. Přesto ale žila kvalitní život, jen nesmírně ztrpčený nemocí. Je neuvěřitelné, co všechno člověk dokáže vydržet, jakou v sobě skrývá sílu. Tenhle vzor jsem měla odjakživa před očima, takže mám pevně stanovený žebříček hodnot a leccos v životě mi připadá úplně malicherné.

K původní otázce bych ještě chtěla dodat, že péče o nemocné není povolání, ale poslání. Což ovšem chápe tak pět procent zdravotních sester. Buď to musí pochopit, nebo by to neměly dělat vůbec. Bohužel jsem se dost často setkávala až s určitou nelidskostí. Samozřejmě si v tomto oboru každý musí zachovat určitý nadhled a odstup, jinak by se zbláznil. Ale nikoli v negativním smyslu.

Občas býváte nazývána českou Sophií Lorenovou. To je poklona jako hrom.

To se kdesi objevilo… a samozřejmě mi to lichotí. Sophia je nádherná žena, obdivuhodná. A vynikající herečka. Mám podezření, že to vymyslel producent Letních shakespearovských slavností pan Beránek a napsal do tiskové zprávy. Vím, že to určitě nemyslel špatně, naopak, ale kdybych to věděla předem, donutila bych ho tohle přirovnání vyškrtnout. Jenže jsem se o něm dozvěděla až od jedné novinářky. Úplně mi v té chvíli zatrnulo a řekla jsem si: Pane bože, to zase bude! A taky ano. Vzápětí se rozpoutala mezi novináři fáma, že si tak nechám říkám já, a už se veřejně probírá, jaká jsem namyšlená husa. Přitom za to fakt nemůžu, takže to neřeším.

Kromě vzhledu máte ale se Sophií společný i temperament.

Trošku určitě. Kdesi v rodině máme kořeny s divokou krví, i když do detailů jsme nezjistili, odkud přesně vítr vane. Ale nepatrné mongolské rysy nezapřeme. Tedy… občas je to se mnou těžké, ale stále častěji tu svou nezkrotnost a tvrdohlavost s přehledem ovládnu.

Míváte občas doma italskou domácnost?

Spíš souboj osobností. Není ale destruktivní, spíš inspirativní.

A lítají u toho i talíře?

Zřídka.

Kdo častěji ustoupí?

Jak kdy, střídáme se a mám pocit, že rovnoměrně. Občas je přece potřeba vyčistit vzduch. Proto jsem se naučila říkat všechno hned, otevřeně, na rovinu a nedusit nic v sobě. Tím se mnoho problémů vyřeší. Zdůrazňuji, že jsem se to musela naučit, a trvalo mi to dlouho. Tohle pravidlo však neplatí jenom v partnerském vztahu, ale všeobecně. Nejhorší je, když si někdo něco domýšlí, leckdy úplně mylně. Pak je všechno špatně.

Od chlapa bych to ale ani nečekala, i když někdy jsou nevyzpytatelní.

Někteří. Bez nich je život nuda. Ach jo, soužití muže a ženy, věčné téma…. myslím, že se nikdy vzájemně nepochopíme, a tak nám nezbývá než jeden druhému důvěřovat.

Nedávno jste oslavila třicetiny. Neuvažujete už o rodině?

Víte, já se nechávám unášet událostmi, takže až to přijde… Zatím na mě biologické hodiny ještě nekřičí. Jsem v pohodě a nemám pocit, že mi něco chybí.

Za volantem je jako doma a najezdí ročně tisíce kilometrů.:. Za volantem je jako doma a najezdí ročně tisíce kilometrů.foto: Právo/Michaela Feuereislová

S přítelem se ale setkáváte nejen doma, ale také na jevišti.

Hrajeme spolu málokdy, jen ve dvou představeních. V Cyranovi z Bergeracu, kterého má na repertoáru divadelní spolek Kašpar, a pak nás oba přizvali Bolek Polívka a Milan Lasica do nové francouzské komedie Minus 2. Nedávno měla premiéru v pražském Divadle Kalich. Vím, že mám v Martinovi (herec Martin Hofmann – pozn. red.) na jevišti výborného kolegu a vynikajícího herce. Životní partnerství necháváme za dveřmi, zaplať pánbůh se nám to nějak daří.

Zbývá vám vůbec čas na soukromý život?

Ačkoliv se to nezdá, tak naprosto pohodově.

I včetně luxování a mytí oken?

Tak to už ne. Zhruba před rokem jsem si řekla, že dám radši někomu vydělat. Než dohánět domácnost po nocích, radši se budu učit texty. Takže mám úžasnou Olinku, která mi příjemné prostředí vytvoří.

Vaříte?

Strašně ráda, nejradši ryby. Baví mě zkoušet nové recepty. V kuchyni improvizuji, to jsem asi zdědila po babičce. Úplně obyčejné jídlo dokážu dobře dochutit. Také mě baví stolování a u jídla si ráda povídám. Máme gurmetskou partu přátel, s níž se občas scházíme a stěhujeme se z jednoho bytu do druhého podle toho, kdo právě pro všechny vaří.

Máte někde azyl, do kterého utíkáte?

Bydlím v centru, což je pohodlné. Naštěstí v krásném místě, takže mi pražský ruch příliš nevadí. Často ale vyrážíme za město do přírody.

Chodíte na houby?

Jsem přímo houbařský maniak. Mám pocit, že je to snad česká specialita?

Asi ano. A co vy a zvířátka?

Pro ty mám od dětství slabost. Byla jsem vždy velká milovnice a zachraňovatelka všeho živého, takže jsem domů přinesla ledacos. Zvířata bezmezně miluju, a nejen ta ušlechtilá. Slepice, ovce, křečky, morčata… všechna. Teď u mě na rozdíl od dětství vítězí rozum a chápu, že by při mé práci byl pejsek chudák. Ale pro tohle životní zastavení je podle mě ideální doba v těhotenství. Pořídit si štěně a vychovávat ho současně s dítětem. Takže až jednou půjdu na mateřskou, určitě si pořídím pejska. A k němu ještě čínské prasátko. Vidím to moc růžově?

To už by ale chtělo zahradu.

Tu máme v mém rodném Mělníku. Líbilo by se mi mít i kozu a krůty. Jsou to neuvěřitelně chytří ptáci. Kdysi jsem si jednu ochočila, chodila se mnou jako pejsek.

Přestěhováním z města byste si ale jako herečka zkomplikovala život.

Přeháníte. Na Mělníku jsem večer za dvacet minut. Ale za volantem trávím hodně času, například za poslední dva měsíce jsem najezdila patnáct tisíc kilometrů. Mimo jiné i několikrát do měsíce po D1 do Brna a zpátky.

Máte tam zázemí?

Ne, po představení se vracívám do Prahy. Když ale hraju u Bolka, přespávám v Olšanech na jeho farmě. Jenže pak mě čeká časné vstávání, a to je pro mě strašné. Po celý den je pak nejtěžší schovat si dost energie na večer do divadla. Tam mě čeká největší výdej.

Jste na volné noze. Netrápí vás někdy strach z budoucnosti?

Práce je pro mě důležitá, ale není na prvním místě. Vždycky si říkám, že nějak bude… netrápím se předem. Navíc mám úžasnou rodinu, o kterou se vždycky můžu opřít! To považuji za obrovské štěstí!

Co byste dělala, kdyby najednou nebyly vůbec žádné herecké příležitosti?

Prostě bych se rekvalifikovala v nějaké jiné profesi. Možná bych dostudovala parkovou architekturu, také by mě bavilo navrhovat interiéry. Nebo bych si otevřela květinářství, hospodu… ne, cukrárnu!