„Mám rád výzvy,“ říká Roman Šmucler (38), stomatolog, podnikatel, moderátor, manžel a otec v jedné osobě. Coby doktor se třeba s chutí pouští do lékařských zákroků, na které si jiní netroufnou, jako pro moderátora pro něj byla kdysi výzvou nabídka na zpovídání sadistů, vrahů, narkomanů či prostitutek v nováckém pořadu Tabu.

V roli průvodce pořadu se před televizní kamerou objevoval i ve znalostní soutěži 1 proti 100. Po dvou a půl letech se na obrazovku opět vrátil. Do Milionáře.

V čem bylo moderování Milionáře pro vás výzvou?

Žádná lepší vědomostní soutěž tu neexistuje. Nejde o velkou pódiovou šou, princip je v úzkém záběru dvou lidí, jak si povídají.

Před vámi Milionáře moderoval Vladimír Čech, Ondřej Hejma a Martin Preiss. Kdo byl podle vás nejlepší?

Pro mě nejzajímavější a nejosobitější verzi udělal pan Čech, docela vtipné okamžiky měl Ondřej Hejma. Ale než se stačila soutěž v jeho podání vyprofilovat, tak ji televize zrušila.

V čem se snažíte být originální vy?

Nejsem herec. Od většiny moderátorů se v podstatě liším tím, že ani vteřinu svého života jsem, na rozdíl od nich, hercem být nechtěl. Moje moderování je pravý opak šou, kterou dělají herci.

Ti mají text napsaný. Mě hlavně baví vymýšlet, takže se těším, až třeba někde něco spadne, pokazí se, soutěžící se dostanou do úzkých… Nejsilnější okamžiky mojí moderátorské kariéry byly, když se něco úplně rozpadlo.

Takže si libujete v situacích, ze kterých jsou jiní moderátoři stresovaní…

Ano. Třeba hrozně rád vzpomínám na první přenos Novy, který sama televize raději nepřipomíná. První jejich pořad, který jsem uváděl, nebyl moc dobře připravený, včetně toho, že různí hosté tenkrát nepřišli, dorazili místo nich jiní.

S kým mám vlastně udělat rozhovor, jsem se dozvídal až během přenosu. To samé bylo Tabu. Nikdy jste nevěděla, co se stane. Třeba jsem zahájil pořad, otočil jsem se na první záběr do budky a nikdo v ní nebyl.

Žádná lepší vědomostní soutěž tu neexistuje,“ tvrdí o pořadu Milionář, který moderuje. .: Žádná lepší vědomostní soutěž tu neexistuje,“ tvrdí o pořadu Milionář, který moderuje. foto: Právo/archiv Tv Prima

Host utekl. Zachoval jsem chladnou hlavu a prohodil k budce: Tak. Ještě nic neříkejte. Pustil jsem ukázku, vyběhl ze studia a honil toho člověka po schodech Měšťanské besedy. Nakonec jsem ho ukecal a dostal zpátky. Totální improvizace a to mě bavilo. Jakmile je šou připravená, tak to není moje parketa.

Máte rád podobný adrenalin i na operačním sále?

Jasně. Mám rád ty nejsložitější případy, pro jiného úplně ztracené. Jsou třeba doktoři, a je dobře, že je máme, kteří velmi pečlivě volí operace a berou jenom pacienty, o kterých si jsou jisti dobrým výsledkem.

Jinak je pošlou jinam. A ve chvíli, kdy všichni řeknou, že to nejde, tak mě to začne zajímat. Je to výzva a hlavně i o složité případy se někdo musí postarat i za cenu vlastního rizika.

Při čtení rozhovorů, ve kterých mimo jiné mluvíte také o tom, jak moc pracujete, jsem si v duchu říkala, že musíte být asi robot…

A to jsem ještě lempl vedle Japonců nebo Korejců (smích). Pro ně je tenhle zápřah, jaký mám já, úplně normální.

Tady, v Evropě, jsme si navykli na docela pohodový systém života, který spočívá v tom, že se práce pořeší za pětatřicet hodin týdně. Jenže když jsem se rozhodl mít největší kliniku svého druhu v Evropě, tak bych ji za pětatřicet hodin týdně nevybudoval. Jiní top manažeři ve světě dělají ještě víc. Třeba Japonci mají týdenní dovolenou až po několika letech od nástupu do zaměstnání.

Jenže nejen prací živ je člověk…

Tahle hesla vycházejí z jisté apatie, která tu je. A živili to v nás komunisti. Že práce je sice dobrá věc, ale je jakoby za trest. Jste v ní povinných osm hodin a pak se z toho vzpamatováváte. Dělám věci, které mě baví, a je mi úplně jedno, jestli za to beru málo peněz.

Snažím se ale i věnovat dceři, která roste, manželce, o kterou taky nechci přicházet. Každý den večeřím s rodinou. Chodit na pivo opravdu nemusím. Dovedu si představit jít si s někým popovídat do hospody, ale to bych si musel povídat s inteligentním člověkem a s jistým výsledkem.

Třeba že vyřešíme novou operaci nebo nový byznys. A ne sedět s někým, kdo jen nadává na vládu, a řešit něco, co nejde změnit. Z toho bych byl docela v depresích. Spousta lidí je deprimovaných z toho, že se trápí kravinami.

K medicíně jste tíhl už od dětství. Co vás na ní už jako kluka fascinovalo?

Za komunismu to byl jeden z mála oborů, kde nehrála roli politika, což samo o sobě bylo zajímavé. Medicína není o nějakém okecávání, je měřitelná a jsou vidět výsledky. A taky, co je záslužnější než starat se o zdraví lidí?

V roce 1994, kdy jste zakládal laserové centrum, jste si půjčil několik miliónů. Už jste v plusu?

V plusu nebudu nikdy, protože jsem takzvaně bytostný podnikatel. Domů nosím jen nezbytně nutné množství peněz.

To je kolik?

Řekl jsem si, že si budu vyplácet třicet tisíc korun měsíčně, ale tolik peněz mimo podnikání ani neužiji. Nemám potřebu jezdit drahým autem nebo létat letadlem na hory… Hlavní je, že mě firma baví.

Samozřejmě že je zisková, jinak by nemohla fungovat, ale pořád máme plán, co dál. Takže nikdy nebudu mít tolik peněz, abych realizoval všechno, co by mě bavilo. Když chcete české zdravotnictví posunout na špičkový stav, potřebujete k tomu miliardy korun.

S manželkou Libuší Šmuclerovou a šestiletou dcerou Annou Justinou. .: S manželkou Libuší Šmuclerovou a šestiletou dcerou Annou Justinou. foto: Právo/archiv R. Šmuclera

Původně jste ale nechtěl být podnikatel, že?

Ne. Chtěl jsem jen koupit lasery, protože mi přišlo, že to je zajímavá věda, která může pomáhat lidem. Chtěl jsem je dát do státní univerzitní nemocnice, tam mi ale řekli, že nemají peníze.

Tak jsem přišel s druhým nápadem, že se zadlužím a společně s nemocnicí vyděláme na zaplacení dluhů. Ale pak v rámci nějaké závisti začaly být problémy, tak jsem založil Asklepion, kde se dělají kosmetické zákroky. Přesto nemocnici dál pomáhám, aby se tam mohla skutečně dělat věda.

Takže „zbytečné“ peníze putují do nemocnice?

Ano, do Centra fotonické medicíny Všeobecné fakultní nemocnice a 1. lékařské fakulty. Tohle centrum vzniklo jako jedno z prvních v Evropě, jeden laser se tam dal použít pro více oborů.

Bohužel u nás i v Evropě je to tak, že si vždycky nějaká klinika pořídí laser, který používá pět minut týdně, ale musí ho mít jen pro sebe. Já to chci udělat obráceně. Že každý den přijde někdo z jiného oboru se svými pacienty, což má také ekonomické výhody.

Zkoušel jste všechny ty lasery i sám na sobě?

Pokud jsem si na sebe dosáhl, tak skoro všechny. Nejlepší lékaři jsou ti, kteří vědí, co zažívá pacient. Proto všechny doktory ženu k tomu, aby si metody vyzkoušeli na sobě.

Jak dlouho vám trvá, než si specialistu vypipláte?

Záleží, kdo jak chce být dobrý. Mám rád doktory, kteří chtějí jezdit na kongresy, chtějí se pořád vzdělávat, to je pak radost… A je pravda, že jsme si u nás vychovali všechny specialisty včetně veškeré dnešní konkurence.

Výsledkem našeho snažení je, že Mnichov, Berlín a Vídeň dohromady nemají tolik estetických center jako Praha.

Podnikání je ve vaší rodině tradicí?

Ano. Vyrůstal jsem v prostředí byznysu. Naše rodina měla firmu Šmucler a synové, takovou fabričku na zpracovávání kůže. Rodinná tradice mi pomohla třeba i v tom, jak jednat se zaměstnanci.

A taky jsem věděl, že byznys není o nějakém vydělávání. Já přesně nejsem podnikatel. Mně spíš vyhovuje slovo hospodář. Máte nějaký majetek, o který se staráte. Podnikatel má jiný svět. Koupí, prodá, vydělá milióny a pak si může užít.

Chcete vést dceru Annu Justinu ve svých šlépějích?

Nechci jí nic vnucovat. Je jasné, že kdyby pokračovala v tom, co jsem začal, bylo by to super. Ale kdyby to pak přebral někdo jiný, taky dobrý. Důležitý je, aby člověk našel svého nástupce, aby celý život nedřel na něčem, co pak během dvou let bude v trapu.

Roman Šmucler..: Roman Šmucler.foto: Právo/Michaela Říhová

Vaše manželka Libuše Šmuclerová je stejně známá jako vy. Jak u vás funguje dvoukariérní manželství?

Super, protože není nikdo, kdo by se druhému obětoval. Kdybych měl manželku, která by se mi obětovala, starala by se o děti, tak by byl její život smutný, protože by na mě celé dny jen čekala.

Je to takový pokus o obchod. Ona dostane hezké auto, peníze na utrácení, ale ve finále by pořád byla jinou formou placený sluha.

Nevadilo vám ani, že se vrátila do práce tři měsíce po porodu?

Dokonce se vrátila dřív, myslím, že po šesti nedělích. To je normální i u mě na klinice, takhle se mi vracejí všechny doktorky. Tříletá mateřská? Nekritizuji, když chce být matka takhle dlouho s dítětem doma.

Ale když si žena buduje kariéru, tak by jí zaměstnavatel měl vytvořit takové podmínky, aby se mohla po porodu rychle vrátit. Protože když děláte medicínu a tři roky jenom dítěti utíráte zadeček a pak si pořídíte další miminko, tak po šesti letech budete z medicíny vyřazená.

Jaké podmínky tedy mají doktorky-matky u vás?

U mě léčí třeba jen dvě hodiny týdně. Své klienty, kteří jsou na nich závislí, si ošetří a navíc přijdou mezi lidi. Nehrajeme si na pevnou pracovní dobu. Matky dostanou takový úvazek, jaký potřebují.

A můžou mít na klinice i své dítě. Podle mě by to mělo stejně fungovat i u starších lidí. Je absurdní, že někdo končí v pětašedesáti, protože jde do důchodu. Třeba takhle společnost ztrácí spoustu vynikajících zaměstnanců, kteří by mohli vykonávat velké věci.

Mému otci (původně chemik - pozn. red.) je sedmdesát a stále u mě pracuje na malý úvazek. Nejde o peníze, ale o to, že jakmile se vrátil do práce, omládl, protože je zase mezi lidmi. Znovu žije a zároveň je užitečný i pro nás.

Vodíte si někdy do práce svou dceru?

Určitě, ona tu je šťastná.

Jak vypadá váš ideální volný den?

Je to den strávený s rodinou. Když máme jen pár hodin, jezdíme na výlety v okolí Prahy, v ideálním případě na kole.

A když je volna víc, cestujeme po Evropě. Nás to strašně baví a hlavně vidím dceru, jak se rozvíjí. Ona třeba dnes, ve svých šesti a půl letech, má lepší angličtinu než já.

Opravuje vás?

Hlavně když jí čtu. Vždycky mi říká: Tatínku, přečti mi pohádku. Tak já otevřu knížku a ona mě v každém třetím slově opravuje. To je pro mě největší stres. (smích).

Po kom to má?

Určitě po manželce, protože já tak perfektní nejsem. Moje žena si vždycky vezme tolik práce, kolik zvládne, a udělá ji pak naprosto dokonale.

Mě baví vymýšlet věci, jak by měly být, a snažím se lidi hnát ke vzdáleným cílům, ale nemám čas ani povahu být perfekcionista, o to více ale perfekcionisty kolem sebe potřebuji.