Zlatým bodem letošního filmového festivalu v Karlových Varech má být premiéra filmu Juraje Jakubiska Bathory, v němž taky hrajete.

Zahrála jsem si Benickou. Je to historická postava, která nechvalně známé krvavé události přežila a vstupuje do děje jako služka až v polovině příběhu. Byla to jen maličká role.

Na fotkách z natáčení jste nádherná.

Hlavně díky maskérce Janě Radilové, která měla na starost českou část štábu. Je jedinečná! Mimo jiné mi přidala nádherný dlouhý příčesek.

Zhruba půlka štábu byla anglická. To musel být jazykový guláš.

Jasně, například tam taky byl jeden Maďar. Představitelka hlavní hrdinky, britská herečka Anna Friel, měla tlumočnici. Občas to byla sranda, protože Juraj Jakubisko není zrovna zdatný angličtinář, takže všechno šlo přes tu nebohou holku. Dialogy se točily v angličtině, ale Angláni si je stejně nadabují, protože pro ně je naše angličtina neposlouchatelná. Ať se snažíte sebevíc, cizí přízvuk někde vzadu stejně zůstane.

Jak zvládáte cizí jazyky?

S angličtinou jsem na tom celkem dobře, ale trochu jsem zlenivěla. Maturovala jsem z ruštiny a díky babičce mluvím slovensky. Jestli ale nějaký jazyk opravdu umím, je to italština.

Eva Elsnerová.: Eva Elsnerováfoto: Právo/Michaela Feuereislová

Kde všude se točilo?

Snad... na sto padesáti místech. Reály samozřejmě i na Slovensku v Čachticích. Pak na řadě zámků, protože filmaři hledali čistou renesanci a v Čechách vlastně neexistuje historický objekt, dochovaný v jediném stavebním slohu.

Jak dlouho jste natáčela?

Měla jsem asi čtrnáct natáčecích dní, což je dost. Taky jsem ale působila jako překladatelka Franka Nera, který hraje uherského krále Matyáše II.

Když jsme si domlouvaly schůzku, říkala jste, že se musíte učit. Nějakou novou roli?

Ne tak docela. Kamarád má firmu, která připravuje hry pro velké společnosti. Něco jako když jsme v dětství hráli šipkovanou. Leckde se kolegové vzájemně neznají, a díky těmto projektům se najednou ocitnou na jedné lodi. Rozdělí se do skupin a plní různé úkoly. Třeba musí společně sestavit příběh nebo vyřešit záhadu. Dělám to už třetí rok a moc mě to baví.

Takový nápad se ale u leckoho asi nesetká zpočátku s nadšením.

Někdy se účastníkům opravdu nechce. Zatím jsem ale nezažila partu, kterou by to nakonec nezačalo bavit. Nechají se strhnout, jsou šťastní, úplně se odvážou.

Vymýšlíte scénáře?

Ne. Představuji jakousi průvodkyni dějem, takže dostanu tematický okruh nebo scénář, který se musím naučit. Tentokrát nás čeká detektivka, v níž budu hrát slečnu Marplovou zamlada. Ale až na poslední chvíli jsem zjistila, že musím nasoukat do hlavy asi deset stran textu.

Eva Elsnerová v Kochánkách.: Eva Elsnerová si umí užít létofoto: Právo/Michaela Feuereislová

Je základem vaší práce stále divadlo?

Hlavně divadelní spolek Kašpar, kde hraji v celé řadě představení.

Pokud vím, pocházíte z Teplic.

Narodila jsem se tam, rodiče se ale brzy rozvedli a my se s mámou vrátili do Lázní Bohdaneč. Takže jsme vlastně Východočeši. Nějaký čas jsme bydleli i v Pardubicích. Jenže babičce přibývala léta, máma za ní denně dojížděla a hodně ji to vyčerpávalo. A tak se naši rozhodli přestěhovat zpátky do mámina rodného domu.

Kde tedy máte své doma?

V Praze bydlím v pronajatém ateliéru. Zřejmě nejmenším na světě, protože měří jen čtyři čtvereční metry. Je ale čtyřmetrový na výšku, takže tam postavili patro. Je to snad nejpohodlnější postel, co znám. Dole mám veliký pracovní stůl, proutěné koše na šatstvo, dokonce se tam vešly i malá vestavěná skříň a pár poliček. Hlavní město mě ale baví, jen pokud mám práci. Opravdu doma jsem u našich v Bohdanči. Funguje to perfektně, jezdím za nimi pokaždé, když mám volno. Dřív tam bývala spousta zvířat, teď z nich zbyl už jen náš miláček pes Maxipes, cosi mezi foxteriérem a hrubosrstým jezevčíkem. Je pořádně rozmazlený, při každém jídle mu maminka chystá extra porcičku.

Neuvažujete, že byste si pořídila dítě?

Ježišmarjá, už včera bylo pozdě! Fakt. Byla jsem hodně dlouho sama, zkrátka to nějak nepřišlo... Myslela jsem si, že mi biologické hodiny nezačnou nikdy tikat. Když jsem přišla před lety jako zajíc do divadla, měli jsme tam tenkrát dvě Báry – Lukešovou a Kodetovou. Mluvívaly o tom a já si říkala, že se zbláznily. Pochopila jsem to ve chvíli, když ke mně dorazila jedna kamarádka s miminem. Najednou jsem nebyla schopná vzít ho do náruče. Musela jsem si obejít blok, dostala jsem totiž nezvladatelný záchvat pláče. Tehdy mi došlo, že tikají, a začala jsem si stanovovat lhůty. Až teď jsem se trochu uklidnila. Děti chci, určitě je mít budu, ale nezáleží na tom, zda za rok, dva...

Leckdy to nebývá jednoduché ani s výběrem tatínka.

Máte pravdu. Ale kdo si počká, ten se dočká. Jakmile ucítím, že mi teče do bot, začnu situaci řešit. Představa ženy, která chlapa do rodičovství tlačí, mě odpuzuje. Spíš partnera vyděsí a uteče jí. Uvidíme, určitě bych dokázala vychovávat dítě i sama.

Eva Elsnerová při natáčení filmu Bathory.: Eva Elsnerová při natáčení filmu Bathoryfoto: Právo/Michaela Feuereislová

Máte přítele?

Mám a jsem moc šťastná.

Je to někdo známý?

Poměrně ano. Nezlobte se, ale víc o tom nechci mluvit.

Chtěla jste být herečkou už od dětství?

Pamatuji si, jak jsem ve třetí třídě prohlásila, že budu zpěvačkou. Tenkrát se mi spolužáci smáli. Chtěla jsem studovat operní zpěv. Absolvovala jsem talentové zkoušky na konzervatoř v Pardubicích. Nevzali mě, ale řekli, že mám obrovský hlasový fond, a když budu rok poctivě zpívat, mohla bych udělat rozdílové zkoušky. Nabídli mi, abych chodila k profesorce Magdaleně Schubertové. Jenže ta bohužel nepochopila, že vůbec neumím dýchat. Na konzervatoři totiž předpokládají, že už umíte základy. Takže mi řekla, že mám sice nádherný hlas, ale úplně jalový. Pak mi ještě vrazila do ruky zrcadlo, a to neměla dělat. Představte si, že tvoříte tón, a ještě se přitom musíte na sebe koukat. Přišlo mi to směšné... a styděla jsem se.

Dnes už jste se zrcadlem smířená?

Ne, nejde mi to dodnes, to vám potvrdí kdekdo. Přijdu do divadla, rozsvítím si žárovky kolem toho zákeřného skla a začnu si vymačkávat obličej, pokud na něm něco najdu. Vážně! Kolegyně se do mě kvůli tomu vždycky pustí, leč marně. Zavolejte třeba Mileně Steinmasslové. Po deseti letech ve společné šatně to už i ona vzdává.

Časem jste se ale přece jen ke zpěvu dostala a zpívala jste kdeco s kdekým.

Jasně. Folklór, folk, country, v bluesovo-rockové kapele... snad úplně všechno, co existuje. Osm let jsem ve sboru, s pardubickým Trdlem, to byla má „základna“. Pak s brněnským Kamelotem, zpravidla na festivalech. Taky s Mirikinou Václava Petrmichla. To je právník, který má na starosti právní formu petice Za prahu kulturní. A teď jsme založili v divadle novou kapelu Eastwick.

Eva Elsnerová s Frankem Nerem a Lucií Vondráčkovou .: Eva Elsnerová s Frankem Nerem a Lucií Vondráčkovou foto: Právo/Michaela Feuereislová

Po kom jste zdědila talent?

Z maminčiny strany. Už můj prastrýc Josef Elsner byl členem souboru Východočeského divadla v Pardubicích a pradědeček, jeho bratr, hrál proti němu v Bohdanči ochotnické divadlo. Dokonce pro ně psal i hry a měli tenkrát takovou úroveň, že je srovnávali právě s pardubickými profesionály. Vlastně spolu soupeřili.

Z maminčiny strany a jmenoval se Elsner - to mi nějak neladí...

Maminka byla rozená Elsnerová, já po tátovi Vaňásková. Prababička pak stále dokola řešila, že snad Elsneři v Bohdanči vymřou. Tak jsem si v osmnácti požádala o změnu příjmení.

Co plánujete na léto?

Ve stejném termínu jako filmový festival v Karlových Varech se každoročně koná tzv. fakulťák – parta čerstvých absolventů DAMU se staršími kolegy, režiséry, profesory... sjíždí Vltavu až do Českých Budějovic. Kromě Varů je to asi největší herecký sraz v České republice. Já jsem zatím vždycky dala přednost vodě.

Nedivím se. Na lodi netrpíte v lodičkách na podpatcích a nepřemýšlíte, co na sebe.

O to nejde, někdy se mi to docela líbí. Filmové festivaly jsem si ale užila jinde. Třeba na Capri nebo italský v Hollywoodu, který se pořádá v rámci Oscarů. Na chvilku je to hezké, mám ale radši tenisky.

Byla jste na předávání Oscarů?

Nakonec jsme tam tenkrát nešli. Není o co stát. Skončí vyhlášení a během deseti minut v sále nezůstane ani noha, všichni se rozutečou na soukromé večírky. A ty drahé róby? To je jenom divadýlko pro fotografy, které netrvá déle než tři čtyři minuty.

...a stojí spoustu peněz. Na druhou stranu nemají na světě milióny dětí co jíst.

S tím mám právě problém. A čím dál větší, i když se snažím nebýt příkrá. Když nějaká hvězda adoptuje dítě a stará se o něj dobře, řeknu: aspoň něco. Jiní na to kašlou úplně. Kdybych byla bohatá, určitě si nepořídím barák s deseti ložnicemi a koupelnami. Co s nimi. Přemýšlela jsem, jak pomoci chudým. Na světě je v mnoha zemích taková bída, že si ji vůbec neumíme představit. Asi bych se ale nesnažila pomáhat prostřednictvím nějaké organizace. U většiny z nich totiž dojdou darované prostředky do cílové stanice neuvěřitelně „ořezané“.

Řada herců se pouští do podnikání. Neuvažovala jste o tom i vy?

Rozhodně nejsem ten typ, že bych si nedokázala život bez divadla představit. Určitě bych dokázala něco řídit nebo produkovat. Dělat rukama je ale něco jiného. To by mě lákalo víc.

Jste hodně orientovaná na divadlo. Filmová kamera vás neláká?

Ale jo, moc mě baví. K tomu ale musíte asi mít i kliku, která mě zatím minula. Několikrát jsem točila ještě na DAMU se studenty filmové fakulty, pak se mi to nějak vymklo. Naštěstí jsem potkala Jakubiskovy, kteří si mě všimli, a Juraj mě obsadil do svých dvou filmů.

Taky hrajete v seriálu Ulice.

Právničku Elen Mrázovou, která je momentálně „zamražená“. Dějová linka je ale tak dobře odstartovaná, že se určitě bude dál vyvíjet. Jen co na ni dojde řada. Seriál je úplně jiná disciplína než film a je zajímavé se ji naučit. Pracuje jinak s kamerou, díky němu jsem se taky zbavila nervozity před spoustou lidí. Je to obrovská zkušenost. A skvělá parta.